K prvnímu útoku často dochází právě tehdy, když je žena těhotná nebo po porodu. Není jednoduché od násilníka odejít (Rozhovor)

Když používáte slovo strategie, zní to tak, že je to předem promyšlený plán.

Když se řekne slovo násilí, obvykle si lidé představí fyzické násilí. Když si představujeme potenciálního pachatele násilí, také o něm máme nějaký mentální obraz. Rovněž máme stereotypní představy o tom, jak asi vypadá potenciální oběť. Používáme slovo strategie, abychom rozlišili běžný konflikt od násilí.

Jak rozeznáme konflikt nebo běžnou partnerskou hádku od partnerského násilí?

Zásadní rozdíl je v tom, že pokud je vztah nefunkční nebo dochází ke konfliktům, v principu disponují oba stejnou mírou moci, je to víceméně vyrovnané. V násilných vztazích je nepoměr moci obrovský. Ten, kdo se chová násilně, má moc a kontrolu, rozhoduje o mnoha věcech. Ten, kdo zažívá násilí, tu moc a kontrolu ztrácí, ztrácí i možnost činit rozhodnutí ve svém životě a má strach říci to. Není tam prostor k názoru, protože mít svůj názor může vyústit ve stupňování násilí.

Proto mluvíme o strategiích. Jedná se o kontrolované chování. Dokazuje to už jen ten fakt, že násilníci jsou často muži, kteří se takto nechovají k jiným příbuzným, ke kolegům či kamarádům. Dělají to jen doma za zavřenými dveřmi. I k fyzickým útokům velmi často dochází na takových místech na těle, aby stopy nebyly viditelné pro okolí. Jsou to promyšlené údery.

Opravdu je každý násilník stratég? Vstupuje už do vztahu s tím, že ví, že se k ženě bude chovat násilně?

Nevím, jestli si ten muž uvědomuje, že má problém. Mám ovšem dojem, že násilníci jsou často přesvědčeni o tom, že jsou hlavou rodiny a mají právo od své partnerky vyžadovat absolutní poslušnost. Jde o genderové stereotypy, na jejichž základě jsou tito muži přesvědčeni, že se mohou chovat násilně ke své partnerce.

Násilí ve vztahu vypadá u každého páru jinak. Jde nejen o fyzické, ale také o psychické nebo ekonomické násilí. Ilustroval to seriál od Netflixu Maid, který vyšel v roce 2021. Jak dokáží odborníci posoudit, že nešlo jen o hádku, ale o dlouhodobý proces?

V každém násilném vztahu lze identifikovat vzorce násilí. Nemáme prostor popsat všechny, ale patří mezi ně například kontrola nebo izolace. Chceme-li vědět, jak zachytit signály toho, že jde o násilí, tak je dobré si toho všímat. Nejde přitom vždy o přímý zákaz, mohou to být skryté věci. Kontrolu si násilník buduje postupně.

Čili násilník může oběť „motivovat“ k izolaci i jinak než výhrůžkami a zákazy?

Ano, dokáže k tomu zneužít i „jazyk lásky“ a říkat, že chce být jen s ní, ať mají soukromí. Nechci to vytrhávat z kontextu, za jistých okolností je toto v pohodě, pokud za tím není snaha ženu kontrolovat a izolovat. Další formou je snaha izolovat ženu od rodiny nebo příbuzných a narušit jí s nimi vztahy, neboť „oni mě nemají rádi“.

Ženy nám často popisují, že si velmi dlouho neuvědomovaly, že se něco děje, protože se to na začátku děje skrytě a postupně.

A protože si to dříve neuvědomily, tak ani nemohly od násilníka odejít dříve.

Přesně tak. Další vzorec násilí jsou tzv. příležitostné laskavosti, i ty k tomu přispívají. V cyklu násilí nastává i fáze, které říkáme líbánky. Je to strategické střídání násilného chování s obdobími klidu. Ale v dobách, kdy je násilí velmi intenzivní, tak to období klidu může znamenat, že hodinu je klid. Nemusí jít o dlouhé období.

Ale je to doba, kdy dá muž ženě vydechnout od násilí nebo jí začne slibovat, že všechno bude jinak. Dokonce dochází i k opravdovým změnám v chování, muž se začne chovat tak, jak by to žena od partnera očekávala. A to je hrozná past.

Je to důvod, kvůli kterému přehodnotí svou touhu ze vztahu odejít a dají tomu další šanci?

Lidé zvenčí to často interpretují tak, že mu naletěla, že se nechala „oblbnout“, že bylo jasné, že se muž nikdy nezmění. Ale zkušenost žen i dětí je taková, že partner či manžel se opravdu jisté období chová jinak. Může to trvat týdny i měsíce. Někdy jsou to jen sliby, ale někdy je to opravdu reálná změna chování.

Zcela přirozeně to tedy vytváří naději, že ta situace může být i jiná. A tak má žena zkušenost, že se muž umí chovat i jinak. To vyvolává snahu dát vztahu znovu šanci.

Může to vést k pochybnostem ze strany ženy? Že možná špatně pochopila jeho chování, možná ho vyprovokovala, vždyť teď je už dlouho klid a je na ni hodný?

Ano, děje se to. Jak jsem řekla, násilí je kombinací několika věcí, které se dějí současně. Nejsou to oddělené epizody. Součástí toho celého je i obviňování a zpochybňování, muž ženě věci vyčítá. „Kdybys to dělala jinak, kdybys neprovokovala“ a další „kdyby“, což není nic jiného než přenášení viny a odpovědnosti za násilné chování na ženu.

V jisté fázi násilného vztahu se dokonce ženy snaží partnerovi vyhovět. Popisují nám, že partnera mají rády, a proto se snaží dělat věci jinak, lépe, ale přesto nepřichází změna. Celé dny musí nosit v hlavě, co jak mají udělat, aby ho nevyprovokovali, vedle všech ostatních běžných starostí, což je velmi vyčerpávající. I toto je forma kontroly — nemáte čas a prostor být sama se sebou, zamyslet se nad svými potřebami.

Obviňování oběti je něco, co vidíme i ve společnosti. I v průzkumu, který prováděla IKEA, až 48 % dotázaných řeklo, že za násilí v partnerských vztazích jsou zodpovědné alespoň částečně i oběti partnerského násilí. Dokonce až 55 % lidí si myslí, že pokud se žena o domácnost nestará, může to prý pochopitelně vyvolat násilí vůči ní.

Ano, vnímáme to jak ze strany veřejnosti, tak institucí. Namísto toho, abychom směřovali pozornost na násilníka a ptali se, jak je možné, že se takto chová, a dali najevo, že takové chování je pro společnost nepřijatelné, se soustřeďujeme spíše na oběť.

Jaký je váš názor na představu, že za násilí může alespoň zčásti i samotná oběť? Je to pravda?

Jednoznačně ne. Já jsem psycholožka, takže z psychologického hlediska je častý přístup, že ve vztahu jsou oba zodpovědní za vztah. Spoluodpovědnost se ale dá aplikovat ve vztazích, kde nedochází k násilí. Ale moje odpověď vychází také z jiných hodnot a postojů, jako například nulová tolerance násilí. 

Pokud si my jako společnost řekneme, že jakékoli násilí je neakceptovatelné, tak bychom se neměli zabývat tím, co oběť udělala, že si „zasloužila“ násilí, ale měli bychom se zaměřit na to, jakou podporu jí můžeme nabídnout, a vyvodit zodpovědnost vůči těm, kteří se chovají násilně.

Házení viny na oběti je ovšem rozšířeno jen v případě některých zločinů.

Ano, u násilí v partnerských vztazích, ale i u znásilnění a sexuálního násilí je to rozšířeno. Běžně se jako společnost ptáme, co měla oběť na sobě a čím násilníka vyprovokovala. Je to zvláštní, neboť například při krádeži se neptáme, jestli si někdo dobře zamkl dům. Ale při násilí na ženách je viktimizace téměř okamžitá.

Seriál Maid, který jsme zmínily a začala jste ho také sledovat, řeší i nenápadnější metody získávání kontroly. Ona zůstala doma, aby se starala o dítě a on vydělával, proto se o peníze přirozeně staral. Až časem docházelo k větším konfliktům, k tomu, že jí nezaplatil paušál nebo vzal auto, případně něco doma rozbil. Je ten seriál dobrou ilustrací reality, kterou zažívá oběť?

Takové prožívání je běžné, myslím, že je to poměrně realisticky vykresleno. Mateřství i těhotenství silně souvisí s izolací. K prvnímu útoku či výraznějšímu násilí podle různých výzkumů dochází právě v době, kdy je žena těhotná nebo po narození prvního dítěte.

A protože víme, že násilí je kontrolované chování, nejde o náhodu. Je to období, ve kterém je žena zranitelnější a potřebuje podporu ze strany partnera. Snaží se proto zachovat rodinu. Kromě toho v tomto období vzniká i ekonomická závislost na partnerovi, protože na mateřské se bez jiné podpory nebo bez úspor uživit nedá.

Ten seriál dobře ilustruje finanční stránku násilí. Je snadné si říci, ať žena z násilného vztahu odejde, ale v tom seriálu vidíte ty nekonečné výpočty. Není to tak jednoduché a možností je málo nebo jsou některé formy podpory pro danou ženu v konkrétní situaci i nedostupné.

Zmínila jste, že lidé si obvykle představí typickou oběť a typického násilníka. Jak vypadají?

IKEA v roce 2021 realizovala reprezentativní průzkum o násilí páchaném na ženách, v němž mimo jiné sledovala i stereotypy, kterým lidé věří. Dobrou zprávou je, že některým stereotypům už lidé nevěří.

Ale stále přetrvává představa o tom, kdo je oběť a kdo páchá násilí. Lidé si myslí, že se to týká zejména romských marginalizovaných komunit nebo že vysokoškolsky vzdělané ženy zažívají násilí méně, stejně tak vzdělaní muži ho méně páchají. Není tomu tak.

Znamená to, že si potřebujeme jako společnost připustit, že například i vysokoškolsky vzdělaný muž, který dobře vydělává a je běloch (jelikož stereotyp mluví i o menšinách), může být násilník?

Nevím, jestli si to potřebujeme připustit. Je to fakt, prostě se to děje.

Neexistuje jeden prototyp oběti a násilníka. Kdokoli, jakákoli žena, kterákoli z nás, může zažít násilí. A jakýkoli muž, bez ohledu na věk, vzdělání, status či původ, se může chovat násilně.

Potvrzují to i prevalence a data, která srovnávají země. Bez ohledu na to, zda je na tom země ekonomicky dobře, se spokojenou společností, tak zkušenost žen s násilím ze strany mužů je podobná. To o něčem mluví.

Vypadá to tak, že vzdělání samo o sobě nestačí, abychom zmenšili počet násilníků v zemi.

Myslím si, že největším problémem na Slovensku je nesystematičnost. Prevence je velmi důležitá, ale z mého pohledu je ideální stav, kdy máme pokryto nejen vzdělávání mladých, ale také chráníme oběti a stíháme pachatele.

Co tím chci říci: mohli bychom hned zítra spustit plošný program vzdělávání, kde budeme dívky a chlapce učit, co je v pořádku a co ne a jak se bránit, kde vyhledat pomoc. To je fajn a pomohlo by to. Ale ve stejné době ty děti žijí v domácnostech, kde se otec chová násilně, a pokud žena přivolá policejní hlídku, tak se ve výsledku nic nestane. Odkaz dětem je, že pokud se takto budou chovat, v podstatě se nic neděje. 

Chlapci vidí, že se otec chová násilně, a i když přijde někdo zvenčí, nic se nezmění. A dívky se učí, že pokud se k nim někdo bude takto chovat, bude zbytečné volat pomoc. A to je jen jeden kousek skládačky, čili my potřebujeme i masivní kampaně, i řešit primární prevenci na školách, ale také trestně stíhat a odsuzovat násilníky.

Máme data, i na Refresheru jsme už o nich psali, podle kterých je obětí násilí mnoho. Přesto vždy, když se někdo odhodlá o své zkušenosti mluvit, naše příspěvky zasypou komentáře o tom, že si to vymyslela, že měla odejít, že chce jen peníze a proč se ozývá až po letech. Jak vnímáte tyto reakce?

Kdyby bylo bezpečné a okej o tom mluvit, kdybychom jako společnost reagovali způsobem, který je podpůrný a nezpochybňuje a neviktimizuje, tak jsem naprosto přesvědčena o tom, že ženy, které mají zkušenost s násilím, by o ní mnohem více mluvily. Ale naše společnost tam ještě není, proto je pro ženy stále obtížné veřejně mluvit o zkušenostech s násilím.

Je pro nás zároveň obtížné připustit si, že blízký člověk, který by měl pomáhat a podporovat, se dokáže chovat násilně. Pro své bezpečí potřebujeme mít pocit, že když se nám něco stane, lidé nám pomohou nebo zafunguje ochrana ze strany státu. Pro vlastní sebezáchovu potřebujeme věřit, že je svět bezpečný, proto je pro nás obtížné si některé věci připustit.

Mluvme trochu i o okolí, kamarádech, příbuzných oběti a násilníka. Proč ti nezasáhnou do vztahu?

Souvisí to s mocí, ovládáním a izolací, o kterých jsme mluvili. Čím více je žena izolována, tím méně má možnost kontaktovat okolí. Ale zároveň má násilník možnost zkreslovat vnímání situace tak, aby jej nepodezřívali. Oni si toho ani nemusí všimnout.

Pokud se mi tedy někdo svěří s tím, že doma zažívá násilí, nejvíce mu ublížím, pokusím-li se násilníka konfrontovat přímo a vynadat mu za to, protože tím mu zároveň prozradím, že oběť začala hledat pomoc?

Ano. Jakákoli snaha vymanit se ze vztahu, mluvit o tom, najít pomoc, navíc může vést k vystupňování násilného chování právě proto, že to pro násilného muže znamená jistou ztrátu kontroly. Pokud vás požádá o pomoc někdo, kdo zažívá násilí, bezpečí je prvořadé. Proto není dobré činit rychlé kroky a už vůbec ne bez vědomí ženy.

Pokud chci pomoci kámošce, musím si u ní nejprve ověřit, jestli moji pomoc chce?

Je důležité si každý krok promyslet. Žena potřebuje mít dostatek času přemýšlet o svém bezpečí a o tom, co který krok může přinést a jak na to zareaguje partner. V souvislosti s okolím to znamená, že není dobré nejen konfrontovat partnera, ale ani dělat cokoli, co si neověříme se ženou. Ona to musí vnímat jako bezpečné a jestli to vnímá jako podporu, protože někdy to pro ni nemusí být podpůrné.

Jak můžeme obětem pomoci, když se nám svěří?

Praktická pomoc je opravdu fajn, někdy to může být také o tom, že vyhledáme kontakty, protože i to je ohrožující pro ženu, bude-li doma hledat pomoc online. Někdy je to o tom, že nabídneme prostor, kde si žena může postupně odložit věci, protože i odchod je třeba si naplánovat. Ale jak jsem řekla, je třeba si to vždy s tou ženou ověřit.

U nás máme i bezpečné ženské domy, poradenská centra i národní 24hodinovou bezplatnou krizovou linku či různé regionální linky pomoci. Je naprosto v pořádku, pokud i blízké okolí ženy tyto telefonické linky kontaktuje, jestli se potřebuje poradit.

Pro ženu je velmi dobré se svěřit někomu, komu opravdu důvěřuje. Násilník se bude snažit zlehčovat či překrucovat situace, bude chtít zkreslovat to, jak žena vnímá svou realitu. Rozhovor s někým zvenčí je proto velkou podporou, vytváří to prostor k ověření si, jak situaci vnímá někdo jiný, a pomáhá udržet si jasnou hlavu a neuvěřit partnerovu zpochybňování a obviňování. On může tvrdit, že oběť není normální, že jí nikdo nebude věřit, ale právě sdílení s někým jiným může pomoci.