Už příští týden to začne. Zimní olympijské hry v Pekingu odstartují již 4. února. Ano, je to velmi krátká doba, doslova několik měsíců, od konce letní olympiády v japonském Tokiu, nicméně světová pandemie koronaviru, trvající více než dva roky, donutila pořadatele ze země vycházejícího slunce olympiádu o rok posunout. V Číně však, i během rozmáhající se varianty omikron, se nákladný turnaj uskuteční, byť za velmi přísných podmínek. Tolik ke krátké olympijské odmlce.
Jak nám historie ukazuje, na ZOH se pokaždé objeví i někdo z české reprezentace, kdo nadchne nejen obyvatele České republiky, ale i celý svět nevídaným sportovním výkonem, jenž se vepíše do historie. Než se na vlastní oči přesvědčíme, kdo to bude tentokrát, pojďme si zopakovat ty nejvýznamnější okamžiky porevolučních olympiád v historii samostatné České republiky.
Máš pravdu, před olympijskými hrami v roce 1998 v japonském Naganu proběhlo ještě několik porevolučních svátků sportu. Nejprve byly uspořádány olympijské hry v roce 1992 ve francouzském Albertville, kde ale jednak naposledy startovalo Československo jako celek a jednak žádný obrovský úspěch, a tím pádem moment, který by utkvěl v paměti, k vidění nebyl. Federace tehdy získala 3 bronzové medaile, což ji zařadilo na 18. místo v tabulce zemí, čímž předčila jen Severní Koreu a Španělsko.
Vůbec nejméně úspěšné Hry zažila již samostatná Česká republika hned dva roky potom, jelikož albertvilleská olympiáda byla poslední, která se konala ve stejný rok s letní olympiádou. Norský Lillehammer Česku v roce 1994 nesvědčil, ani jeden ze sportovců nezískal žádný cenný kov a reprezentační výprava se musela spokojit zejména s výkony Kateřiny Neumannové, která se v individuálních závodech dvakrát umístila v první desítce.
Motivace ke sledování zimních her se pro českého fanouška nesla v opravdu sportovním předznamenání bez výrazného očekávání olympijského úspěchu. Nakonec ale přišel rok 1996, kde hokejový svět na mistrovství světa zaskočili čeští hokejisté, kterým se povedlo šampionát ve Vídni vyhrát. Přišla změna – o rok později totiž ve finských Helsinkách na zlato navázali bronzem, a tak se zdálo, že by přece jenom mohl úspěch přijít.
Jízda českých hokejistů olympijským turnajem v Naganu je legendární a největší dosavadní český úspěch v historii tohoto sportu. Česko se dostalo do vyřazovací fáze čtyřčlenné skupiny B po úvodní výhře nad Finskem 3:0, demolicí Kazachstánu v poměru 8:2 a smolnou prohrou s Ruskem 1:2. Na turnaji, kde mohli po domluvě s olympijským výborem konečně zasáhnout hvězdy NHL, to byl velký úspěch.
O to těžší bylo se ve vybojovaném čtvrtfinále postavit hvězdám ze Spojených států. Na Jágra, Straku, Reichela nebo Haška čekala hradba v podobě legend jako Mike Modano, Keith Tkachuk nebo Pat LaFontaine. Proto ještě překvapivější bylo, že Češi, vyjma první třetiny, nedovolili hvězdám z Ameriky volně dýchat, otočili nepříznivý výsledek a postoupili do semifinále turnaje po výhře 4:1. Jaká smůla, že se jim v bojích o medaile postavili do cesty Kanaďané.
Avšak sebevědomý tým Ivana Hlinky měl v sobě zvláštní sílu, která byla nevídaná. Tvrdý zápas, jehož se zúčastnil i nejznámější hokejista historie Wayne Gretzky, se po gólu Jiřího Šlégra v polovině třetí třetiny vyvíjel lépe pro Česko, jenže Trevor Linden 63 sekund před koncem odmítl úspěch národního týmu v základním hracím čase. Zápas dospěl až do nájezdů, kde se vyznamenal Dominik Hašek.
Jediný proměněný nájezd Roberta Reichela, skvělé zákroky a kousek štěstí u Haškovy branky zapříčinily, že se Česká republika posunula dále. Musela se ale ve finále turnaje postavit svému jedinému přemožiteli – Ruské federaci. Utkání, u nějž málokdo čekal, že bude opravdu opatrné, rozhodla pouhá jediná branka.
V čase 48:08 propálil Štalenkova z modré čáry Petr Svoboda a tím, že Hašek udržel čisté konto, se následně mohlo Česko radovat z vůbec první zlaté hokejové medaile ze zimní olympiády.
„Otevíráme zlatou bránu olympijského turnaje, jsme olympijští vítězové!“ komentoval situaci několik vteřin po konci zápasu vzrušený Robert Záruba. „Přepište dějiny, Česká republika vyhrála zimní olympijské hry v ledním hokej,“ neskrýval tehdy emoce komentátor. Od té doby se název japonského města hostící tehdejší Hry, Nagano, stalo v českém jazyce synonymem pro vítězství či nečekaný úspěch. Objevuje se v písničkách, televizi i normálním rozhovoru i dnes.
Trojité salto s pěti vruty
Další olympiáda se konala ve Spojených státech. Zimní olympijské hry v roce 2002 byly pro Česko velmi netradiční, jelikož mu jedinou zlatou medaili obstaral závodník v netradiční disciplíně. Hry, které se konaly, ač to zní neuvěřitelně, před 20 lety, ovládl svým skokem akrobatický lyžař Aleš Valenta, který se odvážil skočit to, co nikdo před ním nedokázal.
Již během olympiády v Naganu to vypadalo, že by to mohlo Valentovi takzvaně „cinknout“; jeho výkony však bohužel nestačily na víc než bramborovou medaili. O to větší motivaci měl šumperský rodák o čtyři roky později. Nejspíš ale netušil, že se svým skokem zapíše nejen do olympijských archivů, ale také do historie sportu samotného.
Když totiž stál před druhou finálovou jízdou na rozjezdovém svahu, věděl, že získal 127,04 bodu. Tento úctyhodný výkon jej zařadil na 5. místo, kde ztrácel 3,34 bodu na prvního Bylo mu jasné, že ve svém druhém pokusu musí předvést něco, co se na závodech prostě neskáče. Na trénincích se o to už někdo pokoušel, každopádně v závodě si nikdo nedovolil skočit riskantní a nebezpečné trojité salto společně s pěti vruty. Ale kdo neriskuje, nic nezíská.
Aleš Valenta celému Utahu ukázal, že se s českým akrobatickým lyžováním musí počítat, když tento nevídaný trik zvládl a zapsal se do historie jako úplně první závodník, který jej kdy předvedl. S přehledem, se 257,02 body, tedy skoro o 6 bodů, překonal Američana Packa na druhém místě, a získal pro Česko jediné zlato na tehdejších hrách.
„Pokud máte slzy v očích, je to naprosto v pořádku,“ okomentoval jeho tehdejší výkon Petr Svěcený, jenž si po 20 letech na svůj komentář vzpomněl na Twitteru.
„V únoru to bude 20 let, co jsem řval do mikrofonu a u toho brečel. Jsem rád, že bude mít Aleš v Pekingu následovníka,“ upozornil na splnění limitu českého závodníka v akrobatickém lyžování Nicholase Novaka do her v Pekingu. Jenže závodník, který ještě nedávno závodil za Ameriku, se nakonec na Hry kvůli omezenému počtu závodníků v disciplíně nepodívá.
Pusa v cíli od dcery a vytoužené zlato na krku
V Turíně neměla co ztratit. Česká běžkyně na lyžích Kateřina Neumannová měla za sebou kariéru jako hrom – celých šestnáct let dřela a světu dokazovala, že je nejen jednou z nejúspěšnějších českých reprezentantek vůbec, ale že ve své disciplíně patří na světovou sportovní úroveň.
Před olympijskou derniérou každopádně zůstávala v ústech jejího fanouška mírná nechuť. Ačkoliv se Neumannová snažila, jak chtěla, zlatou medaili z olympiády nikdy nepřivezla. První zlato na velkém šampionátu a prakticky malé uklidnění přineslo až mistrovství světa o rok dříve, kdy se nejcennějšího kovu dočkala, každopádně v Naganu brala stříbro a bronz, v Salt Lake City si vyjela bronz, jenž se až po pár letech a prokázání dopingu ruských sportovkyň změnil ve dvě stříbra a ve skiatlonu na začátku italských her skončila zase druhá.
Proto byl pro ni závod na 30 kilometrů dva dny před koncem olympiády svátkem, který si běžkyně chtěla evidentně užít. Naneštěstí se ale den před závodem zdálo, že kvůli zdravotním komplikacím nenastoupí. Nicméně závodnice, která byla čerstvou maminkou a v Turíně podávala světové výkony pouze rok a půl po porodu, nechtěla o poslední start na méně oblíbené dlouhé trati přijít a rozhodla se do něj jít.
Fanoušci zimních sportů si jistě pamatují, jak Neumannová v cílové rovince posbírala všechny zbytky sil v těle a přesprintovala své soupeřky. V cíli si vychutnala nejen pocit, že se konečně stala olympijskou vítězkou, ale hlavně polibek od své maličké dcery Lucie, která jí přišla pogratulovat jako první. „Kdyby žil Ota Pavel, napsal by o tom román,“ sdělil sledujícím komentující Pavel Čapek.
Dvě zlata poprvé
Kdo je ale v současnosti nejúspěšnějším českým olympionikem či olympioničkou? Musíme se podívat směrem, kde není žádná pořádná infrastruktura, spousta slibů a tvrdé improvizované práce. Stále závodící rychlobruslařka Martina Sáblíková se letos do Pekingu kvalifikovala jako jedna z nejúspěšnějších závodnic ve sportu, jenž v Česku stále nemá ani vlastní halu.
Sáblíková se nejprve věnovala basketbalu, avšak později se rozhodla, že si vyzkouší na naši kotlinu vcelku netradiční závod. Ježdění na čas na ledovém oválu pod taktovkou trenéra Petra Nováka si musela uzpůsobit sama nejprve na zimních stadionech a posléze ve všudypřítomném mrazu na zamrzlé řece Svratce. Když nebyla dostatečná zima, trénovala na inline bruslích nebo na speciálním prkně.
„Doma trénujeme proto, že náš klub žije vlastně navzdory okolnostem a z nadšení. Ani ve Žďáru nemáme vlastní tělocvičnu nebo fitko. Natož vlastní stadión. A rychlobruslařský? Slyšela jsem sliby, že se někde v ČR narodí pro všechny po ZOH 2006. Než bude realitou, asi ještě mámě na desce v pokoji při tréninku skluzu prošoupeme s bráchou nejeden pár ponožek,“ uvedla Sáblíková na svém webu.
Houževnatostí, pílí a talentem však i přes nepříznivé podmínky převyšovala své vrstevníky. V dospívání začala vynikat, v sedmnácti začala držet krok s dospělými a v roce 2006 se podívala na olympiádu do Turína. Tento rok byl jejím přelomovým; jen 81 setin ji dělilo od první bronzové rychlobruslařské medaile na Hrách, a tak se musela spokojit „pouze“ se čtvrtým místem.
Úspěch ji však motivoval a v následujících čtyřech letech se stala mistryní světa, získala několikanásobný titul české sportovkyně roku a titul nejvšestrannější sportovkyně světa v roce 2009.
Připravena jako nikdy předtím se proto s českou výpravou o rok později přesunula na zimní olympiádu do kanadského Vancouveru a byla to opravdu jízda. Konkurence, včetně světově nejúspěšnějších Nizozemek, se jí dívala na záda jak v závodě na 3000 metrů tak v oblíbené pětitisícovce. Sáblíková se stala historicky nejúspěšnější českou sportovkyní zimních olympijských her, jelikož ještě přidala bronz ze své méně oblíbené 1500 metrů dlouhé tratě.
Od té doby Sáblíková září jako hvězda. Nevěnuje se pouze rychlobruslení, ale také silniční cyklistice, v níž se jí však kvůli různým problémům ještě nepodařilo odstartovat na velkém závodě. Ve svém hlavním sportu dokázala šestnáctkrát překonat světový rekord, brala medaili z každé další zimní olympiády a startovat bude po vyléčení zdravotních komplikací i v Číně. A ve čtyřiatřiceti letech je stále žhavou adeptkou minimálně na stupně vítězů.
Multitalent Ledecká
I během poslední zimní olympiády v jihokorejském Pchjongčchangu nebyli čeští reprezentanti ochuzeni doslova o zázrak. Postarala se o něj původně snowboardistka Ester Ledecká, která si pro svůj úspěch šla. Jako mladičká osmnáctiletá závodnice se postavila na start paralelního obřího slalomu a paralelního slalomu již na olympiádě v Soči.
Nikdo nepopíral její potenciál; vědělo se, že z ni bude závodnice světového charakteru, a to potvrdila svým umístěním na sedmém a šestém místě. Nabrané zkušenosti využila do nejmenšího zbytku – Ledecká se na následujícím mistrovství světa v Rakousku prokousala v paralelním slalomu až na úplný vrchol, a o další rok později brala ve Španělsku medaili z obou disciplín. Tehdy ale naopak ovládla obří slalom, zatímco v paralelním slalomu vyjela „pouze“ stříbro.
Na následujících zimních olympijských hrách byla proto českým snowboardovým esem v rukávu. Jenže na olympiádu splnila ještě jeden limit; kvalifikovala se totiž do závodů ve sjezdovém lyžování, čímž si zařídila historický zápis za účast jedné závodnice ve dvou disciplínách na jedné olympiádě. Velkým úspěchem by bylo umístění do první desítky vzhledem k tomu, že na mistrovství světa rok předtím vyjela 20. pozici. Jenže, jak jsme avizovali, se stal zázrak.
Když se Ledecká s číslem 26 postavila na start super-G, v cíli se už prakticky slavilo. Rakušanka Veith s časem 1:21:12 si užívala dění a s úsměvem sledovala zbytek povedeného olympijského závodu. Nejlepší závodnice si také gratulovaly k medailím, a americká televize NBC už Veith mluvila jako o vítězce závodu. Nicméně od chvíle, kdy se ale Ledecká odrazila k výkonu, měla nejrychlejší čas ona. Všichni zbystřili.
Česká lyžařka jela bezchybně. Až prakticky na konci závodu udělala chybu ve skoku, která jistě ztenčila její titěrný náskok. Nikdo ale nevěděl o kolik, jelikož se její mezičas mohl změřit, vzhledem k blízkosti konce trati, až v cíli. Výsledný čas? Ledecké trval sjezd 1:21:11. Veithovou porazila o pouhou jednu setinu sekundy a získala historicky největší úspěch pro české sjezdové lyžování.
Ledecká se nicméně vůbec neradovala, jen nevěřícně koukala na časomíru. „To snad není možné! Když jsem projela cílem a viděla to, říkala jsem si, že to musí být nějaká chyba. Změní ten čas ještě? Nebo jsem minula branku?“ svěřila se se svými pocity novinářům po závodě. Stala se zlatou medailistkou, přestože ještě nejela svůj start číslo jedna.
Česká reprezentantka si svou korejskou pohádku vychutnala až do konce. Navázala totiž na svůj úspěch ze Sierra Nevady a stala se dvojnásobnou zlatou olympijskou medailistkou díky vítězství v paralelním obřím slalomu, čímž překonala hned několik rekordů.
Nejprve se stala historicky prvním olympionikem startujícím v lyžařských a snowboardových disciplínách. Jako první závodník v historii olympiády vyhrála na jedněch Hrách závody s různým vybavením. Stala se první ženou, které se povedlo získat zlato ve dvou disciplínách na jedněch hrách a historicky druhou ženou, která kdy vyhrála dvě zlaté medaile ve dvou různých sportech. A aby to nebylo málo, stala se historicky první českou lyžařkou, která na olympiádě vybojovala zlato ve sjezdu.
Ne nadarmo ji za její výkon nominoval web BBC do ankety Sportovní osobnost roku 2018. V konkurenci americké gymnastky Simone Biles, ukrajinského boxera Oleksandra Usyka a italského golfisty Francesca Molinariho však neuspěla, když triumf získal právě Ital. Zato titul českého Sportovce roku za rok 2018 uhájila, a dokonce ji Miloš Zeman udělil Medaili Za zásluhy.
