Vášeň, smrt a vulkány. Erupce lásky nutí k zamyšlení nad sebou samým i vztahem k přírodě (Recenze)

„Jen dva lidé, kteří se narodili na stejném místě, ve stejný čas a se stejnou vášní.“ Zní to trochu jako otřepané klišé některé z nekonečné řady hollywoodských romantických komedií. Ve skutečnosti se ale jedná o citaci z dokumentu Erupce lásky, který v červenci vstoupil do českých kin. Dokumentární snímek sesbíral stovky hodin materiálu natočeného manžely Krafftovými – vědci a popularizátory vulkanologie a geologie.

 
Režisérka Sara Dosa se osudu Maurice a Katii Krafftových chopila bez potřeby přidávat do díla cokoliv navíc, což se ukázalo jako správná strategie. Jak je řečeno v dokumentu, během své kariéry nasbírali oba vědci stovky hodin natočeného materiálu, nafotili tisíce snímků a zachytili osudy desítky tisíc lidí, které život v okolí vulkánů ovlivnil.

 
A právě použití autentických záběrů skvěle funguje. Útržky filmů, které Maurice a Katia natočili a které Dosa do svého filmu vybrala, nemají tendenci ukazovat lidem, jak vulkány fungují, které chemické procesy se v nich odehrávají nebo jak správně předpovědět, kdy vulkán vybuchne. Daleko více do nich promítají svou fascinaci sopkami jako „živými tvory“ a vykreslují, jak je člověk oproti těmto obrům malý a bezmocný.

Celý film tě provede druhou polovinou 20. století, v jejíž kulisách se neodehrávají jen dobrodružné výpravy Katii a Maurice Krafftových, ale také všechny společenské problémy, před kterými manželé utíkají za vulkány. Atmosféru staví formát 4:3, do kterého vědci na 16mm film ve své době natáčeli, a také hudba, jež činí záběry uvěřitelnějšími a plasticky odráží všechny světlé i stinné stránky tehdejší doby.

 
„Kdybych mohl jíst kameny, z vulkánů neodejdu“

 
Příběh Erupce lásky začíná v šedesátých letech, kdy se svět nacházel uprostřed studené války a války ve Vietnamu jako v jednom ze zástupných konfliktů mezi Východem a Západem. Právě v této době vznikala řada hnutí (mezi nejvýraznější řadíme hippies), která se proti nesmyslnému konfliktu, postihujícímu miliony životů, vymezovala.

 
Účastníkem jedné z řady demonstrací byl také Maurice Krafft (pravděpodobně) se svou partnerkou. Již v té době bylo patrné, že lidská společnost pro oba geology není přirozené prostředí. Harmonii a naplnění nacházejí daleko od lidské nenávisti na úbočích nestabilních sopek, kde každý krok může být jejich posledním.

 
Právě na konci šedesátých let partneři podnikli svou první společnou výpravu, na níž nebezpečí své společné vášně zakusili doslova na vlastní kůži. Potom, co odrovnali své auto, si Maurice při zkoumání v terénu –⁠ ve snaze dostat se co nejblíže do „středu dění“ –⁠ ošklivě popálil nohu. Ani tato intenzivní zkušenost vědce neodradila od toho, aby své vášni propadli naplno. Z archivních záběrů to skoro vypadá, jako by je první výprava naopak utvrdila v odhodlání obětovat zuřivým vulkánům život. Jak ostatně sám Maurice ve filmu říká: „Kdybych se dokázal živit kameny, do civilizace se vůbec nevrátím.“

 
Geologie nemusí být šedá

Jisté odtržení od civilizace je patrné především v první polovině filmu. V té době ze záběrů přímo sálá hravost a jakýsi vnitřní klid na hladině rozbouřené lávy. Archivní záběry manželů Krafftových doplňuje Dosa ještě hudbou ze sedmdesátých let i klasickými francouzskými šansony, za jejichž doprovodu vypadají zuřivě vyhlížející roztavené horniny jako nevinné lázně a jakési „neškodné vulkánky“, pro které jsou výbuchy spíše určitou formou hry.

 
V kontrastu s válkou a poválečným nepříznivým obdobím se není čemu divit, že Maurice a Katia šedivou rozpolcenou společnost mění za barevné kulisy sopek. 

 
Dokument Erupce lásky v tuto chvíli perfektně ukazuje, že láska mezi geology vzkvétá právě mezi vypálenou půdou, která se však po určité době stane ještě silnější a o něco úrodnější. Její krásu ukazují vědci v až úsměvně dojemných momentech, kdy si Maurice na rozpálené hornině opéká volská oka a rošťácky divákům sděluje, že je v podobných podmínkách dokáže udělat ještě lépe.

 
Tím se pár také odlišuje od běžných vědců, kteří sedí za stoly a podle přístrojů počítají, jak velkou mají jednotlivé vulkány sílu, kdy přibližně vybuchnou a jak dlouho ještě budou činné. Zvědavost, jak v dokumentu Katia říká, je prostě silnější než strach.

Moudrost ruku v ruce s hravostí

 
Když v dokumentu zní výše zmíněná věta o strachu a zvědavosti, příběh se brzy dostává k dalšímu příjemnému kontrastu. Tentokrát k tomu mezi samotnými manžely. U Katii a Maurice se zvídavost a vášeň projevují tak trochu jinak. Katia je, jak ji dokument sám popisuje, spíš jako pták kroužící nad vulkánem a Maurice spíše jako tuleň, který si hned všechno osahá, se vším si hraje, vše potřebuje prožít na vlastní kůži.

To režisérka hezky dokresluje momentem, kdy Maurice přeplouvá jezero plné síry, zatímco na něj jeho partnerka čeká na břehu. Mimo jiné se tento kontrast mezi oběma vědci projevuje v jejich činnosti při návratu do civilizace. Maurice, který potřebuje každičký moment zachytit v pohybu, stříhá filmy z jejich společných výprav, Katia se věnuje psaní knih a hromadění fotek, jež na cestách zachytila. Celý jejich pracovní proces podtrhuje nutnost zaplatit účty a touha znovu se vrátit na cesty za svou vášní.

 
Doposud nevinnou hravost střídají momenty bezmoci, kdy se Maurice a Katia na vlastní oči přesvědčují, jak mocné jejich milované vulkány vlastně jsou.

 
Když se vědci setkávají s lidmi, kterým výbuchy sopek vzaly v lepším případě majetek, v horším případě blízké osoby, jejich nadšení doplňuje strach. V tuto chvíli se Krafftovi daleko více než prozkoumáváním dalších nebezpečných míst zabývají otázkou, jak je možné, že k takovým katastrofám může vůbec dojít. Katia žasne, že výbuch sopky Nevado del Ruiz v Kolumbii připravil o život přes 20 tisíc lidí, Maurice mluví o vulkanických zabijácích. Oba se přitom snaží apelovat na politiky, aby vyslechli varování vědců a pomohli předejít stejným i méně rozsáhlým katastrofám. (Zastupitelé v ohrožených oblastech zavedli bezpečnostní postupy a evakuace v případech hrozících výbuchů sopek až po úmrtí manželů Krafftových.)

 
Jejich apelu nasazuje pomyslnou korunu výbuch sopky St. Helens v roce 1980, který si mimo civilních obětí vyžádal také život geologa Davida Johnstona. Film v tuto chvíli znovu vykresluje malost člověka ve srovnání se, byť sebevíc fascinujícími, stále ničivými a málo předvídatelnými zbraněmi přírody. 

Smrt v zaujetí

 
Dosa ve filmu od začátku do konce zachovala na jedné straně nehynoucí lásku jak mezi Mauricem a Katiou, tak i mezi oběma manžely a vulkány, na druhé straně bezmoc a nebezpečí. V tomto případě do definitivního konce. Snímek vrcholí záběry z roku 1991, kdy se páru stala jejich vášeň osudnou a kdy si jejich životy vyžádala výprava do okolí aktivní japonské sopky Unzen.

 
Dva silné záběry ukazují, jak pár položil život za lásku, ať už v jakékoliv formě. Jeden z nich zachycuje samotný výbuch sopky, přičemž je jasné, že se manželé do bezpečí nedostanou včas, druhý ukazuje samotný pár při natáčení posledních několika sekund své kariéry i života. Roky navíc v bezpečí vyměnil Maurice a Katia za nekonečné množství napětí a zkušeností, které by dokázaly s přehledem zastoupit několik obyčejných životů.

 
„Mám pocit, že mi je vlastně sto let, když se ohlédnu a vidím, co všechno jsem prožil a kde jsem byl,“ komentuje svůj život ve filmu Maurice. A má pravdu.

 
Erupce lásky dává dohromady ohromující množství snímků, fotek a dobových rozhovorů, které Dosa seskládala dohromady tak, aby vykreslila životy dvou nadšených lidí, kteří svou zvědavostí dokázali překonat strach a kteří prožili životy v záviděníhodné lásce, vášni a naplnění.

 
Snímek zasazuje romantický příběh do kulis nepřekonatelné síly přírody, která člověku umí pomáhat, ale také ho přesvědčit, že jí skutečně není nijak nadřazený. Právě tím se v době, kdy celý svět stále častěji dohání nezodpovědné lidské chování a lidstvo svírají živelné katastrofy a stále intenzivnější dopady klimatických změn, stává aktuálním. A to i přesto, že se v rámci záběrů nevzdálil druhé polovině minulého století.

 
Ve vizuální stránce tkví také jedna z nejsilnějších stránek celého dokumentu. Dosa používá v podstatě jen autentický materiál od Krafftových a jen velmi úsporně jej doplňuje vyprávěním herečky Mirandy July, která dokumentem provází. Dále je snímek obohacen krátkými animovanými sekvencemi, které do celého vizuálu nerušeně zapadají.

 
Právě autenticita dělá z dokumentu silný milostný životopis, který dokáže donutit člověka k reflexi své vlastní bezmoci a k potřebě nalezení své vlastní vášně. Protože i když jsme oproti přírodě jen malými tvorečky, můžeme ve svých životech najít naplnění a smysl. „Podívej, jak bezmocní a drobní v porovnání s vulkány jsme,“ uzavírá film Maurice. „Máme ale jednu výhodu. Můžeme vyprávět příběhy, psát knihy nebo natáčet filmy. Koneckonců je to to jediné, co po nás zůstane.“