Fetišismus, voyeurismus, exhibicionismus či pedofilie. Tyto a mnohé další „odchylky“ v sexualitě zahrnuje projekt Parafilik. Nabízí bezpečné prostředí lidem, „kteří milují jinak“.
Za parafiliky označují odborníci lidi, kteří mají netradiční – statisticky abnormální – sexuální preferenci. Jejich sexuální zájmy či fantazie zahrnují kromě lidí i objekty, či dokonce situace, které jsou netypické. Jedná se například o fetišismus, voyeurismus, exhibicionismus či pedofilii. Stigma o „nevšední“ sexualitě se rozhodl bořit projekt Parafilik spuštěný pod hlavičkou Národního ústavu duševního zdraví v roce 2019. Jeho zástupci říkají, že parafilici si svůj osud nevybrali, s touhou po „jiné“ lásce se již narodili, odsouzení si proto nezaslouží.
K destigmatizaci by mohla přispět i mezinárodní revize, která by zohlednila emoční zatížení slova „porucha“. O psychickou poruchu se totiž z hlediska parafilie jedná právě a pouze tehdy, kdy s sebou přináší distres – ať už člověku s parafilií, nebo jeho okolí.
Snahy projektu ovšem tak trochu maří fakt, že sexualita je ve společnosti stále tabu. „Někdo například ví, že má problém s erekcí během sexu s manželkou, ale už si to nespojí – nebo nechce spojit – s tím, že masturbuje s představou, že má na sobě vysoké boty. Raději si svou parafilní preferenci nepřizná. Byť by se mu pak mohlo žít snáze,“ vysvětlil během přednášky na Prague Pride terénní pracovník a terapeut projektu Parafilik Centra pro sexuální zdraví a intervenci Filip Šinkner. V laické veřejnosti přitom podle něj panuje úzus, že lidé s parafilní preferencí jsou „podivní úchylové“, kteří musí být uvěznění v léčebně pod dozorem a medikací. Nemohou žít šťastný život a vždy se dopouští trestné činnosti.
Nemůžete za své myšlenky, můžete za své činy
Tak tomu ale není. „To, že se člověk narodí jako pedofil, jej nepředurčuje k tomu, že znásilní dítě. Člověk se může narodit se sexualitou, jejíž realizace by ho zavedla do velmi temného lesa, do brutálních trestných činů. Ale je nutné si uvědomit, že já se nerovnám mé touhy,“ říká Šinkner a dodává: „Nemůžete za své myšlenky, můžete za své činy.“ Ve skutečnosti se převážná část lidí s parafilními preferencemi porušení zákona nikdy nedopustí. Například většina lidí, kteří zneužijí dítě, nejsou pedofilové, nýbrž lidé s „normálními“ sexuálními touhami.
„Pokud někdo miluje legíny a nevzruší se jinak, než když si je alespoň představí – ale sám je s tím v pohodě a nijak to nenarušuje jeho vztahy –, tak má parafilní preferenci, nikoli poruchu. Parafilní preference nemusí nutně způsobovat distres,“ popisuje Šinkner.
Přestože by se mohlo zdát, že se s parafilními preferencemi rodí jen úzká skupina lidí, některé výzkumy to vyvrací. Podle dat z českého prostředí, které má NÚDZ k dispozici, se jedná o jednotky procent v populaci. Jen v Česku se tak s nějakou formou parafilie mohou potýkat desetitisíce lidí. Nicméně to, že se někdo narodí jako exhibicionista, sadista či fetišista, ještě neznamená, že svou parafilii bude v životě nutně projevovat. Jak tedy uvádí NÚDZ, je velmi pravděpodobné, že ve svém okolí máte člověka s parafilní preferencí i vy.
Jak na přednášce uvedla výzkumnice a psycholožka Leona Plášilová, většina klientů projektu Parafilik jsou muži, v péči ale mají i pár jednotek žen. „Jsou ženy voyeuristky, sadistky, ženy s pedofilií. Otázka ale je, kolik jich je. Mohou pociťovat stigma okolo sexuality ještě mnohem více než muži,“ popisuje s tím, že důvody mohou být i kulturně podmíněné. Ve chvíli, kdy exhibicionista muž masturbuje na veřejnosti, zavolá na něj policii daleko více kolemjdoucích než na exhibicionistku ženu.
– Pedofilie = fyzická (sexuální) i psychická (citová) náklonnost k dětem
– Patologická sexuální agresivita = sexuální vzrušení spojené s nekonsenzuální agresí
– Fetišismus = sexuální vzrušení či uspokojení spojené s neživými předměty
– Voyeurismus = přetrvávající tendence sledovat osoby při sexuálních či intimních aktivitách, aniž by o tom věděly
– Exhibicionismus = přetrvávající tendence ukazovat genitálie na veřejnosti bez záměru dalšího intimního kontaktu
– Frotérismus = vzrušení spojené s třením se o neznámé ženy v tlačenicích
– Tušérství = vzrušení spojené s dotýkáním se neznámých žen
– Zoofilie = preference zvířat jako sexuálních objektů nebo životních partnerů
– Gerontofilie = preference výrazně starších osob
Sexuální zájem jako malířské plátno
Spousta lidí provozuje sexuální aktivity, které by se zvenčí mohly zdát jako parafilní. Někdo jde třeba do spanking session, což ale hned neznamená, že je sadomasochista. Moderní sexuologie přitom uznává, že člověk většinou nemá jen jeden sexuální zájem. „Rádi to přirovnáváme k malířskému plátnu. Někomu se líbí například klasický penetrativní sex a k tomu třeba latex. Ve chvíli, kdy hovoříme o parafilních preferencích, se bavíme o barvě, která je na pomyslném plátnu dominantní,“ říká Šinkner.
Kromě mýtu, že člověk si svou parafilní preferenci způsobil sám, je rozšířená i záměna diagnózy a chování. V novinách se může například objevit titulek: „Sadista umučil ženu.“ Daný novinář přitom ale vůbec neví, zda má pachatel sadistickou parafilní preferenci. „Ten, kdo se svlékne na veřejnosti, nemusí být exhibicionista. Ten, kdo zneužije dítě, nemusí být pedofil. Ten, kdo znásilní, nemusí být patologický sexuální agresor. Důvody mohou být jiné,“ vysvětluje Šinkner.
Lidé podle něj mohou také mnohdy sami sebe mylně diagnostikovat. „Někteří lidé za námi přijdou s tím, že je samotné děsí jejich fantazie, ve kterých například velmi intenzivně ubližují svým blízkým. Sami sebe v tu chvíli diagnostikují jako sadisty – jinak by si to přece nepředstavovali. Vůbec ale nemusí jít o parafilní preference. Setkáváme se s tím, že takové projevy dominance ve fantaziích slouží k vymezení se proti někomu. Kdyby mě například trápila šéfka v práci, může se mi následně zdát o tom, jak jí sexuálně ubližuji. Nemusí to znamenat, že jsem sadista, může se jednat o podvědomou emoční regulaci,“ říká Šinkner.
Jaký může být člověk, který vyhledá pomoc projektu Parafilik?
Psycholožka Plášilová uvedla několik příkladů, které ovšem byly z důvodu zachování anonymity složeny z více lidí:
- Muž, 45 let (1 z nejčastějších skupin v projektu Parafilik)
– ženatý, děti
– fetiš na legíny a kožené materiály
– manželka nic netuší; sexu s ní se muž vyhýbá
– strach z toho, jak to manželce říci
– možné řešení: „Povzbudíme jej, aby s manželkou přišel na párovou terapii – aby na situaci nebyli sami, aby tam byl někdo třetí, kdo jim to pomůže vykomunikovat. Součástí by byla také edukace o tom, co to vlastně parafilie jsou, a posílení párové komunikace, která ve vztahu dlouhé roky chyběla,“ říká Plášilová. - Žena, 24 let
– již dlouho na sobě pozoruje sadistické touhy
– s bývalými partnery několikrát překročila stopky, nerespektovala hranice – důvod, proč vztahy končily
– strach o budoucí partnerský život, že nebude schopna dodržovat hranice
– možné řešení: „Klientce bychom nabídli individuální terapii se zaměřením na sebepřijetí preference. Aby s ní byla v souladu a nechtěla se jí za každou cenu zbavit. Tématem terapie by jistě bylo i její překračování bezpečných hranic,“ popisuje Plášilová. - Muž, 25 let
– zažívá velmi intenzivní představy o tom, že bude zabíjet ženy a ukájet se u toho
– chodí po horách, vyhlíží osamělé turistky a představuje si, že jim ubližuje
– současně si je vědom toho, že je to proti všem zákonným i etickým normám
– v tuto chvíli týrá a zabíjí malá zvířata
– zvažuje, zda by nebyla lepší sebevražda
– možné řešení: „Pokud za námi přijde klient s tím, že má obavy o to, že svou touhu nezvládne a někoho zabije, doporučíme mu hospitalizaci. Ta probíhá u spolupracujících odborníků, například na akutním příjmu v Bohnicích. Možná je i nějaká forma intenzivní ambulantní péče,“ říká Šinkner.
Cílem projektu není chránit ty, kteří sexuálně zneužívají
A co vlastně mohou lidé od projektu Parafilik čekat? Jednoduše řečeno: online poradenství, krizovou intervenci a terapii. „Naše práce má dva rozměry – část sestává z edukace a část z terapie. V edukaci vymezujeme, co terapie může přinést, a co naopak nikoli. Můžeme pracovat na tom, aby byl klient sebevědomější, ale nedokážeme mu například zaručit, že si najde partnera nebo partnerku. Edukujeme o tom, co je legální, nelegální, co je konsent. Spousta lidí například neví, že za dítě je člověk zákonem považován do 18 let. Pokud se tedy před 18. rokem vyfotíte nazí a někomu to pošlete, tak se dopouštíte výroby a distribuce dětské pornografie. Pokud vás k tomu někdo přemluví, tak se dokonce dopouští činu, na který se vztahuje oznamovací povinnost,“ říká Šinkner.
Nelze samozřejmě aplikovat jednotnou terapii na všechny klienty. „Pro každého člověka jsou důležitá jiná témata – někdo je například úplně v pohodě s tím, že je sadista. Sebeakceptaci tedy řešit nemusíme, ale již několikrát třeba zažil, že při BDSM aktivitách porušil nastavené hranice. To znamená, že potřebuje pomoci s prevencí relapsu – tedy, aby se to nestalo znovu,“ vysvětluje Šinkner.
Spoustu parafiliků jejich preference nijak neomezují a dokážou mít vztah s rovnocenným partnerem a provozovat klasický sex – akorát s tím, že je přitahují i další lidé, objekty či aktivity. „Takzvaně exkluzivně zaměření klienti se dokážou vzrušit například jenom a pouze sexuálním násilím nebo jenom koženými materiály. Klienti s neexkluzivním zaměřením ‚toho‘ mají více – mají fetiš třeba na legíny, ale stejně dobře se vzruší při klasické misionářské poloze bez přítomnosti fetiše,“ dodává Plášilová.
Šinkner přiznává, že s některými parafiliemi se žije snáze, s jinými zase hůře. „To znají lidé, kteří mají jako preferenci sex s nesouhlasícím partnerem. Tam není možné potřebu uspokojit přímo, je nutné stavět vztah na něčem jiném,“ popisuje. Fantazírovat ale trestné není. Jinak by snad ani motto projektu Parafilik nebylo „nemůžete za své myšlenky, můžete za své činy“.
