Michaela Kevélyová ochrnula ze dne na den: Lékaři mi nedávali žádnou šanci. Řekli mi, že do dvou týdnů zemřu (Rozhovor)

Michaela Kevélyová se ze studentské brigády na Kypru vrátila mnohem dříve, než očekávala. Navíc kompletně paralyzovaná. Přestože jí lékaři nedávali žádnou naději na život, Michaela o něj zabojovala a udělala pokroky, kterými vytřela zrak i jim. Přestože je dodnes připoutaná na invalidní vozík, srší z ní tolik pozitivní energie, že by mohla být inspirací pro mnohé z nás.

Vydali jsme se za ní do Velkého Kýra u Nových Zámků, kde nás s úsměvem přivítala ve svém ateliéru. V jejím hlase vůbec necítíte smutek či nejistotu. Jediné, co připomíná, že má handicap, je její vozík, ale na ten při její vyrovnanosti a klidu okamžitě zapomenete. Michaela každou svou větou dokazuje, že je třeba si života užívat a zdraví vážit, neboť stačí jeden moment a všechno může být jinak.

V naší redakci si vážíme silných osobností, které své největší slabiny proměnili ve svou největší výhodu. Pokud se ti líbí rozhovory s inspirativními lidmi, mezi které patří bezpochyby i Michaela, můžeš se přidat do klubu Refresher+ a dát nám tak možnost připravit jich ještě víc.

Když jsi ochrnula, byla jsi na Kypru. Co jsi tam dělala?

Na Kypru jsem byla už rok předtím. Jela jsem tam ze školy přes agenturu, protože jsem studovala na hotelové akademii. Měli jsme možnost vycestovat do zahraničí a poznávat novou zemi, tak jsem ji využila. V osudný rok jsem na Kypr dokonce jela sama, protože tam už nikdo ze spolužáků nechtěl. Mně to ale nevadilo.

Když se mi to stalo, byla jsem tam asi tři týdny. Práce v gastru mě už omrzela a chtěla jsem si vyzkoušet něco nového, tak jsem si našla brigádu v dárkovém obchodě. Potom to šlo strašně rychle. Začala jsem mít bolesti v krční páteři a od rána do večera jsem ochrnula. Mělo to velmi rychlý spád.

Za jeden den, od rána do večera?

Přesně. Už ráno jsem se vzbudila s bolestí. Myslela jsem si, že jsem se jen špatně vyspala nebo jsem prochladla s ohledem na klimatizaci. S těmito obtížemi jsem i šla do nemocnice a obrátila se na lékaře, který mi podal injekce – asi na uvolnění svalů. Ty mi však nepomohly a už z nemocnice jsem pravou ruku a nohu „táhla“ za sebou. Jako by už začal ten proces ochrnutí.

Když jsem dorazila domů, šla jsem si lehnout. Po probuzení jsem už nedokázala pohnout pravou polovinou těla. Hned jsem volala mámě, aby zkusila na internetu zjistit, co mi může být, a kamarádovi, aby přišel pro mě a vzal mě zpátky do nemocnice.

Lékaři mi samozřejmě nedávali žádnou šanci na rekonvalescenci. Řekli mi, že do dvou týdnů dostanu zápal plic a zemřu.

Kamarád mi dal jako první pomoc pod jazyk cukr, protože se domníval, že mi je špatně, protože mi příliš klesl. V autě po cestě jsem mu však padala do strany, neboť jsem nedokázala udržet své tělo. Už mi odcházelo. Poslední, na co si vzpomínám, je, že když jsme dorazili do nemocnice, všude kolem jsem viděla sanitky. Pak jsem ztratila vědomí, přestala jsem dýchat a všechny svaly mi najednou ochably.

Když jsem se probrala, byla jsem ochrnutá od krku dolů a napojená na dýchací přístroj. Lékaři mi stanovili diagnózu – ischemie míchy. Nedokrvila se mi mícha a moje tělo „vyplo“. Stalo se to přesně mezi obratlem C1 a C2, tedy těsně pod malým mozkem, a právě proto mi ochrnulo téměř celé tělo.

Kamarád seznámil se zoufalou situací mé rodiče, kteří za mnou přiletěli, jakmile to bylo možné. Nápomocný byl i konzul ze Slovenska. Na Kypru jsem ležela přibližně týden, než jsem byla schopna převozu. Menším zdravotním letadlem jsem spolu s mámou odletěla domů, přičemž táta musel letět komerční linkou. Přistáli jsme v Bratislavě a odtud nás sanitkou přesunuli do novozámecké nemocnice. Tam jsem strávila dva měsíce na ARO a další měsíc na interním oddělení. Celé léto.

Před kolika lety se to stalo?

Letos 18. června to bude už sedm let. Proboha, to už je strašná doba.

Jak u tebe vypadal proces zotavování?