Edisonline je česko-slovenská videotéka, kterou spustila společnost Film Europe. Přečti si o deseti nejlepších filmech z její nabídky.
Pokud si chceš na chvíli odpočinout od kina a pustit si film v obývacím pokoji či rovnou v posteli, pokud si chceš rozšířit obzory, poznat něco nového, vzrušujícího, silného a zažít při sledování filmu dosud nepoznané emoce, můžeš to zkusit na streamingové platformě Edisonline. Kvalitní filmy všech žánrů, otevřené, drzé, provokativní, které ti pravděpodobně zůstanou několik dní v hlavě a budeš si o nich chtít s někým promluvit. Edisonline je česko-slovenská videotéka, kterou spustila společnost Film Europe. Za klasický balíček, kde najdeš téměř 400 filmů spolu se dvěma TV kanály, zaplatíš 6 eur měsíčně.
My jsme pro tebe vybrali deset filmů na inovativní a poutavá témata. Zavedou tě do neznámých uliček, ve kterých se možná budeš cítit nekomfortně a možná se budeš i bát, ale když z nich nakonec vyjdeš, budeš jako znovuzrozený.
10. Kafarnaum (2018, r. Nadine Labaki)
Malý Zain je asi 12 let starý, ale nikdo to pořádně nedokáže potvrdit, protože nemá ani rodný list. Rozhodne se žalovat své rodiče za to, že ho přivedli na svět. Co však tomu předcházelo? Každodenní hádky, křik, rvačky, absolutní absence empatie, lhostejnost, krutost, ty nejhorší podmínky na život, jaké si jen člověk umí představit.
Kafarnaum je mrazivou výpovědí o těžkém a nemilosrdném životě ve slumech Libanonu. Prostředí, kde se všude mluví o Bohu, ale zároveň tam chybí i jen špetka lidskosti. Prostředí, kde rodiče bez mrknutí oka prodají vlastní nezletilou dceru násilnému pedofilovi, aby měli peníze, kde se řemeny či nože v domácnosti vytahují na denním pořádku. Prostředí, které vysává energii, sílu, duši.
To, co však malý, ale velmi vyspělý a rozumný Zain po útěku z domu zažívá na ulici, by nepřežili možná ani ti nejsilnější jedinci. Kafarnaum je až zarážejícím příběhem o lidské neoblomnosti a nebezpečně rychlém dospívání. Krásný film s velkým srdcem, který je třeba vidět.
9. Safari (2016, r. Ulrich Seidl)
Vyhodili ho z vídeňské filmové akademie, ale i tak dnes dostává ceny na nejprestižnějších filmových festivalech. Ulrich Seidl velmi rád tní do živého a při jeho filmech téměř nikdy nevíš, jestli sleduješ dokument nebo hraný film. Sofistikovaně totiž mezi nimi bourá hranice.
Nacionalismus, xenofobie, rasismus, náboženský fanatismus, fetiše, úchylky, hodnoty a morálka. Přestože tento rakouský režisér se ve svých dílech vždy věnuje vážným věcem a palčivým společenským tématům, jsou paradoxně často nesmírně zábavné, ale také překvapivě šokující a mimořádně fascinující.
V tomto sugestivním a místy vysloveně nepříjemném dokumentu s názvem Safari se zaměřil na jeden kontroverzní koníček zbohatlíků. Ti totiž platí těžké peníze za to, aby mohli jít do Afriky zastřelit žirafu, antilopu či zebru a vyfotit se s nimi.
Seidl opět využívá svůj ironický, bizarní styl na to, aby co nejkomplexněji obsáhl zvolené téma. Safari je pesimistickou a misantropickou baladou polemizující o hodnotě (nejen zvířecího) života, o lidské hlouposti, moci a jejích důsledcích či o prázdnotě.
8. Kdo si myslíš, že jsem? (2019, r. Safy Nebbou)
Co bys udělal, kdyby ses dozvěděl, že si nepíšeš s mladou krásnou dvacátnicí, ale s rozvedenou padesátnicí, co už má na krku dvě děti? Právě to se totiž stane Alexovi, který se přes sociální sítě díky intenzivnímu psaní a volání zamiluje do Clary. Netuší však, že Clara je ve skutečnosti Claire (hraje ji skvělá Juliett Binoche) a vypadá úplně jinak, než ukazují fotky na Facebooku.
Virtuální svět versus tvrdý život po zaklapnutí laptopu a odložení mobilu. Místy vtipný, jindy pořádně vážný, ale v každém případě výstižný portrét 21. století. Jak může dopadnout vztah od samého počátku postaven na lži? Dozví se nakonec Alex pravdu? A kdo je ve skutečnosti dívka, za kterou se Claire vydává?
Safy Nebbou natočil film o hledání štěstí, pomstě, sebelásce, egoismu, lásce či bolesti. Kdo si myslíš, že jsem? je podmanivým francouzským dramatem se skvělým scénářem plným špičkových dějových zvratů a nezapomenutelných scén, jakou je například i intimní sex po telefonu v autě mezi Claire a Alexem.
7. Tvář (2018, r. Małgorzata Szumowska)
Hlavní hrdina filmu, Jacek, je metalista pracující v Polsku na stavbě největší sochy Ježíše Krista. Je jednoduchý a skromný, navíc zamilovaný, nic mu nechybí. Všechno změní až tragická nehoda, která ho zmrzačí natolik, že musí jako první občan v historii země podstoupit transplantaci obličeje, což odstartuje pořádně šílený kolotoč událostí.
Potom jak se k němu všichni obrátí zády – včetně přítelkyně a rodiny –, dostává od života tvrdou facku, ale jakoby právě díky tomu konečně naplno otevřel oči a uvědomil si, co mu dosud nedocházelo. V zemi plné karikatur a individuí vystrašených ze všeho nového, kde navíc každý nosí masku, aby zapadl, a hraje si na někoho, kým ve skutečnosti není, přičemž soudí ty upřímné, nechce dále žít.
Tvář je formálně hravá špičková satira, tvrdě, ale rafinovaně kritizující polský tradicionalismus, náboženský fanatismus a zabedněnost či pokrytectví národa. Najdeš tu leccos od exorcismu, smutně vtipných hospodských příběhů, bizarních zpovědí v kostelích až po ulítlé tanečky s hudbou Gigiho D'Agostina. Nudit se určitě nebudeš.
6. Severozápad (2013, r. Michael Noer)
Kdo chce s vlky žít, musí s nimi výt. Strhující dánská gangsterka, v níž postavy za každou drobnou chybu tvrdě platí. Jde o příběh dvou bratrů, Caspera a Andyho, snažících se přežít v nehostinných podmínkách nejchudší části Kodaně, přičemž oba tančí na tom nejtenčím ledě.
Když se zapletou s místním gangem, cítí se sice najednou jako neporazitelní mistři světa a užívají si svých 15 minut slávy, ale brzy zábava skončí. Už žádné malé kšefty, ve hře jsou najednou zbraně, lidské životy a hrozí nejen vězení, ale i pomsta, přičemž ohroženi nejsou jen oni dva, ale celá jejich rodina.
Severozápad tě vtáhne do děje zejména díky autentické ruční kameře Magnuse Nordenhof Joncka. Umožní ti přenést se na hodinu a půl k postavám tak blízko, jak se jen dá, a budeš přímým svědkem všeho, co se ve filmu děje, ale i toho, co bys vidět nechtěl. Dvaačtyřicetiletý Michael Noer má na kontě zatím jen pět celovečerních filmů, ale už zde ukázal, že je mistrem svého řemesla.
5. Mladý Ahmed (2019, r. Jean-Pierre Dardenne, Luc Dardenne)
Pokud by se rozdávaly dětské Oscary, jen patnáctiletý Idir Ben Addi by měl okamžitě jednoho dostat za svůj dechberoucí výkon právě v tomto filmu. Bratři Dardennové, již zkušení bardi na poli artové kinematografie, natočili kontroverzní portrét o náboženském radikalismu a zaručeně z něj budeš mít husinu.
Nesprávný výklad koránu může mít fatální následky. Potom jak mladého Ahmeda žijícího jen s matkou a se sourozenci doslova omámí svými nenávistnými řečmi imám (islámský duchovní vůdce) a poštve ho proti jeho (inteligentní a dobrosrdečné) učitelce, Ahmed se rozhodne pro extrémní čin – pokusí se ji ubodat. Ani pobyt v nápravně výchovném zařízení však nemění jeho světonázor, pohled na ženy a „zkažené“ liberály.
Názorově jasně vyhraněné drama, precizní a napínavé od prvních do posledních vteřin, o nebezpečných falešných prorocích, potřebě úplné rodiny, dlouhé cestě k odpuštění či litování vlastních činů.
4. Alpy (2011, r. Yorgos Lanthimos)
Neklid, strach, nejistota. Tyto tři hlavní pocity pravděpodobně budeš mít během sledování Alp. Toto černohumorné psychologické drama ti sice položí více otázek než odpovědí, ale nakonec díky skvělému a vyspělému vyprávění obrazem i tak hravě pochopíš všechno, co je třeba.
Lanthimos ve svém třetím, kontroverzním celovečerním filmu zkoumá záhadnou skupinu jménem Alpy, která pomáhá různým lidem při různých činnostech. Členové se musí pravidelně vžít do nějaké role podle úkolu, ale zároveň se musí striktně řídit patnácti pravidly, které nesmí porušit. Jinak by museli okamžitě skupinu opustit.
Alpy jsou cestou k sebepoznání. Na první pohled chladná a obyčejná mozaika podivínů, ztracených, nežádoucích, bloudících duší, je přesně mířenou střelou přímo do černého. Řecký režisér tu tentokrát komplexně rozebírá závislost, toxické vztahy, ztrátu blízkého, životní role a přetvářku.
3. Kmen (2014, r. Myroslav Slabošpyckyj)
První celovečerní film obsazen čistě neslyšícími herci. Nezazní v něm ani jedno slovo a na obraze se neobjeví ani titulky. Zní to pro tebe jako nuda? Jsi na omylu. Když se nezalekneš a dáš mu šanci, otevře ti zcela nový svět.
Myslel sis, že život hluchoněmých je nudný, ničím nezajímavý a nemá ti co říct o tom tvém? Šestačtyřicetiletý Ukrajinec Myroslav Slabošpyckyj tě přesvědčí o opaku. Vypráví příběh mladého Sergeje, který přichází do speciální internátní školy a okamžitě se dostává do víru temných machinací. Drogy, rvačky, prostituce, teror, šikana, smrt, sex, láska.
Toto ukrajinské drama tě uchvátí famózními kamerovými jízdami. Propracovanou záběrovou montáží si tě postupně omotá kolem prstu, aby tě v katarzním závěru mohla totálně rozbít na cimprcampr. Je až zarážející, že jde o debut, protože zde je cítit obrovskou režijní vyzrálost a smysl pro detail.
2. Život Adele (2013, r. Abdellatif Kechiche)
Překvapivě nesmírně otevřená a zároveň maximálně intimní tříhodinová lesbická lovestory s dokonalými hereckými výkony, o které se postarala hlavní dvojice – Adele Exarchopoulos a Léa Seydoux. Čekají tě vášnivé, pořádně dlouhé explicitní sexuální scény, ale i dialogy, které se zařezávají pod kůži jako břitva.
Mladá Adele hledá svou sexualitu, zkouší, co jí sedí, kde a s kým se cítí nejlépe. Když najednou pozná záhadnou, extravagantní a mnohem zkušenější Emmu s modrými vlasy a se svůdným pohledem, život se jí obrací úplně naruby. Začíná divoká jízda plná touhy, ale i bolesti a slz.
Silná výpověď o dospívání, identitě, jinakosti, vnitřním konfliktu, hanbě či coming outu oceněná Zlatou palmou z Cannes. Zajímavostí je, že tento francouzský film je adaptací komiksu Blue Is the Warmest Color z roku 2010. Jeho autorkou je spisovatelka a ilustrátorka Julie Maroh.
1. Zloději (2018, r. Hirokazu Koreeda)
Vrchol asijské kinematografie za poslední roky, který nepřekonal ani pozdější, mnohem úspěšnější a známější oscarový film Parazit (2019). Pilířem obou snímků jsou témata rodina a chudoba. Zloději však jdou ještě dál, přesah je obšírnější a v konečném důsledku mnohem silnější.
Jeden malý provizorní dům na periferii, ale mnoho příběhů lidí žijících v něm. Kromě toho, že Japonec Koreeda je brilantním režisérem, předvádí zde zároveň vysokou školu scenáristiky. Diváka neustále překvapuje, zavádí, následně pomalu odkrývá karty, vzbuzuje napětí a fascinuje svou vychytralostí. Na konci upřímně dojímá i bez zbytečného a otravného patosu.
Nádherná polemika o významu slova rodina, při níž možná i upustíš nějakou slzu. Tento geniální, ukázkový autorský film je bezpochyby tím nejlepším, co ve videotéce Edisonline najdeš.
