Zeptali jsme se Marka, co jsou to úzkosti, deprese, jak se svými démony bojuje a co všechno musí každý den podstupovat. Jeho příběh je varovným prstem pro každého, kdo by chtěl s benzodiazepiny experimentovat bez lékařského dohledu. Buďte opatrní a o jakýchkoli lécích se vždycky poraďte se svým lékařem.
Mám generalizovanou úzkostnou poruchu a úzkosti mám denně. Vzbudím se a bojuju s tím celý den. Teď je mi třeba líp, ale pořád si na to zvykám. Pořád to není dobré.
Bylo to v 16 letech, kdy mi první panickou ataku tehdy spustila marihuana. To je častý spouštěč v dnešní době.
Nerad se k tomu vracím. Marihuanu jsem v té době párkrát zkusil, ale nikdy mi to nic neudělalo. Nikdy jsem nic necítil. Proto jsem se jednou rozhodl, že si dám víc. Začal jsem pociťovat stavy, ze kterých mi postupně propukla panická ataka. Bušilo mi srdce, připadal jsem si šílený.
Depersonalizace je to, když je člověk odcizený od svého těla, že se třeba nepozná v zrcadle nebo když začne mluvit, tak nepozná svůj hlas. Jako by jeho ruce nebyly jeho. Derealizace je pocit, že člověk žije jen v iluzi, prostě jako by to nebyla realita. Nebo taky že ostatní lidi nejsou skuteční, že jsou to roboti. Svět pak vnímáš jako přes sklo, nebo přes nějaký filtr. Je hodně těžké to popsat. Šlo to ruku v ruce s úzkostí, když jsem se cítil hůř, tak stavy odcizení od světa byly silnější.
Prospal jsem se z toho a nechápal, že tohle může marihuana způsobovat. Bál jsem se, že by se to v rodině dozvěděli. Jenže pak se ten stav za dva týdny vrátil. Bylo to po cestě domů a já měl ty stejné stavy, byla to první panická ataka. Začali jsme to řešit.
Ano, jakmile se to spustilo po těch dvou týdnech, tak už to nezmizelo. Ze začátku jsem nechápal, co se děje. Nepoznával jsem svůj hlas, připadal si jak blázen. Myslel jsem, že už nikdy v životě nebudu normální.
Prvně jsem prášky nechtěl, ale asi až po půl roce mi předepsali antidepresiva. Ta mi pomohla snížit úzkost a přestal jsem mít ty pocity depersonalizace a derealizace. Během tří měsíců to vymizelo. K tomu jsem měl předepsaný i neurol (Xanax, pozn. red.). Toho jsem se nejdříve bál.
Prášky mi pomáhaly, ale kvůli tomu, co jsem zažíval předtím, bylo pro mě těžké se začlenit do normálního života. Už jsem moc necítil úzkosti, ale nic mě nebavilo. Necítil jsem se dobře. Řekl jsem si, že by to mohly být vedlejší účinky těch antidepresiv. Léčbu jsme ukončili, psychiatr s tím souhlasil. Vysazování nebylo příjemné.
Párkrát jsem si je sehnal od kamaráda. Sháněl jsem to různými způsoby.
Na těch lécích vzniká silná závislost, ty sám před nimi varuješ. „Úleva je super, ale není to opravdové, nesmí se ty prášky brát dlouho,“ řekl jsi. Proč by se podle tebe neměly zneužívat?
Je to určené na přechodnou dobu, na předpis a v malém množství. Doktoři ví, že není ideální to brát delší dobu. Závislost na nich je hodně silná, vysazování nebezpečné. Když to člověk bere ve velké míře a pak je vysadí, může dostat záchvat a při něm umřít.
Hodně lidí to zkusí, protože vidí, že to dělá nějaký slavný raper.
Jak se to projevovalo u tebe?
Hodně se mi zesílily úzkosti, zpětně se navrátily. Nedokážu popsat, jak přesně jsem se cítil. Bylo to takové delirium. Několik dnů a týdnů jsem jen prospal, abych to nevnímal. Stalo se mi, že jsem měl pocity různých záchvatů, ne přímo halucinací, ale zvláštní stavy vnímání, během nichž jsem nedokázal určit, nad čím přemýšlím. Často jsem se budil v noci a byl zmatený.
K lékům jsem se vždycky vrátil a pak je vysazoval, to je problém. Měl jsem pocity šíleného tlaku na hrudi, sevřený krk. Křeče, záškuby. Později jsem zneužíval i jiné prášky, které působí na GABA receptory – podobně jako benzodiazepiny.
Vy jste si to dávali s kamarády?
Ze začátku jsem to zneužíval sám, ale když jsem zjistil, že to jeden kamarád umí sehnat, tak se i párkrát stalo, že jsme si to dávali venku. Kromě úzkostí jsem to bral rekreačně. Venku jsme dělali blbosti.
To, žes to bral i jako zábavu, ti muselo uškodit ještě víc. Pak ti asi nepomohli ani kamarádi...
To je velká chyba dnešní generace, určitě by se to nemuselo dít tak, jak se to dělo, kdyby mě v tom nepodporovali. Víc jsem do toho padal, protože jsem měl kamarády, kteří to také zneužívali rekreačně. Já jsem si to sháněl sám v podobě research chems. Ale každopádně mi to podpořili tím, že to také dělali.
Úzkost nedokážu úplně přesně popsat, ale je to pocit takové vnitřní bolesti. Jako bych měl uvnitř démony, kteří se chtějí ze mě nějak dostat.
Co na tom člověka vlastně baví?
Hodně lidí to zkusí, protože vidí, že to dělá nějaký slavný raper. Já si myslím, že si to víc užívají lidi s tendencemi na větší úzkosti. Nebylo to jen o utlumení, ale i o euforii. Najednou mě vůbec nic netrápilo. Za půl hodiny se člověk usmívá a nic mu nevadí. Tvoří to dočasnou iluzi lepšího světa.
Jaká je tvoje momentální diagnóza?
Jak jsem říkal, mám generalizovanou úzkostnou poruchu a špatné osobnostní rysy se sklony k závislostem. V současnosti beru antipsychotika, které zneužívat nejdou.
Jak bys pro lidi, kteří to neznají, od sebe odlišil depresi a úzkost?
Deprese jsem moc nezažíval, jen při vysazování antidepresiv. Byl to pocit, při kterém jsem neměl motivaci do života, nic mě nebavilo. Nic mě nenaplňovalo. Říkal jsem si, co budu dělat. Právě to mě dohnalo k těm práškům. Když jsem si je dal, tak mi to najednou vlastně všechno bylo jedno. Pocit nicoty.
Úzkost nedokážu úplně přesně popsat, ale je to pocit takové vnitřní bolesti. Jako bych měl uvnitř démony, kteří se chtějí ze mě nějak dostat. Pocit tlaku a neklidu.
Při svých nejhorších stavech jsi ani nechodil do školy. Jak to máš ve škole teď?
Studuju informatiku a vím, že jsem si nevybral dobře. Není to tak špatné jako předtím, ale jsem v maturitním ročníku a nezvládal jsem to, takže jsem studium přerušil. Věnuju se sám sobě, snažím se nějakým způsobem posunovat dál.
Říkal jsi, že kdybys byl střízlivý, tak bys nějaké video ani nenatočil. V čem tě tvá nemoc omezuje v rámci normálního fungování?
Snažím se dělat různé koníčky. Přesně to člověk s takovou poruchou potřebuje, nesmí se jenom uzavírat do sebe a trápit se. Stav potom bývá ještě horší a pak to padá ke zneužívání látek.
Každé ráno se vzbudím a je pro mě těžké vylézt z postele, protože pocit úzkosti je tak silný, že se mi nic nechce. Potřebuju se hodně motivovat. Projevuje se to i ve dnech, ve kterých chci být produktivní, ale stejně nakonec nejsem, protože se na to necítím. Nějak se proflákám, trápím se a prohlubuju to.
Abych dokázal fungovat, tak si musím dát bylinky nebo CBD. Lehce mi to pomůže, ale spíš je to takové nahrazení prášků.
Z těchto příznaků si asi lidi vyvozují i různé zkratky – třeba že jsi líný. Máš to takto, že tě lidi mohou odsoudit na základě nepochopení tvé nemoci?
Určitě. Ze začátku, když jsem nechodil ven, se mi vrstevníci smáli, že si to vymýšlím. Nevěří mi, protože to nechápou. Hodně mi to ovlivňuje i chování k lidem – když se cítím mizerně, tak jsem hodně nepříjemný, nic nedělám, jen surfuju na internetu. Nedělám to, co bych chtěl.
Bez drog bych nejspíš žádné psychické problémy neměl.
Nemoc tě dostala až na psychiatrii. Kolikrát jsi tam byl?
Dvakrát – na začátku minulého roku měsíc. Byl jsem na malé psychiatrii v Brně, s lidmi, kteří měli stejné problémy jako já. Spíš úzkosti, deprese a závislosti. Většinu si z toho nepamatuju, protože jsem byl pod práškama, ale potom jsem se dostal znova, v listopadu, protože jsem se zase vrátil k práškům. Když se člověk k tomu vrátí, tak do toho rychleji spadne a hůř to zvládá. Po deseti dnech mi nastavili novou léčbu a mohl jsem jít domů.
Jaké to tam bylo?
Na začátku jsem z toho byl vyděšený, ale nakonec jsem tam poznal fajn lidi a byl tam docela volný režim. Neužíval jsem si to, ale díky těm lidem to bylo fajn. Chápou tě a pak se cítíš v pohodě.
Na Instagramu a Twitteru se z depresí stal trend. Co si myslíš o lidech, kteří depku svádí na depresi?
To je hodně smutné, jsou to lidi, kteří vidí, že je deprese a melancholie momentálně v trendech, protože to vidí v hudbě. A nejenom v rámci rapu, ale je to vidět třeba i u Billie Eilish. Ti lidi si myslí, že je to nějaká přednost. Nechápu, čeho tím chtějí dosáhnout.
Pak se totiž stává, že člověk, který má těžké psychické problémy, dostane nálepku, že to jen hraje. Přitom to vzniká kvůli těm, kteří kolem sebe tvoří nějakou temnou stránku.
Zároveň si ale myslím, že je to možná i tím, že úzkosti a deprese jsou častější.
Čím myslíš, že to je?
Sám jsem na to nepřišel. Nevím, jestli je to uspěchanou dobou, více problémy. Možná jsou problémy stejné, akorát lidi to dávají víc najevo.
Může za to celkově větší zneužívání drog jako takových, najednou se drogy více objevují i v hudbě a lidi se za ně přestávají stydět. Ty jsou pak spouštěče psychických problémů. Bez drog bych nejspíš žádné psychické problémy neměl.
Píšou mi, že jsem feťák, že se nemám divit.
„Spokojený, to slovo už ani neznám,“ řekl jsi v jednom z videí. Jaká je ta cesta ke spokojenosti? Ve videích hodně mluvíš o kratomu – což jsem pochopil, je to pro tebe takové vysvobození i prokletí zároveň.
Je to jedna z těch bylin. Ale není správná. Já si to dám a najednou to moje úzkosti setne. Bez úzkostí se cítím spokojeně a najednou mám pocit, jako bych žil normální život. Během dvou tří hodin se zase cítím bídně, až to vymizí.
Může to být budoucnost léčiv, ale když se to zneužívá, tak je to prostě droga a jenom dočasné řešení. Navíc na tom vzniká tolerance a musíš toho brát víc, abys to cítil. Kratomu bych se chtěl zbavit, teď když nechodím do školy, tak toho beru mnohem míň, protože jsem to ve škole potřeboval, abych vydržel.
A ta cesta ke spokojenosti? Dodržuješ nějaké věci, které ti pomáhají?
Chci si cestu ke spokojenosti vytvořit. Musím vyredukovat úzkosti, které mám, pak by se mi začal svět víc líbit a já bych mohl tvořit nebo dělat něco, co mě baví. Je to ale těžké. Není to tak dávno, co jsem ty prášky opravdu zneužíval. A chutě pořád dostávám.
Proto pak vyhledávám i alkohol, protože vím, že mi trochu uleví. A to jsou přesně věci, které bych já, ani nikdo s podobnými problémy neměl dělat. První krok je nahradit tyto věci něčím neškodným. Nastavit si spánkový režim, protože ten je pro psychické problémy také důležitý a snažím se i meditovat, to mi pomáhalo.
Nahráváš videa na internet. Jaké jsou reakce lidí?
Já některé reakce chápu, vzhledem k mé tvorbě jsem je i očekával. Ale když přišla vlna největších hejtů, tak mě to trochu mrzelo. Chtěl jsem tvořit videa, kde bych ukazoval, jak se snažím a jak to někam dotáhnu. Když jsem začínal, tak jsem byl troska, která bere benzodiazepiny a chtěl jsem ukázat svou cestu za normálním životem. Ta cesta se vždycky nějak přerušila.
Vybudoval jsem si komunitu lidí, kteří mě mají rádi, chápou mě, píšou, jak se cítí, nebo mě žádají o radu. Mají psychické problémy a mezi sebou se vzájemně podporujeme.
Ale pak jsou lidi, kteří uvidí nadpis „marihuana mi zničila život“, což je clickbaitový nadpis, není to realita, ale způsobila mi problémy, které mi můžou ničit život. Lidi, kteří nechápou psychické problémy, tak jim to přijde úplně šílené, že si to vymýšlím, že jim hážu špínu na jejich léčivo. Píšou mi, že jsem feťák, že se nemám divit. Já to ale zneužíval primárně kvůli bolesti, kterou jsem měl.
Převedlo se ti toto nepochopení i do reálného světa?
Jednou jsem v klubu potkal kluka, který mi začal říkat, že si to vymýšlím. Když jsem mu řekl, že mám psychózu a reálnou diagnózu, tak mi řekl „já mám psychózu z tebe“. Šlo vidět, že to tihle lidi nechápou. Jenom se mi smáli a říkali, ať žádná videa už netvořím.
Moji rodiče to chápou. Snaží se mi pomáhat, moc si jich vážím, ale moc o tom s nimi nemluvím, nechce se mi to řešit.
Pro tebe osobně musí být těžké se takto otevřít na internetu, nebo ne?
Ze začátku mi to nepřišlo. Někteří moji kamarádi ani nevěděli, že mi něco je. Já ta videa tvořil hlavně pro sebe a vzhledem k tomu, že jsem v té době zneužíval prášky, tak si to ani nepamatuju.
Točil jsem různé rady a našli si to lidé s podobnými problémy, začali mi psát a najednou mi vznikla komunita. Ani mi nevadilo, že některá videa neměla moc zhlédnutí.
Video o Xanaxu začali sdílet a najednou to mělo 70 tisíc zhlédnutí a přišla vlna hlavní nenávisti.
Založil jsi i skupinu Nemocní lidi pana Mraka, pro koho ta skupina je určená?
Měla to být skupina určená pro lidi, co mě sledují, ale pak mě napadlo, že bychom si tam mohli radit. Chtěl jsem spojit lidi, co se trápí jako já nebo mají podobné problémy.
Co by měl člověk udělat, kterému není dobře?
Měl by vyhledat odbornou pomoc jak psychologa, tak psychiatra a nějak to řešit. Hlavně ať to nikdy neřeší po svém, to není správná cesta. Doporučuji sledovat recenze těch lékařů, protože objednávání k nim trvá hrozně dlouho, může to trvat i měsíc, což je šílené, když se člověk trápí. Já chodím k psychiatrovi i psychologovi. Hodně mi to pomáhá.
Jak k tvým problémům přistupuje rodina?
Moji rodiče to chápou. Snaží se mi pomáhat, moc si jich vážím, ale moc o tom s nimi nemluvím, nechce se mi to řešit. Nepochopí to jako někdo, kdo s tím má zkušenost. Širší rodina o tom ani neví.
Jaká je tvá největší obava?
Strach z toho, že se z nemoci už nikdy nedostanu nebo že nebudu moct normálně fungovat, dělat, co bych chtěl, dokončit školu. Trvá to už dlouho, nechci spadnou k žádným látkám, to by nedopadlo dobře. Mám strach, abych neumřel moc brzo. Měl jsem problémy i se sebevražednými sklony, což šlo ruku v ruce se zneužíváním prášků.
Co by tě bavilo dělat za povolání?
Nad tím jsem nikdy ani moc nepřemýšlel. Tím, že jsem se nevěnoval škole a moc ji neumím a určitě bych nemohl pracovat v oboru, který studuju, by mi pro mou spokojenost stačila nějaká jednoduchá práce. Být trochu spokojenější.
Baví mě ale i videotvorba, pokud bych se tomu mohl věnovat víc, a ne ani tak, že by mě to živilo, ale tak, aby to šlo rozrůst, to by mě určitě hodně naplňovalo. Chtěl bych se věnovat koníčkům a nějak se v nich posouvat. Nechci dopadnout jako lidi, kteří chodí do práce a pak nic jiného nedělají.
Tvoříš i hudbu. Co pro tebe znamená tato tvorba?
Hudba mě naplňuje víc, protože ze sebe dokážu vypsat ty špatné myšlenky. Většina mé hudby je depresivní, smutná, až se může zdát, že to není pravda, protože ve videích vypadám, že se mi daří. Jenže tam jsem pod vlivem kratomu a dřív pod vlivem prášků. Kdežto do hudby dávám pocity bolesti a svou vnitřní melancholii.
Děkuji za rozhovor. A hodně štěstí
