Mladí lidé popsali život s bipolární poruchou

Barbora

Nemoc jsem brala jako prokletí, teď ji vnímám jako dar být užitečná

Barboře je sice dnes třicet dva let, do našeho článku o bipolární poruše jsme ji ale zařadili. První projevy tohoto onemocnění u sebe totiž začala pozorovat, když jí bylo patnáct. „Pamatuji si, že jsem byla myšlenkami úplně mimo. Někdy tak moc, že jsem ze sprchy vylezla bez opláchnutých vlasů od šamponu. V tu chvíli jsem se sama sebe ptala, co se to děje. Nebyl ale nikdo a nic, co by mi na moji otázku dokázalo dát odpověď,“ říká. 

Bipolární porucha je buď propadem ke smutku a beznaději, nebo vystřelením do takových pocitů štěstí, které nedokáže žádná droga světa.

Diagnózu si vyslechla ve dvaceti. Dvakrát byla během manické fáze odvezena do psychiatrické léčebny, kde pobyla tři týdny. Dochází ambulantně k psychiatrovi a užívá stabilizátory nálady. Se zvládáním nemoci jí velmi pomáhá rodina a pes a také velké pracovní vytížení, zejména fyzické. Barbora totiž pracuje v lesnictví.

A jak její diagnózu přijalo okolí? „Dlouho jsem se styděla a vše tajila, s pravdou ven jsem šla před několika lety. Setkala jsem se třeba s tím, že kamarádky brečely, proč jsem jim to neřekla dříve,“ říká a doplňuje, že lidi, kteří nemají kapacitu její onemocnění pochopit, kolem sebe eliminuje. Setkává se často s pochopením, druhým dechem ale dodává, že žije na vesnici, kde je stigma „blázna z blázince“ veliké. „Ale kdo chce psa bít, hůl si vždy najde, takže se tím už netrápím,“ dodává. 

Barbora by se v budoucnu ráda stala peer konzultantkou. Tedy člověkem, který má sám zkušenost s duševní nemocí a chce pomocí podpořit ostatní v podobně náročných situacích, které si sám prožil nebo prožívá. „Svou nemoc jsem kdysi brala jako prokletí. Teď ji vnímám jako dar být užitečná svému okolí,“ uzavírá.

Jakub a Veronika

Několik lidí si myslelo, že jen toužím po pozornosti

Refresheru se ozval také patnáctiletý Jakub, který má bipolární poruchu diagnostikovanou teprve od února loňského roku. „Poprvé jsem si všiml, že se mnou není něco v pořádku, když jsem začínal mít úzkosti, byl jsem hrozně odtažitý a začal jsem se méně stýkat s lidmi. Nechtěl jsem se s nikým bavit,“ vzpomíná a dodává, že měl také sebevražedné myšlenky a začal se sebepoškozovat. 

Kvůli bipolární poruše bral léky, později byl hospitalizován v Psychiatrické nemocnici Bohnice. Ve zvládání nemoci mu pomáhá cvičení, box a další různé sporty. A také rodina a blízcí. „Většina mých kamarádů o mě měla strach, nečekali, že by se něco takového vyskytlo zrovna u mě,“ říká. Doplňuje, že se ale našli i lidé, kteří si mysleli, že všechno jen přehání a touží po pozornosti. 

Kvůli bipolární poruše jsem nedokončila školu

Veronika byla v deváté třídě na základní škole, když si uvědomila, že je něco špatně. Tehdy ale nic neřešila. Dnes jí je osmnáct a bipolární poruchu má diagnostikovanou jeden rok. Bere léky a dochází na terapie a k psychiatrovi. Nemoc jí pomáhají zvládat kamarádi nebo její pes. „Když ale přijde depresivní fáze, tak mi nic moc nepomůže,“ přiznává.

Patří k těm, kterým bipolární porucha zkomplikovala školu. „Nevím, jak to zvládají jiní, ale já jsem bohužel kvůli tomu nedokončila učiliště. Ve třetím ročníku před závěrečnými zkouškami jsem odešla. Bylo toho na mě moc a nezvládala jsem to, tehdy jsem měla být i hospitalizována,“ zakončuje.

Tereza

Jako teenager jsem si své myšlenky nechávala pro sebe, později jsem se bála reakce okolí

Na první lehké deprese, které zaznamenala jako náctiletá, vzpomíná dnes dospělá Tereza. „Lehčí deprese jsem zaznamenala už jako teenager, kdy jsem měla myšlenky na to, že se nechci další den probudit. Tehdy jsem ale myslela, že takto přemýšlí všichni a jen se o tom nemluví. Tak jsem dělala to samé a svoje myšlenky jsem si nechávala pro sebe a snažila jsem se rozptýlit koníčky a akcemi s přáteli,“ říká.

První těžké deprese poprvé zaznamenala až v devatenácti letech. Zpětně se domnívá, že za to mohly spouštěče jako nemoc v rodině, která vnesla do jejího života hodně nejistoty. „Dalším faktorem bylo přestěhování z malého města do Prahy, kde mi nesedl zrychlený a stresový způsob života,“ myslí si Tereza. Že má bipolární poruchu, se dozvěděla až ve třiadvaceti letech a nejdřív nevěřila, že může mít tak závažnou diagnózu. 

Nejprve se reakcí okolí bála. Předpokládala, že pokud něco takového řekne nahlas, tak budou mít ostatní jenom poznámky o tom, jak dramatizuje a přehání. „Protože pokud jsem té diagnóze nevěřila já, proč by jí měli věřit ostatní?“ uvádí.

Když ale předstírání toho, že se nic neděje, její hypomanické a depresivní epizody jen prohlubovalo, přestala mít sílu si na něco hrát a začala se lidem svěřovat. „Hlavně v momentě, kdy jsem nedokázala fungovat, nezvedala jsem telefony a nezvládala povinnosti, z toho byli lidé zmatení. Když si mě vyslechli, tak mě překvapilo, jak empaticky reagovali. Asi hlavně proto, že to moje chování mnohem lépe vysvětlovalo,“ dodává.

Probrečela jsem spoustu nocí ze strachu, že by moje dítě mohlo trpět jako já

Tereza má dnes sama malého syna. Otázku dědičnosti bipolární poruchy hodně řešila i dlouho předtím, než se stala mámou. „Probrečela jsem spoustu nocí ze strachu, že by moje dítě mohlo trpět jako já nebo že nebudu schopná se o malého postarat. Nebo to nejhorší, že jednou skončím tak jako velké procento bipolárů, tedy že ukončím svůj život sama,“ otevírá Tereza výčet svých strachů v souvislosti s dědičností onemocnění.

Řekla bych, že i tím, že jsem se rozhodla založit rodinu, tak jsem se rozhodla, že o tento život budu bojovat až do konce a odmítám se tím nechat ovládnout.

I díky podpoře svého manžela si ale časem uvědomila, že pokud bude mít její syn nějaké psychické problémy, bude na ně díky svým zkušenostem mnohem připravenější, než byli její rodiče, kteří o bipolární poruše nic nevěděli. „Proto si budu dávat pozor na jakékoli náznaky deprese a úzkostí a budu se snažit to včas řešit,“ říká.

Tereza je od dvaceti pěti let na lécích na bipolární poruchu a díky tomu žije mnohem stabilnější život. Sice se prý unavuje a vyčerpává mnohem rychleji než duševně zdraví lidé, díky terapii ale ví, jak s takovými stavy pracovat, aby se neprohlubovaly. „A to samé chci případně naučit i svého synka. A otázku sebevraždy jsem si tvrdohlavě zakázala. Řekla bych, že i tím, že jsem se rozhodla založit rodinu, tak jsem se rozhodla, že o tento život budu bojovat až do konce a odmítám se tím nechat ovládnout.“