Deset tipů na výlety do přírody po Česku, které tě nebudou stát skoro nic

K jihočeskému kamennému obrazci se dostaneš nejjednodušeji autem přímo k místu. Styčným bodem budou České Budějovice, které leží od obrazce 16 kilometrů západně, tedy zhruba půlhodiny cesty. Kdyby ses ale náhodou rozhodl, že jihočeský úkaz navštívíš jako správný turista, měl by ses vydat nejprve do Českých Budějovic, odkud tě linkové autobusy 21, 33, 27 nebo 29 dovezou na náves. Odtud tě dělí pouhých 400 metrů jižním směrem, aby ses ke kamennému megalitickému kruhu dostal.

Hromnické červené jezírko

Každý z nás určitě někdy hrál hru, kdy všichni předstírali, že podlaha je láva, a tak šplhali různě po gaučích a stolech. Stejně tak si myslíme, že jsi v nejednom animáku viděl, jak někdo spadl do vody, a vinou žíraviny z ní vyplavaly pouze kosti. Tohle nás poprvé napadlo, když jsme četli o Hromnickém červeném jezírku v Plzeňském kraji, které je slabým roztokem kyseliny sírové.

Z tohoto důvodu se nedá divit hned dvěma věcem: za prvé jezírko je úplně bez života, a za druhé je přírodní památkou a evropským unikátem. Aby toho nebylo málo, sloučeniny železa, které se ve vodě nachází, jej zbarvily do červena. Kombinace červené a faktu, že je vlastně slabou kyselinou, tak k sobě láká turisty. Na fotce to totiž vypadá velice hezky.

K památce na dřívější těžbu břidlice se dostaneš poměrně jednoduše. Autem se dopravíš do Hromnice, která se nachází asi 25 minut (16,5 km) severně od Plzně. S vozidlem se dostaneš až nad obec, kde jej necháš, odkud je to 50 metrů k němu. Nejjednodušší turistický způsob zahrnuje cestu do Plzně, odkud se od hlavního terminálu dostaneš autobusem číslo 19, 21, 23, 25 na zastávku Hromnice. Vystoupíš u pošty, odkud se dáš na sever.

Po pěsti stech metrech se ti naskytne krásná a zároveň i možná trochu děsivá přírodní scenérie bývalého břidlicového lomu. Pokud se tedy chystáš na západ, určitě místo navštiv.

Gabrielina stezka

Nezapomněli jsme ani na milovníky procházek. Kdo se rád projde lesem, nechává se obklopovat skalisky a možná jej i trochu zajímá historie, určitě by neměl minout tuto oblíbenou trasu Českého Švýcarska u samotných hranic s Německem. Gabrielina stezka je nenáročná osmikilometrová trasa, kterou si tak může vychutnat celá rodina během tří slabých hodin. Vrchol toho všeho je, že je úplně zadarmo.

Její délka spojuje slavnou Pravčickou bránu s Mezní Loukou. Cesta se vine kolem pískovcových skal, nabízí spoustu výhledů do krajiny a také významné skalní útvary, které jen tak někde nenajdeš. Mluvíme o Křídelní stěně, Velkém Pravčickém kuželu nebo o skalní stěně Beckstein pojmenované po Karlu Beckovi, jenž na ni jako první uskutečnil horolezecký výstup na území dnešní České republiky.

Pokud se sem vydáš v létě, počítej s tím, že stezka je poměrně oblíbená. Narazíš tak nejspíš na větší počet lidí, než kdyby ses zde objevil na podzim či v brzkém jaře. I tak to ale stojí za to. Na místo se můžeš dopravit autem, doporučujeme přijet do rekreační osady Mezní Louka, kde je parkoviště a kde se hned krásně napojíš na stezku.

Hromadnou dopravou se dá taky na místo dorazit. Pokud bys chtěl vyrazit z Mezní Louky, měl by ses nejprve dopravit do Děčína, odkud jezdí autobus každou hodinu po celé délce území Hřenska až k osadě a vysadí tě před místním hotelem.

Hraniční meandry řeky Odry

Víme, že hranice s Německem nemusí být pro každého po ruce. Naštěstí se po republice nachází mnohem více míst, kde se dá kochat krajinou a nezaplatit u toho ani korunu. Jedním z těchto míst jsou hraniční meandry řeky Odry, které se nachází zase u hranic s Polskem nad Bohumínem. 

Shodou okolností se jedná znovu o skoro osmikilometrový úsek přírodních zákrut řeky Odry, jenž rozděluje území České republiky a Polska. Začíná hraničním přechodem ve Starém Bohumíně, a končí na dalším krásném místě – soutoku řek Odry a Olše v Bohumíně-Kopytově, který je zároveň nejnižším místem Moravskoslezského kraje. Tamní kraj si tento prostor hýčká a vyhlásil jej za chráněné území.

Podle webu kudyznudy.cz zde najdeš mnoho zajímavých přírodních jevů. Kromě mrtvého ramena Odry a jezera Malý Kalíšok jsou to pak samozřejmě meandry, které zůstaly zachovány tak, jak si řeka razila svou cestu před staletími. Zajímavostí je to, že ale koryta nejsou stálá, a proto, když si vodní živel usmyslí, čas od času změní státní hranici nebo vydá obratel z mamuta či starý hraniční kámen.

Cestovat kolem meandrů můžeš různě. Z Bohumína můžeš jet na kole, pěšky, a když jsi velký dobrodruh a je sezóna, můžeš si řeku sjet i na raftu, které si můžeš vypůjčit v půjčovně ve Starém Bohumíně. Když se povede, můžeš s ním doplout až do polských Krzyżanowic.

Dobrodružná vyhlídka na Solenickou podkovu

I Středočeský kraj má co nabídnout. Nebojíme se říct, že dokonce jeden z nejhezčích výhledů v České republice. Když se k němu dostaneš, otevře se ti výhled na takzvanou Solenickou podkovu, kterou tvoří meandr řeky Vltavy. 

Vyhlídka je trochu v zákrytu, nevede k ní žádná silnice, a tak se tento výhled otevře jen těm, kteří se nebojí chodit lesem. Nejhezčí pohled na podkovu je podle portálu kudyznudy.cz ze skaliska Na Vraném, jenž je označován za jeden z nejkrásnějších na Vltavu. Dostat se dá k němu pěšky, jelikož se nachází v lese mezi obcemi Zduchovice a Solenice nedaleko Příbrami.

Nejlepším výchozím bodem pro lov na výhled na Solenickou podkovu je obec Zduchovice, kam se dá samozřejmě pohodlně dostat za necelou hodinu i z Prahy autem. Dobrodruzi a turisti zase v Praze nasednou na Smíchovském nádraží na autobus a po hodině cesty nejprve dorazí do Příbrami, kde přesednou na linku do Petrovic. Po 40 minutách vysednou ve Zduchovicích.

Odtud začne být cesta ještě o trochu zajímavější; vyhlídka totiž leží v místech, kde je neznačená turistická trasa. Proto je třeba se vydat ze Zduchovic po zelené značce k směrem na Bukovec, ale již asi v polovině cesty odbočit na neznačenou polňačku, po níž se dorazí na vidlicovité rozcestí s asfaltovou silnicí, tam se má člověk vydat doprava. Třetí odbočka z této cesty tě zavede po další polňačce k vyhlídce.

Pozice se dá ale i údajně vylepšit, pokud se dále vydáš lesní cestou na jih, a v místě, kde se začne cesta zužovat a mineš značku „k Altánku“, odbočit vpravo na strmou stezku. Náročný výšlap by se ti měl odvděčit krásným výhledem.

Skaliska v Tisé – vstup do Narnie

Novozélanďané se mohou procházet krajinou Pána Prstenů, což jim mnoho fanoušků Tolkienovy literatury závidí. Českým občanům ale zase mohou závidět milovníci tvorby C. S. Lewise. Režisér nové verze druhého dílu Letopisů Narnie Lev, čarodějnice a skříň, Andrew Adamson, totiž využil k filmu i skalisek u Tisé v Podkrušnohoří v Ústeckém kraji. 

Pokud si na příběh zfilmovaného druhého dílu Lewisova knižního cyklu vzpomínáš, čtyři děti, Petr, Zuzana, Edmund a Lucie, se skrze tajemnou skříň dostanou do světa Narnie, v němž vládne zlá čarodějnice, jež zemi mluvících zvířat, trpaslíků, faunů a dalších uvrhla do područí sněhu a mrazu. Děti se poté snaží zemi ze spárů čarodějky vysvobodit. Tisá přichází ve snímku na řadu v momentě, kdy se hlavní hrdinové dostávají k panu Tumnusovi, faunovi, který jako první potká nejmladší ze čtveřice, Lucii.

Někdo může namítnout, že když se Lev, čarodějnice a skříň odehrává v zimě, tak že skaliska nedaleko Pravčické brány, která je mimochodem také ve filmu, postrádají v létě tu pravou atmosféru. Pískovcové stěny však nejen z hledáčků foťáků uživatelů Instagramu dokazují, že mají co nabídnout i v letním období. Výšlap bude navíc méně náročnější než lopocení, se kterým se museli popasovat hlavní hrdinové filmu.

Jediné, co tedy zbývá ke vniknutí do míst z oblíbených fantasy knížek, je dopravit se do Tisé. Autem se ke skalám dostaneš z Prahy za hodinu a dvacet minut, vůz pak můžeš nechat přímo u skal. Alternativní a zároveň nejvhodnější možností dopravy mimo auto je jízda autobusem, která se dá podniknout z nedalekého Ústí nad Labem, respektive Děčína. Z Ústí je ale jízda nejpohodlnější, bez přestupování a k zastávce Tisá, kulturní dům trvá zhruba půl hodiny.

Japonská zahrada Aizen v Říčanech

Bydlení v Praze neznamená bydlet daleko od přírody. Hlavní město otevírá různé možnosti seberealizace, a to nejen například v pracovním životě, ale také v tom odpočinkovém, kdy chceš vyrazit do přírody. Důkazem je i japonská zahrada, která se nachází v Říčanech u Prahy. Jedna z nejrozsáhlejších japonských zahrad v Evropě asi 20 kilometrů od hlavního města nabízí místo pro meditaci i rodinný piknik.

Portál navylet.cz podává bližší informace k tomu, jak se tento kus zenové přírody na kraji Prahy objevil. Vznik zahrady se datuje do roku 1998, kterou podle návrhu Takumi Mizokami zřídil Petr Typlt. Prostor byl do roku 2007 soukromý, poté se však otevřel veřejnosti, která může obdivovat okrasné dřeviny, rybníček, v němž plavou kapři koi nebo dlouhý suchý potok.

Říčanský Aizen otevírá své brány komukoliv v době od dubna do října, letos v čase od 8 ráno do 8 večer, a vstup do něj je kompletně zdarma. Je třeba ale počítat s tím, že se jedná o oblíbené místo, kde se pořádají akce pro děti, pikniky, navštěvují jej místní i turisti. Místy to tak meditační prostor plný klidu připomínat nemusí. 

A jak se na místo dostat? Jako nejlepší opravdu turistický způsob se nám jeví cesta vlakem na železniční zastávku Říčany, kam z pražského hlavního nádraží jezdí osobní vlak směr Benešov u Prahy. Po půlhodině se vystoupí v Říčanech a jde se půl hodiny jižním směrem na konec obce do Thomayerovy ulice. Kousek za tamním zahradnictvím dorazíš do cíle.

Pančavský vodopád

Milovníci padající vody o tomto místě nejspíš vědí, věříme však, že mnoho lidí překvapí, že se i v Česku nachází dlouhý vodopád. Jmenuje se Pančavský vodopád a nachází se jeden kilometr od Labské boudy v Krkonošském národním parku na rozhraní Libereckého a Královehradecké kraje. 

V krajině četných vodopádů u Labe je ten Pančavský největší. Je kaskádovitý, čtyřstupňový a měří 148 metrů. U padající vody je k vidění nejenom samotný vodopád, ale taký výhled do kraje, který se nejlépe otevře z blízké Ambrožovy vyhlídky. Odsud lze vidět Labský důl, Kozí hřbety, Kotel a Lysou horu.

Dostat se k němu je znovu hlavně na vlastních nohách, portál kudyznudy.cz doporučuje červenou turistickou stezku mezi Labskou boudou a mohylou Hanče a Vrbaty. Nejjednodušším způsobem, jak se tam dostat, se jeví cesta autem na Labskou boudu a k vyhlídce přijít po svých, jenže vzhledem k tomu, že se nachází v národním parku, to možné není. Proto je nutné nechat auto v Horních Mísečkách kousek od Špindlerova Mlýna a dojít pěšky.

Lidé, kteří raději cestují po svých, budou muset absolvovat prakticky stejnou cestu. Buď musí dorazit do Špindlerova Mlýna a vydat se na zhruba devítikilometrový výšlap k vodopádům, nebo přijet do krkonošského Harrachova a ušlapat kilometrů deset. Ať tak či tak, okolní příroda je úžasná a trocha turistiky nikomu neuškodí.

Moravské Toskánsko

Na Moravě jsme začali a také tam skončíme. Pokud se ti stýská po cizích krajích, ale můžeš si dovolit pouze cestování u nás, Moravské Toskánsko ti směle navodí atmosféru vlnité střední Itálie. Oblast širokých lánů, vinohradů, barevných polí a malebných moravských vesniček kolem Kyjova oslovila celý svět – ne nadarmo ji renomovaný časopis Condé Nast Traveller zařadil v roce 2016 mezi 50 nejkrásnějších oblastí světa.

Za Moravské Toskánsko se označuje oblast jihovýchodně od Brna mezi Slavkovem u Brna a Kyjovem v okrese Hodonín, která se táhne až dolů ke hranicím s Rakouskem. Vyznačuje se výraznými barvami, typickou zvlněnou půdou, sluncem zalitým terénem a samozřejmě četnými vesničkami, jejichž obyvatelé se často specializují na výrobu vína. 

Oblíbenost oblasti vzrostla hlavně s fotografiemi, které se z místa pořizují. Často v nich hrají hlavní roli moře červených vlčích máků nebo osamocené stromy či stavby uprostřed vlnitých polí. Snímky nejčastěji zachycují okolí obcí Šardice, Svatobořice-Mistřín, Strážovice, Karlín, Čejkovice, Vrbice nebo Velké Bílovice během jara, nicméně léto je na návštěvu okolí také více než vhodné. V této době totiž často začínají i tzv. hody, které zpestří návštěvu i nějakou tou skleničkou.

Nejlepším na tom všem je, že to nejdůležitější, čili výhledy a atmosféra, jsou zadarmo. Problematičtější již může být rozlehlost oblasti, kterou si člověk nemusí celou užít v jediný den. Nabízí se tedy možnost ubytování ve vesnicích a městysech, které jsme vyjmenovali výše. Na místo se dá dostat jednoduše, stačí se autem vydat z Brna na jihovýchod. Ke hranicím Zlínského kraje je všechno Moravské Toskánsko.

Hromadnou dopravou bychom doporučili výjezd z Brna autobusem do Čejče, odkud se dá po deseti minutách dorazit do Šardic a dále se spíše toulat, nebo si udělat základnu v Kyjově, kam se dá pohodlně dorazit například vlakem z Brna směrem na Uherské Hradiště, a odtud pak cestovat autobusy po okolí.