Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
S ředitelem Člověka v tísni a studentským vůdcem o tom, jakou cestu Česko ušlo od roku 1989.
Šimon Pánek byl během sametové revoluce jedním ze studentských vůdců, za studenty byl zvolen členem Občanského fóra. Je také spoluzakladatelem a výkonným ředitelem humanitární organizace Člověk v tísni. Povídali jsme si s ním nejen o roce 1989 a událostech s ním souvisejících, ale také o současné politické situaci.
Jakým způsobem letos oslavíte 17. listopad?
Jako účastníka přímo sametové revoluce mě vždycky přepadne otázka, jak oslavovat něco, čeho jsem byl sám součástí. Samozřejmě půjdu s dětmi na Národní třídu zapálit svíčku, většinou chodím i na nějakou z veřejných akcí. Ale hlavně ten den vnímám jako možnost se zastavit a tak nějak se vrátit zpátky k tomu mimořádnému času, kdy jsem byl jedním ze studentů, kterým se povedlo urychlit proces pádu komunismu. A taky to beru jako příležitost k zamyšlení, kam jsme za těch třicet let došli a jestli jsme se vrátili k těm hodnotám, které jsme si na podzim roku 1989 slibovali.
Do jaké míry se podle Vás odlišoval polistopadový vývoj od původních ideálů? Zůstaly nějaké ideály sametové revoluce nenaplněny?
Tehdy jsme měli jen vágní představu toho, co chceme. Chtěli jsme svobodu a svobodné, necenzurované informace, otevřené hranice, možnost podnikat, říkat, co si myslíme, to se velmi naplnilo. Trochu horší je to s odpovědností, kterou po tolika letech nezodpovědnosti sama za sebe naše společnost získala a kterou je pro ni těžké přijmout. Česko je nesrovnatelné oproti období před rokem 1989. Ale pořád je na cestě. A ukázalo se, že ta cesta od pokřivené a vnitřně zničené společnosti ke společnosti, kde se dobře žije, lidé se navzájem respektují, silnější pomáhají slabším a převažuje laskavost nad hrubostí, je daleko delší, než jsme si mysleli.
Z devadesátých let se táhne řada propojení mezi byznysem a politikou, někteří získali majetky za hranou zákona. Jako společnost jsme dali přednost penězům a konzumu.
Sám o sobě říkáte, že jste optimista. Ale cítíte i vy nějakou hořkost v souvislosti s rokem 1989 a tím, co následovalo?
Hořkost a pocit chyby cítím možná v souvislosti s vývojem v 90. letech, tam jsme udělali řadu chyb. Myšlenku, že cokoli je možné, si někteří vyložili tak, že můžou cokoli, co není úplně protizákonné a je v jejich prospěch. Ve společnosti převládl ekonomický diskurz. Z devadesátých let se táhne řada propojení mezi byznysem a politikou, někteří získali své majetky na hraně nebo i za hranou zákona. O to těžší to bylo pro ty, kteří v nové době z různých důvodů ne snadno hledali a stále hledají své místo. Jako společnost jsme dali přednost penězům a konzumu.
Přidej se do klubu REFRESHER+
Co se dozvíš po odemknutí?
Co si Šimon Pánek myslí o Milionu chvilek pro demokracii
Proč je podle něj svět obecně „ve strašně špatném stavu“
Koho by rád viděl na Hradě
Co jej v poslední době naplnilo naději nebo mu udělalo radost
Jak a zda podle něj pandemie koronaviru změní společnost
Myslíte si, že by současná generace a celkově občanská společnost byla schopna něčeho podobného, co se podařilo v roce 1989?Myslím si, že dnes není třeba, aby u nás probíhala revoluce, protože žijeme v demokratické zemi, v níž demokratické systémy docela fungují. Je spíše potřeba se v rámci fungující demokracie, ideálně každý sám za sebe a ve svém okolí, na věci nevykašlat a neříkat, že je všechno na houby. Zkrátka nerezignovat, pak demokracie funguje. Taky nezáleží jen na tom, co se děje takzvaně odspoda, ale i na situaci dané země i na širší geopolitické situaci, jestli pokus o demokratickou revoluci uspěje nebo ne.
Vezměte si Bělorusko. Tam se lidé před dvěma lety pokusili o něco podobného, jako byla sametová revoluce. Narazili, protože vládnoucí elita s podporou Ruska se rozhodla, že to raději utopí v brutalitě, ve výsleších, mlácení i vraždách lidí a po určité době se jí podařilo odpor lidí zlomit.
Vraťme se k Česku. Jsou studenti a obecně mladí lidé stále hlavní hybatelé společnosti? Nemyslí na ně současná politická reprezentace málo? Spousta mladých má pocit, že pro ně důležitá témata jsou opomíjená.Myslím, že to je chyba právě studentů a mladé generace, že se nedokáží prosadit a to místo si vytvořit. V řadě západních zemí jsou studenti daleko aktivnější a sebejistější než u nás. Plakat nad tím, že nás politici neberou vážně, když je nám zatěžko něco pro to udělat a bojovat, je jen hledání chyby na druhé straně. Je to spojeno také s tím, že my Češi nemáme moc rádi patos a veřejné akce. U mladých lidí se to trochu mění, i když demonstrace za klima v Holandsku, kam přišlo padesát tisíc lidí, je v Česku pořád nepředstavitelná.
Zmínil jste demonstraci za klima. Právě klimatická změna je téma, které politici v Česku opomíjí a přitom by právě ona mohla nebo měla být symbolickým pojítkem společnosti.
Souhlasím s tím, že čeští politici neberou například klimatickou změnu dostatečně vážně. Ale oni se zítra neprobudí a nezačnou ji brát vážně sami od sebe. Je potřeba viditelný zájem mladých lidí, který se musí demonstrovat opravdu masivním způsobem, jako jsou demonstrace, štafety, různé pochody. Zkrátka něco, co politici opravdu uvidí.
Milion chvilek pro demokracii výrazně přispěl k tomu, že se vláda Andreje Babiše chovala slušněji než maďarská vláda Viktora Orbána.
Vidíte ve smyslu snahy o probuzení a mobilizaci společnosti přínos občanských uskupení jako je Milion chvilek pro demokracii?
Myslím si, že Milion chvilek pro demokracii dostatečně neoceňujeme. Jemu se povedla velká věc, skutečně mobilizovat českou veřejnost. Ukázal, že je schopný na Letnou dostat přes čtvrt milionu lidí, byla to největší demonstrace od roku 1989. Samozřejmě nevíme, jak by to vypadalo, kdyby spolek Milion chvilek nebyl, ale podle mého názoru výrazně přispěl k tomu, že se vláda Andreje Babiše chovala přece jen slušněji a demokratičtěji než třeba maďarská vláda Viktora Orbána.
Pojďme zpátky k roku 1989 a s ním souvisejícím událostem. K pádu SSSR přispělo na konci 80. let hnutí Solidarita. Solidarita panovala také v Československu, bez ní bychom se svobody nedočkali. Přesto země bývalého východního bloku takřka svorně odmítají být solidární, pomoci lidem v nouzi, kteří prchají před válkou. Kde se v nás tento spojující prvek vzal? Proč nechceme pomoci, ač nám byla v minulosti podána pomocná ruka?
Příčin je několik. První je uzavřenost našich zemí po dlouhé desítky let, kdy jsme nenabyli postupnou zkušenost s cizinci a jejich integrací. U většiny lidí v postkomunistických zemích panuje stále jakási směs neznalosti a strachu z neznámého. Ta směs by ale nemusela být tak hrozná, kdyby politici v Česku, Maďarsku, Polsku nebo na Slovensku nevyužívali hanebným až děsivým způsobem téma uprchlíků k populistické mobilizaci v rámci kampaní.
Přitom by stačilo, kdyby politici v klidu vysvětlili, že jsme pouze tranzitní země, a i kdyby ne, že naše společnost může integrovat tisíce lidí ročně, naše ekonomika potřebuje pracovní síly, s integrací máme zkušenost, máme na to peníze, centra. Jenže oni dělají pravý opak, od uprchlické krize se předhánějí v tom, kdo bude slibovat větší uzavřenost vůči uprchlíkům. Politici nás zahnali do slepé uličky, v níž většina populace má opravdu strach, který ale nelze zlehčovat. Je to silná emoce a člověk se ho jen tak nezbaví.
Zdroj: Člověk v tísni/Lukáš Bíba
Po listopadu 1989 jsme pár let fungovali jako Československo. Naše země se ale rozdělily a každá začala ubírat podobným, ale trochu jiným směrem. Kdo máte pocit, že to uchopil za lepší konec, Češi, nebo Slováci?
Slovensko v lecčems Českou republiku za ta léta od rozdělní dohnalo. Odlišnosti samozřejmě zůstávají. Za sebe bych řekl, že česká média i ta politická elita přeci jen fungují trochu více jako na západě. Neměli jsme tady tak velká mafiánská propojení jako na Slovensku. Ale jinak si myslím, že je v cestě Česka a Slovenska mnohem více podobností, než rozdílností.
Poslední roky oslav 17. listopadu provázely protesty proti některým politikům, kteří se na nich objevili. Před pár lety skončil v koši věnec od Andreje Babiše, některé politiky lidé „odměňují“ pískotem a hlasitými protesty. Máte pro ně pochopení, nebo podobné projevy k takové události nepatří?
Já bych asi věnec do koše házet nešel. Ale mám pochopení pro protestování proti lidem, kteří flagrantně dělají opak toho, než jsme si v roce 1989 slíbili a zároveň se k listopadovému odkazu hlásí a chtějí se během výročí zviditelnit. Pokud někdo systematicky lže nebo obrací naši zemi k Rusku jako prezident Zeman, podporuje nelaskavost, sebestřednost, nacionalistické tendence nebo protievropské nálady, tak jde přesně proti hodnotám, které jsme v roce 1989 považovali za důležité.
Události 17. listopadu byly rozhodně významným historickým předělem českých dějin. Byť se to nedá tolik srovnávat, nacházíme se podle Vás i dnes v signifikantní době? Komunisté se nedostali do Poslanecké sněmovny, v čele vlády skončil Andrej Babiš.
Srovnat se to určitě nedá. Demokratické cykly přináší různé možnosti. Ne všechny vlády před Andrejem Babišem fungovaly dobře, například v období ekonomické krize si pamatujeme arogantně se chovající vládu, která místo aby v době škrtů nabídla respekt, vysvětlení a omluvu, nabídla spíš povýšenost vůči chudší a slabší části společnosti, což podle mě pak vedlo k růstu Andreje Babiše. Takže abych se vrátil, srovnávat se to určitě nedá, ale pokud fungují demokratické základy, tedy změna lidí u moci, je vždycky možnost nového restartu. Tahle vláda to ale nebude mít jednoduché.
Nová vláda by se měla umět postarat o ty slabší, chudší a méně vzdělané, zkrátka o ty, co neměli takové štěstí. To považuji za znak vyspělé společnosti.
Proč?
Svět je obecně ve strašně špatném stavu, politicky, ekonomicky, k velkému rozkolísání cen přispívá i situace okolo koronaviru. Bezpečnostně a politicky je svět daleko labilnější, než byl řekněme před patnácti lety. Bude to těžké období a já doufám, že vláda kromě toho, že bude vládnout, tak bude i sloužit, mít pochopení a respekt a ukáže, že se dokáže postarat o ty slabší, chudší a méně vzdělané, zkrátka o ty, co neměli takové štěstí a nejsou součástí střední třídy. To považuji za znak vyspělé společnosti.
Vítězná koalice SPOLU slibovala změnu. Změna se stala hlavním heslem voleb. Co se podle Vás po těch letošních volbách v České republice změní?
Doufám, že se změní především způsob komunikace, že politici budou věci vysvětlovat a ne oznamovat. Rozhodování snad budou věcnější, nikoli podle toho, jak prospívají nějaké straně nebo politikovi, ale podle toho, co prospívá zemi.
Jak se Vám osobně jako jednomu ze studentských vůdců sametové revoluce sledovaly volební výsledky KSČM?
Jejich průběžné výsledky jsem tolik nesledoval, ale to, že vypadli z Poslanecké sněmovny, to mě samozřejmě potěšilo. Ukázalo se, že jejich podpora slábne, což jsme předpokládali. Jen jsme si mysleli, že k tomu dojde rychleji.
Do prezidentských voleb zbývá rok a půl. Je někdo, koho byste rád viděl jako nástupce Miloše Zemana? Mohli bychom se inspirovat na Slovensku?
Vítězství Zuzany Čaputové byla úžasná věc. Už před ní tam byl civilní prezident, který kromě toho, že byl podnikatel, vybudoval na Slovensku nadaci Dobrý anděl, dělal spoustu filantropických a dalších věcí. Myslím si, že my bychom potřebovali uklidňující figuru, která bude společnost spojovat, nabídne pozitivní vize do budoucna a ne negaci, rozdělování, provokování a vysmívání se. Prezident Zeman a jeho tým do naší společnosti napumpovali hodně negativní energie. Potřebujeme někoho, kdo to uklidní a spojí, kdo přinese laskavost, radost a optimismus.
Kam se podle Vás jako lidstvo ubíráme? Jak pandemie koronaviru může změnit společnost?
Nemyslím si, že pandemie společnost a svět změní. Podle mě ji nějak přežijeme a naučíme se s ní žít. Spíš doufám, že nepochybné klimatické změny, které jsou na světě vidět, vyburcují silné státy k tomu, aby s tím něco udělaly. Zatím se mi nezdá, že to tak je a my sami jako vyspělá a bohatá země, když se máme uskrovnit, snížit svou spotřebu a konzum, tak většina společnosti si není jistá, jestli to za to stojí. Nemluvě o většině politiků v Česku. Ta mise je nesmírně složitá a tohle je asi to nejtěžší, co před námi stojí.
Bavíme-li se o české společnosti, co Vás v poslední době naplnilo naději nebo Vám udělalo radost?
Znovu a znovu mě pokaždé překvapí solidarita společnosti, a to nejen vůči potřebám, které jsou doma, nejvýrazněji jsme to viděli po tornádu na Moravě. Ale i stovky a stovky malých sbírek, kdy lidé podporují spoustu aktivit ve světě. Když jsme se za poslední rok a půl na lidi obrátili s výzvou na pomoc třeba Sýrii, Nepálu, nebo Afghánistánu, tak vždy cítíme odezvu a to, že lidé se zajímají a chtějí pomáhat. To mě vždycky těší.
