Kdo je Alexandr Lukašenko?

Každopádně místa ve vedení sovchozu, tedy vedoucího sovětského zemědělského podniku, jež získal dříve, se nevzdal, a vykonával dvě funkce zároveň. Pravý občan Sovětského svazu.

O zemědělství neztratil zájem. Před pěti lety osobně dohlížel na sklizeň brambor.

Fenomén

Půda pro jeho další politickou kariéru pak byla věru živná. Nejdříve sbíral zkušenosti v ortodoxní komunistické frakci, kterou následně vyměnil za klasický populismus. Ani jedno mu však nepřineslo takový úspěch jako spojení s reformátory. „S jejich pomocí zvítězil v roce 1994 v prezidentských volbách jako nezávislý kandidát. Po vítězství vsadil na ekonomickou pomoc Ruska, v prospěch silného státu odmítl reformy a vedle korupce začal kritizovat i individualismus,“ přibližuje Lukašenkův postoj Kolenovská.

„Jako mladý a energický populista získal důvěru společnosti, ostatní politiky deklasoval jako korupčníky,“ pokračuje dále. Z nového prezidenta se stal populární a poměrně nebezpečný idol, k čemuž se přičinili i tehdejší Bělorusové. Referenda v letech 1995 a 1996 vtiskla Lukašenkovi do rukou kontrolu nad soudní i výkonnou mocí, médii, Ústřední volební komisí, bezpečnostními složkami i armádou. Což ruku v ruce souviselo nejen s likvidováním těch, kteří s tím úplně nesouhlasili, ale také s bezuzdnou manipulací voleb.

Známka z roku 1996, na níž je vyobrazen Alexandr Lukašenko

„Proslul pak naprosto bezskrupulózním jednáním s jakýmikoliv projevy nesouhlasu; jeho oponenti mizeli, nenadále umírali nebo byli – a stále jsou – bezdůvodně zatýkáni a vězněni,“ podotýká odbornice. Pomocí podobných praktik se dokázal u moci po dobu obvyklých šesti volebních období – neuvěřitelných 26 let.

Bez nějaké nadsázky se tak dá o Lukašenkovi uvažovat jako o neomezeném vládci Bílé Rusi, o čemž byl přesvědčen i Václav Havel, který jej ve stanovisku Poslední totalitní stát v Evropě nazval „socialistickým autokratem“. Je však přízvisko posledního diktátora opravdu trefné? „Na přelomu tisíciletí se trefné zdálo, v druhé dekádě 21. století už je jasné, že bylo přehnaně optimistické,“ tvrdí Kolenovská. 

„Lukašenko skutečně řídí stát, v němž si pro sebe a své blízké falšováním voleb a brutalitou vyhradil prakticky veškerou moc nad institucemi i tvorbou zákonů, a dokáže proto udržovat velkou část obyvatelstva v přesvědčení, že jeho systém má své výhody,“ komentuje jeho praktiky a jedním dechem dodává: „Poslední být nemusí. Populismus se svou schopností mást davy, zatímco moc je koncentrována v jedněch rukách, tu s námi žije dál.“ 

Doporučeno

VIDEO: Lukašenko a jeho 15letý syn Kolja se procházeli po Minsku s útočnými puškami 24. srpna 2020 v 11:00

Naleštěné pozlátko

Nad otázkou, jak Lukašenko vykresluje Bělorusům jejich kraj, není asi třeba dumat. Jeho vize „východního Švýcarska“, která zde byla velice oblíbenou, má však daleko od pravdy, čehož si všímá každoročně více lidí. A to nejen od Švýcarska jako takového; je mu na míle vzdálena jak v otázce nezávislosti, tak neutrality a samozřejmě i prosperity. Vnější náhled je věru kritičtějšího rázu. 

„Podle konstituce je Bělorusko demokratický stát, podle oponentů Lukašenka autoritářský režim. V USA existuje Belarus Democracy Act, který Lukašenkův režim klasifikuje jako diktaturu,“ odpovídá Kolenovská. „Je to stát, který spoléhá na sovětské technologie moci, rezervuje si dominantní ekonomickou pozici, přičemž je značně závislý na Rusku,“ podotýká.

Problémem už tak hroutícího se domečku z karet je v poslední době ztráta stability, kterou Lukašenko stavěl nad prosperitu obyvatelstva. Stejně jako letos se jí snažil docílit falšováním voleb, což je poměrně známou „stabilizační praktikou“ v postsovětských republikách. A když už znovu zmiňujeme Sovětský svaz, je nutno dodat, že právě spojení Běloruska a Ruska je unikátní, a to celní i právní unií. Rusko je hlavním partnerem Běloruska prakticky ve všem.

Lukašenko před svými podporovateli v Minsku, 16. 8. 2020

Ne každý však v Bělorusku, jak vidno, o takové spojení stojí. Na otázku, jestli by se opoziční protesty nemohly zvrhnout v ruskou intervenci podobně jako ukrajinský Majdan, nicméně odpovídá Kolenovská jasně. „(Bělorusko) má velký strategický význam pro Rusko, jako spojnice s Kaliningradem. Jako prostor, skrze který lze ovlivňovat Pobaltí. Pokud se tedy obávat nějakého minulého scénáře, pak spíše toho, aby se nezopakoval československý 21. srpen 1968,“ přemítá. 

Kdyby se ale splnila Lukašenkova hrozba, že náhodou popustí brzdu brutálnímu perzekuci nevinných lidí, Kolenovská upozorňuje, že by byla více než vhodná adekvátní reakce východoevropských zemí Evropské unie. „Měly by poskytnout uprchlíkům útočiště. Nabídky činí již Polsko a Litva, v minulosti byla běloruským uprchlíkům otevřena i Česká republika,“ ujasňuje.

Někdo může také přemýšlet nad tím, proč situace eskalovala až v roce 2020. Vždyť podobné jednání muselo být do očí bijící už dříve. Nenech se však mýlit. Zlá situace na Bílé Rusi Lukašenkovým oponentům neunikla, jejich pozice ve společnosti však byla slabší. O způsobu, jakým se taková krize dala zvládnout, už řeč byla.

„Proti Lukašenkovi opakovaně vystupují ti, kdo jsou s jeho politikou nespokojeni – pokud překročí práh Lukašenkovy citlivosti jsou preventivně zatýkáni, demonstrace končí brutálním zásahem pořádkových jednotek a novým vězněním protestujících,“ pojmenovává fakty doktorka Kolenovská.

Mnohonásobně menší protest proti znovuzvolení Lukašenka v roce 2015

Pomůže Putin?

Dočká se tedy prakticky neomezený vládce Běloruska ruské pomoci? „Moskva má s Lukašenkem aktuálně chladné vztahy, protože dlouhodobě brání tomu, aby Rusko integrovalo Bělorusko jako jednu ze svých provincií,“ vysvětluje Kolenovská. „Ruská federace ve vztahu k Bělorusku nemusí nic, tato země ho nijak neohrožuje. Bylo by hezké vidět Rusko, jak přináší běloruskou situaci k serioznímu projednání do Rady bezpečnosti. Toho se ale patrně nedočkáme,“ predikuje. 

Je nutné pochopit, že Rusko o soka kolem svých hranic nestojí. Zajímá jej spolehlivý spojenec, kterým se však v poslední době Lukašenko nezdá být. Začíná totiž čím dál víc klást důraz na běloruský patriotismus, což se nejeví jako ideální stav i přesto, že ekonomická i vojenská spolupráce obou zemí sílí.

Doba, kdy Lukašenko patrně usiloval o to, aby se stal hlavou v roce 1997 dojednané rusko-běloruské unie, po nástupu Vladimira Putina v Rusku zjevně skončila. Moskva by však patrně uvítala, kdyby byl na Lukašenkovo místo dosazen někdo, kdo ve vztahu ke svému východnímu sousedovi bude mít menší ambice než on.

Kdyby však Lukašenkův režim padl, Kolenovská se domnívá, že by mu Rusko azyl poskytlo. „Doma by patrně musel před soud, že by si zajistil beztrestnost v jednání u nějaké obdoby středoevropských kulatých stolů s opozicí, nepředpokládám,“ doplňuje.

Doporučeno

V Bělorusku pokračují protesty, policie mlátí demonstranty. Nedopustím žádný Majdan, vzkazuje diktátor Lukašenko 10. srpna 2020 v 22:03

Bělorusko po Lukašenkovi

Ať už chce nebo ne, Lukašenko jednou bude muset opustit místo hlavy státu a bude někým nahrazen. V případě, že by k tomu přispěly nynější protesty, zajímalo nás, kdo by se na jeho místě objevil nejpravděpodobněji. Laikovi totiž vyvstane na mysli jedno jméno – opoziční kandidátka Světlana Cichanouská, jasný lídr však běloruské opozici chybí.

„Cichanouská přislíbila uspořádat regulérní volby a sama se jich účastnit nechce. Předpokládám, že by se do nich přihlásili všichni kandidáti, kteří nemohli soutěžit v srpnu. Vítěz by vzešel z nich,“ předjímá Kolenovská. „Před každým vítězem prezidentských voleb pak bude stát otázka, kolik z Lukašenkem nashromážděné moci si ponechat a kolik jí vrátit parlamentu,“  uzavírá odbornice.

Lukašenkův silný mocenský post může pro někoho přece jenom být velkým lákadlem, jeho nástupce však bude muset zvládnout chabou hospodářskou situaci, a to se mu bez jistého konsenzu nepovede.

Světlana Cichanouská s litevským premiérem Saliusem Skvernelisem. Cichanouská byla kvůli strachu o svůj život nucena opustit Bělorusko, Litva jí poskytla azyl.

Jestli by pak země, která byla do dnešních dní orientována na Rusko, začala svým politickým uvažováním tíhnout k Evropské unii, se nedá jednoznačně určit. Nejdůležitější věcí, podle Kolenovské, by pro obě strany mělo být zamezení eskalace nynější situace. Pak by se vidělo. „Rusko i státy EU mají v Bělorusku mnohé příznivce. Rusko je ovšem tradiční centrum ekonomiky, vědy i kultury a Minsk je bez ohledu na vybudování jaderné elektrárny ruskou společností na Moskvě energeticky závislý,“ popisuje doktorka Kolenovská.

Rusko si však ze své pomoci dost bere. Federální armáda často cvičí na běloruském území, což zemi dostává do hledáčku válečných zpravodajských služeb druhé strany. Obyvatelé jsou z této nejistoty unavení. Jejich placatá země byla svědkem množství krvavých konfliktů, které by už ráda nikdy nezopakovala. Což je další důvod, proč se jim původní vize „Lukašenkova východního Švýcarska“ líbila.

„EU s Běloruskem spolupracuje v rámci své sousedské politiky a v programu Východního partnerství. Je dominantním donorem v Bělorusku a bude záležet na její hospodářské síle, zda dokáže nabídnout příležitosti pro slabé běloruské hospodářství,“ zmiňuje Kolenovská s tím, že kromě Ruska má stát jen málo opor. Zamíchat s kartami by prý mohla ještě komunistická Čína, jež v minulosti Bělorusko brala jako bránu do Evropy a zůstala v zemi ekonomicky i vědecky přítomná.

Doporučeno

Zoufalý Lukašenko opět volal Putinovi. Ruský prezident varoval západní lídry, aby se do Běloruska nemíchali 19. srpna 2020 v 7:05

Pomoc Západu

Tam ale ještě Bělorusové nejsou. Část z nich protestuje v ulicích, bojuje za lepší životní podmínky a chce se svého diktátorského prezidenta zbavit. Zeptali jsme se tedy, jestli je možné, aby Západ, například Evropská unie, mohla nějak toto revoluční tažení podpořit. 

„Je třeba jasně vystupovat proti porušování lidských práv, jak už to koneckonců řada států EU po léta dělá. Bude vhodné předložit situaci v Bělorusku jednání OSN a Rady Evropy. Demonstranti ale nejsou malé děti, reprezentují dospělou společnost unavenou režimem jednoho stárnoucího muže, která chce změnu. Měli by o ní rozhodnout sami - podle platné běloruské ústavy ve volbách, s jejichž organizací a kontrolou regulérnosti dokáže pomoci OBSE,“ tvrdí Kolenovská.

Bratislavský hrad nasvícený v barvách běloruské historické vlajky na znak solidarity s běloruskými protestujícími.

Bez ohledu na výsledek aktuálních protestů, změna v Bělorusku dříve či později zákonitě nastane.

„Každá změna bude jistě také pomalejší a složitější, než si společnost přeje. Tady by především východoevropské státy EU měly být připraveny nabídnout zkušenosti z vlastní transformace, pomáhat překonávat předem nečekané potíže. Existují již modely transformační spolupráce, máme si v tomhle ohledu s Běloruskem co říci. Neměli bychom se zkrátka otočit zády, jako se to stalo v 90. letech,“ s nadějí ukončila svou výpověď odbornice na východoevropské mezinárodní vztahy.