Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
S celostním a mentálním koučem Vítem Schlesingerem o propojenosti psychiky s tělem, radách na kvalitnější život, terapii infračerveným světlem i o spolupráci s Tomášem Berdychem a dalšími sportovci.
Štěstí není to stejné, co úspěch, buďme sami sebou a nebojme se dělat chyby. To jsou některé z věcí, které celostní a mentální kouč Vít Schlesinger učí své klienty. Chodí za ním nejen profesionální sportovci soutěžící na té nejvyšší světové úrovni, ale i úspěšní manažeři a byznysmeni. Co je trápí? Mají sice peníze a dobré postavení, ale jsou nešťastní a neví, jak dál. Vít Schlesinger jim pak pomůže v tom, aby vedli především spokojený život a uvědomili si, co je pro ně v životě ve skutečnosti důležité.
Ve svém celostním přístupu, který pojmenoval sporthacking, propojuje Vít Schlesinger tělesnou stránku s psychikou, které spolu, jak sám říká, velmi úzce souvisí a navzájem se ovlivňují. Kromě toho se navíc osobně podílel na vzniku panelů infračerveného světla Lighthacker, které využívají mimo jiné i fotbalisté Baníku Ostrava či Sparta Praha. Právě toto světlo Vít Schlesinger označuje za „hack budoucnosti“. Proč? I o tom a mnohém dalším jsme si popovídali v obsáhlém rozhovoru.
Pracujeme s dechovými technikami, s chladem, teplem – nazvěme to „hacky“ – které mi můžou i hodně usnadnit a zkvalitnit život.
Je to o tom, abychom žili na vrcholu svého potenciálu. Můj primární cíl s klientem není výkon, ale aby žil spokojený a šťastný život.
Vít Schlesinger. Zdroj: se svolením/poskytnuto Vítem Schlesingerem
Co je to celostní přístup a jak jste se k tomuto typu vedení klientů dostal?
Pracoval jsem v řadě oblastí. Prošel jsem si fitness trenérem, když jsem žil před 15 lety v Kanadě a ve Spojených státech, dělal jsem v oblasti výživy a fitness a během toho studoval vysokou školu, kde jsem měl filozofii, psychologii, fyziologii a sportovní psychologii.
V posledních 10 letech jsem přicházel na to, že člověk je holistická bytost a všechno souvisí se vším. Příkladem je, že to, jak se cítíme, ovlivňuje naše vzorce dýchání, naši posturu nebo jak máme svěšená ramena. Pokud má člověk depresi, často velmi brzo poznáte, že něco není v pořádku, a naopak člověk, který se cítí dobře, má úplně jinou posturu. Zkrátka psychika ovlivňuje naše tělo a naopak. Všechno je propojené.
Před 10 lety jsem přišel na to, že když se sportovcem pracuji celostním přístupem, tak to má úplně jinou váhu, než když s ním pracuju jenom na hlavě, na výživě nebo jen jako fitness trenér. Cítím své poslání především jako člověk, který se jiné lidi snaží inspirovat nebo motivovat a být jim průvodcem, proto dělám celostní přístup, který jsem pojmenoval sporthacking. Je to nejfunkčnější model pro to, abych se já jako člověk mohl posunout po všech stránkách, ne jenom po výkonnostní.
Sportovec by měl být hlavně spokojený sám se sebou, aby si uvědomoval, o čem je život.
Jak to vypadá v praxi? Klient dostane nějaký plán?
To je skvělá otázka, protože v žádném případě to není o plánu. Já ze 70 procent funguju jako mentální kouč a všechno propojuju. Spolupráce vypadá tak, že se sportovci jsem několik let – dva tři až čtyři roky, s někým i déle – a setkáváme se jednou za zhruba dva až tři týdny. Někdy i častěji, když je to potřeba. Pracujeme dlouhodobě na věcech, které si spolu stanovíme, ale většinou je to umět pracovat s chybou, emocemi nebo o odstranění strachu.
U spousty sportovců se stává, že na tréninku hrají skvěle a uvolněně, ale když přijde zápas, pokazí první přihrávku a hrají o dost hůř. S tímto pracujeme na dlouhodobé bázi. Když mám jezdce formule, tak ten zase potřebuje něco jiného a zároveň se také učí, jak pracovat se svým tělem. Takže pracujeme s dechovými technikami, s chladem, teplem – nazvěme to „hacky“ – které mi můžou i hodně usnadnit a zkvalitnit život.
Je to o tom, abychom žili na vrcholu svého potenciálu. Můj primární cíl s klientem není výkon, ale aby žil spokojený a šťastný život. Osobně si na to nehraju, ale jsem označován za zakladatele celostního přístupu u nás, protože jsem tomu dal nějaké hranice ve vrcholovém sportu. Například o tématu vztahů nebo štěstí se v této souvislosti ještě před pár lety tolik nemluvilo. Já to ale vnímám a podepíšu se pod to, že pokud je sportovec spokojen sám se sebou a ví, kým je, tak ví i to, kam směřuje. Tím pádem si může i svou cestu užívat. I když to bolí, je tam spousta tréninků a selhání, tak mu to dává smysl. A já jsem průvodcem, který učí své klienty, aby byli mistři svého fyzického a mentálního těla.
Zdroj: se svolením/poskytnuto Vítem Schlesingerem
Nedostatek energie a časová tíseň jsou za mě problémem dnešní doby. A to nejsou jen vrcholoví sportovci, ale i pracující lidé a studenti. Všichni se s tím potýkáme.
Setkáváte se s tím často, že klientům jejich cesta, kterou si dříve stanovili, smysl dávat přestala?
Za ty roky jsem se setkal se spoustou sportovců, kteří byli i známí a výborní reprezentanti, ale to, co dřív dělali rádi, tak už je to nenaplňovalo a necítili se šťastní několik let. To je přesně ten point. Sportovec by měl být hlavně spokojený sám se sebou, aby si uvědomoval, o čem je život, že to je o tom, jak pracovat se sebou, o vztazích, o ranních rituálech, jak pracovat s emocemi, jak poznávat sám sebe.
Zaměřuji se právě na sebepoznání, které propojuji s biochemií těla, takže částečně se stravou, suplementy. To jsou všechno věci, které jsou spojenými nádobami. Protože pokud hůř spím, tak si snižuji vyplavování dopaminu a endorfinu, snižuje se mi pozornost a potom to vede k tomu, že mám méně efektivní trénink. Nebo jako běžný člověk, ať už student, nebo pracující člověk, mám tendenci k úzkostem nebo depresím. Potom v práci dělám více špatných rozhodnutí, přijdu domů a nemám energii.
Nedostatek energie a časová tíseň jsou za mě problémem dnešní doby. A to nejsou jen vrcholoví sportovci, ale i pracující lidé a studenti. Všichni se s tím potýkáme, neumíme se zastavit a napojit na sebe samé.
Pokud v dnešní době nemám pod kontrolou sám sebe, tak mě zaručeně bude mít pod kontrolou okolí. Tak to je. Před 20, 30 nebo 40 lety to nebylo tolik potřeba, ale dnes žijeme ve strašně zrychlené době tlačené na výkon, na úspěch a na výsledek. Současná doba je za mě skvělá, ale je strašně rychlá a vytváří strašně moc strachů a úzkostí.
Spousta dětí je dnes závislých na drogách, alkoholu nebo nějakých návykových látkách nebo na vyplavování dopaminu. Když si někdo dá kokain, tak je to hlavně o vyplavování dopaminu. Když vezmu mobilní telefon do ruky, je to znovu o dopaminu. To jsou přesně ty věci, které si v dnešní době neuvědomujeme, a pak zjistíme, že nevíme, kým jsme, že máme úzkosti a kolem nás jsou všichni „dokonalí“. Tohle je obrovský problém, který se netýká jen sportovců.
Kromě sportovců mám mezi klienty i lidi z vysokého byznysu a mým cílem je, aby věděli, kým jsou, aby měli konkrétní nástroje. Jsem ale hlavně jejich průvodce – učím je, aby na to přišli sami.
Jak se tomu vyvarovat?
Musím být o krok napřed a uvědomovat si, co je v životě důležité, kým jsme, jak se sebou konkrétními kroky pracovat, jak mít více energie. Protože pokud má člověk více energie, tak je schopen být efektivnější, být víc v pohodě, dělat lepší rozhodnutí a lepší rozhodnutí vedou k lepšímu pocitu. Lepší pocit zase vede k tomu, že jsem víc v pohodě. Ale naprostá většina lidí žije opak – jsem unavený, mám málo energie, nevím, kým jsem, ptám se sám sebe, jestli jsem na dobrém místě, myslím si, že ostatní kolem jsou „lepší“. Je to spirála, která nikam nevede, je to slepá ulička.
Právě s tímto pracuju. Kromě sportovců mám mezi klienty i lidi z vysokého byznysu a mým cílem je, aby věděli, kým jsou, aby měli konkrétní nástroje. Jsem ale hlavně jejich průvodce – učím je, aby na to přišli sami. To je nejdůležitější. Já nedávám návody. S klienty si povídám a snažím se jim dávat ty správné otázky i techniky, aby si na to přišli sami. A třeba i formou chyby, to je naprosto v pořádku, protože chyba není selhání. Chyba je nutná a my se v dnešní době bojíme dělat chyby. Proto často neděláme nic, máme z toho špatné svědomí a tím pádem se ještě více bojíme dělat chyby.
Nedávno jsem například dělal pro generálního ředitele Lidlu a manažery jiných firem. To jsou normální lidi, normální chlapi, kteří ale mají tlak na brutální výkon, mají blbý spánek, stres. Kdo to dnes nemá? U nich je to ale ještě více exponované. I mladý člověk, který žije třeba na vesnici, se tomuto nevyhne. A pokud nemám pod kontrolou sám sebe, tak mě má pod kontrolou okolí. Proto je extrémně důležité umět pracovat sám se sebou a vědět, kým jsem.
Kdo za vámi nejčastěji chodí? Musí člověk něco splňovat, abyste jej přijal za svého klienta?
Dobrá otázka… musíme si sednout. Za mnou chodí klienti, kteří nečekají zázračnou „pilulku“, ale třeba ti, kteří jsou ve slepé uličce. Mými klienty jsou zejména vrcholoví sportovci a pak pár top manažerů. A například když takový manažer přijde, tak řekne: „Mám spoustu peněz, jsem zabezpečený na další dvě generace. Vím, že se mám dobře a mám všechno, co jsem v životě chtěl. Ale vnitřně nejsem šťastný.“
Mají úzkosti, cítí se po těle skleslí. A tělo nikdy nelže. Hlava jim říká, že mají všechno, ale po těle cítí, že nejsou v souladu sami se sebou. Z hlediska neurovědy jsme z 95 % nevědomá mysl, to je podvědomí, a 5 % je vědomá mysl, to je ta hlava. A hlava nám může říkat, že se máme dobře, ale po těle cítíme opak.
Koučuju například jednu modelku, která říká, že ví, že je strašně krásná a že jí to všichni říkají. Mám sportovce, kteří řeknou, že jsou v reprezentaci, chtějí do NHL a ví, že na to mají. Když se ale bavíte s těmito sportovci, manažery nebo modelkou a po prvním sezení se zeptáte: „Opravdu v to věříš? Řekni mi, co cítíš po těle, když se bavíme o NHL, o tom jak si věříš.“ Tak oni se často rozpláčou a řeknou, že v to vlastně nevěří. A modelka řekne, že ví, že jí všichni říkají, že je hezká, ale sama to necítí a vůbec v sebe nevěří. A zase někdo jiný, kdo má peníze, se přesvědčuje, že je šťastný, protože by měl být, ale přitom cítí něco úplně jiného.
Když to zjednoduším, tak hlava je proti srdci. Hlava říká „jasně, jsi krásná, jsi v repre, jsi bohatý“, ale já cítím něco jiného. Hlava má ale tendenci vytvářet si příběhy, že to tak není. A pokud v tom roky žiju a obelhávám se, tak žiju v takzvaném vnitřním konfliktu a jsem sám proti sobě.
Proč se to podle Vás děje?
Je to proto, že v dnešní době je spousta lidí v takzvaném vnitřním konfliktu. Sportovci často řeknou, že jsou v reprezentaci a vydělávají spoustu peněz, ale když si s nimi sednete, tak po čase přiznají, že je ten sport vlastně nebaví, mají úzkosti na tréninku a chodí tam s nechutí. Je to proto, že neumí pracovat sami se sebou a jsou ve vnitřním konfliktu.
Když to zjednoduším, tak hlava je proti srdci. Hlava říká „jasně, jsi krásná, jsi v repre, jsi bohatý“, ale já cítím něco jiného. Hlava má ale tendenci vytvářet si příběhy, že to tak není. A pokud v tom roky žiju a obelhávám se, tak žiju v takzvaném vnitřním konfliktu a jsem sám proti sobě. A troufnu si dle své zkušenosti říct, že tohle je vzorec většiny lidí. Mají super postavení, vydělávají spoustu peněz – a je jedno, jestli je to sportovec nebo top manažer – ale nejsou šťastní a nevědí proč.
Tady vzniká vnitřní konflikt, protože popírám sám sebe. Jedna část mého já říká, že je všechno super, ale druhá část mého já říká, že nejsem šťastný. Roky žijeme v tomto přesvědčení, až to praskne třeba vyhořením. Dostáváme se do začarovaného kruhu, ze kterého je velmi těžké vystoupit.
Lidská psychika se vyvíjí do 7 let věku, proto v těch 95 % mé podvědomé mysli je spousta programů a myšlenek, které nejsou moje. To nejsem já. Můžu to ale „přeprogramovat“ a všechno změnit. Ve chvíli, kdy začnu vnímat vlastní strachy, tak nepopírám sám sebe. Není špatné mít strach. Mám ho, ale dokážu se na něj podívat a následně s ním pracovat.
Zdroj: se svolením/poskytnuto Vítem Schlesingerem
Existují nějaké ranní rituály, které může každý z nás dělat pro zkvalitnění života?
Rozhodně. Ráno dělá den. Z hlediska neurologie máme 4 stadia mozku. Když spíme, tak jsme v deltě, to je v podstatě koma, nad tím je théta, to je stav hypnózy, nad tím je hladina alfa, což je vědomý stav, kdy jsem ztratil smysl času a dělám, co mě baví. Spousta sportovců nejlepší výkony podává v hladině alfa, říká se tomu „flow“. Hladina alfa je stav, kdy není strach, protože jsem v úplné přítomnosti. A nad tím je beta, ve které přemýšlíme.
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
Co se dozvíš po odemknutí?
Co může každý z nás ráno dělat pro zkvalitnění života.
Proč je velice důležité 30 minut od probuzení nebrat do ruky telefon.
Jaká byla spolupráce se světovým tenistou Tomášem Berdychem.
Jaké problémy lidi v současnosti nejvíce trápí.
Proč je extrémně důležité nebát se dělat chyby.
Jaké benefity má v rámci terapie infračervené světlo.
S jakým problémem se často potýkají MMA zápasníci.
Co Vít Schlesinger radí mladým lidem pro kvalitnější život.
Většina lidí je v dnešní době v betě. 70 % lidí myslí na strach z budoucnosti nebo si táhne křivdy z minulosti. To je život v určité spirále. My máme 50 až 60 tisíc myšlenek za den. 90 % těchto myšlenek se nám každý den opakuje. To znamená, že máme určitou smyčku, kde spousta myšlenek a emocí je dobrých, řada neutrálních, ale i špatných, kdy se vzbudím a už to jede. Mysl funguje na bázi rituálu, takže se nám neustále po ránu opakuje stejný pocit a myšlenky. 90 % myšlenek je každý den stejných.
Důvod, proč to říkám, je ten, že když spíme, tak ráno jdeme z delty přes thétu a alfu do bety. A ráno jsme extrémně nastavitelní. Kromě probouzení jsme v alfě a thétě za den ještě jednou, a to při usínání. A když tam mám myšlenky strachu, že nejsem dost dobrý a jdu spát, tak se to ukládá do podvědomí a pravděpodobně se s tím i budím. Proto když se ráno vzbudíme, tak hned myslíme na to, že máme strašně moc práce, jsme v časové tísni, aniž bychom na to myslet chtěli.
Pokud jsem po ránu extrémně nastavitelný a vezmu do půl hodiny mobil, tak svůj mozek trénuju na to, aby byl v reaktivním módu i po zbytek dne, a ne v kreativním módu. Pokud do půl hodiny začnu sledovat Instagram, Facebook, e-maily, tak svůj mozek doslova učím, aby byl v průběhu života více reaktivní.
Zdroj: se svolením/poskytnuto Vítem Schlesingerem
Mozek je v tom proti nám. Všechno, o čem se tady bavíme, je o přežití. Naším úkolem je vyrůst, přežít a všechno se naučit. Štěstí je jen bonus, který si můžeme dovolit. Pocit štěstí je hlavně o dopaminu, o hormonech. To je další velmi komplexní téma, ale souvisí to právě s tím celostním přístupem.
Pokud jsem totiž po ránu extrémně nastavitelný a vezmu do půl hodiny mobil, tak svůj mozek trénuju na to, aby byl v reaktivním módu i po zbytek dne, a ne v kreativním módu. Pokud do půl hodiny začnu sledovat Instagram, Facebook, e-maily, tak svůj mozek doslova učím, aby byl v průběhu života více reaktivní. To znamená, že pokud jsem v práci, někdo mi pošle úkol, víc reaguju a míň přemýšlím nad sebou a co vlastně v životě chci. Jsem zkrátka méně kreativní. A zároveň když si do půl hodiny vezmu ten mobilní telefon, tak ovlivňuji i to, na co budu myslet. Ale víte, proč ho většina lidí bere bez důvodu?
Protože chtějí být v kontaktu s vnějším světem?To možná taky, ale primární důvod je ten, že to vyplavuje dopamin. A dopamin vyplavím ve chvíli, kdy je něco nového. Dopamin je hormon chtění a my, aniž si to uvědomujeme, tak jsme na něm závislí. Hodně lidí ví, že mobil před spaním nebo po ránu je špatný, ale všichni to dělají.
Když jsem například dělal pro generálního ředitele Lidlu nebo manažery Siemensu, takřka 60 lidí zvedne ruku, že to ví, ale všichni to i přesto dělají. Protože ta podvědomá mysl, těch 95 %, je silnější než já. A já vím, že ráno ten dopamin vyplavím aspoň trošku. A dopamin je důležitý. Nebýt dopaminu, tak Kolumbus nikdy neobjeví Ameriku a my nevyjdeme z jeskyní.
To je ten dnešní pocit, že když na telefonní obrazovce slajdnu, najdu tam něco nového a zase něco nového. Jsou to emoce, ať už pozitivní, nebo negativní, a my jsme na tom závislí.
To je přesně ta cesta do pekel, kterou spousta lidí zobecňuje tím, že to nevadí a už jsou tak naučení. Ale ne. Pokud nemám pod kontrolou svoje ráno, tak zaručeně budu mít pod kontrolou okolí či sociální sítě, ale pokud jsem mistr svého rána a jsem extrémně nastavitelný, tak si můžu udělat určité ranní rituály, kdy se propojím sám se sebou a svojí podstatou.
Když jste v hladině alfa, tak víte, co je pro vás dobré, víte, co byste měl dělat. Víte, že později přijde shon, pojedete pecky, bomby, ale své ráno máte pod kontrolou a víte, co chcete a co je pro vás důležité. Proto spoustu lidí učím a trénuju je, aby si našli nějaký ranní rituál.
Chlad není vůbec jen o imunitě, to je to nejmenší. Je to o tom, že mění struktury mozku, mění to, že jsem víc v přítomnosti a není tam strach. To znamená, že najednou se mnohem více uvolním a jsem schopen vidět a vědět, co je pro mě důležité a co mi dává smysl.
Zobecnit se to dá tak, aby si lidé našli půl hodinu nebo aspoň 10 minut sami na sebe. Ideální je, když to spojím s tím, že si dám studenou sprchu. To je zase spojené s tím, že z hlediska neurovědy studená sprcha způsobí to, že mozek spustí určité reakce – znovu jde o přežití – a vypne okamžitě emoce, i emoce strachu. A když vylezu ze studené sprchy, tak se najednou cítím dobře, cítím se v přítomnosti. Jste v alfě jenom proto, že skočíte do studené vody.
Chlad není vůbec jen o imunitě, to je to nejmenší. Je to o tom, že mění struktury mozku, mění to, že jsem víc v přítomnosti a není tam strach. To znamená, že najednou se mnohem více uvolním a jsem schopen vidět a vědět, co je pro mě důležité a co mi dává smysl. Udělám pro sebe něco fyzicky, mentálně a hlavně pak mám i větší senzitivitu na dopamin, na hormon štěstí a jsem méně senzitivní na kortizol, což je hormon stresu. Když to zjednoduším, tak na stresové situace lépe reaguju. Jenom otužováním v rámci ranního rituálu.
Zdroj: se svolením/poskytnuto Vítem Schlesingerem
Otužování nebo lépe řečeno chladová termogeneze má ještě jeden obrovský efekt. Já jako mladý člověk každý den překonávám to nejdůležitější v životě – sám sebe. Svoje strachy, svou nechuť, svou lenost, dělám něco pro své zdraví a hlavně pro svou psychiku.
Když řeknete mladému člověku medituj, tak má hlavu plnou myšlenek a nejde mu to, protože tam jsou myšlenky a je to těžké. Ale tím, že ráno skočím do studené vody a pak si udělám dechové cvičení, tak už jsem zklidněný, už jsem v přítomnosti a jde to mnohem snáz. A hlavně jsem překonal sám sebe. A v dnešní době nám strašně chybí překonávat sám sebe, jinými slovy svůj strach, svou lenost, ale když tohle dělám pravidelně, tak tím zvedám i svou sebedůvěru.
To se potom propisuje i v jiných oblastech. Mám větší sebedůvěru, takže jsem senzitivnější na hormon štěstí dopamin, jsem doslova víc v pohodě, lépe čelím stresu. To jsou přesně věci, které nám v dnešní době chybí, zejména u mladých lidí.
(Tomáš Berdych) byl profík-gentleman. Věci zkoušel a byl ok s tím, že mu něco nefunguje, ale to neznamená, že to je špatně. Naopak viděl, co mu nesedí, a hledal správnou cestu. Spolupráce s ním byla fajn.
Mezi Vaše klienty patřil i bývalý světový tenista Tomáš Berdych. Jak se Vám s ním pracovalo? Je sportovec na takto špičkové úrovni hodně náročný?
Je, Tomáš byl hodně náročný. (smích) Ale v dobrém slova smyslu. Myslím si, že nám to vyhovovalo oběma. Měl mě poslední dva a půl roku na sklonku kariéry. Měl několik mentálních koučů, ale mě sledoval nějakou dobu na sítích a šel de facto na jistotu. Věděl, že dělám celostní přístup a můžu ho ještě posunout. A myslím, že se nám to do jisté míry povedlo.
Tomáš začal trochu jinak přemýšlet nad sebou, nad koncem kariéry, nad tím, co je vlastně důležité, a pokud člověk cestuje, vydělává spoustu peněz, ale neužívá si to, tak jakou to má potom hodnotu a jaký může podat výkon.
Takže ano, Tomáš byl náročný, protože si toho spoustou prošel a je to sportovec světové úrovně. Ale věděl, co chce, a zároveň bylo dobré to, že když mu člověk něco řekl, tak zkusil x věcí a řekl „tohle mi funguje nejvíc, to si nechám“. Byl to profík-gentleman. Věci zkoušel a byl ok s tím, že mu něco nefunguje, ale to neznamená, že to je špatně. Naopak viděl, co mu nesedí, a hledal správnou cestu. Spolupráce s ním byla fajn.
Zdroj: se svolením/poskytnuto Vítem Schlesingerem
Lidé většinou berou chybu jako osobní selhání, ale to tak přece není. Já se nejvíc učím v chybě, ale nejvíc se bojím ty chyby dělat. Rada pro mladé lidi je začít se nebát dělat chyby.
Jaký problém z vašich zkušeností lidi trápí nejvíce? Je to ten vnitřní konflikt, o kterém jste mluvil, nebo něco jiného?
Je to určitě i vnitřní konflikt, ale zároveň jsou to třeba lidé, kteří mají úzkosti a neví proč. Nejsem ale psycholog. Ke mně chodí především klienti, kteří jsou na tom dobře, ale chtějí naplno rozvinout svůj potenciál. Pracujeme spolu tedy po fyzické i mentálně stránce, protože to je propojené. Pracujeme s chladem, pracujeme se spánkem, pracujeme s biochemií těla a už jenom to mi může zvednout energii, náladu a psychiku. A zároveň hodně pracujeme s tématem chyby, selhání.
Lidé většinou berou chybu jako osobní selhání, ale to tak přece není. Já se nejvíc učím v chybě, ale nejvíc se bojím ty chyby dělat. Rada pro mladé lidi je začít se nebát dělat chyby. Minimálně do 30. roku života je to o tom sekat chyby a učit se z nich. Chyba není selhání, ale my to tak bohužel vidíme.
Klienty učím, že to je jejich podvědomý program, že chyba rovná se selhání, ale to tak není. A když si to uvědomí, najednou se uvolní a nebojí se dělat chyby. Když se nebojím dělat chyby, tak si víc troufám, jsem víc uvolněnější. V životě je nejhorší to, když vím, že jsem něco nezkusil. Ale pokud něco zkusím, ale nevyjde to, tak to je úplně v pořádku.
Dál, z hlediska tělesného, je to umět pracovat se svou energií a z hlediska mentálního vědět, kým jsem. Vím, že to je taková fráze, ale je to nejdůležitější otázka v životě. Psychika se vyvíjí do sedmi let života a z velké části je v našem podvědomí vliv rodičů a výchovy. Když to začnu poznávat, tak jsem to pořád já, ale začnu tvořit sám sebe podle svých představ. I podle toho, co cítím, co je v souladu se mnou.
Pokud budu žít hektický život, pokud budu špatně spát, budu ve stresu, tak po pěti deseti letech zjistím, že jsem totálně nešťastný, zničený a možná na drogách. A pak se dívám, co se stalo. Je to proto, že jsem se neuměl na sebe napojit, vědět, kým jsem, jaké jsou moje potřeby, hodnoty, co je pro mě důležité.
Tohle je věc, kterou u mladých vnímám hodně, a je to obrovská škoda, protože potom se bojí být sami sebou. A být sám sebou vyžaduje odvahu, ale je to jediná cesta. Ta samozřejmě vede přes chyby, ale chyba není selhání, jenom proces. Nejvíc se učím, když dělám chyby. Nejvíc chybující hráč v Lize mistrů je Ronaldo.
Infračervené světlo je za mě hack budoucnosti. Je to neinvazivní a naprosto bezpečná metoda, spektrum světla, které je stejné jako ve slunečním záření.
Vy jste vyvinul také panely na infračervenou terapii. Ty slouží k čemu?
Infračervené světlo je za mě hack budoucnosti. Je to neinvazivní a naprosto bezpečná metoda, spektrum světla, které je stejné jako ve slunečním záření. A když se to perfektně nastaví, tak diody a čipy v panelech jsou schopny produkovat stejné světlo o stejných nanometrech jako Slunce. Infračervené světlo člověka prostoupí až 29 centimetrů do těla, do buněk, do mitochondrií, což je nejdůležitější buňka, kde se štěpí energie. Dodává vám to doslova fotony energie. Vyplavujete více testosteronu, takže mužského hormonu, ale zároveň dopaminu. Zároveň vám to dodává energii a zvyšuje až osminásobně cirkulaci uvnitř buněk.
Mám klienty například v Manchesteru United, ve Spartě, ve Slavii, Baníku Ostrava a vidím zde takřka 100procentní výsledky. Využívá to také domov důchodů či velmi zdraví lidé, kteří chtějí po ránu přísun energie a naladit své buňky či optimalizovat mentální funkce. I proto, protože je světlo prostoupí přímo do buněk, odvádí zánět z těla, vytváří kolagen, zlepšuje spánek či zvyšuje mikrocirkulaci, člověk nemá takové bolesti a má více energie.
Zdroj: se svolením/poskytnuto Vítem Schlesingerem
Osobně jsem stál u vývoje panelu Lighthacker, kde vím, že jsou tam německé čipy a německé osazení, a navíc se montuje v ČR. Zatímco jiné značky v Čechách to vozí z Číny. Také jim to funguje, ale mají úplně jinou prostupnost, sílu a kvalitu.
Červené a blízké infračervené světlo je velmi funkční právě v hojení, regeneraci a u zdravého člověka svítí přes lebeční stěnu přímo do nervových buněk v mozku. Ráno se tedy cítíte víc „resetlej“, víc v přítomnosti, vyplavíte dopamin, dodá vám to foton energie, u sportovců zlepší regeneraci, je to silně protizánětlivé a nemá to negativní vedlejší efekt.
V rámci ranního rituálu, když si pod to člověk na 10 až 15 minut lehne nebo sedne a udělá si dechové cvičení, takže medituje a zároveň přijímá energii, která ho sama o sobě dobije a cítí se harmonizovaný. Za mě je to jeden z top hacků.
My 90 % času strávíme v interiéru a zároveň ve střední Evropě kromě tří čtyř měsíců slunce tolik nesvítí. Pod panelem mi stačí být 15 minut, kdežto venku bych musel být hodinu a půl na přímém slunci. Slunce má v sobě ale také UV, které mě za 20 minut spálí, což nechci. Právě proto se vzalo jen to infračervené světlo, dala se tomu nejlepší optika, osazení a vytvořily se panely Lighthacker, které mají různou velikost, a kdo je má, tak u něj vidím fantastické výsledky.
Zdroj: se svolením/poskytnuto Vítem Schlesingerem
Musel jsem si projít i přes řadu selhání, ale ta jsem viděl jakou součást cesty a jsem za ně vlastně rád, i když to v té chvíli bolelo. Když roste sval, tak neroste tak, že budu sedět na gauči, ale musím něco dělat. Musím třeba zvednout činku. A to bolí.
Tím jste pěkně navázal na to, na co jsem se chtěl zeptat dál. Jak dlouho trvá, než člověk u celostního přístupu zaznamená výsledky? Je to individuální?
Všechno je propojené. Pokud jsem na tom dobře, tak můžu některé věci začít dělat a na fyzické úrovni je můžu začít cítit v rámci týdnů, ať už je to v rámci otužování, nebo světla, které výrazně zlepšuje i spánek. Mám řadu klientů, třeba MMA zápasníky, kterým se díky tomu spánek zlepšil. A když se vám zlepšuje spánek, tak vyplavujete více dopaminu.
Toto je v rámci týdnů, ale práce s chybou, práce se sebepoznáním je na roky.
Do svých 25 let jsem věřil tomu, že tak úspěšný a bohatý jako lidé, které jsem viděl v okolí, nikdy nebudu. Potom mi trvalo roky sám sebe přeprogramovat na to, že to vlastně nejsem já, ale archetyp mého táty, který to myslel dobře a má mě rád, ale já se bojím dělat chyby, riskovat a nedělám věci, které opravdu chci. Začal jsem se sebou pracovat a začal jsem žít život podle svých představ.
Musel jsem si projít i přes řadu selhání, ale ta jsem viděl jakou součást cesty a jsem za ně vlastně rád, i když to v té chvíli bolelo. Když roste sval, tak neroste tak, že budu sedět na gauči, ale musím něco dělat. Musím třeba zvednout činku. A to bolí. Pokud chci zvedat sebedůvěru a každý den překonávat sám sebe, musí tam být to, že s něčím bojuju a že to bolí. Selhání v byznysu vždycky bolí. Když roste sval, musí to bolet. Když jdu do studené vody, je to nepříjemné. To jsou ty věci, které jsou krátkodobě ne příliš pohodlné, ale které mě posouvají a dělají lepším člověkem. To je právě ta odvaha žít v souladu sám se sebou.
Je to proces na roky, abych zjistil, že chyba není chybou. Mám strach ji udělat, protože když mě za to táta v mládí pokáral, tak to znamenalo, že mě „nepřijímá“, že tam je neláska. A za vším hledej v pozadí lásku. Takže já se cítím nepřijatý od svého táty nebo mámy, proto se bojím udělat chyby, abych je nebo sebe nezklamal, ale to je jeho program, který nejsem já.
Problém v českém prostředí je, že učitelé nebo trenéři nám nedovolí dělat chyby. Odmalička jsme učení a masírovaní, že když udělám chybu, jdu si sednout na lavičku nebo jsem loser. Když jsem se ve škole hlásil a třeba jsem řekl nesmysl, ostatní se mi smáli. To je přece špatně.
Zmínil jste i práci s MMA bojovníky. Pracují víc se strachem než ostatní?
To ne, ale tím, jak jdou přes agresi, tak nad nimi vyhrává ego. Jdou do klece a říkají „jo, já ho zabiju“, ale v té dušičce uvnitř je kluk z vesnice, který si třeba moc nevěří a nemá to zpracované. To jsou kluci, kteří to nikdy nedotáhnou úplně moc vysoko, jako to dotáhl například Jiří Procházka. Toho znám osobně a vím, že pracuje s těmito věcmi a je to rváč, který si tohle zpracoval. Ostatní to ale takto zpracované nemají a jdou přes agresi, nemají zpracované strachy a velmi často prohrávají zápasy už před samotným zápasem. Jdou totiž na agresi, sílu, ale nemají ten klid.
Proto samurajové před tím, než šli do boje, tak meditovali i o smrti. Když jdete jako samuraj do bitvy, fotbalista do zápasu nebo jako bojovník do klece a nebojíte se prohrát, tak jste mnohem uvolněnější. Proto samurajové meditovali i o smrti, aby šli do boje uvolnění, aby se toho nebáli. Samozřejmě do toho šli s tím, že jdou vyhrát, ale nebáli se prohry. To je uvolnilo.
V dnešní době mám strašně moc různých „musím“ – musím vyhrát, musím být dobrý rodič a tak dále. Já říkám dobře, chtěj být co nejlepší, to je v pořádku. Zejména mladí lidé by ale měli vědět, že většinu cílů, které v životě máme, nemáme pod kontrolou, a pokud si jdu za něčím, co nemám pod kontrolou, tak to způsobuje vnitřní konflikty a úzkost.
To jsou ty vnější cíle, třeba vyhrát zápas. Mám to pod kontrolou? Nemám. Protože pokud mám soupeře, který podá světový výkon, tak vyhraje on. Mě to může mrzet, ale jako dobrý zápasník řeknu, snažil jsem se a udělal jsem chybu. A mozek už se dokáže soustředit na to, co příště musím udělat lépe a užívám si i tu cestu.
Ale pokud jsem extrémně orientován na věci, které nemám pod kontrolou, abych například vydělal milion korun, abych vyhrál zápas, tak já říkám chtěj vydělat milion, chtěj vyhrát zápas, ale měj tam i cíle, které jdou z vnitřku, které jsou v souladu s tebou. To znamená třeba bez ohledu na výsledek do toho chci dát všechno. Bojoval jsem? Riskoval? Chci se sám sobě podívat do očí a vědět, že jsem pro to udělal maximum. Nebát se dělat chyby je v tomto kontextu nesmírně důležité. Život, který žiju, je škola, kterou učím. To je moje motto.
Zdroj: se svolením/poskytnuto Vítem Schlesingerem
Podstatné je tedy mít i krátkodobé cíle a nebát se dělat chyby?
A být v souladu se svojí cestou. Nejlepší byznysmeni, influenceři, youtubeři i sportovci se vždycky uměli orientovat na svou cestu. To znamená, že věděli, co chtějí zlepšit a kam to chtějí dotáhnout, ale věděli, že to je dlouhodobá cesta. A my velmi přeceňujeme, co dokážeme stihnout za krátkou dobu. Všechno chceme rychle a pak jsme v úzkostech. A naopak podceňujeme, co jsme schopni zvládnout za dlouhou dobu.
Pokud bych odteď chtěl být výborný spisovatel nebo cokoliv jiného, tak se to asi nestane hned, ale třeba za pět let. A to vědomí mě uvolní, nebudu se bát dělat chyby a učit se selhávat. Velmi podceňujeme, co jsme schopni zvládnout za dlouhou dobu. Když se podíváte na ty nejlepší youtubery, tak to jsou sakra pracovití lidé, kteří si to oddřeli. Všichni. A platí to i ve sportu.
Měl jsme možnost strávit hodiny s Federerem, Djokovićem i Nadalem, mám mezi klienty jezdce Rally, kteří patří mezi nejlepší ve svém oboru, a když k nim nahlédnete, tak vidíte tu schopnost – a to je i učím – aby se orientovali na tu cestu. Aby si za něčím šli, ale aby se uměli orientovat na postupný krok za krokem, aby je to bavilo. Pokud se totiž budu orientovat pořád jen na výsledky, tak se můžu třeba i zlepšovat a jde to dobrým směrem, ale v hlavě budu mít pocit, že nejsem dost dobrý, nebaví mě to, selhávám. Ale takhle to nemůže být.
Pokud vím, kým jsem, nebojím se selhávat a dělat chyby, tak tyto věci odpadnou a já si můžu daleko víc užívat cestu a mnohem pravděpodobněji dosáhnout svého cíle. Já to nezaručuju, ale užiju si tu cestu, život, a to i přes chyby, protože už je neberu jako selhání. Ale abych toho cíle dosáhl, tak musím vědět, kam vůbec směřuju.
Spousta lidí si dnes myslí, že to ví, ale není to v souladu s nimi samotnými, proto jsou ve vnitřním konfliktu. To je i to hledání, v čem jsem dobrý, co bych chtěl dělat a nebát se dělat rozhodnutí, třeba i krok do neznáma, protože jak říká taoismus – i změna k horšímu je lepší než stagnace.
Přijměme sami sebe, nechtějme být dokonalí, ale jenom o trošku lepší. To je strašně důležité. Když začnu přijetím sebe sama, začnu se mít rád se vším všudy, tak z toho můžu tvořit, co chci, protože nejsem v konfliktu a přijmu to, jaký jsem.
Změna pro někoho nemusí být jednoduchá, máte tedy radu nebo poselství na závěr, jak tento proces usnadnit?
Pokud se člověk vydá na cestu hledání sebe sama nebo být v souladu sám se sebou, tak to vyžaduje odvahu a zároveň je strašně důležité i na začátku přijmout sám sebe takového, jaký jsem. A to málo lidí umí. To znamená, ano, méně si věřím, mám menší sebedůvěru, někdy mám pocit úzkosti, ale to je přesně o tom naučit se to respektovat.
Pocit úzkosti nebo strachu na mě odnikud neskočil, to jsem já, je to ve mně. Ve chvíli, kdy to přijmu, že to je mojí součástí, tak nepopírám sám sebe a přijímám sám sebe takového, jaký jsem. A pokud sám sebe přijímám takového, jaký jsem i s nedostatky, tak najednou nejsem v konfliktu a z toho můžu krásně vystupovat a tvořit lepší verzi sebe samého.
Není to o tom být dokonalý, ale chtít být lepší. Být v něčem aspoň o milimetr lepší každý den, to je ta cesta, zlepšování. Co v přírodě neroste, to umírá. To je základní biologický mechanismus. A všechno se neustále vyvíjí. Ale člověk, který se přestane vyvíjet, tak umírá ve sportu, přestane vás to bavit, v byznysu vyděláváte miliony, ale už jen kvůli penězům, a to jsou vyhořelí lidé, kteří nerostou.
Přijměme sami sebe, nechtějme být dokonalí, ale jenom o trošku lepší. To je strašně důležité. Když začnu přijetím sebe sama, začnu se mít rád se vším všudy, tak z toho můžu tvořit, co chci, protože nejsem v konfliktu a přijmu to, jaký jsem.
Poškození mozku v MMA a boxu: Jak vypadají projevy a jak se můžeš chránit?
11. května 2022 v 7:00
