Místo hotelů spal ve stanu, místo cestovky plánoval všechno sám. V rozhovoru nám prozradil, že ne všichni mu vysněnou cestu přáli, i co dělal, když se během cesty bál o život.
David Běhounek má trochu jinou představu o dovolené a cestování, než většina populace. Vydal se sám jen s motorkou a kempingovým vybavením napříč Evropou a Asií až do Mongolska. A přivezl si zážitky na celý život.
Jak tě napadlo podniknout takovouhle cestu? Už v 17 letech jsem byl na Balkánu a cestou zpátky jsem přemýšlel, kam bych pokračoval dál. Chtěl jsem jet někam více na východ, mimo civilizaci. A jak jsem na tom tak začal pracovat, napadlo mě Mongolsko.
Kdy jsi poprvé sedl na motorku? Před 6 lety jsem začal jezdit s kamarádem.
Jak dlouho trvalo plánování takové cesty? Rok práce před tím, než jsem vyrazil.
Co všechno příprava zahrnovala? Především kontaktování sponzorů, spousta e-mailování, schůzek a telefonátů. A taky jsem chodil po škole na brigádu, tam jsem byl vždycky do večera, abych vydělal peníze na cestu. No a pak plánování té cesty, hledání zajímavých bodů, počítání kilometrů a mapování servisů. Do toho jsem ještě dostal motorku na testování, takže jsme řešili i to.
Měl jsi nějaký záložní plán, nebo jsi doufal, že vše vyjde? Věděl jsem, kudy chci jet, co chci prozkoumat, a po cestě jsem případně upravil jen to, jak budu pokračovat. Držel jsem se záchytných bodů, které jsem si naplánoval. Čas jsem ale rozplánovaný moc neměl, nikam jsem nespěchal.
Jaká byla reakce rodičů?
Já jsem to s nimi konzultoval pořád. Ze začátku mi říkali, ať neblbnu, ale nakonec mi dost pomáhali. Měli trochu stres, ale jinak byli v pohodě.
A kamarádi? Nejprve mi nevěřili, spousta spolužáků mi to ani nepřálo. Dostával jsem i hate na sociálních sítích. Psali mi, co si o sobě myslím v tak mladém věku a podobně. Ale pak, když jsem ukázal, že mám vše naplánované, se to začalo obracet a lidi mi začali přát. Navíc mě spousta lidí podpořila i finančně.
Motivovaly tě negativní reakce? Nebo jsi o sobě spíš začal pochybovat? Mě nějak neodradí, když si někdo myslí, že něco nedokážu, nebo mi nepřeje. Já to odfiltruji a je mi to jedno. Ale samozřejmě byla to trošku i motivace těm lidem, co mi nevěřili, ukázat, že jsem to dokázal a čekat, co na to řeknou. Ale nedělal jsem to jen kvůli tomu.
Měl jsi během cesty nějaké těžké momenty? První měsíc, kdy jsem se aklimatizoval. Furt se něco kazilo, uletěl mi stan a podobně.
Kdy sis naopak uvědomil, že to stálo za to?
To jsem měl na spoustě míst. Třeba Kazachstán, kde byla brutální rovina. Vypadalo to jako vysušené jezero, úplná placka, to jsem byl překvapený. A pak i v Mongolsku, tamní prostory, nedotčená příroda. Vyhýbal jsem se hlavním úsekům a několikrát jsem si řekl, ty kráso, to je fakt ono. To jsou takové ty momenty, kdy člověk zastaví a jenom kouká s otevřenou pusou a je vykulený z toho, co je okolo něj. Tam jsou stovky kilometrů na všechny směry bez civilizace, opravdu obrovské prostory. Upřímně mi ale až teď dochází, co jsem všechno projel.
Jak jsi přespával? V Evropě jsem využíval kempy a pak zhruba od Gruzie dál už jsem spal hodně na divoko, jenom venku ve stanu, žádné kempy. Jednou za čas jsem si dal nějaké ubytování, abych se dal dohromady, třeba jednou, dvakrát týdně maximálně.
Neměl jsi někdy strach? To vysloveně ne. Většinou jsem si ještě před spaním sedl ven a koukal na hvězdy, ale párkrát jsem musel zalézt, protože jsem slyšel třeba vlky. Nejhorší noc jsem zažil v Kazachstánu, když přišla bouřka. Tam jsou tisíce kilometrů roviny a člověk ví, že se tomu nevyhne. Nebyly tam ani žádné budovy, kam bych se mohl schovat.
Musel jsem vylézt ze stanu. Když ke mně pak bouřka přišla, byl jsem ve dřepu, abych nebyl moc vysoký a vzal jsem si pantofle, abych se odizoloval. Ale byl jsem samozřejmě mokrý, takže nevím, jak moc mi to pomohlo. Třískalo to okolo mě a to jsem měl strach.
Jak ses dorozumíval? Dost jsem si zlepšil angličtinu. Pak od Ruska dál už to bylo s angličtinou trochu bídnější, ale vždycky se našel někdo, s kým jsem se dorozuměl. Ale třeba v Mongolsku, tak tam neumějí číst ani ve svém jazyce, takže tam jsem to řešil přes offline překladač. Pak už jsem si naposlouchal ruštinu, takže jsem rozuměl alespoň tomu, co říkají. Mluvit jsem se však nenaučil.
Gorillaz se vrací do Česka! Rock for People oznamuje hned dva nové headlinery
15. října 2025 v 12:01
A jak jsi řešil jídlo? Vařil jsem si, anebo jsem byl někam pozvaný na jídlo. Občas jsem si zašel i do místních restaurací, ale nechtěl jsem moc chodit na turistická místa. Vždycky jsem si zalezl do uličky pro místní, do nějaké malinkaté restaurace, kde byly čtyři stoly a tam jsem ochutnával tamní jídla.
Jaký nejzvláštnější pokrm jsi ochutnal? Kazachstánské tradiční jídlo, to je koňské maso s těstovinami. V Mongolsku se pak jí hlavně ovčí maso a v osadách jsem pil koňské mléko, které je kvůli procesu kvašení plné alkoholu.
Porouchala se ti po cestě motorka? V Turecku, to jsem spálil spojku. Shodou náhod jsem ale potkal Slováka, takže jsme ji tam v nějaké vesničce vyměnili pod střechou na zemi. Nějací místní nám přitom pořád nosili čaj, takže to byla taková pohodička. Měl jsem ale síť servisů přímo od značky té motorky, takže když jsem potřeboval a dokázal jsem se do toho servisu dostat, tak jsem jel tam.
Bral sis s sebou hodně věcí?
Jo, byla toho spousta. Měl jsem s sebou kempingové věci, oblečení, léky, vodu, elektroniku, různé kamery, powerbanky, různé survival věci, nějaké jídlo, kuchyňku, solární panely, náhradní pneumatiky a kanistry s benzínem.
Využil jsi vše? Většinu věcí jo, ale bez některých bych se obešel, takže je to o komfortu.
Setkal jsi se spíš s tím, že tě lidi přijímali a byli milí, nebo byli nepříjemní?
Nepříjemní nebyli. Většinou jsem potkal lidi, kteří si chtěli popovídat. Spousta lidí mě někam zvala nebo mi chtěli třeba pomoct. Mám převážně dobrou zkušenost.
Je nějaká země, která ti přirostla k srdci? Mongolsko a Turecko.
Jel jsi přes Rusko. Jaké to bylo? Úplně bez problému. Já jsem hranice překročil z jihu, kudy jezdí hodně lidí, byla tam brutální kolona aut a kamionů. Ale bylo to v pohodě, i tam mi lidé pomáhali se vším, byli milí. Jedinou špatnou zkušenost jsem zažil, když jsem překračoval hranici do Mongolska, tam byli takoví trošku prudiví na hranicích, ale jinak Rusko úplně bez problému.
Je to něco, co jsi během cesty o sobě zjistil? Změnila tě nějak tato výprava? Určitě se mi změnilo vnímání toho, jak žijeme. Naučil jsem se tolik nestresovat, že jde o tu chvíli s těmi lidmi, ne o to, kde jste. Taky jsem se naučil být sám. Dva měsíce v kuse jsem byl skoro neustále sám se sebou někde v divočině, dá se říct. Když se něco pokazí a člověk má okolo sebe jen stovky kilometrů ničeho, musí se zvládnout uklidnit a vyřešit to. A pomohlo mi to i v komunikaci, během cesty jsem neváhal a prostě jsem se s lidmi jen tak začal bavit o jejich životě nebo naopak o mém. Přestal jsem řešit, co si o mně budou myslet ostatní, naučil jsem se to odbourat.
Máš nějaký zážitek s místními, který si budeš pamatovat? Potkal jsem jednoho řidiče náklaďáků v Kazachstánu a dali jsme se dohromady. Nakonec jsem s ním strávil tři dny a on mě potom pozval k nim domů. Ve finále jsem s nimi strávil týden na rodinné dovolené. To bylo skvělé. Ochutnal jsem tradiční jídlo, prožil jsem super čas s lidmi z Kazachstánu a mám na ně kontakt do konce života.
Pak lidi v Turecku byli super, tam byli hodně milí a komunikativní. Člověk je musí neodsuzovat, i když žijí třeba fakt na nižší úrovni než my tady v Evropě a normálně se s nimi začít bavit a oni pak mají chuť si povídat zpátky.
Zaskočilo tě něco? Celé to bylo plné kontrastů. Když porovnám třeba Mongolsko s Evropou, tak to je úplně jiné. Já trávím hodně času v zahraničí, takže jsem zvyklý měnit prostředí, ale Mongolsko jsem přesto nečekal. Mají hodně jednoduchý život, nahání zvířata, žijí v jurtách, nemají pomalu elektřinu, skoro nemají pitnou vodu.
Na co ses těšil domů?
Během cesty jsem začal vnímat jinak své hodnoty, spousta lidí si tady v Evropě vůbec neuvědomuje, co má oproti lidem na východě. I bez internetu jsem se naučil fungovat. Spíše jsem se těšil na lidi, co mám tady, v Česku. Hlavně na rodinu a také na kvalitní potraviny a pitnou vodu.
Rozvedl bys ještě trochu dojmy z Mongolska? Příroda bomba, je to tam čisté, absolutně ji tam nikdo neničí. Když to porovnám s Evropou, tak my si musíme vážit toho, že máme dobrou hygienu, dobré zdravotnictví, máme pitnou vodu, kvalitní potraviny z celého světa. Do toho máme vysoké pokrytí internetu, elektřiny, všeho možného. Taky jsou tu kvalitně postavené budovy, tam lidé žijí v domečkách uplácaných z hlíny nebo v jurtách. Spousta lidí z Česka si stěžuje na naše silnice, tam nemají ani asfalt.
Já si myslím, že spousta lidí – předtím než začnou kritizovat, jak žijeme – by se měli do těchto zemí jet podívat a rozšířit si obzory. Alespoň na měsíc, ať vidí ten kontrast, jak lidé žijí. Tam je úplně normální, že jsou celé rodiny u jídla, všichni si sednou a jedí spolu, komunikují, nikdo není na telefonu. Když jsem byl v Ulánbátaru, tak tam všechny děti sportovaly, absolutně nepoužívají žádnou elektroniku, normálně mezi sebou komunikují. A váží si toho, co mají, i když oproti nám nemají vlastně nic.
Čím bychom se od lidí, kteří žijí takto na východě, mohli u nás inspirovat? Spousta lidí se tady naučila být rozlítaná a nebýt tolik spolu. Tady v Evropě je hodně lidí proti sobě a každý je tu sám za sebe. Je potřeba si uvědomit, že život je krátký, prostě to utíká. Tam jsou ti lidé pořád spolu, dělají společné aktivity.
A také bychom si mohli více vážit přírody, nekácet stromy, neodhazovat odpadky do přírody.
Bylo těžké vrátit se do Česka? Je to celkově docela kontrast. Já jsem z Mongolska přiletěl letadlem, po tak dlouhé cestě jsem byl za den zpátky. To bylo docela šílené. Spíš se teď snažím si vše uvědomit a zpracovat.
Plánuješ kromě sdílení na sociálních sítích mluvit o své cestě i jinak? Pořádám besedy všude možně po České republice. Chtěl bych lidi co nejvíce inspirovat a třeba i motivovat k tomu, aby vyrazili na svou vysněnou cestu. A kamarád mi vytváří dokumentární film, který potom budu vydávat zvlášť. Chtěl bych ho pak protlačit do kin nebo do televize.
Víš, kam se chceš podívat příště?
Teď na Vánoce pojedu do Španělska, v lednu budu možná odlétat na celé jaro na Nový Zéland vydělat peníze. V létě plánuju Island a příští rok mě buď láká Amerika nebo Afrika.
Co bys vzkázal lidem, kteří také přemýšlejí o takovéhle cestě a nejsou si jistí?
Nepřemýšlet nad tím, co se může pokazit. Připravit se a prostě vyrazit. Vůbec se tím nestresovat, protože co přijde, to přijde a když bude nějaký problém, nedej bože, tak se vždycky vyřeší.
