Čeština je jazyk nebývale květnatý. O tom ani potom. Odkud se ale berou spojení, která pravidelně používáme? Vzpomeň si, když ti kamarád vyprávěl o tom, jak byl na šrot a tobě se v hlavě zrodila barvitá představa svého blízkého se skleničkou v ruce a mnoha dalšími skleničkami v krvi. Co ale znamená použitý šrot?
Možná tě překvapí, že ve fráze ve skutečnosti nesměřuje na šrotiště, ale má, řekněme, medicínský původ. Pokud tě v dětství strašil pasťák, neznačilo to past a pan Bych ve skutečnosti není církevní funkcionář, kterého pronásleduješ.
Ve fantazii se meze nekladou. Snad právě proto si Češi pro opilost vytvořili hned několik výstižných výrazů, z nichž si každý vybere ten, který je mu nejblíž. Umělec je pod obraz, mistr tortury ztřískaný a my ostatní můžeme být po pár skleničkách brzy na šrot. Přesněji řečeno na Schroth.
Výraz totiž pochází z praxe lázeňského lékaře doktora Johanna Schrotha, který své pacienty léčil, řekněme, velmi neobvyklým způsobem. Svým pacientům ordinoval takzvané suché a mokré dny. Během těch suchých drželi jeho svěřenci velmi přísnou dietu a jedli výhradně zeleninu a libové maso. Mokré dny vedle toho představovaly období, kdy pacienti nejedli vůbec nic. Za to však pili červené víno. A pili jej celý den. Není tedy divu, že se brzy dostali do stavu, kdy byli – jak se říká dodnes – úplně na šrot.
Johann Schroth, který se velmi dobře znal také s o něco známějším lékařem Priessnitzem, patřil již ve své době mezi alternativní léčitele. Původně se věnoval veterině a s lidmi začal pracovat až později. Jeho metody využívali především ti lidé, které již tehdejší medicína považovala za nevyléčitlené a oni se snažili vyhledat způsob, jak se svých neduhů pomocí dietologie zbavit.
Pasťák
Tohoto strašáka mladých hejsků asi není potřeba představovat. Kdyby se přeci jen někdo, kdo se výrazem nesetkal, můžeme krátce připomenout, že se jedná o nápravné zařízení pro mládež. „Pokud to takhle dál povedeš, skončíš v pasťáku,“ slýchávají mladí darebáci od autorit, které je ve snaze dostat mladé na cestu spořádaného občana nápravným zařízením straší.
Na první dobrou se může zdát, že slovo „pasťák“ naznačuje, že kdo se v zařízení nachází, jako by pobýval v určité pasti čtyř stěn a malých oken s mřížemi, ze kterých se jen tak nedostane. Skutečný původ slova se ale skrývá v prvním takovém ústavu v českých zemích.
Nejstarší česká polepšovna byla založena v první polovině 19. století a počátkem 20. století přesídlila do domu U Dobrého Pastýře v Lublaňské ulici v pražských Nuslích. Modří již tuší, že právě od tohoto domu lidé postupem času odvodili slangový výraz „pasťák“, podobně jako se z Václavského náměstí stal Václavák, Univerzity Karlovy Karlovka nebo Nuselského mostu Nuselák. Zajímavostí je, že původně měl tento ústav sloužit k pomoci vězňům k opětovnému začlenění do běžného života. Později se ale od své původní mise odklonil a stal se nápravným zařízením pro mládež. Původní „pasťák“ funguje dodnes jako diagnostický ústav pro mládež.
Mít kliku
Abychom se z kocoviny a nápravného zařízení dostali na poněkud pozitivnější notu, posvítíme si na výraz „mít kliku“. Když budeš mít kliku, dotáhneš to daleko. Napadlo tě ale někdy se zeptat, proč by pomůcka na otvírání dveří měla přinést štěstí?
Pravdou je, že klika ti ve skutečnosti žádnou kliku nepřinese. Bohužel. Podle jazykovědců výraz pro štěstí vychází ze skutečného výrazu pro štěstí. Konkrétně se podle nich jedná o slovo „das Glück“, které se z němčiny jako štěstí překládá. „Das Glück haben“ pak konkrétně říká „mít štěstí“ a klika je tedy jen zkomolený tvar původního slova.
Nedělej Zagorku
Není překvapivé, že dělat Zagorku se skutečně pojí se zpěvačkou Hanou Zagorovou. Znamená v podstatě dělat ofuky, neumět se rozhodnout nebo se svým rozhodnutím otálet příliš dlouho. Narozdíl od labutě, kúry Johanna Schrotha nebo Bacha, k němuž se ještě dostaneme, má tento výraz (ze zřejmých důvodů) původ až v druhé polovině minulého století.
S největší pravděpodobností vzniklo spojení „nedělej Zagorku“ v souvislosti s filmem Trhák, kde si zpěvačka zahrála postavu dívky, které její mužský protějšek neustále nadbíhá a ona se nemůže rozhodnout, zda s ním být, nebo ne. Postava filmu zlidověla a podle významového slovníku položila kořeny právě tomuto slovnímu spojení.
Hogo Fogo
Výrazem hogo fogo označíme člověka, místo nebo věc, která je (často zdánlivě či předstíraně) na velmi vysoké úrovni. Obě dvě části slova přitom mohou vycházet z němčiny, podobně jako velká část takto ustálených výrazů. Domněnky předpokládají, že se původně jednalo o slovo hoch, které znamená vysoký, foch pak značí přihrádku nebo obor. Stručně řečeno může být hogo fogo člověk z vyšší společnosti nebo jinak společensky privilegovaný.
Dej si bacha
V životě si musíme dát bacha na spoustu věcí. Počínaje auty, když přecházíme rušnou ulici a konče rodiči, kteří se nás vydávají hledat, jestli venku neděláme s kamarády něco nepatřičného (něco, za co bychom se mohli třeba dostat do pasťáku). Před čím se ale musíme držet na pozoru?
Původ slovního spojení vysvětlují dvě verze. První říká, že slovo bach vychází z něměckého výzrazu Obacht, který znamená pozor a který se časem přetvořil do počeštělého „obach“. Pak už zbýval jen krůček od toho, abychom si z německého výrazu vytvořili svého „bacha“. O němčinu se opírá také druhá verze vysvětlení. Podle té je čeští vojáci v rakouské armádě používali zkomoleninu slova „die wache“, které znamená stráž, když šli na hlídku. Říkalo se, že se „stojí vacha“. Po záměně písmena v za b vězni začali říkat strážníkům bachaři.
Ať už je pravdivá první, nebo druhá verze, je nanejvýš pravděpodobné, že se do češtiny pověstný bach dostal právě ze společenských vrstev na okraji společnosti, do kterých patří právě vězni, prostitutky nebo pouliční zlodějíčci.
Pozdě bycha honit
Od bacha se prostou záměnou dostáváme k bychovi. Jen si vzpomeň, kolikrát ti pověstný bych utekl i přes řadu pokusů jej honit. Prostě bylo pozdě. Pod bychem si možná představíš nějakého funkcionáře, kterého uháníš, aby ti pomohl s tvým problémem. Pravdou však je, že žádný takový člověk neexistuje.
Řečený bych za sebou skrývá prosté zpodstatnění slovesného tvaru. Z výrazu „chtěl bych, udělal bych, atd“ se stalo podstatné jméno, které má upozornit na skutečnost, že slova nikdy nenahradí činy. Když nám okolnosti zabránily v tom, abychom své plány naplnily, je už pozdě bycha honiti, tedy pozdě na to, abychom na situaci něco změnili. Ono slovní spojení znali naši předkové již v 15. století a oblíbil si jej i učitel národa Jan Amos Komenský.
Mít pifku
Určitě se ti stalo, že tě někdo naštval a následně jsi na něj začal nebo začala mít starou známou pifku. Co ale ona pifka je? Může se jednat o určitou zbraň, hrot, který máš pro svého nepřítele nachystaný nebo o prostou zlost. Existuje totiž více teorií, které původ pifky vysvětlují.
Nacházelo se již v Jungmannově slovníku, ale cest, kterými do něho přišla může být několik. Podle jedné teorie vychází ze slovenského slova pik, které by mohlo mít určitou přízeň s litevským pykti – zlobit se. Druhá teorie mluví o slovu pik zrovna tak. Zde se však jedná o výraz německý, který koření ve Francii. Francouzské pique, což znamená špice nebo píka. Od píky začínali lidé v prostých poměrech a v kartách se jedná o symbol pro kopí.
Písmeno f, které se do slova postupem času vměstnalo může hrát roli určité zvukomalebnosti. Pifka se totiž svým zvukem podobá citoslovci pif, které jsme jako malí všichni používali pro výstřel. Může tedy evokovat určitou zbraň, která nám má pomoci v pomstě svému nepříteli.
Šalina
„Je to něco jako tramvaj, ale jedeš po vesnici,“ smějí se ve vtipu dva Pražané brněnskému výrazu pro dopravní prostředek. Původně synonymum pro tramvaj plyne právě z brněnského nářečí, jeho původ ale vysvětlují etymologové dvěma hlavními teoriemi.
Obě vychází z němčiny. První a pravděpodobnější z nich mluví o zkomolení dvou slov „Electrische linie“. Část slova se vypustila, což vedlo k výrazu schelinie, později známého jako šalina. Tento výraz prý konkuroval jinému slangovému označení elinka, neboli elektrická linka. Podle druhé teorie vychází šalina z výrazu schallen, přeloženého jako znít či ozývat se. Na plošině vozidel totiž stával člověk, který zvukem upozorňoval na blížící se tramvaj. Jeho Schallkapitän, což položilo základy známému brněnskému označení.
Podobných výrazů nabízí čeština spoustu. Každý den používáme ustálené výrazy a fráze, u nichž nás ani nenapadne se zamyslet, odkud by mohly pocházet. Máš ve své slovní zásobě také spojení, u kterého tě zajímá jeho původ? Napiš nám o něm do komentářů a my se pokusíme jeho význam dohledat třeba v nějakém dalším článku.
