Alexandr Lukašenko je mužem, jehož pevná vládnoucí ruka nad Běloruskem slábne až s letošními protesty. O jeho životě, kariéře a budoucnosti jsme se pobavili s vedoucí Katedry ruských a východoevropských studií Univerzity Karlovy Danielou Kolenovskou.
„Odstup!“ křičeli na začátku minulého týdne běloruští dělníci Minského traktorového závodu, když před ně Alexandr Lukašenko, čerstvě znovuzvolený prezident Běloruska, předstoupil. Bylo to krátce poté, co do éteru pronikly zprávy o zfalšování výsledků posledních prezidentských voleb, v nichž proti sobě stáli právě dlouholetý mocnář a opoziční kandidátka Světlana Cichanouská.
Lukašenko podle těchto voleb drtivě zvítězil. Běloruská státní média hlásila, že 80 % hlasů připadla právě dlouholetému prezidentovi. Takový výsledek vzedmul vlnu odporu. Zprávy o machinacích s hlasy však zvedly ze židlí i ty, kteří dříve proti Lukašenkovi nic neměli. Ti, co kvůli volbám vyšli do ulici, byli následně mučeni, surově biti, a někteří, kvůli svému přesvědčení, už přišli i o život.
Zastrašující prostředky přesto protesty jen rozdmýchaly. Dokonce se od Lukašenka, jako od pevně komunisticky smýšlející osoby, odvrací jeho poslední jistota – dělníci. Stávkují a přidávají se k protestujícím. Chtělo by se říct, že šestadvacetiletý mandát běloruského prezidenta narazil na dno.
Je to ale skutečně tak? Čím byl takový dlouhý mandát podmíněn, jak se dostal k moci a jakým způsobem se může situace v Bělorusku vyvíjet dál, pro REFRESHER osvětluje vedoucí Katedry ruských a východoevropských studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Daniela Kolenovská.
Lukašenkovy začátky
Alexandr Lukašenko je, jak tvrdí Kolenovská, Bělorus narozený v Bělorusku, za svou vlast ale dlouho považoval právě Sovětský svaz. „Sloužil v jeho tajné policii i armádě a později už jako poslanec běloruského parlamentu nepodpořil jeho rozpad. Když se SSSR rozpadl, zasazoval se o co nejtěsnější vztahy s Ruskem,“ vysvětluje i jeho úzké vazby na bývalého prezidenta Borise Jelcina.
V momentě, kdy se jako prezident dostal k moci, přetvářel si svou domovinu podle svého. Znovu zavedl sovětské symboly a prosazoval hlavně ruštinu. „Mluvit bělorusky dlouho znamenalo vystavit se perzekuci. Teprve v posledních letech se situace běloruštiny zlepšila,“ říká Kolenovská.
Než se tak stalo, Lukašenko narukoval do armády. Rodák z Kopysu ve Vitebské oblasti však už od začátku tušil, že jeho kroky nepovedou do zákopů, ale do jednacích síní a křesel. Působil totiž v politickém oddělení. „Vedl také místní organizaci komunistické mládeže Komsomol v Mohylevě a v pětadvaceti letech se stal členem komunistické strany Sovětského svazu,“ líčí odbornice jeho interest ve všem sovětském.
Za Mohylevskou oblast pak i kandidoval – poprvé na jaře 1989 do svazového Sjezdu lidových poslanců. Své zvolení ale oslavil až v roce 1990 po běloruských parlamentních volbách. Svou politickou rétoriku opíral o téma korupce a stal se z něj prvotřídní populistický politik.
