Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Klaustrofobie se v populaci vyskytuje častěji, než by se mohlo zdát.
Vyhýbáš se výtahům, úzkým tunelům či jiným stísněným prostorům, ve kterých pociťuješ iracionální strach? Víš, že ti ve skutečnosti nic nehrozí, ale i tak se cítíš špatně? Je možné, že jsi klaustrofobik.
Naši čtenáři trpící klaustrofobií se nám svěřili se svými nepříjemnými zážitky, v jejichž důsledku se vyhýbají určitým místům. Samuel má strach už jen z toho, když na YouTube sleduje video lidí, kteří v jeskyni prolézají těsnými prostory. Rebeka zase vzpomíná na to, jak se jednou zasekla na 30 minut ve výtahu a její strach se výrazně zvětšil.
Jak se náš čtenář Samuel zasekl ve spáře, ze které ho nemohli dostat ven.
Jak Rebeku ovlivnilo zaseknutí se ve výtahu.
Proč je důležité, aby se klaustrofobik svému strachu postavil čelem.
Které celebrity trpí klaustrofobií a jak si vzpomínají na své nepříjemné zážitky.
Fobie trápí mnoho lidí, za lékařem ovšem přijde málokdo
Klaustrofobie určitě patří mezi nejznámější fobie, což je ovlivněno i tím, že v lidské populaci se vyskytuje poměrně běžně. Je dost pravděpodobné, že znáš klaustrofobika i ty a možná o tom pouze nevíš.
Pozitivní je, že navzdory častému výskytu je klaustrofobie léčitelná. Přestože se jí dá efektivně zbavit, většina lidí odmítá navštívit lékaře. Studie z roku 2012 poukazuje na to, že lidé trpící fobiemi obecně vyhledávají pomoc pouze v 7,8 % případech.
Část klaustrofobiků, kteří nevyhledají pomoc odborníka, se proto stísněným místům vyhýbá. Podle Národní zdravotní služby (National Health Service – NHS) Spojeného království se však tímto způsobem vůbec nic neřeší. Právě naopak, strach v člověku se tím může pouze posílit.
Se svými potížemi s klaustrofobií se nám svěřila 17letá čtenářka Rebeka. Podle jejích slov jí trpí od osmi let. „Nejdřív to bylo jen takové nevinné. Měla jsem v hlavě otázky typu: Co když se zaseknu ve výtahu? Později se to začalo zhoršovat a měla jsem problém do něj vůbec nastoupit,“ řekla pro REFRESHER.
Od mládí trpí klaustrofobií i 16letý Samuel. „To, že trpím klaustrofobií, jsem si poprvé uvědomil ještě v dětství. Zavřel jsem se do malé kartonové krabice a tehdy jsem dostal panický strach. Rychle jsem z ní musel vylézt ven. Měl jsem totiž pocit, že tam umřu. Možná to zní komicky, ale fakt to nebyla sranda,“ popsal nám své první zkušenosti s fobií.
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
Co se dozvíš po odemknutí?
Jak klaustrofobie ovlivňuje běžné lidské činnosti.
Jak se dá klaustrofobie léčit.
Proč Samuel nechce navštívit lékaře.
Jak se Rebeka zasekla ve výtahu, když vypadla elektřina.
Klaustrofobie nejčastěji začíná v raném dětství po jisté traumatické události. Spouštěčem klaustrofobie však nemusí být jen samotný prostor, ale i nutkavé myšlenky, které v osobě vyvolají výrazný strach. Vyšší šance na rozvinutí klaustrofobie mají děti, jejichž rodiče touto fobií trpí. Když je vidí, jak se bojí stísněných míst, podvědomě si spojí pocity rodičů s daným prostorem. Klaustrofobie může být podmíněna i geneticky, uvedla doktorka Catherine Shaffer. Někdy se však vyvine i u dospělého člověka.
Nepříjemné pocity ve stísněných prostorech mohou mít podle NHS formu mírných až silných úzkostí či panických záchvatů. Klaustrofobik přitom nemusí mít strach ze všech stísněných prostor. K některým se raději ani nepřiblíží, ale jiné mu nemusí dělat žádný problém. „Někteří lidé se bojí všech malých prostorů, zatímco jiní se mohou bát pouze jednoho typu místa,“ píše se na webu The Recovery Village.
Zdroj: Piqsels/volně k užití
Zasekl se v těsné spáře, bojí se i videí z jeskyně
Samuel patří ke klaustrofobikům, kteří se svým problémem nenavštívili lékaře. Odůvodnil to tím, že to nepovažuje za důležité a jeho život to aktuálně neovlivňuje. Sezení na toaletě, jízdu výtahem či v autě prý zvládá víceméně bez problémů. „Z těchto míst naštěstí nemám strach. Bojím se jen velmi stísněných prostor. Ve výtahu se necítím špatně, ale přece jsem raději, když je něco spíše otevřené než uzavřené,“ řekl.
Připustil však, že jako člen skautů nemůže dělat některé činnosti, které jeho kamarádi zvládají levou zadní. Se skautingem se pojí i jeho nejhorší zkušenost s klaustrofobií.
„Asi před třemi lety jsem byl na skautském táboře v Čechách, v Adršpachu, a museli jsme se dostat přes takovou velmi úzkou spáru. Nikdo se toho nebál a všichni prošli v pořádku. Jelikož se však částečně bojím i výšek a přitom mám rád horolezectví, tak jsem si řekl, že se zkusím překonat i v tomto případě,“ uvedl.
„Nicméně v momentě, když jsem tam vešel, zvýšil se mi tlak, přišla na mě panika a najednou jsem se nemohl pohnout. Začal jsem velmi rychle a silně dýchat, v důsledku čehož se mi zvětšil objem plic a ve spáře jsem se zasekl asi na půl hodiny. Tak dlouho mi trvalo, než jsem se uklidnil a vyšel ven,“ popisuje hrozivou zkušenost.
Od tohoto momentu se už raději žádnou spáru nepokoušel prolézt, protože má z toho velký strach. „Nedělá mi dobře, dokonce ani když se jen dívám na videa lidí, kteří v jeskyni prolézají přes těsné prostory,“ dodal.
Rebečina negativní zkušenost se spojuje s výtahem, který Samuel využívá běžně. „Vzpomínám si na to, že jsem byla po operaci a nezvládala jsem jít po schodech, a tak jsem nedobrovolně nastoupila do výtahu. Najednou nastal výpadek elektřiny a zůstala jsem uvnitř asi 30 minut. Po tomto zážitku jsem měla problém jít i do sprchy,“ řekla pro REFRESHER.
Obtíže zažívala i při vyšetřeních, když bylo potřeba, aby šla na magnetickou rezonanci (MRI). Už jen představa zmenšeného prostoru v ní vyvolávala panické záchvaty. Aktuálně to však už bere lépe. „Nejhorší omezení jsou při vyšetřeních. Nyní, když na ně musím jít, už nemívám panické záchvaty, ale stále je to nejistota,“ řekla.
V případě, že člověk si je vědom své klaustrofobie, měl by o tom před MRI informovat zdravotníky. Ti mohou pacientovi poskytnout léky, po nichž by měl magnetickou rezonanci zvládat lépe, uvádí NHS. Na rozdíl od Samuela se Rebeka rozhodla vyhledat odbornou pomoc.
„Léčili mě kognitivně-behaviorální terapií, povídali jsme si o mé fobii a vysvětlovali jsme si určité věci. Chodila jsem na ni tři roky. Od začátku pandemie mi však zrušili terapie, paní doktorka měla totiž tehdy na práci vážnější případy. Do výtahu nenastoupím stále, ale některé věci mi už nedělají problém, například magnetická rezonance,“ řekla Rebeka a dodala, že po pandemii bude s léčbou zřejmě znovu pokračovat.
V rámci léčby se v odborných článcích nejčastěji zmiňuje psychoterapie, která bývá někdy doplňována léky proti úzkosti, a to zejména v případech, kdy pacient trpí těžkou formou klaustrofobie.
Při léčbě klaustrofobika se nejednou využívá desenzibilizace nebo expozice – vystavování situaci, která v klaustrofobikovi vyvolává strach. Pokud jde o pacienta s těžkým průběhem klaustrofobie, zpočátku začíná s vystavováním strachu v podobě myšlenek a představ a až později musí čelit svému strachu živě.
„Základem léčby specifických fobií je expoziční terapie. Pacienta je důležité edukovat o příčinách jeho potíží a smyslu jednotlivých terapeutických kroků. V expoziční terapii využíváme expozice in vivo nebo expozici v imaginaci jako přípravu na expozici in vivo u silně úzkostných pacientů. U úzkostnějších pacientů se doporučuje postupovat metodou systematické desenzitizace,“ napsaly doktorky Ľubica Ferenčáková a Katarína Kubašovská.
Lékař tedy na úvod určí, zda pacient podstoupí odstupňovanou expozici nebo takzvané zaplavení, uvádí český portál věnovaný zdraví anamneza.cz. Definice daných pojmů v podstatě vyplývá přímo z názvu. V prvním případě je pacient vystaven méně nepříjemné situaci a časem se intenzita strachu stupňuje. Při zaplavení je pacient ihned vystaven té nejhorší situaci, v níž má vydržet, dokud strach nepřejde.
Nejsi v tom sám, klaustrofobií trpí i celebrity
Jelikož klaustrofobie se v populaci vyskytuje relativně běžně, je pochopitelné, že se jí nevyhne ani několik známých osobností. Dědička luxusních hotelů Paris Hilton se proslavila počátkem tisíciletí, kdy se v médiích často zmiňovaly její skandály. Pro své činy se nakrátko ocitla i ve vězení, ve kterém musela bojovat se svou klaustrofobií.
„Klaustrofobií trpím celý život. A když jsem se poprvé dostala do cely, měla jsem silné záchvaty paniky a úzkosti. Moje klaustrofobie se rozběhla na plné obrátky. Nespala jsem ani nejedla,“ řekla v interview s Larrym Kingem. Lékaři po prohlídce prominentní celebrity nakonec šerifa přesvědčili, aby Hiltonovou propustil do domácího vězení.
Mezi klaustrofobiky patří i známá herečka Uma Thurman. Pokud jsi fanouškem tvorby režiséra Quentina Tarantina a vzpomínáš si na scénu ve filmu Kill Bill 2, v níž byla Thurman zavřená pod zemí v truhle, určitě si snadno představíš, jaké hrůzy musela zažívat.
„Bylo to hrozné. Nebylo na to potřebné hraní, opravdu jsem křičela. Nikdo by nechtěl mít takovou zkušenost,“ řekla Thurman. V některých momentech musela být truhla kvůli natáčení z boků otevřená. V jiných záběrech ji však potřebovali skutečně uzavřít, a tak si herečka určitě „užila“ svoje.
Obdobný zážitek má za sebou i Ryan Reynolds, který si v thrilleru Buried zahrál muže pohřbeného pod zemí. Herec se sám sobě divil, že takovou roli přijal, protože podle vlastních slov se někdy bojí jet i výtahem. Při natáčení v rakvi, do které se dostávalo stále více písku, zažíval panické záchvaty, píše Standard.
Pokud by se mu udělalo při natáčení skutečně těžko, s filmovým štábem měl dohodnuté safe word – slovní zkratku, podle níž by věděli, že ho mají dostat ven. Jelikož však natáčeli ve Španělsku, občas nastal problém s jazykovou bariérou. „Zábavné je, že jsme natáčeli v Barceloně a byl jsem jediný, kdo mluvil anglicky. Pamatuji si, jak jsem křičel pár safe words a všichni se na mě jen dívali, jako kdybych žádal o oběd,“ tvrdí herec.
Klaustrofobie trápí i slavného filmaře Woodyho Allena. Děsí ho už jen představa, že by měl projít tunelem, protože se bojí, že by se v něm zasekl. Takovým prostorům se tedy raději vyhýbá i za cenu, že by si měl prodloužit cestu.
„Vždycky jezdím zdlouhavější cestou přes most George Washingtona, i když směřuji do Jersey City. Místo toho, abych jel přímo touto cestou, která trvá pouze 20 minut, vyjedu nahoru, což mi trvá 40 minut,“ cituje jeho slova web Cinema.
Pětaosmdesátiletý režisér a scenárista přitom patří k osobám, které začala klaustrofobie sužovat až v dospělosti. Podle jeho slov se u něj rozvinula, když měl něco po třicítce. Do té doby pohodlně kráčel tunely a cestoval metrem, přičemž ho ani nenapadlo, že by se v nich mohl zaseknout.
