Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Vladimír Netušil není jen špičkový pilot formule, ale i člověk s neobyčejně silným životním příběhem. V 16 letech se učil znovu chodit a v loňském roce se stal šampionem středoevropské zóny.
Český pilot formule Vladimír Netušil je ve světě motorsportu unikát. Do monopostu si poprvé sedl až ve 30 letech, ale tento okamžik jej naprosto pohltil a změnil směřování zbytku jeho života. Dnes reprezentuje českou vlajku ve Formuli 3 a v loňském roce se stal šampionem středoevropské zóny – jako první Čech po 20 letech.
Obdivuhodné ale nejsou jen jeho sportovní úspěchy, ale i životní příběh. V pouhých 16 letech se totiž na sedadle spolujezdce vyboural v autě a podle lékařů hrozilo, že už možná nikdy nebude chodit. Vladimír se ale těmto prognózám vzepřel a znovu se postavil na nohy. Trvalo mu týdny, než mohl udělat jeden krok do schodu. Jak ale sám říká, toto období jej nesmírně mentálně posílilo.
Vladimír Netušil ale není jen prvotřídním závodníkem, je i zkušený byznysmen. Založil vlastní stáj Effective Racing a sestavil tým, který vede a který pod jeho dohledem vzkvétá. O vzniku stáje, ale například také o (ne)bezpečnosti tohoto sportu, těžké fyzické přípravě i o krizových momentech v kokpitu jsme si s Vladimírem Netušilem popovídali v novém obsáhlém rozhovoru.
Když najednou taková situace nastane a vypadá to na vozík, tak řeči typu „než být na vozíku, tak to bych radši nebyl“ jsou spíš kecy u piva. Realita byla taková, že jsem se rozhodl bojovat.
K formulím jste se dostal až ve 30 letech. Jak se stane, že člověka ve 30 letech napadne jezdit ve formulích?
Formule jsem odmala sledoval, ale jedna věc je sport sledovat a druhá je aktivně se ho zúčastnit. Vyrůstal jsem na červené barvě Michaela Schumachera, kterému jsem fandil už na základní škole, a viděl jsem snad úplně všechny závody, které se kdy jely.
Od svých 25 let jsem mluvil o tom, že bych se jednou strašně rád ve formuli svezl a že bych za jedno kolo ve formuli 1 dal milion korun. Byl to můj životní sen. Ve 30 letech jsem pak dostal dárkový poukaz na sezení ve formuli jedné české, velmi amatérské stáje. Byla to trubková, rámová formule, kterou někdo sestavil doma. Po prvním svezení mě to ale naprosto chytlo a byl jsem z toho úplně vyřízený. Věděl jsem, že tím chci jet znovu a příště i nějakou lepší.
Potom se ve mně jako ve sportovci probudilo to, že se chci s někým poměřit. V říjnu 2015, ve svých 33 letech, jsem se snažil jet první závod, ale formule se pokazila v prvním tréninku, takže tento závod jsem nakonec nejel. Tak vypadal můj začátek.
Když jsem ležel na JIPce, tak mi bylo čerstvě 16 a sledoval jsem Nagano v televizi s úhlopříčkou 12 centimetrů. Puk jsem sice neviděl, ale fandil jsem, pokud jsem byl zrovna při smyslech.
Na vašem příběhu je obdivuhodné i to, že jste překonal prognózy lékařů, kteří vám po nehodě v 16 letech předpovídali, že nebudete chodit. Můžete popsat, co se vlastně stalo a jak se na toto období zpětně díváte?
Dívám se na to jako na období, které mě velmi mentálně posunulo a provází mě to celý život. Když jsem ležel na JIPce, tak mi bylo čerstvě 16 a sledoval jsem Nagano v televizi s úhlopříčkou 12 centimetrů. Puk jsem sice neviděl, ale fandil jsem, pokud jsem byl zrovna při smyslech.
Stalo se to, že jsem se vyboural v autě na sedadle spolujezdce, a prognóza lékařů byla, že už možná nebudu chodit. Když najednou taková situace nastane a vypadá to na vozík, tak řeči typu „než být na vozíku, tak to bych radši nebyl“ jsou spíš kecy u piva. Realita byla taková, že jsem se rozhodl bojovat.
Znovu jsem se učil chodit, dělat základní kroky a přesvědčoval jsem své nohy a mozek, aby se znovu spojily, abych mohl udělat krok do schodů. Než jsem se krok do prvního schodu naučil udělat, trvalo to několik týdnů. Toto období je něco, na co už nezapomenu. V té době mi bylo 16 let, ale po tom, co se to stalo, mi najednou bylo mentálně 30.
Trpěl jsem pak dlouho na to, že jsem nedokázal sedět na sedadle spolujezdce. Trvalo mi několik let, než jsem si tam dokázal zase sednout. Potom ale přišlo období, kdy jsem si tam sednout zvládl, ale jen s někým, ke komu mám důvěru. Dodneška mi ale to sedadlo spolujezdce úplně nevoní. Od nehody už uplynulo 25 let, takže to zdaleka není tak čerstvé, ale z hlavy jsem si to žádným psychologem vymazat nenechal, pořád to tam mám. Formule ale sedadlo spolujezdce nemá.
Zdroj: poskytnuto Vladimírem Netušilem
Pokud by někdo v mládí prožil a překonal to, co vy, tak asi formule je poslední věc, kam by chtěl usednout. Hrála autonehoda ve vašem rozhodování jít do formule nějakou roli? Bylo to třeba o překonání strachu?
Vůbec ne. Nesehrálo to roli žádnou. Možná jen pozitivní ve smyslu nějakého mentálního nastavení nebo v tom, že člověk vidí hodnoty v životě trochu jinak. Ale jinak ne. Jak jsem říkal, formule sedadlo spolujezdce nemá, a když dnes do toho auta usedám, tak sice respekt mám, ale strach jsem nikdy neměl.
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
Co se dozvíš po odemknutí?
Jaký krizový moment během závodu Vladimír Netušil zažil.
Na jaký okamžik nikdy nezapomene.
Jaký má názor na bezpečnost závodů ve formulích.
Jak založil vlastní stáj Effective Racing.
Z čeho se skládají celkové náklady stáje a jaké částky dosahují.
Kromě toho, že sám závodíte, máte i vlastní stáj Effective Racing. Můžete popsat, jak došlo k jejímu vzniku?
K jejímu založení došlo poté, co jsem si uvědomil, že v Česku jsou dva nebo tři lidi, kteří říkají, že mají nějakou formulovou stáj a rozumí tomu, protože to dělají dvacet let, ale ověřilo se, že když to někdo dělá dvacet let, tak to ještě neznamená, že tomu rozumí nebo to umí. Po měsících zkušeností jsem tedy řekl, že to neumí a takto si to vůbec nepředstavuju. A věděl jsem, že jediný způsob, jak se posunout dál, je koupit si vlastní auto a na nikoho se nespoléhat.
Když si ale koupíte auto, tak zjistíte, že jste si s ním koupil i spoustu problémů, neumíte totiž třeba ani nastartovat a doplnit benzin, natož s ním jezdit. V prvním roce 2016 jsem proto využil jednoho z českých stávajících týmů, o kterých jsem věděl, že to neumí, ale nic jiného mi nezbylo. Auto jsem ale přivezl ve špičkovém stavu a věděl jsem, že když na něj nikdo nešáhne a bude tam jen dolévat benzin, tak to auto nějakou dobu vydrží. A vydrželo celou sezonu 2016. Byla ta formule Renault, která je friendly v tom, kolik toho dokáže najet, aniž by to někdo nějak zásadně servisoval.
Na začátku to bylo hlavně o tom, že jsem věděl, že to v Česku nikdo neumí a že ty lidi musím najít. Osud nám ale někdy do cesty postaví ty správné lidi, a tak jsem na jednom závodě potkal Jardu Kosteleckého, který v roce 2001 zvítězil ve Formuli 3 Cupu středoevropské zóny. Jezdil už od devadesátých let, závodil v německém poháru Formule 3 a potom si založil stáj ve Formuli 3. Je to člověk, který za sebou měl deset let závodních zkušeností a deset let jako majitel stáje. Život mi ho přivál do cesty, oslovil jsem ho a přivedl zpátky na závody.
V té době už asi pět nebo šest let nezávodil, protože když jezdil po závodech, tak se rozvedl a měl to pořád v sobě, že ho rozvedl právě motorsport, protože byl pořád pryč. Člověk ale postupem času zjistí, že to tím motorsportem nebylo nebo že to byla spíše záminka a moc to neovlivnil. Vrátil se tedy ke své staré lásce a oslovil kluky, se kterými pracoval dříve, a ten hlavní to odkýval, takže jsem k sobě měl už hlavního závodního inženýra a k němu prvního mechanika. Další mechaniky, takzvaně trojku a čtyřku, jsme doplnili z různých autoservisů.
V roce 2016 jsem tedy ještě jel s týmem, který nebyl můj, a na konci roku 2016 nebo začátku roku 2017 jsem oslovil Jardu Kosteleckého, se kterým to táhneme doteď. Když jsem v roce 2021 vyhrál středoevropskou zónu Formule 3, tak jsem to dokázal jako další Čech po dvaceti letech a právě před těmi dvaceti lety to vyhrál Jarda Kostelecký, který teď pracuje se mnou, takže to je docela fajn příběh.
Můžete nás trochu provést i finanční stránkou? Jak jsou vysoké náklady spojené se sezonou?Hrozně. Je třeba to rozdělit do třech skupin. První je, kolik stojí závody jako takové. Tady jsme těsně pod hranicí jednoho milionu eur.
Druhá skupina je, kolik stojí tréninková část. Ta je svým způsobem dobrovolná, ale záleží, jak konkurenceschopný chcete být. A tato část má v podstatě nekonečné číslo. Týmy s „neomezeným rozpočtem“ protrénují mnohem více než prozávodí. Pokud například některý tým utratí 25 milionů eur za závody, tak dalších 50 nebo 60 milionů utratí zá tréninky. To my si bohužel dovolit nemůžeme, takže jsme na částce, která je zhruba třetinová oproti ostatním. Toto je tedy druhá část. Dalo by se říct, že protrénujete tolik peněz, kolik seženete. Celkové číslo se proto stanovuje těžko, protože ta tréninková částka je prakticky neomezená.
Třetí část jsou investice. Jak jste říkal, já zároveň závodím a buduju svůj tým, protože až jednou z té formule vylezu a ukončím formulovou kariéru, tak chci, aby byl tým etablovaný na evropském trhu, respektive minimálně v evropské Formuli 3. To znamená, že velkou část našeho rozpočtu sežerou investiční části, což znamená koupit formuli, koupit kamion, koupit zázemí, koupit stan, koupit věci na přezouvání… Rozdíl mezi středoevropskou zónou, kterou jsem vyhrál, a evropskou Formulí 3 je třeba ten, že potřebujete hydraulické pistole na přezouvání. A jen dvě pistole plus hadice plus kompresor plus bomby stojí kolem milionu korun. Nás tedy stojí jenom milion to, abychom to auto přezuli. Toto je jen jeden z příkladů, ale věcí, které je třeba koupit, je spousta.
Celkově to máme rozdělené přibližně na třetiny – jednu třetinu prozávodíme, druhou třetinu protrénujeme a třetí třetinu investujeme do týmu. Výsledné číslo je tedy trochu složité spočítat, ale určitě je to ve vrchních desítkách milionů korun.
S finanční stránkou se pojí také partneři a sponzoři. Sháníte si je sám? Je to komplikovaný proces?
První roky jsem si je sháněl sám, asi až do sezony v roce 2020. Dnes už mi s tím pomáhá tým tří lidí, kteří to mají jako svůj hlavní job. Sestavit rozpočet v takových číslech by už pro mě samotného bylo v nadlidských silách. Bylo by to časově nemožné. Den má 24 hodin a musíte se rozhodnout, jestli jdete na schůzku s potenciální partnerem, nebo jestli jdete třeba běhat nebo na kolo. Bez fyzické přípravy to dělat nejde, ale nejde to ani bez peněz. Vždycky je to tedy plné kompromisů. K tomu mám rodinu a děti. To je výhoda, kterou oproti mě mají mladší kluci, proti kterým závodím. Nikdo z nich totiž rodinu nemá, druhému nejstaršímu je 23 let.
Vnímáte kvůli tomu svůj věk a tu spoustu povinností, které máte, jako hendikep?
Věk jako hendikep nevnímám, protože závody se jedou proti stopkám, je to něco, co se měří časem. To je jediný výsledek, který je důležitý. Takže dokud to přes svůj věk dokážu, nikdo to neřeší. Fernando Alonso je o tři čtvrtě roku starší, nedávno oslavil 41 let – ten ale jezdil na motokárách od pěti let. V tomto věku tedy ve Formuli 1 evidentně jde být a pořád je možné ten výkon podávat. On na tom ale pracuje už 35 let. Já se po čtyřech sezonách dostal do Formule 3, což se v historii ještě nikomu nepovedlo.
Zdroj: poskytnuto Vladimírem Netušilem
Kdybych řekl, že je to úplně bezpečné a život neriskujeme, tak by to byl nesmysl. Život ve formuli určitě riskujeme.
Chtěl bych se zeptat i na váš názor na bezpečnost. Riskují závodníci život, nebo jsou podle vás závody ve formulích bezpečný sport?
Obojí je pravda. Riskují život, ale zároveň je to bezpečné. Myslím si, že obě verze jsou pravdivé. Kdybych řekl, že je to úplně bezpečné a život neriskujeme, tak by to byl nesmysl. Život ve formuli určitě riskujeme.
Na druhou stranu už ale nejsme v letech Nikiho Laudy. Všichni samozřejmě vidíme, co se občas stane za nehodu, jako například, když Kuan-jü Čou před pár týdny jel několik set metrů hlavou dolů nebo když před pár lety Sophia Flörsch ve Formuli 3 po kolizi s formulí před ní letěla vzduchem několik desítek metrů a vyletěla ven z trati. Tyto případy, které jsem zmínil, ještě dopadly relativně dobře. Například ale Jules Bianchi před sedmi lety ve Formuli 1 trefil bagr a nehodu nepřežil.
Vždy, když se něco stane, tak se zavede nové opatření, aby se to nestalo znovu. Pak se ale stane zase jiná situace a člověk dopředu neví jaká. Obecně si tedy myslím, že život riskujeme, když ale jako rodič sleduju děti jezdit na motokárách, tak to považuju za bezpečnější než celou řadu jiných sportů. Nedávno mi jedna maminka říkala, že by svoji dceru na motokáry nedala, ale přitom jezdí parkur na koni. To považuju za významně nebezpečnější než motokárový sport.
Vzpomínám si samozřejmě na pár krizových momentů během závodu, kdy jsem se potom šel takzvaně „přebalit“.
Jaký jste prožil nejsilnější moment během závodu? Je nějaký intenzivní zážitek, na který nikdy nezapomenete?
Vzpomínám si samozřejmě na pár krizových momentů během závodu, kdy jsem se potom šel takzvaně „přebalit“. Nejsilnějším zážitkem pro mě ale byly emoce po loňském vítězství na domácím závodě v září v Brně. Byl tam celý tým, rodina a po závodě jsem měl přesně ten pocit, že právě kvůli tomuto to všechno děláme. Celá ta dřina byla kvůli tomuto jednomu momentu, který jsem prožil v Brně.
Zmínil jste krizové momenty. Můžete říct, co se stalo?
Bylo jich samozřejmě několik. Jeden z těch velkých, který si pamatuju, byla zatáčka Eau Rouge ve Spa, která je známá tím, že ji spousta pilotů ve formuli ani v jiných autech nikdy v životě neprojede na plný plyn. Mně se to povedlo během první jízdy při prvním tréninku ve Spa-Francorchamps.
V rámci druhého závodu stejného víkendu pak došlo k incidentu, kdy do mě v zatáčce Bus Stop narazil soupeř, a to do pravé zadní pneumatiky. Myslel jsem, že mám defekt zadní pneumatiky, ale nevěděl jsem to. Když jsem o pár zatáček dál jel do Eau Rouge, tak jsem si myslel, že tam ten defekt je, ale jistý jsem si nebyl. Ukázalo se, že tam ten defekt je a o tři zatáčky dál jsem musel auto odstavit.
To je asi velký zážitek pro všechny, kteří tomu rozumí – projet s defektem pravé zadní pneumatiky zatáčku Eau Rouge ve Spa-Francorchamps.
Viděl jsem na vašem Instagramu, že jste minulý rok v Brně do formule posadil i bojovníka Karlose Vémolu. Jak mu to šlo?
Šlo mu to. Jel v tom samozřejmě jako někdo, kdo v tom seděl poprvé. Měli jsme v tu dobu poruchu na formuli 4, proto jsme ho posadili do formule 3. Ta je ale na rozdíl od formule 4 strašně náročný stroj na řízení. Tam už začíná platit tvrzení, že s tím napoprvé nemůže jet každý.
Karlos mě ale mile překvapil tím, že je hrozně učenlivý. Umí daleko inteligentněji naslouchat, než si někteří lidé mohou myslet. Formulí jel dvakrát a mezi první a druhou jízdou hltal spoustu informací, které dokázal vstřebal a v té druhé jízdě je použít. Jestli tedy můžu říct něco pozitivního, tak je to to, že umí neuvěřitelně dobře vnímat a jít si za tím.
Sám od sebe ve čtvrtém nebo pátém kole druhé jízdy zastavil s tím, že už fyzicky nemůže a ukázal na dvě části těla, což byly ruce a krk. A umíte si asi představit, jak vypadá Karlosův krk a jeho ruce. Já mám asi o třicet kilo méně než on a moje ruce vypadají úplně jinak. Sám od sebe ale přijel, lidově řečeno, zadýchaný jako kráva, což ale vycházelo i z adrenalinu, protože fyzičku má dobrou.
Líbilo se mi, že sám uznal, jaká to je obrovská dřina a že každý sport je úplně jiný. To byl i můj motiv, proč jsem ho oslovil s tím, abychom udělali nějakou kravinu, že on si sedne do formule a já s ním půjdu do klece. Zatím za sebou máme jen jízdu ve formuli a na zápas v kleci ještě čekám.
Zdroj: poskytnuto Vladimírem Netušilem
Co člověk musí splňovat, aby byl úspěšným pilotem formule? Jaké musí mít vlastnosti nebo zdatnosti?
Musí na tom být samozřejmě fyzicky dobře, ale musí mít i řadu jiných předpokladů. Bez fyzické přípravy to nejde, možná jen na úrovni nějakého amatérského šampionátu nebo když člověk jezdí jen pro zábavu. Potkal jsem na některých nižších šampionátech i starší pány piloty, kterým bylo 50, měli trošku pupek, rádi si dají pivo a životosprávu tolik neřeší. Pak ale taky kolo zajedou o 15 sekund pomaleji než to auto, ve kterém jedou, zajet dokáže. Vždycky tedy záleží na úrovni, jaké se tomu člověk věnuje.
Fyzická příprava je důležitý předpoklad. Bohužel to zároveň nejde dělat bez sponzorů a peněz. Tento sport je drahý. Úspěch bývá kombinací sportovních výsledků a finančního budgetu a na obojím záleží stejně. Každý z nás je na něco talentovaný, jen jde o to, kdo to objeví a kdo ne. Já přesně vím, že spousta věcí mi nejde a už se je nenaučím, natož abych v nich mohl závodit. Talent je nezbytný, na druhou stranu je ale i spousta talentovaných lidí, kteří nikdy nedokázali nic.
Kromě toho potřebujete i obrovskou vůli, sebezapření a umět skákat přes překážky, které před člověkem jsou a pořád se objevují nové a nové. Člověk dostane plno facek, ale jdete dál, protože ten motor, co vás žene dopředu, je silnější. Kdybych to tedy měl shrnout, tak nejdůležitější jsou talent, vůle a fyzická příprava.
Pořád dokola střídáte posilovnu, běh, kolo, trenažér a reálný okruh. Ideálně dvoufázové tréninky (dvakrát denně) šest dní v týdnu. To je přístup, který preferuju já, ale každý pilot to má samozřejmě rád jinak. Mezitím si někteří z nás dají skleničku šampaňského, jiným to trenéři zakážou, ale v každém případě je to dokola běh, jízda na kole, okruh a trenažér.
Zdroj: poskytnuto Vladimírem Netušilem
Jakou radu byste měl pro mladé lidi, kteří by se také chtěli stát piloty formule? Co pro to musí udělat? Jaký je první krok?
Píše nám hodně mladých kluků, takže pokud se pro to někdo rozhodne, nejjednodušší krok je najít si naše stránky a ozvat se. Když ale člověk začne, tak nejdůležitější je poslouchat a vydržet. Věřit tomu snu, jít si za ním a vydržet. To možná v generaci mladých kluků malinko chybí. Když nám někdo napíše, tak víme, co máme udělat, a tomu šestnáctiletému klukovi to řekneme. On si pak ale za tím musí jít. Musí tomu něco obětovat, což je ten moment, kdy se začíná lámat chleba.
Jaký teď před sebou máte cíl? Je to dostat se do Formule 1?
Jsem v tomto realista a nejsem si jistý, jestli je to politicky a z hlediska PR správně, aby se tam někdo ve 40 letech mohl dostat. Příští rok by to ani nešlo, existuje totiž určitý bodový systém pro získání superlicence a musíte vyjezdit určité výsledky ve Formuli 3 a Formuli 2. Takže i kdybych na to měl, tak to ještě tři roky potrvá a nejsem si jist, jestli to vedení Formule 1 dovolí, protože do toho příběhu se jim to myslím úplně nehodí.
V každém případě letos jsem dostal už dvě nabídky od týmu Trident z Formule 2. Oslovili mě, když viděli, jak je nemožné to, jak jezdím, a že mám vepředu velký rozestup na mladé kluky. To si myslím, že je realistický cíl. Mám ještě jeden cíl, ale nechci ho zatím zveřejňovat příliš dopředu. Mám plány s Formulí 1 v rámci jiného šampionátu, ale je příliš brzo na to, abych ho mohl konkrétně oznámit.
Už teď za sebou ale máte spoustu úspěchů. Který je pro vás osobně nejvýznamnější? Je to právě ten loňský v poháru středoevropské zóny?
Ano, asi je to právě to loňské vítězství. Je i několik dalších dílčích závodů, na které rád vzpomínám a emoce z nich si pamatuju do dneška, ale jestli jsem na něco opravdu výsledkově pyšný, tak je to absolutní vítězství ve středoevropské zóně. Byla to moje první sezona ve Formuli 3.
Jsou tam týmy, které mají perfektně připravená auta, a zároveň je to místo, kde máte dvě třetiny startovního pole složené z mladých kluků, kterým je 17, 18, 19 let. Závodíte tam tedy proti klukům, kteří míří dál a jejich tátové věří, že to dotáhnou do Formule 1. Mně se to ale můj první rok podařilo vyhrát. Takže i kdybych to už nikdy nedotáhnul dál, tak na toto budu koukat jako na největší úspěch.
