Denisa Šulcová se stala první slovenskou horskou vůdkyní.
Povolání horského vůdce už dávno není jen čistě mužskou záležitostí. Důkazem je i první slovenská vůdkyně Denisa Šulcová, která úspěšně zvládla náročný čtyřletý kurz.
Přestože je v Evropě přes sedm tisíc pět set certifikovaných horských vůdců, jen dvě procenta z nich tvoří ženy. Denisa nám v rozhovoru prozradila, zda podle ní mohou za tento nepoměr náročné fyzické zkoušky nebo i omezený pohled na role ženy v některých zemích. Mimo jiné jsme si s první slovenskou vůdkyní povídali i o tom, jak ji vnímají její kolegové a zda v ni klienti mají stejnou důvěru jako v mužské horské vůdce.
Pokud se ti líbí rozhovory s různými zajímavými lidmi, klikni sem. Chtěl bys jich víc? Přidej se do klubu Refresher+ i ty. Kvalitní obsah totiž můžeme tvořit jen díky podpoře našich čtenářů.
Jsi horskou vůdkyní s mezinárodním certifikátem INTERNATIONAL FEDERATION OF MOUNTAIN GUIDES ASSOCIATIONS. O jaký certifikát se jedná a kde všude platí?
Je to mezinárodní certifikát, který tě opravňuje provázet a poskytovat vůdčí službu téměř na celém světě s výjimkou některých částí zemí, a to Aljašky a Himálaje.
Může si takový certifikát udělat kdokoliv?
Na kurz se může přihlásit každý, kdo se věnuje horským sportům. Konkrétně hovoříme o skalním lezení, horolezectví, lyžování, skialpinismu, ledolezení a mixech. Nejde tedy jen o lezení během letní sezóny, ale také během té zimní. Čím má zájemce o kurz více zkušeností a delší sportovní historii, tím lépe pro něj.
Když se hlásíš na kurz, musíš v první řadě vyplnit seznam, ve kterém přesně jmenuješ, jaké lezecké výstupy a skialpové túry jsi absolvoval za posledních pět let. Samozřejmě popíšeš kdy, s kým a jaké obtížnosti. Tento seznam se vyplňuje zejména proto, aby se na přijímací zkoušky do kurzu dostali lidé, kteří jsou dlouhodoběji aktivní a mají za sebou lezeckou historii. Někdo, kdo si ze dne na den usmyslí, že si chce udělat tento kurz, nemá šanci nabrat do přijímacího řízení potřebné dovednosti a zkušenosti. Časem se to pochopitelně dá.
Radost, kterou zažívám v horách, jsem chtěla zprostředkovat i jiným lidem, tak jako na lyžích.
Takže opravdu to musí být člověk, který má hodně zkušeností...
Ano.
Samozřejmě se najdou i nějací mladí kluci, v budoucnu určitě i ženy, kteří jsou velmi talentovaní a přijímací zkoušky zvládnou navzdory tomu, že se sportu nevěnují extrémně dlouhou dobu.
Jak probíhají zmíněné přijímací zkoušky kurzu?
Musíš zvládnout několik disciplín, během kterých zkušení horští vůdci selektují zájemce postupující do dalšího kola. Čili je to taková „vyřazovačka“.
Absolvovat například musíš kondiční túru na lyžích, lyžování, lezení na skalách, ledolezení či mixové lezení. U každé disciplíny se posuzuje jistota, technika a plynulost tvého pohybu.
Přijímací zkoušky jsou opravdu náročné, přičemž je děláš s vědomím, že můžeš vyletět z kteréhokoli kola. Ve všech disciplínách musíš být jako doma. Ze sportovního hlediska bys měl umět podávat nadstandardní výkon. Pokud ho podáš, dostaneš se do posledního kola s určitým výběrem lidí a spolu můžete začít vzdělávací proces.
Jak dlouho tento vzdělávací proces trvá?
Přibližně čtyři roky. Závisí to na nastavení vzdělávacího cyklu.
Pro práci horské vůdkyně musíš mít určitě velmi blízký vztah k horám. Vytvořil se u tebe už v dětství?
Sportovala jsem už jako dítě. Pocházím z Popradu, takže běžkování a lyžování bylo takovou naší rodinnou tradicí. Neříkám, že by mě rodiče tahali po horách v jednom kuse, ale základní túry po Tatrách jsme spolu absolvovali.
Později jsem se dostala k lezení. V té době už moje sestra chodila po Tatrách a já se k ní často přidávala. Začala jsem lézt i já a už bylo jasné, že mě to chytilo natolik, že s tím nepřestanu. Lezení se věnuji od střední školy až dosud a stále chodím lézt s velkou radostí.
Vnímám, že kultura země výrazně působí na aktivitu ženy, a to zejména v odvětvích, která „ženám nepatří“.
Mezitím jsem začala v Tatrách učit lyžovat. Sice jsem nikdy závodně nelyžovala, ale lyžování mě bavilo. Vyrůstala jsem nedaleko tramvajové zastávky, ráno jsem se jako dítě vyvezla do Smokovce a celý den jsem lyžovala. Měla jsem skvělý život dítěte žijícího v Popradu či v Tatrách v daném období.
První klienty jsem začala učit už v patnácti. Od té doby, i vedle vysoké školy, jsem si tím vydělávala každou zimu. Byl to úžasný život pro mladého člověka. Po ukončení vysoké školy jsem odešla učit do Ameriky a Kanady.
Co bylo tvou motivací udělat si certifikát horského vůdce?
Radost, kterou zažívám v horách, jsem chtěla zprostředkovat i jiným lidem, tak jako na lyžích. Motivovali mě i kamarádi.
Lézt jsem totiž začínala s kluky, kteří později pracovali v horské službě nebo se stali horskými vůdci, nebo obojí. Proto se mi to i v mém případě jevilo jako přirozený vývoj. Popravdě i mně tento nápad začal vrtat hlavou už dříve, ale pak se mi narodily děti, což bylo dobře. (smích) Alespoň jsem dozrála i v hlavě, a když se mi tato možnost naskytla před pár lety, chopila jsem se šance. Podařilo se mi udělat přijímací zkoušky a teď jsem tady.
Kolik dní týdně strávíš v horách?
Je to různé, protože mám i děti a druhé zaměstnání. Přes léto pracuji na Mezinárodním festivalu horských filmů v Popradu a v zimě jsem manažerkou lyžařské školy v Tatrách. Teď, když začínám vodit, si musím ten čas dělit podstatně víc a samozřejmě preferuji vodění.
Lidé si většinou horského vůdce představují jako svalnatého muže, který přijde a roztrhne si košili „jako Superman“. Hotový hrdina. A pak na scénu přijdu já...
Třikrát až čtyřikrát do týdne jsem v Tatrách a ve zbylém čase si ráda vyběhnu někam na skály. Mám to lezení opravdu ráda. (smích) Dokud jsem zdravá a můžu, vyhledávám každou možnost někam jít. Vždy ráda zapojím i děti a snažím se to skloubit tak, abychom mohli jít spolu.
Na Slovensku jsi jediná žena, která se stala horskou vůdkyní. Kolik je horských vůdkyň v Evropě?
Nedokázala jsem to zjistit přesně, ale horských vůdců s certifikátem, který mám já, je přibližně sedm tisíc pět set. Jeden a půl až dvě procenta z toho tvoří ženy. Může nás tedy být zhruba sto šedesát.
V roce 2020 bylo v Evropě přesně sto dvacet horských vůdkyň. Každý rok se však dokončují kurzy, takže ten počet určitě stoupl.
Proč je jich tak málo? Nemají zájem, nebo je to až tak fyzicky náročné?
Osobně si myslím, že je to způsobeno několika faktory. Samozřejmě i fyzičkou. Určitě však záleží také na tom, v jaké pozici se nachází žena v dané zemi. Vnímám, že kultura dané země výrazně působí na aktivitu ženy, a to zejména v odvětvích, která „ženám nepatří“.
Nechci zacházet do extrémů ani říct něco, co by vyznělo špatně, ale podle mě stále prožíváme dobu, kdy i u nás na Slovensku převažuje názor, že žena by měla být doma, starat se o rodinu, děti a domácnost, přičemž muž, protože vydělává, má nárok se zvelebovat. Přestože se s tímto stereotypem často setkávám, moje generace a všechny ty mladší ho určitě přebíjejí.
Když se podíváme na to málo žen, které se staly horskými vůdkyněmi – mají jednu věc společnou. Většinou pocházejí z kapitalističtějších zemí, kde éra svobody začala mnohem dříve než u nás – například Amerika, Francie či Itálie. Pohled společnosti na role ženy byl v těchto zemích mnohem benevolentnější, a možná i proto se mohly rozvíjet v jiných směrech a například i vodit.
Úkolem horského vůdce není odnést někoho na rukou, ale bezpečně zvládnout výstup, sestup a vrátit se domů.
Mimo jiné se ženy stávají matkami. To znamená, že některé nemají možnosti, zázemí či partnera, který by je v jejich snu podporoval. Možná nemají ani tolik energie vedle péče o rodinu a neumí si to představit.
Přestože každý člověk – ať už muž, nebo žena – se nachází v nějaké situaci, v sumarizaci je v některých ohledech pro muže jednodušší podstoupit takový kurz. Chce-li žena založit rodinu, musí přemýšlet a kalkulovat do budoucnosti, kdy a za jakých okolností si kurz udělá.
Jak tě vnímají mužští kolegové? Mají na tebe nějaké narážky, nebo tě přijali jako jednoho z nich?
Mohu říci, že mám štěstí na své lezecké parťáky. Jsou vůči mně zlatí a, chválabohu, neberou mě jako chlapa. Jsou důkazem, že gentlemanství ještě nevymřelo, a já jsem jim za to vděčná.
Jinak mě berou naprosto normálně, protože se známe už odnepaměti a z hor máme spoustu společných zážitků. Co se týká sportovního vyžití, doufám, že mě mají za rovnocenného partnera.
A jak tě berou tvoji klienti? Mají v tebe stejnou důvěru, jako by měli v horského vůdce, tedy muže?
Vždy, když se s klienty setkám, tak se jich nenápadně zeptám, jestli jsou v pořádku s tím, že je bude vodit žena. Drtivé většině to žádný problém nedělá. Během mé krátké kariéry jsem se však už dvakrát dostala do situace, kdy mi klienti naznačili opak.
Jednou jsme spolu s kolegou – ostříleným horským vůdcem – vedli šestičlennou skupinu turistů. Jednu trojici si vzal pod křídla on, druhá šla na Gerlachovský štít se mnou. Když jsme se po túře všichni setkali na Slezském domě, jeden člen skupiny se mě zeptal: „Ty bys nás jakože udržela, kdybychom spadli?“ Odvětila jsem mu, ať se zeptá mého kolegy, jestli by ho udržel on...
Čili najdou se i takoví lidé, ale na druhé straně se jim nedivím. Lidé si většinou horského vůdce představují jako svalnatého muže, který přijde a roztrhne si košili „jako Superman“. Hotový hrdina. A pak na scénu přijdu já... (smích)
Které horské túry ve Vysokých Tatrách bych měl raději absolvovat s horským vůdcem a které bez vůdce ani absolvovat nemůžu?
Na Slovensku je Gerlachovský štít místem, které by měl běžný turista s výjimkou organizovaných horolezců navštívit jen v doprovodu horského vůdce. Gerlach je často podceňovaný, terén při výstupu i sestupu je poměrně strmý a technicky náročný.
Horského vůdce však můžeš využít i na jiná dobrodružství. Vodí se přes hřebeny a poté i na náročnější lezecké cíle od menších skal po větší stěny či skialpinismus a lavinové kurzy během zimy.
Musím však podotknout, že je dobré na sobě a své kondici stále pracovat, túry, lezení nebo skialp si potom jako klient mnohem více vychutnáte. Klienti jsou různí. Přijdou buď výborně připraveni, ale přijdou i tací, kteří se vám úplně odevzdají. Úkolem horského vůdce není odnést někoho na rukou, ale bezpečně zvládnout výstup, sestup a vrátit se domů.
Na co bych si měl na horách dávat největší pozor, jdu-li sám bez vůdce?
V první řadě si musíš prohlédnout, jak dlouhá je túra, kterou chceš absolvovat. Čili přibližnou vzdálenost, převýšení a potřebný čas. Samozřejmě doporučuji podívat se na počasí a na túru vyrazit brzy.
Kromě toho zvolit vhodné oblečení, mít více vrstev a obuv podle ročního období a nezapomenout na jídlo a pití. V horách se může počasí velmi rychle změnit. V létě tě mohou překvapit bouře a v zimě sněžení či silný vítr.
Podle čeho si mám vybrat vůdce, abych nenatrefil na podvodníka, který se za něj jen vydává?
V této době lze na internetu snadno vyhledat certifikovaného horského vůdce. Všichni jsme označeni buď odznakem, nebo nášivkou UIAGM/IFMGA/IVBV. Případně můžeš kontaktovat samotnou Národní asociaci horských vůdců Slovenské republiky, kde se určitě dopátráš ke kontaktu na jednoho z nás. Pokud budeš o někom pochybovat, můžeš si vyžádat průkaz, osvědčení.
