Psychedelická klinika Psyon je v Česku jediná svého druhu. V Praze na Bílé hoře léčí pacienty s depresemi a úzkostnými stavy za pomocí ketaminu, který v pacientech vyvolá psychedelické prožitky. S terapeutem Vojtěchem Viktorinem jsme se bavili o potenciálu ketaminu, ale i o jeho rizicích plynoucích z černého trhu. „Pro ketaminem asistovanou terapii je prostor již od prvotních příznaků deprese. Umíme pomoci i lidem, kteří si neodborným užíváním rozhodí psychiku,“ říká v rozhovoru terapeut Vojtěch Viktorin.
To se vlastně pořád zkoumá. Kromě ketaminu, který používáme my tady a který už na depresi prozkoumaný je, existují i další. Nejvíce se kromě ketaminu zkoumá psilocybin, což je látka obsažená v lysohlávkách, a potom také MDMA.
Jsou ale i další jako třeba DMT, kdysi se hojně zkoumalo také LSD. U toho je ale problém, že po něm stav změněného vědomí trvá pro výzkumy moc dlouho. Takže tam to už moc nepokračuje. Zkoumá se ale právě i 5-MeO-DMT, což je sekret z ropuchy coloradské, který je teď bohužel docela zpopularizován hlavně přes různé neošamany.
Ketamin je látka, jež se používá v humánní i veterinární medicíně jako anestetikum. Mezi jeho nežádoucí účinky patří disociativní stavy, takže se pro svůj původní anesteziologický účel používá především ve veterině. Díky těmto vedlejším účinkům si však látka našla cestu do psychiatrických výzkumů a osvědčila se jako funkční lék na deprese a úzkostné stavy. Jsou to ale právě i tyto účinky, které lákají rekreační uživatele psychedelik a drog.
S ketaminem se léčí deprese, úzkosti, posttraumatická stresová porucha a další úzkostné poruchy. Psilocybin se zkoumá také na depresi a má dobré výsledky. Na trauma a PTSD už se také začíná zkoumat. Psychedelika pomáhají také v paliativní péči. Tam se používá ketamin i psilocybin. Jde o terapii smíření se s odchodem a nalezení nějakých zdrojů, aby člověk ještě udělal to, co potřebuje. Hlavní linka výzkumu je však stále v té léčbě deprese.
Významnou kontraindikací je určitě psychóza a jiná psychotická onemocnění, jako je schizofrenie. Tito lidé jsou psychicky křehcí a potřebují spíše nějakou stabilizaci ve smyslu klasické psychiatrické medikace a podpůrné psychoterapie. Z neurologického hlediska vám asi úplně nepomohou s Alzheimerem či jinou demencí. Ale těžko říct, co se do budoucna ještě vyzkoumá a k čemu všemu budou moci být nápomocná. Z výzkumu třeba víme, že psychedelika způsobují něco, čemu se říká neuroplasticita. Vznikají tak i nové neuronové spoje a možná to nějaký efekt na neurologické nemoci ještě mít bude, ale to je v tuto chvíli spíš spekulace. Psychóza je ale určitě problém a tam to nejde.
Jak u vás terapie asistovaná ketaminem vypadá?
My už nejsme žádné výzkumné zařízení ani neděláme experimentální léčbu. To znamená, že jde o zdravotnický výkon a zaměřujeme se na deprese, úzkosti a teď nově i posttraumatickou stresovou poruchu. Máme smlouvy s pojišťovnami, takže je to už i z větší části pokryté zdravotním pojištěním.
Léčba začíná tak, že k nám člověk přijde s potvrzením diagnózy, třeba od klinického psychologa nebo psychiatra – nejčastěji jsou to deprese. My si jej tady potom ještě vyšetříme psychiatricky a proběhne i kardiologické vyšetření, aby se ukázalo, že má člověk v pořádku srdce, tlak, tep. Když tohle všechno dopadne dobře, přichází psychoterapeutická část. Děláme ketaminem asistovanou terapii, ale po světě jsou i kliniky, kde můžete dostat třeba jen ketamin s nějakým krátkým pohovorem na závěr. Myslíme si však, že právě psychoterapie je k tomu důležitá. Ti lidé, co k nám chodí, docházejí často někam jinam na klasickou psychoterapii a dál s nimi terapeuticky pokračujeme za asistence ketaminu.
Co se děje poté, co si pacient ketamin vezme?
Nejdříve máme přípravná sezení, protože s ketaminem naši pacienti nemají zkušenosti a jsou kolem toho různé obavy a mýty. Pacienta se během těchto sezení snažíme připravit na reálný zážitek tak, aby byl v co nejbezpečnějším prostředí a cítil se, že si může dovolit tou zkušeností projít naplno. Ta sezení jsou tedy i k seznámení se; aby pacient sdílel svůj životní příběh, abych se v něm orientoval a abychom navázali bezpečný vztah a já jej připravil na různé situace, které mohou nastat.
Během samotných sezení s látkou už potom intervenuji méně, protože člověk je ve změněném stavu vědomí a něco intenzivního prožívá. Samotné sezení trvá třeba tři nebo čtyři hodiny včetně vyšetření, které je těsně předtím. Když tohle vyšetření dopadne dobře, tak pacient ketamin vypije, ale jsou i jiné způsoby, jak se dá aplikovat. Často se dává třeba infuzí nebo injekcí, ale tady to lidé pijí.
Potom začíná pacient zažívat psychedelický stav, během kterého se mu vynořují různé reálné vzpomínky či důležité situace z dětství, nebo si tam zažívá korektivní fantazijní zkušenosti. My tomu říkáme, že se vyjevuje nějaký symbolický materiál. Ve zkratce to v podstatě znamená, že máme vědomou a nevědomou část psychiky. Některé věci nemůžeme řešit každý den, takže je odsouváme, vytěsňujeme je a zapomínáme. Ty věci ale třeba nesou nějaký emoční náboj, který je důležitý a při nezpracování může člověka zatěžovat, a člověk potom může po sérii takových špatných zkušeností upadnout i třeba do deprese. Tyto věci se mu během toho zážitku na ketaminu mohou vyjevit a člověk má možnost si tím ve změněném stavu vědomí projít a zpracovat si to. Ketamin mu u nás umožňuje projít si tím bezpečně.
Já jsem tam v těchto chvílích pro něho a pomáhám mu s tou zkušeností jako takovou, ale moc si během toho nepovídáme a není to terapeutický rozhovor jako takový. Ten člověk během toho zážitku leží v posteli, poslouchá hudbu a má zavřené oči a je ve své vnitřní zkušenosti.
Jak vybíráte hudbu pro tato sezení a jak je při tom samotném prožitku důležitá?
Hudba je i není důležitá. Je důležitá, aby byla a aby splňovala nějaké charakteristiky, které se ukazují i ve výzkumech – byť na hudbu není úplně fokus. My třeba víme, že dobrá hudba je více ambientnější, bez výrazných zpěvů a divných zvuků, bez mluveného slova a tak – to je důležité. Zároveň jsou tam i skladby, které jsou energičtější a podporují samotný zážitek. Pro klienta je hudba sice důležitá jako taková, ale není podstatné, aby hrály nějaké konkrétní písně. Někdy si třeba klient oblíbí nějakou píseň, protože při ní zažil něco podstatného, ale spíše je to o tom, že ta hudba plyne a nějak ho tím provádí a on díky tomu odžívá svou zkušenost. Hudbu vybíráme na základě předchozí zkušenosti z výzkumů a taky už zhruba víme, co funguje, třeba i z kontaktu se zahraničními kolegy. Playlisty si ale vytváříme sami.
Psychedelika jsou ve společnosti brána jako něco, při čem člověk odevzdá kontrolu a nemůže úplně ovlivnit to, zda zažije něco hezkého, nebo se dostane do „bad tripu”. Jak řešíte „bad tripy” vy? Můžete ovlivnit, aby se do nich pacient nedostal?
Náročné zkušenosti obecně nejsou špatně. Pokud mluvíme o kontrolovaném prostředí, pak to funguje spíše tak, že člověk v tu chvíli dostane to, co potřebuje a na co je připraven. Může to být pozitivní emoce jako radost a nadšení, ale může si během toho projít i smutkem nebo naštváním. Ty emoce tedy mohou být různé a můžou být příjemné i nepříjemné, ale díky ketaminu a díky něčemu, čemu říkáme obecně setting, což je přítomnost a působení terapeuta; díky tomu, že je to v bezpečném prostředí a že má pacient klid a nejsou tam žádné rušivé prvky, se dá i v náročné zkušenosti dojít k zážitku, který je smysluplný.
Bad tripy totiž obecně vznikají tím, že si psychedelika lidé berou na různých party a festivalech, byť je to třeba podobná látka, ale zkušenost může být úplně jiná. To je opravdu hrozně důležité, a právě i proto u nás děláme ty přípravy. Když je člověk na zkušenost připraven a má u sebe někoho, kdo mu může s těmi náročnými zážitky pomoci, nestane se, že by se v té zkušenosti například zaseknul nebo měl nějaký špatný traumatizující zážitek. Tohle všechno se dá tím settingem eliminovat a je to i gró naší práce.
Jak nahlížíte na popularizaci psychonautiky a toho, že se se stále více lidí rozhoduje řešit si problémy pomocí psychedelik na vlastní pěst?
Pracujeme způsobem, u kterého máme ověřeno, že funguje, a toho se držíme. Tomu, že to lidé zkouší sami, se vyhnout nedá. Je to ale rizikové. V tomhle duchu je proto důležitý princip „harm reduction“. Jestliže do toho člověk jde, měl by dodržovat určité principy, aby si neuškodil. Často lidé nemají informace, neví, do čeho jdou, a mohou si svůj stav ještě zhoršit. Pak je také celospolečenská otázka, proč to dělají. Jestli jsou nespokojeni například s psychiatrickou péčí nebo je to jen nějak zajímá. Je to každopádně vždy riziko.
Mohou psychedelika, která si lidé vezmou na vlastní pěst, trvale poškodit psychiku?
Psychedelika jsou obecně závislá na setu (vnitřní rozpoložení člověka, pozn. red.) a settingu, na rozdíl od jiných látek. Ve chvíli, kdy si je lidé rozhodnou vzít sami, nemají moc záruku, že ten zážitek bude přínosný. Člověk si tím může uškodit i na dlouhou dobu. Riziko plyne také hlavně z černého trhu. Lidé nikdy nemohou vědět, co přesně si kupují za látku, a nemohou si být jisti, do čeho vlastně jdou.
Umíte pomoci i těmto lidem, kteří si neodborným užíváním psychedelik poškodí psychiku?
Ano. S těmito lidmi se také setkáváme a tuhle službu jim poskytujeme. Jsou to lidé, kteří mají špatnou zkušenost a my s nimi terapeuticky pracujeme. Určitě už bez látky. Je to na začátku spíše krizová intervence. Snažíme se probrat, co se děje, a nějak tu zkušenost dostat zpátky do reálného života. Často to je totiž o tom, že člověk zažije sice i něco potenciálně prospěšného, ale přesahuje to rámec všeho, v čem do té doby žil. Má to například spirituální aspekt a on se spiritualitě nikdy nevěnoval. Je podstatné se k té zkušenosti vztáhnout a zjistit, co je důležité pro jeho život. Není podstatné žít v nějaké fantazii, ale žít dobře tady v realitě.
Mají vaši klienti něco společného? Co to je za lidi?
Zobecnit to nelze. Často to jsou lidé, co chtějí se svým stavem něco udělat, vyzkoušeli toho mnoho, ale nefungovalo to. Například jsou to i tací, kteří už jsou farmakorezistentní (rezistentní vůči léčbě pomocí léků, pozn. red.), vyzkoušeli několik antidepresiv a nefungovalo jim to. Jsou ale i lidé, kteří vyzkoušeli pouze psychoterapii a přijdou k nám. Nebo potřebují facilitovat svou vlastní terapii. Dříve jsme se hodně zaměřovali na lidi, jimž nezabrala klasická psychiatrická léčba, a tak k nám přicházeli na pomyslný další stupeň. Podle mě je ale pro ketaminem asistovanou terapii prostor již od prvotních příznaků deprese. Momentálně k nám chodí většina lidí, co vyzkoušela klasickou psychiatrickou léčbu a nyní chtějí zkusit tohle.
Čím si vysvětlujete ketaminový boom a jeho rekreační užívání?
Nejsem adiktolog, ale myslím si, že to je především tím, že je toto téma více vidět. Scéna uživatelů drog byla vždycky, ale nyní se o tom více mluví a mluví se i více o léčbě ketaminem. Já bych to ale určitě rozdělil. Ketamin, co si lidé kupují k rekreačnímu užívání, je sice stejná nebo podobná látka, ale princip je zcela odlišný. Náš fokus je terapie, na party to je skutečně rekreační záležitost a je to tam spojené se všemi riziky, o kterých jsme už mluvili.
Jaká je úspěšnost terapie asistované ketaminem?
Jsou studie, které ukazují efekt až u 70 % léčených a celkově ve srovnání s klasickými antidepresivy může být míra změny vyšší, avšak někdy méně trvalá. Pokud bychom sledovali čistě biologický efekt, tak tam je až týden bez jakýchkoliv příznaků deprese. Má to také hlavně antisuicidální efekt. My se psychoterapií snažíme tento efekt prodloužit tak, aby si to byl člověk schopen odnést dále do života.
Aby to nebyl jen nějaký zážitek, který teď prožil a pak pokračuje dál, jako by se nic nestalo. Snažíme se společně s klientem změnit jeho nahlížení na sebe a své chování tak, aby mohl žít lepší život a ty depresivní propady zvládal, nebo se jim i případně úplně vyhnul, protože zjistí, co mu to způsobuje a vnitřně to zpracuje.
