Místo společensky očekávané mateřské dovolené nastoupila MIchaela Opltová na místo poslankyně do Sněmovny. „Je v pořádku, že ženy chtějí být na mateřské, když to ale někdo vidí trochu jinak – jako já, měl by to stát také podpořit,” říká v rozhovoru pro Refresher.
Opltová si dala za cíl upozorňovat na neviditelné překážky, na které ženy se stejným rozhodnutím naráží a téma tak společensky otevírat. „V jednu chvíli jsem si uvědomila, že svou práci nemůžu dělat stejně jako muži. Protože i když mám partnera, co vše udělá, nejsem schopná zůstávat na jednání přes třicet hodin, ani i kdybych sebevíce chtěla, v jednu chvíli jsem prostě odjet musela,“ dodává.
To je hezká otázka, to si musím zjistit, ale věřím tomu, že asi ano. S jistotou to ale říct nemůžu, protože znám spoustu poslankyň, které tady měly miminka. Můj syn tam byl vlastně v měsíci. Bylo to vtipné, protože jsme večer před ustavující schůzí jeli do sněmovny na zkoušku, abychom si najeli cestu a věděli, jak se tam s kočárkem co nejlépe orientovat. Sněmovna je totiž opravdu hodně spletitá.
Já jsem vůbec netušila, že budu zvolená. Mám skvělého lídra v Plzeňském kraji, pak přede mnou na kandidátce byli Piráti, se kterými jsem spolupracovala a všechno to jsou skvělí lidé a věřím tomu, že by ve Sněmovně byli velmi platní.
Takže já jsem své zvolení opravdu vůbec nečekala. Probíhalo to asi takovým stylem, že jsem šla v teplákách s kočárkem k rodičům, že tam malého na chvilku nechám a pojedu se podívat do volebního štábu. Najednou jeden telefon, druhý telefon. Pak mi volal náš předseda a říká: „Hele Michaelo, asi bys měla přijet, ty jsi dostala hrozně moc hlasů”. Tak jsem nechala malého u našich, šla rychle domů za přítelem, kterému jsem ještě celá rozhozená začala brečet, že nemám po porodu co na sebe. Takže to byla taková komická hysterie.
Když jsem do toho štábu ale nakonec přijela a zjistila, že jsem přeskočila i našeho lídra, řekla jsem si: „ano, mám mimčo na prvním místě, ale lidi mě tam evidentně chtějí, celou dobu se o to snažím a jednou jsem se nechala na tu kandidátku napsat, tak prostě necouvnu.” Věřím, že mě spousta žen volila i jen kvůli tomu, že chtěly dokázat, že to jde. V tu chvíli jsem si řekla, že to nevzdám.
Proč se podle vás liší pohled na politiky, kteří pracují dlouho do noci a svoje děti vidí maximálně usínat, a na ženy ve stejné pozici?
Je to dané historicky, společensky a lidé to tak mají v hlavách nastaveno, třeba u nás na vesnici. Hodně lidí si pořád myslí, že žena patří k plotně a muž vydělává peníze. Tento mýtus je přitom už je dávno zbořen a v těch rodinách to všichni ví, jen to nechtějí říkat nahlas. Celkově jsem nad tím ale začala intenzivněji přemýšlet až teď. Samozřejmě jsem věděla do čeho jdu, ale to poslední dlouhé jednání, které trvalo přes třicet hodin mě nakoplo k tomu, abych to zveřejnila i na svém Facebooku.
To už je totiž takový vrchol toho, že opravdu i kdyby se ženy sebevíce snažily, nejsou schopny si to zařídit, ani kdyby se ve Sněmovně udělalo dvacet dětských skupin. Já celkově ve světě mužů – a opravdu to tak mohu říct, funguji dvanáct let jako starostka. Už tehdy, když jsem se jí ve 25 letech stala, bylo obhájit pozici celkově u občanů, nebo když jsem přišla na jednání, opravdu těžké – a to jsem zdaleka rodinu neměla.
Tehdy jsem to ale brala jako výzvu a moc si to nepřipouštěla, jelikož mě práce moc bavila. Po tomhle posledním jednání jsem si ale uvědomila, že tu práci nemůžu dělat stejně jako muži. Protože i když mám partnera, co vše udělá a babička nám se vším pomáhá, nejsem schopná tam přes třicet hodin zůstávat, i kdybych sebevíce chtěla a z toho jednání jsem prostě v jednu chvíli odjet musela.
Cítíte jako žena politička tlak na to, že musíte o své rodinné situaci mluvit, i kdybyste nechtěla?
Já jsem věděla, že to bude velký tlak a že se budu obhajovat. Když jsem byla zvolena starostkou, tak mi to ani tak nepřišlo. Teď když jsem poslankyně, ale vlastně i v roli krajské zastupitelky, najednou mizí pocit soukromí. Dřív jsem měla své soukromí pro sebe ale teď díky té Sněmovně je člověk hodně vidět, i na sociálních sítích, všichni mi můžou do všeho mluvit a sebeobhajování se je o to horší. Myslím, že máme v tomhle ještě obrovský kus práce před sebou, aby se tohle pro ženy změnilo.
Na Facebooku jste psala, že jste dostávala negativní reakce. Od koho a co bylo jejich obsahem?
Já mám opravdu štěstí na našeho krajského tajemníka a také na svojí asistentku, kteří mi vždy zavolali a říkali: „hele, teď to nečti”. Ale z toho, co jsem si přečetla, to byli vesměs lidé, kteří mají opravdu hodně tradiční pohled na svět a nechtějí za žádnou cenu nic měnit. Od nich to byly opravdu hnusné komentáře, že to je příšerné, že to miminko bude trpět, bůhví, co z něj vyroste a tak dále.
Potom tam byly také mámy, které jsou v té tradiční roli spokojené – což je naprosto v pořádku, a ty to zase v komentářích viděly jinak. Přišlo mi ale líto, že mi vyčítají, že já mám jiný pohled na to, jak budu vychovávat s partnerem dítě. Je potřeba, abychom se respektovali navzájem, přístup k mateřství i k rodičovství musí být o možnosti volby. Dostalo se mi ale také hodně podpory, psali mi lidé, že je dobře, že jsou ve Sněmovně teď i mladší ženy s dětmi.
Mluvila jste o této své zkušenosti s jinými političkami, co jsou také mámy?
Pomaličku začínám. Určitě jsem první mluvila s paní Richterovou, protože mám po ní kancelář, a protože má také malé děti. I ona sama mi přiznala, že to pak také musela konzultovat s odborníky, protože ten tlak na ni byl obrovský. Je to opravdu náročné a lhala bych, kdybych říkala, že není. Samozřejmě se snažím být silná a za svými rozhodnutími si jako politička stojím, ale prostě tlak té veřejnosti je tak velký, že je potřeba mít za sebou někoho, kdo vám s tím pomáhá.
Vážím si toho, že ženy s dětmi doma být chtějí. Je ale strašně důležité, že by to měla být svobodná volba. Aby si každý mohl zvolit, jak to chce a každá volba by měla být respektována a umožněná.
Jste spokojená s nastavením české rodičovské?
Já si strašně vážím toho, že v Česku existuje možnost být s dětmi doma až takhle dlouhou dobu. V tom jsme ojedinělí v Evropě. Vážím si toho, že ženy s dětmi doma být chtějí. Je ale strašně důležité, že by to měla být svobodná volba. Aby si každý mohl zvolit, jak to chce a každá volba by měla být respektována a umožněná.
Když by ten svět fungoval tak, že by se v tom dalo hezky variabilně pracovat, tak bych řekla že ano. Ale ne v okamžiku, kdy se začnou dít taková různá vychýlení typu, co se mi teď stalo. Mně by se hrozně líbilo, kdybychom se dopracovali k modelu, který funguje třeba i v Německu, že když se partneři v péči o dítě během roku vystřídají, je podpora od státu vyšší, než když je na mateřské jen jeden nebo druhý.
Já myslím, že by to měl zažít každý – přijet z práce a vidět, jak miminko s tatínkem funguje. Je nesmysl, že se muži neumí postarat o dítě, jsou to opravdu hrozné předsudky.
Je tedy podle Vás ideální jít cestou modelu, který plánuje Finsko – oba rodiče mají stejně dlouhou rodičovskou dovolenou?
Já myslím, že by to bylo fajn. Je ale hrozně důležité, aby to bylo na rozhodování každého jednotlivce. Já pocházím z vesnice a všechny moje kamarádky na vesnici to mají nastavené hodně tradičně, a to je v pořádku, ale když to někdo vidí trochu jinak – jako já, měl by to stát také podpořit.
Co budete dělat pro to, aby se tyto podmínky pro ženy zlepšily?
Stoprocentně bych chtěla začít pracovat na veřejné správě, jelikož tam jsem si opravdu jistá, prošla jsem jí a dvanáct let se jí věnuju. Na to bych se chtěla zaměřit, jelikož ta je v tomhle nejzaostalejší, ale přitom by měla jít příkladem, měly by tam vznikat ty věci, které by se přesunuly na celostátní úroveň, aby se podle toho upravily zákony.
Jak rodinné podmínky konkrétně souvisí s veřejnou správou?
Soukromý sektor a nadnárodní společnosti už mají programy, jak ženám v práci s rodinným životem pomoci, bere se to tam více jako normální věc. Neznám ale úřad – na kterých pracují hodně ženy, kde by byla podpora rodiny nějak vyzdvihovaná, nebo že by to bylo místo, kde je vidět, že práce a rodina je pro ženy skloubitelná. Tady myslím, že by se mělo začít.
Myslíte, že když by se ve veřejné správě zlepšily podmínky pro rodinný život zaměstnanců, mohlo by se to poté zrcadlit do zákonů?
Ano, celkově. Myslím, že tam je to nejdůležitější a také nejtěžší – překročit ten práh. Na klasickém úřadě si každý představí ženy, které tam sedí, pak jdou na tři roky na mateřskou, pak jsou tam místo nich nějaké jiné, pak se zase prostřídají a je to zkrátka prostředí, které se desítky let nezměnilo. Nadnárodní firmy se oproti tomu stále vyvíjí, a to i v oblasti programů pro rodinu.
Najednou je z ženy, která byla funkční a akční, žena, kterou všechno bolí a je rozhozená z hormonů, klesne jí sebevědomí a začne přemýšlet nad tím, jestli je stejně schopná jako muž, což je absurdní. Já sama to ve Sněmovně velmi prožívám.
Co je podle vás pro ženy, které stojí před podobným kariérním rozhodnutím jako vy, největší překážka?
Z velké části je to určitě tlak veřejnosti. Ale i blízkého okolí. Například já jsem hasička, máme relativně velkou partu hasiček, všechny máme děti, ale každá to prožíváme jinak. Ve finále je i v té partě kamarádek na mě ten tlak vedený, protože to právě každá vidíme jinak. Další věc s tím spojená, je sebevědomí. Když se miminko narodí, tak to ženu absolutně rozhodí a v tu chvíli opravdu potřebuje, aby ji okolí bylo oporou.
Najednou je z ženy, která byla funkční a akční, žena, kterou všechno bolí a je rozhozená z hormonů, klesne jí sebevědomí a začne přemýšlet nad tím, jestli je stejně schopná jako muž, což je absurdní.
Já sama to ve Sněmovně velmi prožívám. Sebevědomí opravdu velmi klesne, protože člověk si myslí, že není tak dobrý, protože ti muži kolem něj nevypadli ze života ani na měsíc. Žena porodí, hormony jí úplně změní svět, a i když se chce vrátit brzy do práce jako já, je tímhle i tak dost limitovaná.
Máte nějaký tip jak to, co popisujete, překonat?
Já si myslím, že by se o tom ve společnosti mělo jednoznačně mnohem více mluvit. To jsem si dala i já za úkol. Lidé, co mě znají, tak ví, že jsem technický typ a ekonomka, nikdy jsem nebyla nositelkou sociálních témat, teď jsem například ve výboru pro obranu, takže takový extrém. Po téhle zkušenosti ale jednoznačně říkám – mluvit o tom, a to téma otevírat. Ženy na vesnici se to třeba kolikrát bojí řešit, i kdyby chtěly, ale prostě to neřeknou, protože mají pocit, že se jim nedostane pochopení.
Podle mě by k tomu právě mohla pomoci veřejná správa, která je řízená státem. Kdyby ty programy potom do těch jednotlivých obcí dopluly s tím, že je normální i jiný než jen ten tradiční rodinný model, tak si myslím, že by to hodně pomohlo.
Stát by tedy podle vás mohl propast mezi matkami a jejich kariérou zmenšovat tím, že zaměstnancům ve veřejné správě vytvoří lepší podmínky pro rodinný život?
Ano, zatím je to jedno z mála, co mě napadá. Ten příkop je ale opravdu hluboký. Ono se to nezdá, protože mě se o tom docela dobře mluví. Mě se o tom ale dobře mluví, protože mám možnost to říct, mám možnost se podle toho zařizovat a dostala jsem se do respektované funkce. Ostatní mámy, které ale měly svojí práci rády a teď otěhotněly a mají partnera, který s nimi nechce přijít na nějaké řešení a žádnou jinou možnost nemají, se musí cítit hrozně.
Je náročnější práce ve Sněmovně, nebo péče o novorozence?
Psychicky jednoznačně práce ve Sněmovně, ale zároveň to miminko je na 24 hodin máte ho v hlavě a myslíte na něj i v té práci. Což je další věc, se kterou se většina mužů v práci potýkat nemusí. Dítě je většinou začne zajímat v okamžiku, kdy jim přijde nějaká fotka, nebo když už se blíží domů, tak je to zajímá, ale ženy to mají i od přírody jinak nastavené. I když mi partner řekne: „vyspi se a o nic se nestarej,” tak stejně první, kdo se v noci vzbudí, když miminko zapláče, je žena.
Zároveň když vidíte Sněmovnu, co se tam děje, že se za 4 měsíce neprojednalo pořádně nic a jenom se tam všichni hádají a uráží. To je hrozné, já tam hrozně kvůli tomuhle trpím, je to frustrující a hodně s tím bojuji. Říkám si, kolik bych za tu dobu, co někdo tři hodiny mluví o ničem, ve svém starém zaměstnání na kraji udělala práce.
V regionální politice to tak není?
Ne, tam má člověk vizi a vidí na konec. My jsme se například na zastupitelstvu, kde skvěle fungujeme, rozhodli postavit zázemí pro sportovce. Půl roku jsme to připravovali a za další rok stál nádherný barák a člověk byl hrdý, když se tam šel podívat a viděl, že se něco povedlo. Ve sněmovně budu chtít něco prosadit a kdy se to prosadí? V roce 2030 nebo 2035? Konec je v nedohlednu a to je frustrující.
Změnila tato zkušenost nějak vaše osobní cíle ve Sněmovně? Mluvily jsme například o programu pro veřejnou správu, je ještě něco dalšího?
Ne, chci plnit věci, se kterými jsem kandidovala. Určitě se chci postavit za starosty, protože sama vidím, že u nás na obci sice fungujeme, ale není tam nikdo, kdo by mě chtěl vystřídat. S tím se setkávám čím dál častěji. Myslím, že prestiž starostů a jejich větší podpora od státu je velmi důležitá. Je důležité, aby to byly osobnosti, kterých si lidé v obcích váží a ne otloukánkové, na které pokřikují: „támhle je díra, támhle s tím něco udělej”.
S tím jsem také šla do Sněmovny, že bych chtěla řešit podmínky starostů a jejich kompetence. Pak samozřejmě hospodářská témata, věda a vzdělávání a potom obrana, v jejímž výboru nyní jsem. Určitě nejsem expertka na obranu, když jsme se na výboru představovali, tak to byl samý plukovník a kapitán a pak já, starostka obce. Tak to bylo takové veselé. Věřím ale tomu, že můj pohled bude trochu jiný a že je to takové malé prolamování ledů, které souvisí právě s ženami v politice.
