Michaela Kevélyová ochrnula ze dne na den: Lékaři mi nedávali žádnou šanci. Řekli mi, že do dvou týdnů zemřu (Rozhovor)

Lékaři mi samozřejmě nedávali žádnou šanci na rekonvalescenci. Řekli mi, že do dvou týdnů dostanu zápal plic a zemřu. Nějak extra se o mě ani nestarali. Naděje mi dávali jen rodiče, kteří mě neustále chodili psychicky podporovat.

Naštěstí, já jsem byla vždy tak nastavená, že jsem to nebrala nějak vážně. Neuvědomovala jsem si, že mi jde o život. Jak říkám, toto se stalo v létě, a přestože jsem věděla, že začátek školního roku asi nestihnu, už v říjnu jsem se viděla v lavici. (smích)

Čas a moje nastavení mi však pomohly rozhýbat se. Začátky byly velmi obtížné. Musela jsem se soustředit na každou jednu končetinu a postupně asi po měsíci se mi podařilo dělat první pokroky. Můžu za to děkovat zejména jedné mé fyzioterapeutce, ke které chodím dodnes.

Vzpomínám si, že v říjnu, kdy jsem byla na interním oddělení novozámecké nemocnice, jsem dostala potřebu, aby mě fyzioterapeut postavil s mým tatínkem, ať zkusím ujít pár kroků. Cítila jsem, že to půjde, a také jsem to dokázala. Všichni z toho byli hotoví.

Vlastně tím, jak moc jsem chtěla žít a fungovat, se mi podařilo i to, co bylo podle lékařů v té době nemožné. Takže rozhýbat se mi podařilo už za několik měsíců.

Od té doby až dodnes si však prošla velkým progresem...

Když si tak vzpomenu, že já jsem vlastně byla fakt ležící pacient – nedokázala jsem si poškrábat ani nos či povídat přes dýchací přístroj –, a srovnám si to s tím, kde jsem teď, je to sto a jedno. Přestože nejsem zcela samostatná, vím, že ještě dokážu udělat další progres – a to je důležité. I lékaři se už vyjadřují na margo mých výsledků opatrněji a tvrdí, že tam ještě mohou být nějaké pokroky.

Jsem si vědoma, že na túry už asi chodit nebudu, ale jde mi o to, umět se sama o sebe postarat, jít, kam budu chtít, samozřejmě pokud to bude bezbariérové. (smích)

To, že budu na vozíku, mi nevadí, chci jen fungovat v podstatě jako Bekim. Když se na něj podívám, ač je na vozíku, jezdí na dovolené a žije si život, jako by nic. To si představit dokážu.

Jak náročné pro tebe bylo opět se začlenit do života? Přece jen se musel úplně změnit...

Určitě. Dlouho mi trvalo, i než jsem poprvé šla mezi lidi. Měla jsem pocit, že se na mě všichni dívají, a hlavně ve městě, jako je Nitra. Přišlo mi to tak, že lidé nejsou zvyklí na vozíčkáře. Na začátku mi to bylo velmi nepříjemné a možná to byl jen můj pocit, ale teď jsem si už na to zvykla a je mi to fuk.

Hodně lidí mi ze života odešlo, ale já to beru jako pozitivní věc. Alespoň ukázali, jací opravdu jsou.

Nejhorší však pro mě bylo, že jsem musela být na někoho neustále odkázaná. A to jsem vlastně i teď. Potřebuji pomoc, abych mohla vystoupit z auta či někam se přesunout. Toto prostě musí člověk přijmout, že takhle to je. Nebojovat proti tomu a snažit se, aby to uměl zlepšit co nejvíce.

Jak jsi to snášela první roky?

Ochrnula jsem, když mi bylo devatenáct let. Tehdy jsem záviděla mým vrstevníkům, protože jsem viděla, jak jsou všichni venku, zatímco já trčím doma připoutaná k posteli. Bylo to pro mě těžké, protože když jsem byla zdravá, svůj volný čas jsem trávila mezi lidmi a nejvíc jsem se těšila, že můžu někam vypadnout. Také když jsem věděla, že všichni jsou na dovolené, zatímco já musím „makat“ někde na rehabilitaci... Bylo mi to nepříjemné. (povzdech)

Jednou, když mi už velmi chyběl noční život, jsem se rozhodla jít na koncert v Praze a tehdy jsem si uvědomila, že tohle už nedávám. Stačilo mi asi to, co jsem si zažila, a už to nepotřebuji. Stačí mi, když si jdu sednout ven na drink nebo víno a dobře „pokecám“ s kamarády. Přehodnotila jsem své priority.

Jak se změnily tvé dny?

Dříve jsem chodila do školy a ven na kávu. Najednou jsem však musela jen ležet v posteli na ARO odříznutá od světa. Tam není ani televize, ani rádio. Tam jsi jen sám se svými myšlenkami, což je extrémně náročné.

V první řadě je to normální lidská potřeba, ať už hendikep máš, nebo ne. Hlavní rozdíl je podle mě v tom, že pro intimní sblížení se zdravotně znevýhodněnou osobou je třeba mít mnohem více vzájemné důvěry.

Když jsem se už i vrátila domů, všechno bylo jinak. Musela jsem přijmout, že není jiné cesty než vzdát se činností, které jsem dělala a měla ráda. Naopak, přibyly nové, které jsem nikdy v lásce neměla a teď je potřebuji.

Nikdy jsem nebyla fanouškem cvičení, vždy jsem byla ten typ, co se zasměje a má břišáky – člověk hubený od přírody. (smích)

Teď musím cvičit do konce života, abych si zdravotní stav udržela v takovém bodě, jaký je. Samozřejmě, snažím se mít i jiné aktivity než malování, neboť kdybych celé dny nic nedělala, trefilo by mě.

Tipuji, že se změnou života se kolem tebe vyměnili i nějací lidé...

Jasně. Hodně lidí mi ze života odešlo, ale já to beru jako pozitivní věc. Alespoň ukázali, jací opravdu jsou. Na opačné straně jsem právě díky svému handicapu poznala spoustu úžasných lidí, což by se mi jinak asi nepodařilo.

Jak jsi na tom zdravotně a s pohybem teď?

Stále potřebuji pomoc, abych se dokázala postavit. To je asi to nejhorší. Když mě už postaví, dokážu ujít pár kroků. Mám ale co zlepšovat. Stanovila jsem si cíle, které jsou dosažitelné.

Od začátku pandemie se aktivně věnuješ malování abstraktních obrazů. Předpokládám, že vztah k umění jsi měla už předtím.

Ano. Stejně jako každé malé dítě jsem si ráda kreslila, malovala a dokonce jsem během základky chodila i na soukromou uměleckou školu. Nikdy mě však nebavilo kreslit nějaké konkrétní předměty, krajinky či lidi. (Michaela se ohlédne po místnosti na svá díla.) Pokud tu i takové nějaké vidíš, dělala jsem je čistě na rozhýbání pravé ruky.

Samostatnost je pro mě prioritou. Určitě bych se proto chtěla jako každý mladý člověk odstěhovat od rodičů a osamostatnit.

Našla jsem se v abstraktu, v technice lití akrylových barev. Když jsem s tím začala, tak mě to pohltilo, že se mi normálně zdálo o barevných kombinacích. Byla jsem tím posedlá. Za den jsem namalovala šest obrazů. (smích)

Bylo super, že jsem se našla v něčem, co mě extrémně baví. Je to pro mě obrovská psychohygiena a zároveň i cvičení. Vždy když mám špatnou náladu, zavřu se sem, pustím si hudbu nebo podcasty o sériových vrazích a nic jiného neřeším. Toto je můj svět.

Kolik času tady trávíš?

Jak kdy, podle toho, jestli mám objednávky nebo ne. Mám totiž i jiné aktivity. Chodím cvičit a mám také online angličtinu, čili se snažím mít toho co nejvíce. Většinou jsem tady dopoledne tak dvě hodinky a večer ještě nějaké tři.

Pokud vím, měla jsi už i svou první výstavu. Jak ses k ní dostala a plánuješ i další?

Přes známou se o mně dozvěděli v Regionálním osvětovém středisku v Nových Zámcích, které mě oslovilo, jestli bych ve spolupráci s nimi neuspořádala výstavu. Řekla jsem si, proč ne, a šla jsem do toho. Výstava měla nakonec úspěch, což mě potěšilo. Na mé obrazy se přišli podívat lidé z různých končin Slovenska.

Momentálně plánuji další výstavu v Nových Zámcích a v Trenčíně. Mám tedy co dělat, abych namalovala tolik obrazů. (smích)

Mimo jiné jsi aktivní i na sociálních sítích, kde se najdou lidé, kteří nejsou vždy nejpříjemnější. Všiml jsem si, že jsi sdílela poměrně nepříjemné a nenávistné komentáře vůči tvé osobě a odpověděla si na ně. Jsi dostatečně odolná vůči takovým zprávám?

Já se tomu směju, protože vím, kde je pravda. Sama se neberu příliš vážně a takové lidi brát vážně už vůbec nedokážu. Připouštět si jejich nenávist je zbytečná ztráta energie. Proto spíše jejich zprávy ještě přesdílím a udělám si z nich „srandu“, neboť tím pobavím i další lidi, kteří se zasmějí se mnou. Je to „win-win“ situace. Čili ano, jsem naprosto odolná. (smích) 

Podílíš se na spolupráci s e-shopem s erotickými potřebami. Můžeš mi říci, o co jde?

Oslovili mě ke spolupráci, jestli bych nebyla ochotná citlivě přiblížit téma handicap a intimita. Přestože se o sexu v poslední době už veřejně mluví, v případě vozíčkářů to je stále poměrně tabu. Velmi mě těší, že můžu i já odstartovat dialog k tomuto tématu.

Jaký je podle tebe základní rozdíl mezi intimitou zdravých lidí a zdravotně znevýhodněných?V první řadě je to normální lidská potřeba, ať už hendikep máš, nebo ne. Hlavní rozdíl je podle mě v tom, že pro intimní sblížení se zdravotně znevýhodněnou osobou je třeba mít mnohem více vzájemné důvěry. I ten druhý partner musí vědět, do čeho jde, a počítat s tím, že ten člověk má nějaká omezení v pohybu. Nemůže mu to vadit.

Za sedm let od nehody se dokážeš postavit, malovat a žít na mnohem lepší úrovni, než to kdykoli předpověděli lékaři. Co bys chtěla dokázat za dalších sedm?

Samostatnost je pro mě prioritou. Určitě bych se proto chtěla jako každý mladý člověk odstěhovat od rodičů a osamostatnit. Jet už konečně někam na dovolenou a nejen na rehabilitace a samozřejmě někam se dopracovat i s malováním.