Na čem se zástupci světových vlád shodli na letošním summitu v Glasgow? Co z toho plyne pro Českou republiku? A proč je tlak veřejnosti na politickou sféru v této záležitosti důležitý? Na všechny tyto otázky odpověděl odborník na klima Michal Nekvasil, jenž je specialista na otázky klimatické změny Evropské komise a který se klimatických summitů, vyjma toho letošního, účastní.
Šlo o setkání lídrů 195 států světa, vyjednavačů a dalších, kteří řešili otázku klimatu. Summit v Glasgow byl v porovnání s těmi předchozími poměrně úspěšný. Řešily se zde primárně tři věci: Mnoho velkých i malých států, ať už před summitem, nebo během něj, přijalo ambiciózní závazky ve vztahu ke snižování svých emisí skleníkových plynů.
Za druhé to byly finance, které budou k dispozici zejména chudším státům, aby se mohly klimatické změně přizpůsobit. Mnoho let se hovoří i o tom, že od roku 2020 bude každý rok k dispozici 100 miliard dolarů na pomoc těmto státům, což se zatím nepodařilo. Finance se poslední dobou sice navyšují poměrně rychle, přesto se však kýžené částky nedosáhne dříve než v roce 2023. Každopádně politici se na letošním summitu stihli dohodnout, že od roku 2025 bude tento závazek ještě vyšší.
Třetím bodem byl vznik souboru pravidel, kterými se bude řídit veškerá agenda spojená s Pařížskou dohodou z roku 2015. Státy se tehdy zavázaly ke snižování emisí takovým způsobem, aby se teplota planety nezvedla o více než 2 °C v porovnání s dobou předprůmyslovou, a aby se zvýšení teploty příliš nevzdálilo 1,5 °C.
Kvůli setrvačnosti systému je každopádně jasné, že i kdybychom nyní emise zcela zastavili, teplota se bude ještě několik desetiletí zvyšovat. Dopadům klimatické změny se nevyhneme.
Mluvíme-li o státech, které byly méně kooperativní a které momentálně nejsou ochotné jít tak daleko v boji proti změnám klimatu, taky bychom do této skupiny mohli zařadit Čínu, Indii a do jisté míry Rusko. Zároveň, jak jsme viděli na příkladu Trumpovy administrativy ve Spojených státech, mohou státy od svých závazků velmi rychle couvnout. Velice důležitý je proto tlak mezinárodního společenství a v dnešní době čím dál více narůstající tlak veřejnosti na politické představitele, aby sliby svých států opravdu dodrželi.
Což mi připomíná další velký posun, který se udál během letošního summitu. Zatímco v minulých letech byla Evropská unie často ve svém snažení osamocena, v Glasgow se podařilo najít širší shodu s vícero státy včetně těch, které se na emisích výrazně podílí. Představitelé států, kteří by případně uvažovali o odvolání svých závazků, nemají kam uhnout, jelikož se se stejnými leadery setkávají i na jiných, například obchodních fórech, a každý, kdo dělal byznys, ví, že pokud někdo něco slíbí a nedodrží to, tak se s ním bude podruhé jednat trochu jinak.
V rámci COP26 vystoupil i tuvalský ministr zahraničí Simon Kofe, který ve videospotu stál po kolena ve vodě, aby ukázal, jaký má tato země problém. Je to vhodná demonstrace situace, ve které se nacházíme?
Určitě. Myslím, že musíme přestat mluvit obecně, o letech 2050 a 2100, a začít mluvit o konkrétních dopadech změny klimatu, které se dějí teď a tady. Hladina světových oceánů se zvyšuje a v této souvislosti je dobré mluvit i o klimatické spravedlnosti, respektive nespravedlnosti.
Zjednodušeně řečeno je to tak, že jedni změnu klimatu způsobují a druzí trpí jejími dopady. My jsme schopni se při povodni související se změnou klimatu někam schovat, zachránit své životy i majetek, ale když přijde do Bangladéše, tak je situace úplně jiná.
Číslo 26 u názvu summitu značí celkový počet podobných jednání, které se odehrály dříve. Jak důležité bylo toto setkání pro planetu? Bylo v něčem jiné, než ty předešlé?
Je třeba upřímně říct, že summitů již bylo mnoho a jsou nesmírně důležité kvůli dohodám, které se zde uzavřou, nicméně pokud se chceme podívat na realitu objektivníma očima, nevidíme, že by emise skleníkových plynů po COPu najednou prudce klesly. Proces je strašně pomalý.
Proto se mi na letošním setkání líbilo i to, v jaké atmosféře se odehrálo. Ještě nedávno světoví giganti nebyli vůbec ochotni přijmout zásadnější závazky ke snižování svých emisí nebo k výraznějšímu financování adaptace v nejchudších zemích. Nyní přišly Spojené státy i další země s poměrně ambiciózními závazky; v Číně se chystá zavírání uhelných elektráren a tak dále.
Evropská unie prezentovala balíček Fit for 55, podle nějž sníží své emise skleníkových plynů o 55 % do roku 2030 v porovnání s rokem 1990. To má dokonce Evropská unie právně zakotvené, stejně jako dosažení klimatické neutrality do roku 2050.
Ani veřejnost se dříve o změnu klimatu příliš nezajímala, což dnes neplatí. Ať už je to Greta Thunberg, respektive Fridays for Future, mobilizace nevládních organizací nebo vědci, kteří jasněji vystupují a prezentují změny klimatu... Situace se dramaticky změnila. Více lidí, včetně mladých, se zajímá o problematiku změny klimatu, což musí nějakým způsobem reflektovat i politici.
Mluvil jste o uhlí, které zahrnoval Glasgowský klimatický pakt jakožto vůbec první mezinárodní úmluva, která chce regulovat uhlí. Co to konkrétně znamená a co tato úmluva obsahuje?
Klimatický pakt z Glasgow obsahuje dohodu o urychlení odchodu od uhlí a postupné rušení podpory těžby všech fosilních paliv. To se podařilo prosadit i přes ne úplně vstřícný postoj Číny a Indie. Nelze samozřejmě mluvit o konkrétních číslech nebo letech, ale krok správným směrem to je .
Pokud se ještě nepletu, mělo se na summitu probírat i zastavení odlesňování...
Máte pravdu, jde o závazek financování ochrany, obnovy a udržitelného hospodaření v lesích. Evropská unie pro tento účel uvolnila miliardu eur pro čerpání během pěti let. Nyní by ve fondu mělo být 12 miliard z veřejných i soukromých zdrojů. Nejedná se pouze o Amazonii, ale i o mnoho dalších zemí, v nichž je třeba zastavit odlesňování a zároveň zajistit, aby se s lesy nakládalo udržitelně.
Nakonec se podařilo dosáhnout dohody více než 100 světových leaderů, kteří slíbili, že do roku 2030 otočí současný trend a skončí s odlesňováním.
Ještě k Pařížské dohodě. Ta se ujednala na COP v roce 2015. Nemělo se náhodou po pěti letech rekapitulovat, jak probíhá její plnění?
Ano, jsou tam pětileté periody, kdy se státy zaváží snížit emise o určité množství. Česká republika je součástí závazku Evropské unie. Před konferencí v Glasgow státy zveřejňovaly své zvýšené závazky a Evropská unie tehdy prezentovala balíček Fit for 55, podle nějž sníží své emise skleníkových plynů o 55 % do roku 2030 v porovnání s rokem 1990. To má dokonce Evropská unie právně zakotvené, stejně jako dosažení klimatické neutrality do roku 2050. Se svými závazky vystoupily i další státy, které ale s tak výrazným snížením zatím nepočítají.
Z Glasgow jasně zaznělo, že se všechny státy světa snaží nějak přispět. Summit ukázal, že Evropská unie v tom není sama.
Problémem je skutečnost, že se ve spoustě zemí mluví o snížení emisí do roku 2050. To je sice důležité, ale IPCC report velmi jasně říká, že abychom mohli do roku 2050 dosáhnout klimatické nebo alespoň uhlíkové neutrality, všechna klíčová opatření musíme udělat do konce této dekády. Zde ale mnoho států pokulhává. Pro vlády je jednodušší slíbit, co se bude dít v roce 2050, než slíbit, co se bude dít zítra.
Rozumím.
Pro vysvětlení. Máme 200 zemí světa, které úplně nemají boj s klimatickou změnou jako svůj hlavní cíl.. Tyto státy nominují svého zástupce do Mezivládního panelu pro klimatické změny, čili je nelze podezírat z toho, že jsou zaujatí. Nominovaní sbírají veškeré publikované vědecké poznatky týkající se klimatu a jednou za zhruba 7 let z nich udělají metastudii. Z poslední jasně vyplynulo, že na každé desetině stupně mezi 1,5 a 2 °C obrovsky záleží a od 2 stupňů dál můžeme očekávat nevratné a nezastavitelné změny klimatu.
Naše cesta, jak se tomu vyhnout, je „čistá nula“ do roku 2050.Podle Panelu ale musíme celosvětově snížit emise skleníkových plynů do roku 2030 o polovinu. K tomu se zavázala Evropská unie, ale mnoho dalších států ne. I od dosluhujícího českého premiéra jsme slyšeli ne úplně pozitivní slova na tzv. Zelenou dohodu a balíček Fit for 55, dle mého názoru je to ale jediná správná a logická cesta. Můžeme debatovat o tom, jestli jsou opatření v rámci balíčku správně nastavena, ale neměli bychom zpochybňovat závazky snižování emisí jako takové. Ty jsou nesmírně důležité hlavně proto, aby Evropská unie mohla kredibilně vystupovat na podobných summitech a aby mohla nabádat jiné státy k šetrnějším zvykům. Kdybychom my nedělali nic, nemáme moc šancí přesvědčit ostatní.
Lidé často kritizují klimatická opatření a zároveň si stěžují na dopady extrémních výkyvů počasí. Je třeba zdůrazňovat, že to spolu souvisí. Aby se podařilo zmírnit klimatickou změnu, každý z nás pro to musí něco udělat. Kritizovat to, co dělá EU nebo vláda a sám nedělat nic, je schizofrenní přístup.
Zmínil jste projev českého premiéra v demisi a já bych na to rád navázal. Chápu, že jsme se k něčemu zavázali jako člen Evropské unie. Co ale výsledek summitu znamená pro samotnou Českou republiku? Zavázala se k něčemu? Jaké změny se budou muset udělat?
Neřekl bych, že to znamená něco výrazného. Důležitými jsou závazky, které vyplývají ze Zelené dohody a balíčku Fit for 55. Co se týká nepřímých dopadů, prvním je konec debat, v nichž lidé říkají, že je úplně k ničemu se o něco snažit, když zbytek světa nedělá nic. Z Glasgow jasně zaznělo, že se všechny státy světa snaží nějak přispět. Summit ukázal, že Evropská unie v tom není sama. Pokud jde o konkrétní věci, které Česko řeší, tak zmiňme uhlí. Dohoda z Glasgow potvrdila, že těžbu uhlí bude snižovat celý svět.
Je obrovsky důležité tlačit na politické představitele a připomínat jim, že musí ctít závazky svých zemí. To ale není všechno. Je stejně tak třeba se pokusit něco praktického dělat.
Samotný projev Andreje Babiše získal poměrně velkou pozornost hlavně proto, že na klimatickém summitu vyzdvihoval jadernou energii. Jak byste vy zhodnotil jeho vystoupení?
Mně nepřísluší toto vystoupení hodnotit. Nicméně Evropská unie je uskupení států, které se dohodlo na velice jasné pozici, se kterou na summit jedou. Pro představu: jedná se o vyjednávací mandát, v němž se piluje každý odstín a zabarvení slov; jde v nich o absolutní detaily, aby Evropská unie hovořila jako jeden blok. Není úplně dobře, když pak jeden z představitelů členských států na summit přijede a říká úplně něco jiného.
Pokud jde o jadernou energetiku, tak je to samozřejmě složitá otázka. Z hlediska legislativy Evropské unie zde probíhá poměrně velká debata, jak se k jádru a plynu každý postaví v rámci taxonomie. Každopádně jaderná energetika nevypouští prakticky žádné skleníkové plyny, ale má jiné problémy.
Od organizace Climate Action Network získala Česká republika, kvůli premiérovu výstupu, anticenu Fosílie dne za označení Zelené dohody jako „ideologie, nikoli dohody“. Zasloužila si ji po právu?
To musí posoudit jiní. Jen zmíním, že tzv. Zelená dohoda byla uzavřena v listopadu roku 2019. Taková dohoda předpokládá souhlas všech členských států EU. To znamená, že každý, kdo byl premiérem v roce 2019, tuto dohodou znal a podpořil ji.
Švédská aktivistka Greta Thunberg, která založila protestní klimatické hnutí Fridays for Future, v Glasgow byla také a aktivně se zůčastňovala protestů agitujících za opravdovou změnu ve prospěch klimatu. Po konci summitu uvedla, že stručným shrnutím konference bylo jen „bla, bla bla“ a že skutečná změna probíhá v ulicích. Jaký máte názor na tento výrok a co byste ekologickým aktivistům vzkázal?
K ekologickým aktivistům mám blízko a vážím si jejich práce. Ruku na srdce, ekologičtí aktivisté mají mimo jiné velkou zásluhu na tom, že se podařilo uzavřít Zelenou dohodu v rámci Evropské unie. Dokázali totiž toto téma pozvednout a vzbudit zájem veřejnosti; politici to potom viděli v průzkumech veřejného mínění a pak adekvátně na tento zájem zareagovali.
Je obrovsky důležité tlačit na politické představitele a připomínat jim, že musí ctít závazky svých zemí. To ale není všechno. Je stejně tak třeba se pokusit něco praktického dělat. Takže jak si vážím ekologických aktivistů, tak si ještě více vážím nevládních organizací, které realizují konkrétní klimatické projekty.
Mnoho mladých podléhá tzv. environmentálnímu žalu a mají pocit, že se celý svět řítí do záhuby a že s tím nemohou nic udělat. Zde si myslím, že právě organizace, které realizují praktické projekty s cílem zmírnit nebo se přizpůsobit změně klimatu, jsou pro ně nejlepším příkladem, jak s žalem bojovat. Není pravda, že je pozdě a že se nedá nic dělat, ale pokud tomuto pocitu člověk propadá, je nejlepší se připojit ke konkrétní aktivitě.
Jaká další jednání o klimatu svět čekají?
Těch je hodně, nicméně vše bude směřovat k dalšímu COPu, jenž se uskuteční v příštím roce v Egyptě. V té době by měla být k dispozici data, která objasní, který stát přijal jaké závazky a co udělal pro jejich splnění. Nyní se vedla jednání v rovině jednotlivých závazků a vzájemného pošťuchování se k tomu, aby byly státy co možná nejambicióznější. Za rok se dá očekávat, že budou k dispozici poměrně tvrdá data.
V rámci Evropské unie bude jednání celá řada. Ve druhém pololetí roku 2022 bude navíc Unii předsedat Česká republika, což znamená, že bude mít vcelku dobrou možnost jednání ovlivňovat a formovat jej.
Přestože víme, kolik existuje problémů a jak rychle graduje klimatická krize, tak se momentálně vezeme na pozitivní vlně. Takřka všechny státy světa se snaží pozitivně přispět k věci.
Z toho, co jste říkal, se mi zdá, že nadcházející COP bude ještě důležitější, než ten letošní. Nebo se mýlím?
Pokud mluvíme o zlepšování celkové atmosféry, tak asi nemůže být zásadnější než tento. Přestože víme, kolik existuje problémů a jak rychle graduje klimatická krize, tak se momentálně vezeme na pozitivní vlně. Takřka všechny státy světa se snaží pozitivně přispět k věci, což se o COPu v Madridu před dvěma lety rozhodně nedalo říct. Na příštím summitu bude zásadní dojednat více konkrétních, praktických i závazných kroků.
