Šimon Pánek: Politici se sami neprobudí. Je chybou mladé generace, že se neumí prosadit

Šimon Pánek byl během sametové revoluce jedním ze studentských vůdců, za studenty byl zvolen členem Občanského fóra. Je také spoluzakladatelem a výkonným ředitelem humanitární organizace Člověk v tísni. Povídali jsme si s ním nejen o roce 1989 a událostech s ním souvisejících, ale také o současné politické situaci. 

Jakým způsobem letos oslavíte 17. listopad?

Jako účastníka přímo sametové revoluce mě vždycky přepadne otázka, jak oslavovat něco, čeho jsem byl sám součástí. Samozřejmě půjdu s dětmi na Národní třídu zapálit svíčku, většinou chodím i na nějakou z veřejných akcí. Ale hlavně ten den vnímám jako možnost se zastavit a tak nějak se vrátit zpátky k tomu mimořádnému času, kdy jsem byl jedním ze studentů, kterým se povedlo urychlit proces pádu komunismu. A taky to beru jako příležitost k zamyšlení, kam jsme za těch třicet let došli a jestli jsme se vrátili k těm hodnotám, které jsme si na podzim roku 1989 slibovali. 

Do jaké míry se podle Vás odlišoval polistopadový vývoj od původních ideálů? Zůstaly nějaké ideály sametové revoluce nenaplněny?

Tehdy jsme měli jen vágní představu toho, co chceme. Chtěli jsme svobodu a svobodné, necenzurované informace, otevřené hranice, možnost podnikat, říkat, co si myslíme, to se velmi naplnilo. Trochu horší je to s odpovědností, kterou po tolika letech nezodpovědnosti sama za sebe naše společnost získala a kterou je pro ni těžké přijmout. Česko je nesrovnatelné oproti období před rokem 1989. Ale pořád je na cestě. A ukázalo se, že ta cesta od pokřivené a vnitřně zničené společnosti ke společnosti, kde se dobře žije, lidé se navzájem respektují, silnější pomáhají slabším a převažuje laskavost nad hrubostí, je daleko delší, než jsme si mysleli. 

Z devadesátých let se táhne řada propojení mezi byznysem a politikou, někteří získali majetky za hranou zákona. Jako společnost jsme dali přednost penězům a konzumu.

Sám o sobě říkáte, že jste optimista. Ale cítíte i vy nějakou hořkost v souvislosti s rokem 1989 a tím, co následovalo?

Hořkost a pocit chyby cítím možná v souvislosti s vývojem v 90. letech, tam jsme udělali řadu chyb. Myšlenku, že cokoli je možné, si někteří vyložili tak, že můžou cokoli, co není úplně protizákonné a je v jejich prospěch. Ve společnosti převládl ekonomický diskurz. Z devadesátých let se táhne řada propojení mezi byznysem a politikou, někteří získali své majetky na hraně nebo i za hranou zákona. O to těžší to bylo pro ty, kteří v nové době z různých důvodů ne snadno hledali a stále hledají své místo. Jako společnost jsme dali přednost penězům a konzumu.