Pier Pasolini, kontroverzní umělec, jehož díla byla zakazována. V 70. letech ho brutálně zavraždili

Z fašistické rodiny

Pier Paolo Pasolini se narodil v Bologni 5. března 1922, tedy v roce, kdy se moci chopil fašistický diktátor Benito Mussolini. Pierův otec Carlo Alberto byl poručíkem italské armády a Mussoliniho stoupenec. Matka Susanna byla učitelkou na základní škole a byla to právě ona, kdo na Piera přenesla lásku ke knihám a umění. Zatímco s matkou měl Pier idylické vztahy, soužití s otcem bylo komplikované.

Otcova vojenská kariéra znamenala, že se rodina musela velmi často stěhovat. Jediným záchytným bodem Pierova života během častých přesunů se stala četba knih. Své první vlastní dílo napsal v roce 1928, když mu bylo pouhých sedm let. Jednalo se o básně doprovázené vlastními obrázky. Pasoliniho inspirovala především krása města Casarsa, kde v té době rodina žila. Toto severoitalské město se stalo umělcovým záchytným bodem ještě několikrát. 

První tvorba a zkušenosti s válkou 

Carlo Alberto se jen těžko smiřoval s odlišnými postoji svého syna, který na rozdíl od něj tíhl k levicovým myšlenkám a v devatenácti letech se rozhodl pro studium Literární akademie Boloňské univerzity, konkrétně pro historii a literaturu. Během prvních let studia se věnoval především básním. Psal je ve furlanštině (archaický románský jazyk, kterým se mluví v částech italské oblasti Furlánsko-Julské Benátsko, pozn. red.). V roce 1942 vydal svůj debut, sbírku básní Poesie a Casarsa. Svou tvorbou přispíval i do časopisů. 

Další rozvoj jeho umělecké kariéry na chvíli přerušila druhá světová válka. V roce 1943 byl Pier povolán do armády, jeho pluk ale Němci ještě toho roku zajali. Podařilo se mu uprchnout a znovu se uchýlil do Carsasy. Zatímco jeho otec byl v té době v Africe, kde bojoval v italských koloniích a následně ho zajali, Pier učil na malé soukromé škole, kterou otevřel se svou matkou, a později na střední škole v provincii Pordenone. Spolu s dalšími milovníky archaické furlanštiny založil časopis a také Furlanskou jazykovou akademii (Academiuta di lenga furlana). Během působení na ní vydal další básnické sbírky. Vliv na Piera měla i smrt jeho mladšího bratra Guidalberta, kterého v roce 1945 zabili partyzáni. 

Sexuální skandál a přesun do Říma

Po konci druhé světové války se Pasolini kromě učitelské a umělecké role začal angažovat i politicky. V roce 1947 vstoupil do italské komunistické strany (PCI). Už v předchozích letech se spekulovalo o jeho homosexuální orientaci. V roce 1949 byl Pasolini hlavním aktérem skandálu, který zahýbal jeho politickým i uměleckým směřováním.

Stalo se to v malé italské vesnici Ramuscello. Tehdy sedmadvacetiletý Pasolini byl nařčen ze zvrhlostí a obscénního chování. Důvodem byl poměr se třemi nezletilými mladíky, se kterými měl veřejně masturbovat. Incident se dokonce dostal i k soudu. Přestože Pasolini nebyl obviněn, místní tisk ho označil za devianta. Byl vyhozen ze školy i z komunistické strany a jeho postavení se zhroutilo. 

V roce 1950 se rozhodl přestěhovat do Říma. V  prvních letech žil na periferii spolu s nejchudší vrstvou společnosti, prostitutkami nebo zloději. Právě toto prostředí ho inspirovalo k prvnímu románu, který vydal v roce 1955. Kniha Darmošlapové (Ragazzi di vita) znamenala pro Pasoliniho další skandál. Prokurátor ji obvinil z pornografického obsahu a obscenity a chtěl ji dokonce zakázat. Pasoliniho tvorba zkrátka vyvolávala poprask. A to se teprve chystal vstoupit do filmového světa, kde se kontroverzními díly proslavil o mnoho více.

Filmový debut

V průběhu padesátých let  našel práci ve filmových studiích Cinecittà a začal spolupracovat na filmových scénářích. Ke konci desetiletí se podílel na některých dialozích pro filmy slavného režiséra Federica Felliniho. Sám jako scenárista a režisér debutoval v roce 1961 snímkem Accattone, který se znovu zabýval tematikou života spodních vrstev. Na filmovém festivalu v Benátkách se film setkal s pochvalou, ale vzbudil i kontroverze ze strany konzervativců. 

Nejchudším vrstvám společnosti se věnoval i v dalším snímku Mamma Roma, do kterého obsadil tehdy slavnou Annu Magnani. Za další snímek Tvaroh byl prokurátorem republiky obviněn ze zneuctění náboženství a odsouzen ke čtyřem měsícům vězení. Film byl v Itálii cenzurován.  

Rozporuplně byl vnímán v podstatě každý další film, který Pasolini natočil. Vůbec největší poprask ale vyvolal jeho poslední počin.

Saló aneb 120 dnů sodomy 

Pasoliniho přímý filmařský styl a kontroverzní pojetí vyvrcholilo v roce 1975 natočením filmu Saló aneb 120 dnů sodomy. Snímek je volnu adaptací románu markýze de Sade, který odborníci považují za první, byť nedokončený pokus o ucelenou sexuologickou studii člověka, ve které se autor snaží charakterizovat nejdůležitější sexuální úchylky.

Pasolini děj svého filmu zasadil do do fašistické Itálie, konkrétně do republiky Saló. „Čtveřice vysoce postavených mužů si přiveze do paláce skupinu chlapců a dívek, kteří jim po následujících několik měsíců budou pod taktovkou čtyř prostitutek sloužit jako prostředníci k naplnění všech rozkoší - včetně těch nejzvrácenějších! Absolutní moc, kterou nad svými obětmi mají, je vede až k samé hranici únosnosti, za níž už se ztrácí veškerá lidskost a zbývá jen syrová brutalita a perverze,“ uvádí oficiální text distributora.

Syrová brutalita a perverze, která celý snímek provází, pobouřila diváky nejen v Itálii, ale po celém světě. Soudních zákazů se podle serveru Kinotip2 dočkala i v Německu, v Austrálii je snímek zakázaný dodnes. A není se čemu divit. Ve filmu nechybí scény masturbace, pojídání exkrementů, vydloubávání očí nebo řezání jazyka.

Pasolini chtěl dle svých slov filmem ukázat podobu konzumní společnosti. Podle serveru Dokina ve filmu Salò „alegoricky varovně předvedl, jak zrůdné modely chování se ukrývají pod pozlátkem blahobytné, ale duchovně stále odcizenější společnosti tzv. střední třídy, která v moderní době stále víc ničí i původně nevinné prosté lidi.“ Množství sexuálních scén ve filmu má podle serveru symbolizovat metaforu novodobé situace, v níž sex je stále více uspokojováním ohavných společenských závazků.

Ať měl Pier Pasolini záměry jakékoli, film dodnes zůstává zřejmě nejkontroverznějším snímkem všech dob a vévodí žebříčkům nejskandálnějších filmů.

Brutální smrt zůstává tajemstvím dodnes

Premiéry Saló se Pasolini nedožil. Jeho ostatky našly téměř k nepoznání zmasakrované 2. listopadu 1975 na pláži v Ostii poblíž Říma. Ukázalo se, že Pasolini byl ubit k smrti pravděpodobně kovovou baseballovou pálkou. Jeho varlata byla úplně rozdrcena a celé tělo bylo několikrát přejeto autem. Pitva ukázala, že vrah ho po smrti ještě polil benzínem a zapálil. Toho dne byl zatčen sedmnáctiletý prostitut Giuseppe Pelosi, kterého policie chytila v režisérově autě. Pelosi se k vraždě přiznal a byl odsouzen k vězení.

V roce 2005 ale Pelosi učinil nové přiznání. Podle toho Pasoliniho zavraždila trojice mužů s jižanským přízvukem. Zatímco jej ubíjeli k smrti, měli podle Pelosiho křičet na Pasoliniho, že je „špinavý komunista“. Muži následně Pelosiho donutili, aby vzal čin na sebe, pod pohrůžkou, že ublíží jeho rodině. Existuje i verze, podle které se měl Pasolini na pláži setkat s lidmi, kteří odcizili filmové kotouče s částmi filmu Saló aneb 120 dnů sodomy. 

Úřady uvažovaly o obnovení vyšetřování na základě testů DNA, o něž požádal Pasoliniho bratranec Guido Mazzon. K tomu ale nedošlo. Smrt jednoho z nejkontroverznějších umělců tak dodnes zůstává neobjasněna.