Nejtěžší bylo žít naplno v přítomnosti. Dobrovolníci neměli kolem sebe děti, nevzali si s sebou práci, a tak mohli naplno využít přítomnost. Matematik a instruktor jachtingu Johan Francois přiznal, že někdy měl až pudové nutkání z jeskyně odejít. Aby se udržel v kondici, každý den si zaběhl 10 kilometrů. 

Skupina lidí žila v jeskyni ve stálých podmínkách: v temnu, při teplotě 10 °C a v pocitové vlhkosti 100 %. S vnějším světem její členové nebyli vůbec v kontaktu. Dny odpočítávali podle počtu spánkových cyklů a biologické hodiny řídily i to, kdy vstanou, kdy budou jíst a kdy půjdou spát. Dobrovolníci se museli nějak synchronizovat. Podle Clota bylo nejtěžší dohodnout si, jak budou pracovat na různých úkolech, a nastavit si i deadline bez mobilu nebo alespoň hodinek a kalendářů.

Až dvě třetiny skupiny si po uplynutí 40 dnů přály zůstat v jeskyni déle, aby mohly dokončit své úkoly. Jedna z žen se dokonce rozhodla, že mobil začne používat až o pár dní později, ať pro ni není návrat do online světa tak prudký.

Clot zdůraznil, že jelikož se svět mění, lidé se budou muset jeho změnám přizpůsobit. „Musíme se naučit lépe porozumět tomu, jak naše mozky nacházejí nová řešení, bez ohledu na situaci.“

Na projektu se spolupodílí i Human Adaptation Institute, francouzské Národní centrum pro studium vesmíru (CNES) a několik univerzitních vědeckých pracovišť.