O své zkušenosti se s námi podělilo pět lidí, kterým byla bipolární porucha diagnostikována ve velmi mladém věku.
Bipolární porucha je jednou z nejvážnějších duševních nemocí. Potýkají se s ní dospělí, výjimkou ale nejsou ani dospívající pacienti a pacientky. O svůj příběh a zkušenosti se s námi podělilo několik lidí, kterým byla v mladém věku bipolární porucha diagnostikována.
Veronika
Nejtěžší bylo diagnózu přijmout, je to těžké i pro okolí
Veronika si poprvé uvědomila, že se něco děje, když jí bylo třináct let a začala mít depresivní náladu a sebevražedné myšlenky. „Všechno to vyvrcholilo pokusem o sebevraždu, když mi bylo čtrnáct. Moje mamka mě tehdy našla ve vaně, dnes mám kvůli tomu jizvy na rukou,“ uvedla Veronika, která po pokusu o sebevraždu strávila dva týdny v psychiatrické léčebně, kde jí bipolární poruchu diagnostikovali.
Bipolární porucha
se vyznačuje manickými, hypomanickými a depresivními epizodami. Při nich nálada přeskakuje z „rozjásané až do oblak“ až na „k smrti sklíčenou“. Bipolární porucha se může navenek projevovat mnoha různými způsoby, vždy jsou však pro ni charakteristické střídající se fáze a nápadné změny v chování, které mohou v různých obdobích dosahovat různé intenzity.
| Epizoda |
Příklady příznaků |
| Manická epizoda |
- nepřiměřená, nápadně dobrá nálada
- rozrušení až agresivita
- rychlé a nepřetržité mluvení
- zvýšené psychomotorické tempo
- snížené sociální zábrany
- snížená potřeba spánku
|
| Hypomanická epizoda |
- podobné příznaky jako u manické epizody, ale mírnější
- převážně problémy se soustředěním, přeskakování z jedné myšlenky na druhou, příval nápadů
|
| Depresivní epizoda |
- sklíčená nálada
- ztráta zájmů
- sociální stažení
- sebevražedné myšlenky
- poruchy spánku
- snížená chuť k jídlu
|
„Bylo to pro mě hrozné, nejtěžší je diagnózu přijmout,“ říká Veronika a doplňuje, že jednoduché to nebylo a není ani pro její okolí, zejména pro její matku. „Jakmile si uvědomila, o co se jedná, i po mém pokusu o sebevraždu, tak se z toho psychicky zhroutila a divím se, že sama nevyhledala lékařskou pomoc,“ přiznává.
Podle studie z roku 2015 se 25 až 60 procent lidí s diagnózou bipolární poruchy alespoň jednou během svého života
pokusí o sebevraždu, přičemž čtyři až devatenáct procent z nich sebevraždu dokončí.
Podle českých psychiatrů Jána Praška a Kláry Látalové
je počet dokonaných sebevražd u pacientů s bipolární poruchou asi 20krát vyšší než u běžné populace.
S rizikem sebevraždy souvisí mnoho dalších faktorů. Je to třeba celková doba, kterou pacient tráví v depresivní epizodě, přítomnost hostility (dlouhodobého hněvu) nebo fyzické či sexuální zneužívání v dětství. Riziko může dále zvyšovat i přítomnost tělesného onemocnění, například obezity.
Obecně prý okolí vnímá její onemocnění většinou negativně, najdou se ale i lidé, kteří ji dokážou pochopit, i když ne úplně. Empatii projevili například vyučující v její škole. „Ví, že se mnou nemohou jednat jako s ostatními žáky, takže mi trochu upravili výuku, například co se ústního zkoušení nebo testů týče,“ říká Veronika a popisuje, že když není schopná během hodiny mluvit, domluví si s učitelem či učitelkou individuální hodinu.
„Ani jsem nečekala, že se k tomu učitelé postaví takto dobře. S diagnózou bipolární poruchy je ale škola extrémně těžká,“ dodává.
Jsem pod vlivem mnoha léků a neustálým dohledem
Veronice velmi pomáhají dvě odbornice, které kvůli své diagnóze navštěvuje. Psycholožku, která ji dostala z psychiatrické léčebny, navštěvuje jednou týdně. Psychiatričku, se kterou upravuje léky tak, aby v danou chvíli zabraly co nejvíc, dvakrát týdně. „Jsem pod vlivem hodně léků. Užívám antipsychotika, antidepresiva, anxiolytika, antiepileptika, stabilizátory nálad a lithium. Je toho fakt hodně a odborná pomoc pro mě je asi to nejdůležitější, co mi může pomoc,“ uvádí. Pod neustálým dohledem musí prý být z toho důvodu, aby se její stav „nevykýval“ do špatných nebo dobrých nálad.
Diagnostikovat bipolární poruchu u dětí není jednoduché. Podle Ivany Drtílkové z Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Brno
může být preadolescentní mánie obtížně rozeznatelná od ADHD.
„Podle kritérií diagnostického manuálu duševních chorob je hypo/manická epizoda charakterizována expanzivní náladou, zvýšeným sebevědomím, sníženou potřebou spánku, zvýšenou hovorností, zrychleným myšlením, narušenou pozorností, roztěkaností, zvýšenou aktivitou v sociální i sexuální oblasti a vyhledáváním požitků bez ohledu na následky nebo riziko ztrapnění,“ uvádí Drtílková.
Ve školním věku mohou být epizody mánie a hypománie spojené se záškoláctvím, asociálním chováním, předčasným ukončením školy nebo s užíváním psychoaktivních látek.
U Veroniky nejčastěji probíhá nemoc tak, že má měsíc extrémní mánii, která ze smíšeného stavu přejde do hlubokých, extrémních depresí trvajících i dva týdny. „Není to vůbec nic příjemného a není to legrace, přibližně polovina lidí s touto diagnózou se pokusí o sebevraždu,“ připomíná smutné statistiky.
Společně s psycholožkou přišla na to, že jí nejvíce pomáhá aromaterapie. Byť to prý může někomu znít zvláštně, Veronika ji užívá každý den. „Mám už přesně nastudované, co v jaké situaci použít. Když jsem posmutnělá, použiji bergamot, citron a pomeranč, což mě trochu nabudí. Když naopak potřebuju uklidnit, tak levanduli a cedrové dřevo,“ říká a doplňuje, že kromě aromaterapie chodí na box. Ten jí pomáhá, když se potřebuje vybít.
Přidej se do Refresher Clubu
Dočíst článek
Máš již členství?
Přihlásit se
Dočíst článek
Poslat sms
Pošli SMS na 90211 s textem FRESH 121904 a aktivuj si členství na celý měsíc.
Cena SMS členství je 125 Kč s DPH.
Jak to funguje?
Přidej se do Clubu a získej
Refresher bez reklam
Přístup k exkluzivnímu obsahu (články, videa)
Benefity ve formě slev na beauty, fashion nebo sport
Vstupenky na koncerty, festivaly nebo do kina
PPV kódy
Možnost sdílet obsah kámošům a kámoškám
Zobrazit všechny
Barbora
Nemoc jsem brala jako prokletí, teď ji vnímám jako dar být užitečná
Barboře je sice dnes třicet dva let, do našeho článku o bipolární poruše jsme ji ale zařadili. První projevy tohoto onemocnění u sebe totiž začala pozorovat, když jí bylo patnáct. „Pamatuji si, že jsem byla myšlenkami úplně mimo. Někdy tak moc, že jsem ze sprchy vylezla bez opláchnutých vlasů od šamponu. V tu chvíli jsem se sama sebe ptala, co se to děje. Nebyl ale nikdo a nic, co by mi na moji otázku dokázalo dát odpověď,“ říká.
Bipolární porucha je buď propadem ke smutku a beznaději, nebo vystřelením do takových pocitů štěstí, které nedokáže žádná droga světa.
Diagnózu si vyslechla ve dvaceti. Dvakrát byla během manické fáze odvezena do psychiatrické léčebny, kde pobyla tři týdny. Dochází ambulantně k psychiatrovi a užívá stabilizátory nálady. Se zvládáním nemoci jí velmi pomáhá rodina a pes a také velké pracovní vytížení, zejména fyzické. Barbora totiž pracuje v lesnictví.
A jak její diagnózu přijalo okolí? „Dlouho jsem se styděla a vše tajila, s pravdou ven jsem šla před několika lety. Setkala jsem se třeba s tím, že kamarádky brečely, proč jsem jim to neřekla dříve,“ říká a doplňuje, že lidi, kteří nemají kapacitu její onemocnění pochopit, kolem sebe eliminuje. Setkává se často s pochopením, druhým dechem ale dodává, že žije na vesnici, kde je stigma „blázna z blázince“ veliké. „Ale kdo chce psa bít, hůl si vždy najde, takže se tím už netrápím,“ dodává.
Pro děti, mládež a studující do dvaceti šesti let existuje
Linka bezpečí (116 111). Pro dospělé, kteří mají starost o dítě, je tu
Linka pro rodinu a školu (116 000). Dospělí starší osmnácti let se pak mohou obrátit na
Linku první psychické pomoci (116 123). Všechny tři jsou dostupné kdykoli a zdarma.
Nonstop a zdarma jsou dostupná také krizová centra, která fungují v
Praze,
Brně nebo
Ostravě.
Velkým pomocníkem je v tomto směru nezisková organizace Nevypusť duši. Na jejích webových stránkách totiž
najdeš různé kontakty, kam se obrátit v případě, že potřebuješ pomoc ty nebo někdo z tvých blízkých. Stránka ti vyfiltruje kontakty přímo podle typu služby i kraje, ve kterém pomoc hledáš.
Barbora by se v budoucnu ráda stala peer konzultantkou. Tedy člověkem, který má sám zkušenost s duševní nemocí a chce pomocí podpořit ostatní v podobně náročných situacích, které si sám prožil nebo prožívá. „Svou nemoc jsem kdysi brala jako prokletí. Teď ji vnímám jako dar být užitečná svému okolí,“ uzavírá.
Jakub a Veronika
Několik lidí si myslelo, že jen toužím po pozornosti
Refresheru se ozval také patnáctiletý Jakub, který má bipolární poruchu diagnostikovanou teprve od února loňského roku. „Poprvé jsem si všiml, že se mnou není něco v pořádku, když jsem začínal mít úzkosti, byl jsem hrozně odtažitý a začal jsem se méně stýkat s lidmi. Nechtěl jsem se s nikým bavit,“ vzpomíná a dodává, že měl také sebevražedné myšlenky a začal se sebepoškozovat.
Kvůli bipolární poruše bral léky, později byl hospitalizován v Psychiatrické nemocnici Bohnice. Ve zvládání nemoci mu pomáhá cvičení, box a další různé sporty. A také rodina a blízcí. „Většina mých kamarádů o mě měla strach, nečekali, že by se něco takového vyskytlo zrovna u mě,“ říká. Doplňuje, že se ale našli i lidé, kteří si mysleli, že všechno jen přehání a touží po pozornosti.
Kvůli bipolární poruše jsem nedokončila školu
Veronika byla v deváté třídě na základní škole, když si uvědomila, že je něco špatně. Tehdy ale nic neřešila. Dnes jí je osmnáct a bipolární poruchu má diagnostikovanou jeden rok. Bere léky a dochází na terapie a k psychiatrovi. Nemoc jí pomáhají zvládat kamarádi nebo její pes. „Když ale přijde depresivní fáze, tak mi nic moc nepomůže,“ přiznává.
Patří k těm, kterým bipolární porucha zkomplikovala školu. „Nevím, jak to zvládají jiní, ale já jsem bohužel kvůli tomu nedokončila učiliště. Ve třetím ročníku před závěrečnými zkouškami jsem odešla. Bylo toho na mě moc a nezvládala jsem to, tehdy jsem měla být i hospitalizována,“ zakončuje.
Tereza
Jako teenager jsem si své myšlenky nechávala pro sebe, později jsem se bála reakce okolí
Na první lehké deprese, které zaznamenala jako náctiletá, vzpomíná dnes dospělá Tereza. „Lehčí deprese jsem zaznamenala už jako teenager, kdy jsem měla myšlenky na to, že se nechci další den probudit. Tehdy jsem ale myslela, že takto přemýšlí všichni a jen se o tom nemluví. Tak jsem dělala to samé a svoje myšlenky jsem si nechávala pro sebe a snažila jsem se rozptýlit koníčky a akcemi s přáteli,“ říká.
První těžké deprese poprvé zaznamenala až v devatenácti letech. Zpětně se domnívá, že za to mohly spouštěče jako nemoc v rodině, která vnesla do jejího života hodně nejistoty. „Dalším faktorem bylo přestěhování z malého města do Prahy, kde mi nesedl zrychlený a stresový způsob života,“ myslí si Tereza. Že má bipolární poruchu, se dozvěděla až ve třiadvaceti letech a nejdřív nevěřila, že může mít tak závažnou diagnózu.
Nejprve se reakcí okolí bála. Předpokládala, že pokud něco takového řekne nahlas, tak budou mít ostatní jenom poznámky o tom, jak dramatizuje a přehání. „Protože pokud jsem té diagnóze nevěřila já, proč by jí měli věřit ostatní?“ uvádí.
Když ale předstírání toho, že se nic neděje, její hypomanické a depresivní epizody jen prohlubovalo, přestala mít sílu si na něco hrát a začala se lidem svěřovat. „Hlavně v momentě, kdy jsem nedokázala fungovat, nezvedala jsem telefony a nezvládala povinnosti, z toho byli lidé zmatení. Když si mě vyslechli, tak mě překvapilo, jak empaticky reagovali. Asi hlavně proto, že to moje chování mnohem lépe vysvětlovalo,“ dodává.
Jak je to s dědičností u bipolární poruchy? Podle dětského psychiatra Michala Goetze jsou nejvíce ohroženi potomci rodičů, kteří sami tímto onemocněním trpí.
„Pravděpodobnost výskytu onemocnění je u nich až čtyřikrát vyšší než u dětí zdravých rodičů, navíc u nich jsou významněji přítomny i další rizikové faktory – porucha pozornosti s hyperaktivitou, časté úzkosti a poklesy nálady,“ píše lékař.
U pacientů se závažnějším průběhem onemocnění vyžadujícím i hospitalizaci uvádělo až 67 procent začátek problémů v dětství. Na druhou stranu od prvních symptomů k rozpoznání onemocnění a správné diagnóze často uplyne řada let, podle studií deset až šestnáct. Na tuto dobu vzpomínají pacienti s bipolární poruchou jako na období velkých obtíží, nepochopení ze strany okolí a velkých ztrát.
Probrečela jsem spoustu nocí ze strachu, že by moje dítě mohlo trpět jako já
Tereza má dnes sama malého syna. Otázku dědičnosti bipolární poruchy hodně řešila i dlouho předtím, než se stala mámou. „Probrečela jsem spoustu nocí ze strachu, že by moje dítě mohlo trpět jako já nebo že nebudu schopná se o malého postarat. Nebo to nejhorší, že jednou skončím tak jako velké procento bipolárů, tedy že ukončím svůj život sama,“ otevírá Tereza výčet svých strachů v souvislosti s dědičností onemocnění.
Řekla bych, že i tím, že jsem se rozhodla založit rodinu, tak jsem se rozhodla, že o tento život budu bojovat až do konce a odmítám se tím nechat ovládnout.
I díky podpoře svého manžela si ale časem uvědomila, že pokud bude mít její syn nějaké psychické problémy, bude na ně díky svým zkušenostem mnohem připravenější, než byli její rodiče, kteří o bipolární poruše nic nevěděli. „Proto si budu dávat pozor na jakékoli náznaky deprese a úzkostí a budu se snažit to včas řešit,“ říká.
Tereza je od dvaceti pěti let na lécích na bipolární poruchu a díky tomu žije mnohem stabilnější život. Sice se prý unavuje a vyčerpává mnohem rychleji než duševně zdraví lidé, díky terapii ale ví, jak s takovými stavy pracovat, aby se neprohlubovaly. „A to samé chci případně naučit i svého synka. A otázku sebevraždy jsem si tvrdohlavě zakázala. Řekla bych, že i tím, že jsem se rozhodla založit rodinu, tak jsem se rozhodla, že o tento život budu bojovat až do konce a odmítám se tím nechat ovládnout.“
