Proč leží kousek Ruska uprostřed Evropy? Kaliningrad si Moskva odtrhla na konci války, využít by ho mohla k okupaci Pobaltí

Königsberg

Region i jeho hlavní město se jmenují Kaliningrad od konce druhé světové války. Od roku 1255, kdy ho založil řád teutonických rytířů během období severních křížových výprav, se město i jeho okolí jmenovalo Königsberg. Strategicky významný Königsberg byl v letech 1525 – 1701 dokonce hlavním městem Pruska před jeho přestěhováním do Berlína.

Z německého dědictví toho dnes ve městě moc nezbylo. Sovětský svaz po převzetí správy nad územím systematicky měnil názvy obcí i geografických prvků a také v architektuře prosadil sovětské vzory. Nejznámějším rodákem z období pruského Königsbergu je představitel německé klasické filozofie Immanuel Kant, který v přístavním městě prožil celý život.

PPoprvé se Königsberg dostal pod správu Ruska během anexe mezi lety 1758 a 1762 poté, co Rusko spolu s Rakouskem a Francií porazilo pruská a britská vojska v sedmileté válce. Po smrti carevny Alžběty Ruské však její nástupce car Petr III. vrátil Königsberg Prusku. Po první světové válce v roce 1919 ztratilo Prusko velkou část svého území a Kaliningrad se stal centrem takzvaného východního Pruska.

Změna stráží

Moderní ruská historie Kaliningradu se začala psát příchodem sovětských vojsk k hranicím Kaliningradu v srpnu 1944. Už do ledna 1945 uprchla především po moři – v důsledku obav před ruským vpádem – obrovská část německé populace.

Nárok na dlouhodobou zprávu Kaliningradu formuloval Josif Vissarionovič Stalin v únoru 1945 během Jaltské konference. Strategický zájem o Kaliningrad pro SSSR vyplýval z přístupu k Baltskému moři, jelikož místní přístavy Pillau a Kaliningrad na rozdíl od toho v Petrohradu (kdysi Leningradu) v zimě nezamrzají.

Provizorní částí SSSR se Kaliningrad stal už během červencové Postupimské konference, na které se však Josif Stalin s Winstonem Churchillem a Harrym Trumanem dohodl, že konečné oficiální rozhodnutí přijde až v budoucnosti, kdy bude mít Německo mezinárodně akceptované představitele.

Od konce roku do roku 1948 přesídlili Sověti do Německa 100 000 Němců a vyhostili i relativně velkou 15tisícovou populaci Poláků. Opačným směrem do Kaliningradu postupně putovalo ze Sovětského svazu 400 000 převážně Rusů, ale i Ukrajinců a Bělorusů.

Přístavy Kaliningrad, Svetlyj a Baltijsk se staly hlavními středisky baltských sovětských námořních sil. Königsberg přejmenovali na Kaliningrad na počest bolševického revolucionáře Michaila Ivanoviče Kalinina v roce 1946.

Bývalý region východního Pruska si po druhé světové válce její vítězové rozdělili na tři části. Sever připadl SSSR jako součást litevské sovětské republiky a jih Polsku. O nejhustěji obydlenou a strategicky významnou část včetně města Kaliningrad měl prý Josif Stalin eminentní zájem, protože údajně litevské republice, která se stala součástí SSSR teprve nedávno, plně nedůvěřoval.

Po smrti Stalina v roce 1953 údajně jeho následovník Nikita Chruščov Kaliningradskou oblast nabídl Litevské republice, ale první sekretář litevské komunistické strany Antanas Sniečkus nabídku odmítl, protože do své republiky prý nechtěl přijmout milion etnických Rusů.

Po SSSR

Německo se nároků na Kaliningrad definitivně a oficiálně zřeklo v roce 1990 při podpisu smlouvy „2 + 4“ o konečném uspořádání ve vztahu k Německu. Prioritou německé delegace bylo po rozpadu SSSR zejména opětovné spojení západního a východního Německa do suverénní země a vzdala se všech územních nároků ležících mimo východní a západní Německo.

Po pádu komunistického režimu se SSSR rozčlenilo kromě Ruska i na pobaltské země: Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Začalo období politické izolace Kaliningradu, která se vystupňovala v roce 2004, kdy jeho sousedé Litva a Polsko vstoupili do Evropské unie a zavedli přísnou hraniční povinnost.

Mnohé evropské země dnes považují Kaliningrad z důvodu rozsáhlé přítomnosti ruských ozbrojených sil za nebezpečí. K návratu atmosféry studené války přispívá také strach Moskvy ze separatistických tendencí jeho obyvatel.

Vojenská hrozba

Podle politologa Vytise Jurkonise z Vilniuské univerzity může Kreml Kaliningrad v budoucnu využít k propojení Kaliningradu s Běloruskem, kterým by pobaltské země odsekl od zbytku Evropské unie.

Podle informovaných odhadů se dnes v Kaliningradu nachází 15 000 až 20 000 ruských vojáků z námořních, leteckých i pozemních jednotek.

Demonstraci síly Rusko prokázalo v roce 2017 během vojenského cvičení Zapad 2017, do kterého se zapojily kromě jednotek v Kaliningradu i jednotky na západní hranici Ruska a na území Běloruska. Ruské úřady oficiálně mluvily o přítomnosti 12 700 vojáků. Zdroje z prostředí NATO zmiňují až pětinásobek – 60 000 až 70 000.

Na ruskou hrozbu reagovalo NATO v pobaltských zemích a Polsku v roce 2017 zvýšením své přítomnosti na 4 500 vojáků. Po anexi Krymu vyhlásilo v roce 2015 Švédsko remilitarizaci ostrova Gotland a Finsko se začalo intenzivněji zapojovat do obranných projektů EU a NATO.

Moskva v roce 2016 do Kaliningradu umístila balisticky řízené střely krátkého dosahu 9K720 Iskander, určené k hubení systémů protivzdušné a protiraketové obrany, jakož i pozemních cílů s doletem 500 kilometrů. Iskander je schopen nosit a odpálit také jaderné hlavice.

Kromě Iskanderu jsou v Kaliningradu umístěné také obranné rakety S400, systémy SSC5 Bastion a SSC1 Sepal. Ruské rakety v Kaliningradu mají dostřel do Litvy, Polska, Lotyšska, Estonska a mohly by zasáhnout i švédský ostrov Gotland.

Rusko mobilizuje kromě sil na přímý vojenský konflikt i přístupy hybridní války, v rámci které dezinformacemi destabilizuje politickou situaci v Estonsku či Lotyšsku, kde má 30 až 40 % obyvatel ruské občanství.

Od začátku války na Ukrajině se o ochranu litevské hranice stará 900 převážně německých vojáků. Polsko nedávno pomocí evropských dotací postavilo podél 200kilometrové hranice s Kaliningradem šest kontrolních pozorovatelských věží.

Jaderná hrozba

Do roku 1969 potřebovali všichni lidé ke vstupu do Kaliningradu speciální povolení z důvodu přítomnosti jaderných zbraní. V souvislosti s vojenskou hrozbou v Kaliningradu se přítomnost jaderných zbraní skloňuje i dnes.

Jejich přesun do Kaliningradu zmiňoval už v roce 2006 ruský ministr obrany Sergej Ivanov, když řekl, že by šlo o přirozenou reakci Ruska na americké dodávky obranných raketových systémů do Polska. Dnes oficiálně Rusko žádné konkrétní informace o (ne)přítomnosti jaderných zbraní v Kaliningradu nezveřejňuje. O jisté instalaci jaderných zbraní v Kaliningradu hovořil v roce 2008 a 2009 také bývalý prezident Dmitrij Medveděv.

Dilema, schizofrenie města

V Kaliningradské oblasti žije téměř milion obyvatel, přičemž zhruba polovina z nich bydlí v hlavním městě. Díky geografické pozici má až 70 % z nich schengenská víza, převážně z konzulátů Litvy, Polska a Německa, které sídlí v hlavním městě.

Obyvatelé Kaliningradu jsou v kuriózní situaci, kdy se během častých cest do evropských zemí mohou přesvědčit o ekonomických a kulturních rozdílech. Od západních sankcí z roku 2014 si navíc stále více Kaliningradčanů v sousedních zemích nakupuje i potraviny a produkty, které u nich nelze dostat.

Z Kaliningradu je blíže do Berlína než do Moskvy a šesté největší polské město Gdaňsk je od Kaliningradu vzdálené pouhých 100 kilometrů.

Hlavní město se dnes osobitě vyrovnává s německým historickým dědictvím. Přistoupilo sice k přestavbě synagogy i k obnově částečně zničené katedrály, ale menší štěstí měl v roce 1965 bývalý zámek, na jehož místě rozestavěli a nikdy nedokončili ikonický 21patrový Dům Sovětů.

Ruský Hongkong či Azurové pobřeží?

Po rozpadu SSSR v roce 1991 se v dosud hermeticky uzavřené oblasti rozhodnutím Borise Jelcina vytvořila svobodná ekonomická zóna „Jantar“ s cílem vzbudit čilou ekonomickou aktivitu a napodobit úspěch Hongkongu. Daňovými a celními úlevami v roce 1996 Rusko reagovalo na vysokou nezaměstnanost a ekonomické problémy v oblasti.

Mezi hlavní ekonomické aktivity Kaliningradu dnes kromě druhého nejdůležitějšího rybářského sektoru země patří především automobilový sektor. V Kaliningradské oblasti vyrábějí vozy Kia, BMW, General Motors, Yuejin a Avtotor.

V Kaliningradu je však stále málo zahraničních investic, protože zahraniční firmy mají potíže s povoleními i vízy a HDP Kaliningradu je pouhých 7 miliard dolarů ročně, tedy kolem 7 000 dolarů na obyvatele, což je méně než polovina průměru v Polsku a Litvě.

Kaliningrad se dnes snaží ekonomicky zhodnotit také svůj turistický potenciál. Až tři čtvrtiny turistů v Kaliningradské oblasti přijíždějí z Ruska. Ke zvýšení turistické atraktivnosti města přispělo i uspořádání mistrovství světa ve fotbale v roce 2018.

Mezi největší lákadla patří 98 kilometrů dlouhý poloostrov s písečnou dunou Kurská kosa zapsaný do Seznamu světového dědictví UNESCO, o který se dělí Kaliningrad s Litvou. Charakterem připomíná atlantické pobřeží Francie a je na něm spousta pláží i surfařských spotů.