Po nedávné invazi Ruska na Ukrajinu Evropa přestala být kontinentem, kde panuje mír. Slovensko jako západní soused Ukrajiny se tak nachází jen několik stovek kilometrů od bojů ukrajinských a ruských vojáků.
Je naše země v aktuální situaci vystavená ohrožení? Vzniká na Ukrajině nová železná opona jako za dob studené války? A kdy by mohla nastat otevřená válka mezi NATO a Ruskem? O aktuálním tématu jsme si povídali s politologem a historikem Jurajem Marušiakem.
Juraj Marušiak je slovenský historik, politolog a odborník na moderní dějiny střední a východní Evropy. V současnosti působí i jako samostatný vědecký pracovník Ústavu politických věd SAV. Ve svých studiích se zabývá státy východní a střední Evropy včetně Ukrajiny, Běloruska a Ruska.
V první řadě proto, že Ukrajina není členským státem NATO. Nevztahují se tak na ni bezpečnostní záruky Severoatlantické aliance. Zadruhé jde o to, aby Rusko nemělo důvod k radikálnějšímu zásahu. Vladimir Putin již při rozpoutání agrese vůči Ukrajině vyhrožoval, že v případě zásahu NATO může použít nestandardní prostředky. To se dalo chápat i jako možné použití jaderných zbraní vůči státům NATO. Aliance nemá zájem na tom, aby se z války na Ukrajině stala světová válka. A z tohoto hlediska jsou proto možnosti NATO značně omezené.
Mohly, ale to by znamenalo přímou konfrontaci jaderných velmocí. A tomu se prakticky každý stát NATO snažil od konce druhé světové války vyhýbat.
Ano. Obávám se, že v tom je Ukrajina sama už teď. Bohužel, po více než 30 letech se zde vytváří nová železná opona. Zástupci NATO i USA několikrát prohlásili, že svá vojska na Ukrajinu nevyšlou. A možná i právě proto se Putin rozhodl pro vojenský zásah. Viděl totiž, že přímá angažovanost ze strany NATO nepřijde. Předpokládám, že západní státy budou mít zájem o pragmatickou spolupráci s Ruskem. Ale naopak, ta bariéra a konflikt zde budou minimálně do doby, co bude Vladimir Putin u moci.
V tom případě by bylo možné žádat o pomoc NATO a hrozilo by, že se konflikt rozšíří na celý region. Myslím, že by tak hrozila válka s NATO.
Má Ukrajina dostatek sil, aby se s dostatečnou materiální pomocí od Západu uměla ubránit sama?
Zatím se vždy ozývala hodnocení, že Rusko nemá dostatek sil na okupaci Ukrajiny. Avšak nepoměr vojenských sil mezi Ruskem a Ukrajinou je objektivně daný. Rusko to sice nemusí mít při ovládnutí Ukrajiny vůbec lehké, ale poměr sil je prostě evidentní. Není to malý stát, ale za dané situace a proti Ruské federaci malým státem určitě je. Stále však nelze vyloučit, že na Ukrajině umístí alespoň loutkovou vládu. Jinak řečeno – na vysoké funkce ve státě dosadí své ukrajinské kolaboranty.
Může to být jeho politický testament, že konečně dostane Ukrajinu zpět pod kontrolu, což se mu dosud nedařilo – a to nemluvě o Majdanu.
Mluvil jste o možnosti vytvoření loutkové vlády. Poradce ukrajinského prezidenta přitom nedávno řekl, že cílem ruských jednotek v Kyjevě je zabít Volodymyra Zelenského. Může být dosazení kolaborantů právě důvodem k atentátu na ukrajinského prezidenta?
Je to možné. Zároveň by mohli vyhnat celou současnou vládu z Ukrajiny, popřípadě zabrat pouze část ukrajinského území. V jejich představách to může být například východ a jih Ukrajiny a zřejmě část centrálních oblastí, které jsou v jejich mysli snáze kontrolovatelné. Možná i pro přítomnost ruského jazyka. Západ spíše považují za tradičně nacionalistický region, který se Rusku ani za sovětských časů nepodařilo plnohodnotně ovládnout.
I v období po vzniku nezávislé Ukrajiny byl západ ohniskem ukrajinského nacionalismu. Vladimir Putin i proto dlouhodobě tvrdí, že jejich cílem je porazit tamní nacionalismus, který nazývají nacismem, a zároveň demilitarizovat Ukrajinu, čili zničit její vojenský potenciál. Ukrajina však není zemí, která by mohla Ruskou federaci jakkoli vojensky ohrozit.
Pokud se podíváme na Bělorusko, můžeme říci, že se již stalo nejen satelitním státem, ale také protektorátem Ruské federace.
Generál Pavel Macko nám včera řekl, že pokud by se válka přesunula na západ Ukrajiny, rakety by mohly náhodně zasáhnout i Slovensko. Premiér Eduard Heger večer upozornil na rakety, které dopadly nedaleko Slovenska. Jak by Slovensko mohlo reagovat, kdyby nás náhodně zasáhla ruská raketa?
V tom případě by bylo možné žádat o pomoc NATO a hrozilo by, že se konflikt rozšíří na celý region. Myslím, že by tak hrozila válka s NATO. Ale těžko říci, jak budou reagovat. NATO do otevřeného vojenského konfliktu s Ruskem určitě nechce jít.
Podle vás tedy budou jednat pouze v případě nějakého kritického ohrožení Slovenska či jiných států Aliance?
Ano.
Proč Vladimir Putin útočí i na další území mimo Donbas a „nespokojil“ se pouze s oblastmi Luhanské a Doněcké lidové republiky?
Může to být jeho politický testament, že konečně dostane Ukrajinu zpět pod kontrolu, což se mu dosud nedařilo – a to nemluvě o Majdanu. Putin je rozhodnutý zabránit tomu, aby se Ukrajina stala členem NATO. A kdyby zabral pouze území na Donbase, mohlo by to v Ukrajině posílit přání stát se součástí NATO.
V tom případě by konflikt s Ukrajinou nevyřešil. Putin pochopil, že Ukrajina, kterou si přímo vojensky nepodrobí, se dříve či později začne orientovat proti Rusku. Dokonce i tehdy, když se na vedoucí pozice dostanou politici a oligarchové z východních regionů považovaných za proruské. Stalo se to v případě Leonida Kučmy, zvoleného poprvé v roce 1994 hlasy proruského elektorátu na východě a jihu Ukrajiny. Kučma se sice narodil v Černihivské oblasti poblíž hranic s Ruskem a Běloruskem, ale politicky se socializoval v Dněpropetrovsku – dnes Dnipro –, což je téměř zcela rusky mluvící město na východě Ukrajiny, centrum ukrajinského raketového průmyslu.
I ten se postupně začal emancipovat od ruského vlivu, ale podruhé v roce 1999 byl zvolený hlasy nacionalistického elektorátu a snažil se minimálně lavírovat mezi Ruskem a Západem. I on však mluvil o EU a NATO jako o strategických, dlouhodobých cílech Ukrajiny. Z Dnipru pochází Julia Tymošenková, další protagonista prozápadní „oranžové revoluce“ Viktor Juščenko ze Sum. Podporu ukrajinské vládě v této krizi vyslovuje oligarcha Rinat Achmetov z Doněcku, který patřil mezi spoluzakladatele Strany regionů.
Bývalý prezident Petro Porošenko se narodil v městečku Bolhrad v ruskojazyčné části Oděské oblasti Ukrajiny, tedy také v oblasti, která spadá do oblasti potenciálních teritoriálních nároků takzvaného Novoruska. A konečně současný prezident Volodymyr Zelenskyj pochází z ruskojazyčného průmyslového centra Kryvyj Rih a donedávna vystupoval téměř výlučně v ruském jazyce. Tedy ani politici z lidnatých rusky mluvících regionů nepředstavují dostatečnou záruku prosazování ruských vlivů na Ukrajině.
Má Rusko zájem i o další postsovětské země nebo podobně jako USA nechce vyprovokovat jadernou válku, a tak se raději zastaví na hranicích Ukrajiny?
Pokud se podíváme na Bělorusko, můžeme říci, že se již stalo nejen satelitním státem, ale také protektorátem Ruské federace. Co se týče dalších zemí, tam zatím Rusko netáhne. Pobaltské země jsou součástí NATO a jejich napadení by znamenalo otevřenou konfrontaci s Aliancí. Určitě to tedy není prioritou Ruska. Nelze však vyloučit nový vojenský zásah proti Gruzii. A ze zemí Střední Asie by mohl mít problém s Ruskem Uzbekistán jako země, která jakž takž vzdoruje a svou geopolitickou orientaci si představuje jinak.
Během loňské karabašské války Rusko potvrdilo svoji pozici klíčového hráče na Jižním Kavkazu, což není dobrou zprávou pro Gruzii, pro Arménie však zůstává jediným možným spojencem schopným minimalizovat hrozbu agrese ze strany Ázerbájdžánu. V lednu demonstroval prakticky nezpochybnitelnou ruskou pozici v Kazachstánu.
Státy Střední Asie vnímají Rusko jako jistotu před rostoucím vlivem Číny, ale také proti hrozbě islámského terorismu z Afghánistánu. Proto spolupráci s Ruskem většinou, s výjimkou Uzbekistánu, vnímají jako žádoucí. V Uzbekistánu jako konsolidované autokracii zase zahraničně politická orientace státu závisí prakticky na výlučném rozhodnutí jediné osoby – prezidenta.
To se ukázalo po krvavých protestech v Andižanu v roce 2005, po kterých tehdejší prezident Islam Karimov prakticky ze dne na den otočil zahraničně politickou a bezpečnostní orientaci své země směrem k Rusku, aby ji po několika letech znovu otočil. Putin v mnoha případech tedy ani nepotřebuje válku, aby dostal pod kontrolu postsovětské republiky. Rozhodující jsou bezpečnostní, kulturní, demografické a ekonomické faktory. Rusko pro mnohé republiky zůstává hlavním cílem ekonomických migrací obyvatelstva, na kterých závisí živobytí jejich rodin.
Vraťme se ještě k Bělorusku, o kterém mluvíte jako o protektorátu Ruska. Má jeho prezident Alexandr Lukašenko vůbec právo pasovat se do pozice zprostředkovatele mírových řešení? Když si vezmeme, že i z jeho země ruská vojska zaútočila na Ukrajinu.
Určitě ne. A podle posledních zpráv se navíc na Ukrajině už údajně nacházejí běloruská vojska. Běloruské jednotky mají označení O a ruské Z. Tvrzení, že Lukašenko může být zprostředkovatelem míru, je velmi problematické.
Měl by Západ uvalit sankce i na Bělorusko?
Rozhodně ano.
Pomůžou podle vás sankce EU a G7 k zastavení ruské agrese? Americký prezident Joe Biden včera oznámil, že země G7 spustí blokádu bank, které v akciích drží asi 1 bilion dolarů. Sankce Evropské unie zase podle předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyen zasáhnou 70 procent ruského bankovního trhu.
Ukrajina oprávněně kritizuje, že dosavadní sankce neměly a zřejmě ani nebudou mít dostatečný účinek. Rusko však počítalo i s možností tvrdých sankcí a připravovalo se na ně. Podnikalo aktivity s cílem akumulovat devizové rezervy. Po roce 2014 relativně úspěšně zvládlo důsledky tehdejších sankcí, současná výše devizových rezerv je 600 miliard dolarů.
Diverzifikovalo svou závislost na západní měně posílením zlatých rezerv, jako rezervní měnu používá i čínský jüan, což v minulosti nebylo. Minimálně v krátkodobém časovém horizontu je tedy na válku připraveno, i na konflikt se Západem. Tak například Švýcarsko oznámilo, že se na případných protiruských sankcích nehodlá podílet. Podobně účinnost odpojení Ruska od systému SWIFT je diskutabilní, Rusko má svůj System for Transfer of Financial Messages – SPFS. Podobným vlastním systémem CIPS disponuje i Čína.
Navíc například Kypr, který sloužil jako hlavní destinace pro vývoz ruského a ukrajinského kapitálu během divoké transformace začátkem 90. let, je velmi závislý na ruském kapitálu ve svých bankách. V současnosti mezi hlavní zahraniční investory v Rusku patří Německo, Čína, USA a Itálie, ale ještě začátkem století jím byl právě maličký Kypr, ačkoli s největší pravděpodobností tyto „kyperské“ peníze pocházely z Ruska.
Když Rusko zavedlo embargo na dovoz potravin z EU, posílilo to jeho zemědělství a potravinářský sektor a omezení obchodu s EU využily jiné státy. Důsledky odpojení Ruska ze systému SWIFT by pociťovaly země zainteresované do obchodu s Ruskou federací zejména na dovozu ropy a zemního plynu, mimo jiné nejvíce například Německo, Slovensko, Bulharsko a jiné. Byla chyba EU i elit členských států, že dovoz energetických surovin nevnímaly i jako bezpečnostní otázku, ale především jako záležitost byznysu a že očekávaly, že Rusko zůstane předvídatelným partnerem.
Určitě lze zintenzivnit personální sankce namířené proti příslušníkům ruské finanční, podnikatelské i mocenské elity, omezit možnost vydávání víz a revidovat praktiku tolerance dvojího občanství. Několik zmíněných sankcí však má charakter „atomové bomby“, jejíž důsledky si neumíme představit, ačkoli je pravdou, že zatímco EU je nadále hlavním obchodním partnerem Ruska s podílem 37,3 procenta v roce 2021, podíl Ruska na obchodní bilanci EU je méně než 5 procent. Je třeba postupovat tak, aby se nestalo, že ekonomicky zdecimovaná Evropa bude schopná Ukrajině pomoci ještě méně, než to dokáže nyní.
