V Dánsku lidé tančí tělo na tělo, doteď nemuseli nosit roušky. Byli jsme se podívat v zemi, kde covid jako kdyby neexistoval.

Naskočíme na vlak a pozorujeme skupinku mladých Dánů, kteří si povídají naoko nesrozumitelným jazykem. Ze zadních sedadel je slyšet zvonivý smích dětí. Všichni ve vlaku působí bezstarostně, jako kdyby pandemie neexistovala. Pro nás cizinky je to zvláštní pohled.

Kráčíme po kodaňské čtvrti Vestamager. Je plná mladých lidí ve stylových zimních kabátech na městských kolech. V jednom z nejkrásnějších bytů v Kodani nás čeká občerstvení. A pak dánský noční život.

Rozhodujeme se, kam jít. Nakonec nás místní obyvatelé vezmou do čtvrti Meatpacking, ve které z bývalých továren postavili bary a kluby. Opět máme pocit, že pandemie neexistuje. Houfy mladých lidí postávají na ulicích, někteří z nich v pořádně podnapilém stavu. Průmyslová čtvrť působí poněkud strašidelně, ze všech koutů se ozývá hudba. Nechtěl by ses tady ztratit.

Je asi deset hodin, ale máme pocit, že už jsou dvě hodiny ráno. V Dánsku se totiž stmívá dříve než u nás, a to pořádně. Bary jsou natřískané, po pandemických opatřeních ani stopy. Vejdeme do jednoho z nich. 

Lidé se baví u barového pultu. Skupinky studentů sedí za dřevěnými stoly a pijí litry dánského piva. Po příchodu ze slovenského lockdownu nám to připadá, jako bychom viděli fata morgánu. Je to ovšem realita.

Po ochutnávce dánských ležáků zamíříme domů. Zmůže nás únava ze skandinávské tmy. Před továrnami se ale zastavíme, zaujme nás totiž řada lidí, která čeká před hudebním klubem. Přes okna vidíme tančící nadšený dav, z toho místa sálá euforická atmosféra. Rozhodneme se do něj vstoupit.

Zavalitý člen ochranky s ruským přízvukem si od nás vyžádá covid pas, pak nás neochotně pouští dovnitř. Ovalí nás alkoholový odér smíchaný s potem a voňavkami tančících lidí. V klubu je hluk, neslyšíme ani slovo. Snažíme se procpat k baru, ale je těžké udělat to tak, aniž bychom se někoho nedotkli. 

Fascinovaně pozorujeme dav v klubu. Opět: jako kdyby nebyla pandemie. Lidé se cítí v klubu bezpečně, jelikož každému kontrolují covid pas. Vstoupit mohou i neočkovaní, ale musí mít PCR test starý maximálně 72 hodin.

Po pár hodinách vycházíme bez energie z klubu a míříme do dánského McDonaldu. Na zemi jsou zde pohozené prázdné kelímky od nápojů, brčka a salát vypadlý z housek. Všude je nepořádek, chaos a lepkavá podlaha. Restaurace se hemží hladovými, zoufalými lidmi, kteří jsou pro Chicken McNuggets Menu ochotni udělat v tu chvíli všechno. A to doslova. 

Apaticky pozorujeme, jak se v davu hladových lidí začnou prát dva studenti. Vypadá to, že se mohlo jednat o hranolky nebo o to, kdo předběhl ve frontě. Ustupujeme před rváči dozadu a nervózně čekáme, až se dostaneme na řadu. Odcházíme s plným žaludkem a nulovou energií.

O zážitku z klubu si povídáme i další den. O to méně se těšíme na návrat do Bratislavy, kde si hudební průmysl a zábava musely dát (opět) pauzu. Ráno nás čeká silná káva a vánoční trhy.

Centrum Kodaně je plné turistů. Mnoho z nich je zde právě kvůli předvánočním nákupům a atmosféře na vánočních trzích. Kodaň je plná světýlek a dekorací, náměstí se hemží nadšenými návštěvníky. Podobně jsou na tom i vánoční trhy. Ty nejsou nijak regulované a při vstupu na ně nám nekontrolují covid pasy. 

Kupujeme si slavný dánský fudge, ale o pár minut později zjišťujeme, že nejde o řemeslnický výrobek prodejce z trhu, ale balíček z Lidlu, který se zde zjevně prodává předraženě. Na vánočních trzích si je očividně třeba dávat pozor všude. Zanechávají v nás příjemný, ale trochu komerční a chaotický dojem.

Čtvrť, která voní jako marihuana

Po trhu je na řadě Christianie. Komuna hippies nebo spíše drogových dealerů, jak ji s ironií popisují místní obyvatelé. V Christianii žijí lidé, kteří tvrdí, že nechtějí následovat pravidla. Prohlašují se za nezávislé území, jakýsi stát ve státě. Žije zde asi tisíc lidí, mnoho z nich se věnuje také umění či řemeslům. Po vstupu do Christianie nás ovane silná marihuanová vůně.

 

 

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

 

 

Příspěvek sdílený Christiania Freetown cph (@christiania_freetown_denmark)

Jdeme po jejích stopách. Ocitáme se na náměstí, které připomíná něco jako zvláštní vánoční trhy. Namísto crépes a grogu ale všichni drží v rukou jointy, debatují o životě a usmívají se na sebe. 

„V létě to tady bývá úplně plné,“ vysvětluje nám kamarád, který v Kodani žije pět let. „Lidé se sem přijdou vychillovat. Je to jediné místo v Kodani, kde si můžeš dát legálně trávu,“ dodává. 

Když vycházíme z Christianie, všimneme si mužů v černém, kteří postávají na různých místech. Údajně jde o ochranku Christianie, která dává pozor na chod života v alternativní čtvrti. Často tam totiž zavítají turisté. Fotit je zde přísně zakázáno. „Raději ani nevytahujte mobily,“ upozorňuje nás kamarád. 

Během lockdownu byla Christianie uzavřena. Turisty do ní nevpouštěli, žili zde jen lidé z komuny. Co se v ní tehdy dělo, je tak trochu záhadou. Pokud ovšem do komuny nepatříš, nedozvíš se to tak lehce.

 

 

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

 

 

Příspěvek sdílený Christiania Freetown cph (@christiania_freetown_denmark)

Kodaň je mimo jiné město, které žije architekturou a designem. Dává prostor umění, díky kterému vyniká. Rozhodneme se proto navštívit také galerie.

Loďkou (která funguje jako MHD) se dostáváme do kodaňské Kunsthalle. Zaujme nás konceptuální výstava o čase a prostoru. Celá galerie je zařízena velmi interaktivně, umění můžeš vidět, slyšet, dokonce se ho dotknout.

Ani v galerii lidé nemusí nosit roušku. Při kupování lístků nám ale pečlivě kontrolují covid pasy. Ze Slovenska jsme tak zvyklí na roušky v interiérech, že se nám zdá zvláštní pohybovat se bez ní.

Poslední zastávkou je pekárna Lille. Na křupavý chléb s máslem a sýrem se tady stojí fronty. Máme štěstí a chytneme dobré místo. Pochutnáváme si na jednoduché dánské pochoutce smørrebrød a domácích koláčcích. I v pekárně nám pandemii připomněl jen covid pas, který kontrolují.

Návrat do šedé reality

Z Dánska se nám nechtělo vracet domů. Ze země, která dosud pandemii vnímala už jen okrajově, jsme přijeli do poměrně tvrdého slovenského lockdownu. Procházíme průmyslovou čtvrtí u bratislavského letiště a nostalgicky vzpomínáme na dánské pobřeží. Tak trochu jsme doufali, že nám zruší zpáteční lety.

Pár dní po našem návratu však Dánové ohlašují, že i oni budou zpřísňovat pravidla. Navzdory vysoké proočkovanosti počet případů stoupá. Prvního prosince přibylo 5 120 případů. V nemocnicích je ovšem podstatně méně lidí než u nás. Momentálně je hospitalizováno 439 lidí, intenzivní péči potřebuje 61 lidí. Vyskytly se už i první případy omikronu, dosud evidují čtyři. 

Nově musí obyvatelé Dánska nosit roušky v MHD, taxících, obchodech či nákupních centrech. Roušky budou muset nosit i v nemocnicích a domovech sociálních služeb. Od situace a opatření ve střední Evropě je to ovšem na míle vzdálené.

Nelze tedy říci, že by koronavirus z Dánska zcela zmizel. Je ale pozoruhodné, že země fungovala během třetí vlny pandemie téměř zcela normálně. Po návratu jsme konstatovali, že jsme se tam cítili bezpečněji než doma na Slovensku.