Proč je někdo schopný napadnout druhého člověka a jiný ne? Co vede některé lidi k tomu, že jsou schopni připravit jiného člověka o život? Už v dětství jsme byli konfrontováni s tím, že pokud uděláme něco špatného, postihne nás trest. Strach a možné důsledky cítíme nejspíš už tehdy, když o nějakém skutku uvažujeme. Ne každý z nás má ovšem správně fungující podmíněné reflexy, které můžeme nazvat „svědomím“, a neumí si spojit souvislost mezi asociálním chováním a trestem. Vědci se domnívají, že jedním z důvodů mohou být strukturální změny v mozku vrahů a násilníků.
Do těchto výzkumů zařadili převážně pachatele, kterým byla diagnostikována jistá forma psychopatie, jinými slovy jejich nepříčetnost nebo psychická porucha vyloučily nebo ovlivnily trestní odpovědnost za trestný čin. Zjištěné rozdíly ve struktuře nebo aktivitě mozku proto nemusely souviset s vražednými tendencemi, ale spíše s duševními poruchami nebo poraněním mozku.
Experiment předurčený k úspěchu
Tyto chybné závěry z minulosti se pokusili napravit vědci prostřednictvím studie publikované v časopise Brain Imaging and Behavior, které se zúčastnilo 808 dospělých uvězněných mužů, přičemž každého zařadili do jedné ze tří skupin.
Celkový soubor vstupních údajů vytvořili:
> z 203 osob odsouzených za vraždu nebo za pokus o zabití;
> ze 475 osob odsouzených za násilnou trestnou činnost, útok, ozbrojenou loupež;
> ze 130 osob odsouzených za nenásilnou nebo minimálně násilnou trestnou činnost.
Aby předešli chybám z minulosti, z pozorování vyloučili:
>osoby s psychickou poruchou (např. schizofrenií);
> osoby, které ztratily vědomí na více než dvě hodiny v důsledku poranění mozku;
> osoby, které byly odsouzeny jako spolupachatelé;
> osoby, které podle vyšetřování spáchaly neúmyslné zabití.
Vědci brali v úvahu i další skutečnosti včetně věku vězněných osob, výšky IQ, drogových závislostí/užívání návykových látek a také délky pobytu za mřížemi.
Závěry těchto pozorování byly opravdu překvapující, protože mozek osob odsouzených za vraždu se skutečně lišil od mozku vězňů odsouzených za násilnou nebo nenásilnou trestnou činnost. Tento závěr potvrdil i fakt, že mozky vězňů odsouzených za násilné a nenásilné trestné skutky nevykazovaly žádné významné rozdíly.
Ochuzený mozek násilníka
Mozkové hemisféry sestávají ze šedé hmoty, která tvoří mozkovou kůru, a z bílé hmoty uložené pod kůrou. Šedá hmota sestává z velkého množství nervových buněk (těl neuronů) a bílá hmota obsahuje vysoký podíl myelinizovaných nervových vláken. Šedá hmota obsahuje buněčná těla, která pomáhají tělu zpracovat informace v mozku, a nachází se v oblastech mozku, které jsou zapojeny do smyslového vnímání. Bílá hmota představuje propojení těchto středisek a oblastí.
Vědci zaznamenali rozdíly v mnoha částech mozku, jako například v částech prefrontální kůry, zadní kůry mozku, mozečku a ostrovního laloku v mozku.
V těchto oblastech naměřili u pachatelů, kteří spáchali vraždu nebo se o ni pokusili, výrazně sníženou koncentraci šedé mozkové hmoty ve srovnání s osobami zapojenými do jiných trestných činů. Jsou to oblasti odpovědné za sociální chování a za jeho celkovou kontrolu, za tvorbu a regulaci emocí, morální rozhodování, kognitivní schopnosti a v neposlední řadě za lítost.
Dalo by se říci, že vědci skutečně identifikovali oblasti, které by mohly mít přímou souvislost s tím, proč je někdo schopen zavraždit, a někdo ne. Na základě těchto měření šedé mozkové hmoty právě v kritických oblastech zodpovědných za kontrolu chování, empatii a morálku odlišili pachatele vražd od jiných antisociálních osob a pachatelů násilných a nenásilných skutků.
„Více šedé hmoty znamená více buněk, neuronů a glií,“ napsal spoluautor studie Jean Decety, profesor psychologie a psychiatrie na Univerzitě v Chicagu. Upozornil na rozdíly v orbitofrontální kůře a předních spánkových lalocích mozku.
„To je to, co potřebujete k provedení výpočtů, na zpracování informací — ať už jsou to emoční informace, pomocí kterých cítíte empatii k někomu jinému nebo informace, které používáte pro kontrolu svého chování, na potlačení svých nutkání reagovat.“
Vědci ale tvrdí, že zatím nemají dostatek důkazů na vyvození příčinné souvislosti mezi sníženým množstvím šedé hmoty a vraždami a nedokážou využít těchto údajů k přímočaré identifikaci pachatelů vražd či předpovídání vražedného chování v budoucnosti. Co je ale stejně důležité, je to, že odmítají jakékoli spojování s teorií, že lidské geny definují chování a že prostředí, ve kterém lidé žijí, nemá na formování osobnosti a lidského chování vliv.
Vrahem od narození?
Limitem této studie byl i fakt, že skenování mozků prostřednictvím fMRI prováděli v jednom reálném okamžiku, což znamená, že vědci nemohli přesně určit časové období, kdy ke změnám v jednotlivých částech mozku došlo. Otázkou zůstává, zda se odsouzení s těmito rozdíly nemohli už narodit, nebo se k nim nedopracovali časem.
Výzkumníci nebrali v úvahu a neměřili ani tzv. impulzivitu zkoumaných osob, což by mohlo přinést jiný pohled na zjištěné neuroanatomické rozdíly se závěrem, že vrahové jsou více impulzivní než pachatelé méně násilných trestných činů.
Nadále navíc není jasné, proč a jak k těmto anatomickým změnám v mozku dochází. Možná se v budoucnu podaří najít odpověď a způsob, jak tyto změny preventivně zvrátit.
Je možné dekódovat mysl zločince?
Identifikace a pochopení faktorů, ať už genetických nebo prostředí, které mohou ovlivnit chování sériových vrahů, výrazně napomáhá účinnému profilování zločinců.
Joel Norris popisuje ve své knize Serial Killers cykly násilí jako generační: „Rodiče, kteří zneužívají své děti fyzicky i psychicky, jim vštěpují téměř instinktivní spoléhání se na násilí jako na první řešení jakékoliv výzvy.“
Ve studii pro National Institute of Justice vědci zjistili, že zneužívání v dětství zvyšovalo riziko kriminálního chování v dospělosti podporou asociálního chování a podobné zjištění přinesly i závěry výzkumu 50 sériových vrahů. Fyzické, sexuální nebo psychické zneužívání v dětství bylo jejich společným znakem. Zneužívání jako faktor může mít v takovém případě vliv na chování vraha, jakož i na výběr oběti. Stále je to ovšem jen jeden z faktorů, protože ne každý, kdo zažije v dětství zneužívání, začne vraždit. Tento fakt potvrdil i výzkum: 32 procent všech sériových vrahů nezažilo v dětství zneužívání.
