Barbara Paldus: Babička používala jen mýdlo z kostí a do sedmdesáti měla kůži perfektní. Kosmetický byznys stojí na pohádkách

Říkáte, že kosmetický průmysl potřebuje revoluci. Co si pod tím představit?

Když jde člověk do obchodu s kosmetikou, tak tam najde tisíc různých značek. Jenomže člověk neví, jak jejich produkty působí. Zkusí to, doufá, že to nějak působit bude, ale přesně neví. Tím pádem ani neví, podle čeho si produkty vůbec vybírat. Navíc lidé koukají na to, co je na sociálních sítích, co používají influenceři. Všude je strašně moc hluku – jak má člověk pak vědět, co je realita, a co není? Kosmetická industrie nebyla založena na technologiích, ale na marketingu. Na prodávání snu, který neexistuje. Zvlášť, pokud má člověk kožní problémy. Čím dál více lidí na světě má akné, dermatitidu, psoriázu nebo růži, protože čelíme obrovskému znečištění. Proto chci řešit problém s kůží, protože zdravá kůže je krásná kůže.

Na světě je strašně moc značek, které tvrdí, že jejich produkty fungují, ale nemají pro to důkazy. To je důvod, proč kladu důraz na to, že Codex je „data driven“ – je o datech a klinických výsledcích. Protože pokud to nezměříte, pokud nezjistíte, jak přítomnost ovlivňuje budoucnost, tak nevíte. Jen hádáte nebo si vytváříte pohádky.

Proto chceme udělat revoluci – tedy přinést realitu měření a dermatologie zpátky do kožní kosmetiky. Na to se totiž zapomnělo. Starší značky, jako je La Roche-Posay nebo Dermalogica, měly a mají úzké vazby na dermatologii a vědu. Dnes vidíme explozi nejrůznějších značek, u kterých takové vazby chybí – to chceme do kosmetiky přinést zpět.

Podobné je to s jídlem. Dřív jsme na stole měli krabici cereálií, ale nevěděli jsme, jaké je její složení. Kolik je tam kalorií, karbohydrátů, proteinů, cukrů nebo vitamínů. Dnes už si to na tom obalu ale všude po světě můžete přečíst. Trvalo to 20–30 let, ale už to tam najdete. To bych chtěla zavést i v kosmetice.

Aby se lidé z krabičky díky internacionálním měřítkům, které vyvinuli a používají dermatologové, dozvěděli, jak daný produkt působí. Člověk by přišel do obchodu a mohl by porovnat kosmetiku A a B a vidět, co kupuje a zda to za ty peníze stojí. Mohl by se rozhodovat racionálně a vědecky. To je část revoluce, o které mluvím, druhá osa je pak zmíněné omezení plastů skrze zavedení rozložitelných obalů.

Na základě čeho bychom my, spotřebitelé, mohli produkty porovnávat? Jaká měřítka máte na mysli?

Třeba na základě hydratace – do jaké míry daný produkt hydratuje pokožku. Hydratuje ji o 20 % více, nebo o 40 % více? Nebo jak pomáhá se ztrátou vody. Pokud nemáme zdravou kožní bariéru, tak má naše pleť v podstatě díry. Můžete si to představit jako zeď. Pokud má v sobě zeď díry, tak z ní budou látky unikat pryč, nebo se naopak infekce mohou jednodušeji dostat dovnitř. Kožní bariéra musí být silná, což se dá měřit právě ztrátou vody – evaporací. Takže by tam bylo napsané, zda daný produkt redukuje evaporaci o 20 %, nebo o 35 %. Na základě takových měřítek byste si mohli produkt jednodušeji vybrat. Pokud máte suchou kůži, vybrali byste si produkt, který vám zajistí maximální hydrataci. Pokud máte mastnou kůži, vybrali byste si produkt, který v porovnání s ostatními co nejvíce redukuje kožní sebum.

My to na našich krabičkách již uvedené máme a uvnitř obalu je napsané i vše ostatní, co jsme dokázali změřit. Kdyby to tam měli všichni, tak by spotřebitel mohl porovnat cenu versus kvalitu. Podívat se, co mi dá produkt za 300 korun a co mi dá produkt za 3 tisíce korun. Jestli za to ten rozdíl 2 700 korun stojí, nebo ne. Umožnilo by to lidem vybrat si to, co je pro ně osobně nejlepší.

Takže nejproblematičtější vám na současném kosmetickém průmyslu přijde jeho netransparentnost?

Přesně tak. Kosmetické značky nic měřit nechtějí a chovají se jako pštrosi. Strkají hlavu do písku. Ale pokud se najde jeden člověk, který bude křičet a křičet dostatečně dlouho, ostatní kolem si to také uvědomí. Protože lidé, kteří produkty kupují, mohou vytvořit tlak na celý průmysl. Není to otázka jedné firmy, ale konzumentů. V tom mohou být sociální sítě prospěšné. Buď mohou nabídnout edukaci, nebo naopak šířit misinformace.

Co je to takzvaný „data washing“?

Jedná se o způsob, jakým kosmetické společnosti prezentují působnost svých produktů. Je rozdíl mezi klinickou studií a statistikou, které se říká „consumer feedback study“. Ta pouze popisuje, jak se daný produkt lidem líbí. Dají na měsíc třicet produktů třiceti ženám a pak pokládají otázky: „Jak se vám krém aplikoval? Cítíte, že je kůže více hydratovaná? Je pestřejší?“ To znamená, že se ptají pouze na subjektivní interpretaci, ale nemají to reálně změřené – a přesně tomu se říká data washing. Je to marketing, který se prezentuje jako věda. A ano, je to matematická statistika, to jim neberu, ale je to fundamentálně nesprávně.

My děláme obojí, klinické studie, ale také se samozřejmě lidí ptáme, co si myslí, jakou měli reakci, jak se cítili. Protože mě osobně velice zajímá porovnání těchto subjektivních názorů s biologickými a dermatologickými instrumenty. Například teď připravujeme krém, který bude redukovat sebum. Jenže vzhledem k tomu, že redukuje mastnotu, tak pokožku vysušuje, takže to člověk musí doplnit třeba o kyselinu hyaluronovou. Ale lidé, kteří ten krém používali, si libovali, jak mají krásně hydratovanou pleť. Instrument říkal, že se hydratace jejich kůže snížila, jejich kůže prostě byla fyzicky sušší, ale 90 % lidí si libovalo, jak se cítí super a jak mají hydratovanou pleť.

Čím to? Je to placebo?

Ano, právě. Lidská senzorika je velmi psychologická záležitost. Když se člověk napije alkoholu, také mu v mínus dvaceti stupních bude prvních deset minut teplo. Ale s realitou to nemá co dělat. Když si člověk dá krém na obličej, tak má sice nějaké dojmy, ale efekt se projeví daleko později.

Podle expertky na kožní mikrobiom Elsy Jungmann jsme nikdy v historii nepoužívali tolik produktů, a přesto naše pleť nikdy nebyla horší. Co si o tom myslíte? A čím je to případně způsobené?

S tím souhlasím. Většina produktů nejenom využívá konzervační systémy, které ničí kožní mikrobiom, ale dokonce obsahují aktivní složky, jež ho poškozují. Používáme kosmetiku, která naši pleť ničí, místo toho, aby ji uzdravovala. Ale ani Elsa své produkty klinicky netestuje. Má sice data, že její kosmetika neničí kožní mikrobiom, ale ví, zda její produkty skutečně hydratují? Ne, ona zase využívá jen consumer feedback. Ušla půl cesty, na níž s ní totálně souhlasím, ale nedošla až na konec. My se snažíme dělat produkty nejenom tak, aby byly zdravé pro kožní mikrobiom, ale také, aby byly klinicky funkční. A to je hodně těžké. Například máme funkční produkt, který ovšem kožní mikrobiom poškozuje, takže se musíme vrátit a reformulovat ho tak, aby mikrobiom podporoval.

Tuším, že za stav naší kůže nemůže jen kosmetika, ale i další faktory – které to jsou?

Říká se tomu expozom. Velkou roli v tom hraje stres. Zvláště u mladších lidí, protože ve světě panuje nejistota, a navíc se objevil covid. Jedná se o první generaci, u které se zdá, že se oproti vlastním rodičům nebude mít lépe. Po druhé světové válce se věci zlepšovaly, byla čím dál lepší ekonomická situace. Nyní tu opět máme generaci, která narazila na ekonomickou zeď. Z toho všeho plyne šílený psychologický stres, jehož vliv na pokožku člověk nemůže ignorovat, protože oxidační stres v těle se manifestuje v kůži.

Dále je to potravinami. Nová generace se často stravuje dobře, ale není to pravidlo, protože jíme více a více procesovaného jídla. Obezita v Americe, ačkoli na internetu vidíme pouze dokonalé modelky, také hraje roli. Dále mají vliv faktory, jako jsou spánek, cvičení, hydratace, a navíc čelíme solární radiaci, poluci a ve vodě máme mikroplasty.

Před třemi měsíci v Anglii našli mikroplasty v lidské krvi, což mi opravdu dodalo motivaci akcelerovat naši snahu redukovat množství používaných plastů. Z toho totiž zase mohou vznikat hormonální poruchy, které mohou vést k většímu výskytu akné. I u dospělých, což dříve nebývalo. Akné byla věc více méně adolescentů. Po dvacátém roce života se pleť většinou vyčistila a pak už o akné vůbec nemuseli mluvit. Ale kolik třicetiletých lidí, a hlavně žen, má dnes akné? K tomu tedy zase kontribuuje i stres, který také ničí kožní mikrobiom.

V jednom podcastu jste řekla, že pokud bychom dobře jedli a pili hodně vody, kosmetiku bychom nepotřebovali. Pojďme nad touto tezí trochu více elaborovat. Je tomu skutečně tak?

Ano. Moje babička, která se narodila kolem první světové války, používala jen prachsprosté mýdlo z kostí, nic jiného, a do svých sedmdesáti let měla kůži perfektní. Ale ona si v devět večer řekla, že je unavená, a šla spát. Stále pila čaje, milovala heřmánek s citronem. Musela vypít tak 2–3 litry denně. A hodně chodila – na procházky, dívat se na ptáčky a na přírodu.

Když vidím někoho, kdo má opravdu krásnou kůži, a zeptám se, čím to, často odpoví, že cvičí, snaží se tolik nestresovat nebo mu alespoň cvičení pomáhá stres regulovat, díky čemuž i lépe spí, a jí relativně zdravě. To vše se manifestuje v kůži, která je velmi úzce vázaná ke střevům. Ve výzkumech vidíme více a více konexí mezi kožním mikrobiomem a tím střevním. To, co je vevnitř, se odráží ven. Kůže je okno, které manifestuje problémy v těle.

Ale roli hrají i další skutečnosti. Na podzim budeme mít připravené diagnostické testy, díky kterým budeme moc měřit genetiku. Všichni máme etablovaný genetický seznam informací, který jsme dostali od rodičů. Díky výsledkům pak člověk ví, co mu svět dal a s čím se potýká. Dále chceme měřit hormony, to je velmi důležité. Třeba když žena stárne, tak se její hladiny hormonů mění. Pokud má méně estrogenu a progesteronu, tak má suchou kůži. Také to chceme zkoumat i u mužů, když prochází skrze pubertu, abychom věděli, jak se vyvíjí jejich hladiny testosteronu.

Takto komplexně to zatím nikdo nezkoumal?

Ne. Doufám, že až budeme mít dostatečné množství dat, uvidíme, jak to všechno dohromady funguje. To doteď nikdo ještě dohromady nedal. Někdo má DNA test, někdo zkoumá mikrobiom, ale nikdo to ještě nespojil. A abych pravdu řekla, ty testy jsou často spíše marketing, nesnaží se dělat pravdivou vědu. My budeme pracovat s dermatology, za kterými budeme lidi následně posílat. Dermatologové mohou lidem udělat diagnózu, protože jsou experti – když uvidí všechna ta čísla pohromadě, mohou zhodnotit, zda daný člověk potřebuje antibiotika nebo preskripční retinoid. Náš cíl není prodat kosmetiku, ale vyřešit problém. Poskytnout zdravou kůži. Pokud jim pomůže zrovna Codex, tak je to fantastické, ale cíl je pomoci lidem – klidně skrze medikamenty.

Ono to u vás ovšem také trochu zavání marketingem. Pokud by tedy lidé na základě výsledků vašich testů nekoupili Codex, ale jiné produkty nebo žádné, tak vám to vadit nebude?

Vůbec ne. Pokud bychom to používali jen jako marketing, tak bychom nemohli být transparentní. Ti dermatologové budou moci doporučovat jinou kosmetiku, nemusí to být Codex. My budeme spíše platforma pro získání dat. Ano, budou tam produkty, které jsou podle nás lepší, jelikož se opírají o klinické testy, ale neznamená to, že to lidé musí používat. Cíl je udělat technicko-dermatologickou platformu, aby lidé měli přístup k informacím. A chceme, aby to bylo v ceně, kterou si může dovolit každý. Aby ti lidé, kteří mají kožní poruchy, mohli přesně zjistit, co potřebují.

V dnešní době, když má člověk na kůži červenou skvrnu, tak co je to? Existuje sedm typů atopické dermatitidy a pět typů psoriázy. Je to ekzém, nebo psoriáza? Na začátku, než se to zhorší, je to velmi těžké určit. Kdybychom měli takovéto testy, tak by lidé mohli dostat diagnózu dříve, a tím pádem to dříve a jednodušeji léčit.

Do jisté míry už jdeme z kosmetiky pryč. Pracujeme na více medikálních krémech pro příští rok – na ekzémy nebo psoriázu. Protože tam vývoj chybí. Existující produkty jsou zastaralé, stejné věci se používají už asi 20–30 let. Takže jdeme z kosmetiky do de facto kvazi medicíny. Na podzim nám vyjdou nové produkty na akné, které jsou FDA certified a budou definované jako „over-the-counter drug“. To už je věda, medicína, není to kosmetika. Když jste se ptala, proč nesměřuji do medicíny, tak přesně tam nyní cílím. A jdeme tam rychle.

Ještě k té genetice. Když na ulici vidíme někoho s krásnou pletí, tak to často přece nemusí být podmíněné zdravou životosprávou, ale právě „štěstím“ a „dobrou“ genetickou výbavou.

Ano, velmi často je to genetikou. Ale právě, pokud bychom věděli, co nám genetika dala, a věděli bychom, že jsme například citliví na slunce, tak se tomu můžeme lépe přizpůsobit. Můžeme používat více SPF nebo se rozhodnout, že nebudeme sedět u okna, ale že si sedneme do stínu. Nebudeme tak pod přímou radiací, ale pod difuzním světlem, a nebudeme muset používat tolik opalovacího krému. Je to komplexní problém. Bude trvat delší dobu, než to lidé pochopí. Ale pokud jim poskytneme takovéto testy a experti jim je interpretují, tak si myslím, že je změna možná. Čím více budou lidé edukovaní, tím více to budou chápat, budou moci edukovat své rodiny a tak se to rozšíří.

Když se člověk dívá na influencery, kteří nemají póry vůbec žádné, protože mají vše zeditované, tak musí myslet na to, že to není realita. Nikdo nemá úplně čistou pleť.

Naše tělo vytváří sloučeniny, které jsou následně využívány v kosmetice – například peptidy, antioxidanty, pre-, pro- i postbiotika, skvalenový olej či exfoliační enzymy –, samo o sobě. Proč bychom si tedy tyto látky měli dodávat ještě onou umělou cestou skrze kosmetické produkty?

Někteří lidé nedokáží na základě své genetické výbavy například peptidy produkovat tak dobře jako jiní. Například antioxidanty – některá těla je produkují v dobrých kvantitách, takže jich lidé mají dostatek a jsou spíše chráněni proti poluci nebo proti sluníčku. Ale někteří lidé to tak nemají. Ti právě potřebují antioxidanty dodat. Zda člověk potřebuje kosmetikou trochu vypomoci, nebo ne, by se zase mohl dozvědět díky měření genetiky.

Jak se dá definovat zdravá pleť? Protože zdravá pleť se automaticky určitě nerovná esteticky dokonalá.

Jasně, že ne. Všichni máme póry. Když se člověk dívá na influencery, kteří nemají póry vůbec žádné, protože mají vše zeditované, tak musí myslet na to, že to není realita. Nikdo nemá úplně čistou pleť. Takže ano, to je perspektiva, která se bude muset změnit. Když mám dobrou uniformitu pleti, ale pár malých skvrn, tak mám dobrou pleť, nebo nemám? Jaká je ideální hladina hydratace, co je ideální uniformita v barvě, co je ideální velikost pórů nebo koncentrace černých teček na čtvereční centimetr? Definice zdravé pleti je velmi těžká.

Budujeme AI software pro rozpoznávání obrazů. Až budeme mít dostatečné množství dat, bude velice zajímavé dělat psychologické studie. Pokud lidem ukážeme dvacet obrázků různých pletí, tak bude zajímavé zjišťovat, jak je budou vnímat. Zajímavé to bude i z kulturní perspektivy. Lidé v Africe mají jinou představu o zdravé pleti než například Asiaté. I proto se zdravá pleť nedá definovat. Prozatím ji mohu definovat takto – zdravá pleť je bez zánětu, nebolí, nesvrbí, není moc červená, ale zase nevím, co přesně znamená slovo „moc“. Takže se mě zeptejte třeba za tři roky, až budeme mít sto tisíc obrázků a mnoho genetických testů a uvidíme korelace včetně toho, co lidé vnímají jako zdravou pleť.

Cílem by ani nemělo být to, abychom měli esteticky dokonalou pleť, pokud to chápu správně. Tělo s námi skrze kůži komunikuje, informuje nás o tom, že někde není balanc. A vzhledem k tomu, že naše tělo nikdy není a nebude 100procentně zdravé či perfektní, tak i ona obsese a snaha mít trvale dokonalou pleť není udržitelná a dosažitelná. Je to tak?

Ano, přesně tak, mít trvale dokonalou pleť není možné. Jeden den má člověk třeba absolutně perfektní pleť, protože se dobře vyspal, den předtím pil hodně vody, jedl hodně mrkve, ale jindy zase ne. A je to opět i otázka individuální percepce. Mohla bych vám teď říct, že máte krásnou pleť, a vy byste mi mohla odpovědět, že ne, že máte tady něco a tady něco jiného. Je to velice subjektivní.

Už jste několikrát zmínila sociální média – v čem je problematické přidávání upravených fotek na internet?

Nastává tak jakási konvergence ideálu krásy na internetu. Jsou tam vidět lidé, kteří vypadají, že nemají žádné póry, což je fyzicky nemožné, protože by jejich pleť nemohla dýchat, nebo zas tací, kteří vypadají, že mají úplně hladké čelo, že nemají žádné vrásky. Což také není možné, protože pokud člověk nemá botox, tak se vrásky tvoří i vlivem mluvení či smíchu. Není to zkrátka realita.

Nedávno jsme udělali marketingovou chybu. Měli jsme v Codexu slečnu, která si jednoduše vymýšlela.

Kosmetický průmysl se často vědomě snaží podporovat strach z vrásek, z akné, ze skvrn, z vlastně úplně běžných projevů pleti –

Ano. A strach ze stárnutí! Všichni stárnou a všichni umřou. Benjamin Franklin řekl, že v životě jsou dvě věci, které jsou jisté – smrt a daně. Ale nikdo nechce umřít a nikdo nechce platit daně.

Ano, intenzivně v nás utužuje i strach ze stárnutí. V podstatě nám tak podsouvá, že se od toho, jak vypadáme, odvíjí naše hodnota, a profituje na našich nejistotách. Jak k tomu přistupujete ve své firmě?

To je svatá pravda, ano. Je to psychologická manipulace. My víceméně ignorujeme, co říká kosmetická industrie. Koukáme se na měřítka a čísla. Optika, že člověk nemůže stárnout, zase ukazuje, že kosmetický byznys nestojí na realitě, ale na pohádkách. Nikdo nechce akceptovat, že každý bude stárnout.

Takže vy neprodáváte krémy na vrásky?

Ne. Jeden krém třeba prezentujeme tak, že zpomalí stárnutí, protože na to máme data. Zpomaluje reaktivní oxidativní stres, který ke stárnutí vede. Ale nedávno jsme také udělali marketingovou chybu. Měli jsme v Codexu slečnu na marketing, která si jednoduše vymýšlela. Už nikdy znovu ji nezaměstnám.

Máme krém Antu, který slouží k reparaci, ke spravení kožní bariéry, a ona si vymyslela, že ho pojmenuje jako „brightening“. Jenže lidé to pochopili tak, že z něj budou mít světlejší a pestřejší pleť. Zdravá kožní bariéra má sice lepší mikrocirkulaci a je více uniformní, ale neznamená to, že se tím zesvětlí barva pleti. Takže nám lidé psali, že jim to nezesvětlilo barvu kůže. To byla z naší strany taková blbost. Moje blbost. Udělali jsme šílenou chybu. Protože takový termín není nijak definovatelný. Co to vlastně znamená „brightening“? Třeba pojem hydratující je velmi lehce definovatelný. Takže naše nové tuby teď budou místo toho říkat „skin barrier repair“, budou říkat, že hojí kožní bariéru. Lidé se sice budou muset naučit, co to znamená kožní bariéra, ale to je zkrátka skutečná funkce toho produktu. Ona prostě zvolila rychlou a jednoduchou cestu.

A jak je možné, že jí takový marketingový krok prošel?

V tu dobu, před dvěma lety, jsem nechápala, jakou škodu to může napáchat. Až teď vidím dopady jednoho slova. Minulý rok jsme si proto udělali tabulku ze všech dermatologických měřítek. Korneometr se týká hydratace, tevametr se týká kožní bariéry, sebametr se týká mastnosti. Dále se dají kvantitativně měřit jevy, jako je elasticita nebo koncentrace kolagenu. K těmto projevům jsme přidali různá slova. Slovo „hladké“ je jistý instrument, to samé „pevné“ nebo „mastné“. Na slovo „brightening“ jsme žádný instrument nemohli najít, protože se to nedá měřit. Takže teď už budeme pouze precizně používat slova, která jsme si určili. Můžeme totiž dokázat, jak se měří, jaká bývá norma a o kolik to můžeme díky našim produktům zlepšit.

Takže jste si neuvědomila, jak moc může být takto jednoduché slovo zavádějící?

Přesně tak. Až teď vidím konsekvence. Tehdy jsem byla v této industrii asi rok a půl, to jsem byla ještě nováček, a jí jsem důvěřovala. Myslela jsem, že když dělá kosmetický marketing dvacet let, tak asi ví, co dělá. Ale jsou to takové dámy, co si tam prostě dají to, co jim dobře zní. To s vědou nemá absolutně nic společného. Takže pak jsme si sedli s technickým týmem a řekli jsme si: „Co znamená slovo smoothing?“ A přiřadili jsme to k deskvamaci – tedy kolik máme na kůži mrtvých buněk nebo kolik jich ubylo po peelingu. Drsnost pokožky se dá změřit, dá se to kvantifikovat.

Kosmetická industrie používá nahodilá slova jen tak, protože jsou chytlavá, ale nikdo pak nerozumí tomu, co vlastně znamenají a jak se dají kvantifikovat. To je právě ten problém. To pak může člověk lidem povídat cokoli se mu zlíbí – ačkoli není transparentní, nemá to vůbec definované a lidi uvádí v omyl. Potom, co se toto stalo, jsem prostě řekla: „Konec. Budeme mít jednovětnou definici ‚dělá to tohle a tohle‘, a to bude korespondovat s těmi tabulkami.“ Pokud se to lidem nebude líbit a nezaujme je to, ať to nekupují.

Co je to kožní mikrobiom?

Je to kolekce bakterií, plísní a hub, které rostou na kůži. Existují v jisté rovnováze, kterou ovlivňuje třeba mastnost nebo pH. Mikrobiom naši pleť ochraňuje třeba proti záření nebo zánětům. Komunikuje s imunitním systémem – takže nám může dát varování, když přijde infekce – i se střevním mikrobiomem. Chrání nás, ale tu rovnováhu je třeba udržet. Třeba bakterie C. acnes, která způsobuje akné, se v momentě, když je na kůži hodně mazu, geneticky změní a začne se šíleně množit. Stanou se z nich „Dr. Jekyll a Mr. Hyde bakterie“. Zblázní se a z deseti bakterií se najednou vytvoří sto, tisíc, eventuálně milion, což způsobuje vznik aknetických postulí.

Jak se o něj starat?

Hlavně ho nerušit. Je tedy velmi flexibilní, takže pokud si ho člověk naruší třeba sanitárními gely nebo potentními čistidly, tak se za 3–5 hodin zrekonstituuje a obnoví se. Problém je, když to člověk dělá konstantě a stále si ho narušuje. Pak už je ta obnova horší. Takže radím nepoužívat velmi silné chemické produkty. Lidé často používají moc retinolu nebo si pořád dávají chemické peelingy. Cyklus kůže trvá 28 dní, takže pokud si člověk za tu dobu udělá jeden peeling, tak je to dobře. Ale když to mladší holky dělají každé tři dny, protože chtějí novou kůži, tak pak skončí u dermatologa, který jim řekne, ať měsíc používají vazelínu.

Byli jsme na Měsíci, Elon Musk a další se snaží přesunout internet z oceánů do vesmíru, kvantové počítače začínají nabývat konkrétních podob. Proč ještě efektivně, rychle a levně neléčíme akné? Jde to vůbec?

Ještě nevíme. Zatím totiž nerozumíme tomu, jak působí hormony na kožní mikrobiom, střevní mikrobiom na kožní mikrobiom, psychologický stres na celé tělo, hormonální poruchy na celé tělo nebo poluce na celé tělo. Je to šíleně komplexní systém.

Když jsem byla ve firmě Finesse Solutions, tak jsme zkoušeli růst jednoho typu buněk. Když jsme pro ně vytvořili perfektní prostředí a krmili jsme je, tak se za měsíc geneticky změnily a rostly jinak. Měly tak ideální prostředí, že se geneticky pozměnily. To je biologie, evoluce. Když se změní podmínky, tak se geneticky začne měnit i samotný organismus. A to byl jen jeden typ buněk. Pokud se něco stále mění, dělí se to a půlí se to, tak se z hlediska statistiky něco změnit musí.

V případě akné je to tak, že existují tisíce a tisíce bakterií, které spolu interagují. Z pohledu matematiky je to strašně komplexní problém. I když máme kvantové počítače, tak nemáme dostatečnou počítačovou sílu, abychom to všechno modelovali. Dělala jsem matematiku, fyziku a elektrotechniku – to je vše, samozřejmě relativně, oproti biologii strašně jednoduché. Biologie je k matematickému vyjádření tak komplikovaný systém, že to někdy ani není možné. Na to ještě není umělá inteligence dostatečně silná, je to otázka budoucnosti. Takže zatím nevíme, jak akné léčit.

Jakou rutinu byste doporučovala pro aknózní pleť? Začněme u té ranní.

Nejdříve bych si umyla obličej něčím jemným, co odstraní excesivní mastnost. Jak ráno, tak večer. Pak bych si dala krém, který bude přes den kontrolovat mastnotu kůže a zároveň bude pokožku chránit i před polucí, aby se opět nezanášely póry. To je všechno. Případně pokud má někdo velké póry, tak si třeba najít adstringentní toner a nanášet ho jen na ta místa, kde jsou póry opravdu velké. Tím se zase sníží šance, že se do nich dostane špína. Na jednotlivé pupínky je také možné používat třeba sírový přípravek, který je pomůže vysušit.

A jak postupovat večer?

Zase si obličej nejdříve umýt, ale pak už není potřeba ani ten krém, protože člověk jen spí a leží. Ale musí mít čistý polštář a čistý ručník, to je dobré měnit možná každé tři dny, a nejlépe, pokud jsou z bavlny, která sebum dokáže absorbovat a pak to lze snadno vyprat. Dobré jsou i bavlněné ručníky, které by ideálně mohly mít trochu stříbra. Stříbro je totiž antibakteriální, takže když ručník schne, nemnoží se v něm bakterie. Jak vidíte, není to komplikované. Ale pokud má člověk opravdu vážné akné, tak potřebuje pomoc dermatologa.

Jaké největší chyby lidé dělají v opečovávání pleti se sklonem k akné?

Moc si pleť čistí a často navíc těmi „drsnými“ produkty. Používají hrubé peelingy nebo velké množství salicylové kyseliny. Takže nejdůležitější rada zní: „Nic nepřehánět.“