Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
„Přesvědčit vedení hokeje o tom, že žena, navíc cizinka, zvládne národní tým vést, nebylo jednoduché. Cítila jsem ale, že holky potřebují jako trenérku ženu,“ přiznala v rozhovoru Tereza Sadilová, která český ženský hokej vede.
Tereza Sadilová je v Českém svazu ledního hokeje čtyři roky. Tři roky působí s našimi hokejistkami, poslední rok funguje jako jejich manažerka. Povídali jsme si s ní o tom, jak vnímá poslední úspěchy reprezentace, jak týmu pomohla nová trenérka Carla MacLeod, nebo o tom, s jakými problémy se český hokej potýká od nejnižších lig až po jeho vedení.
Napadlo Vás někdy, že tolik spojíte svůj život s hokejem?Určitě ano. Jsem z hokejové rodiny a svým způsobem jsem vyrůstala u ledu na zimním stadionu. Jako malá jsem hokej hrála společně s bráchou. Můj život plynul a hokej byl celou dobu u toho. Zpětně to dává smysl, že je můj život takto s hokejem provázaný.
Co přesně je náplní Vaší práce? Jde jen o papírování?Je to hodně o papírování a plánování. Mám na starost celý ženský hokej, celkem mám pod sebou tři reprezentace – do šestnácti let, osmnácti let a A tým. Člověk musí celou sezónu plánovat dopředu, kdy jsou klíčové mezinárodní přestávky s reprezentačními akcemi. Je toho dost, navíc na svazu mám i další administrativní práci. Upřímně bych se časem ráda věnovala jen ženskému hokeji a doufám, že si jako sport vypracuje takovou pozici, že v oddělení nebudu jen já.
Tereza Sadilová během rozhovoru pro Refresher. Zdroj: REFRESHER/Lucie Kotvalová
Hokej je hodně mužský svět. Jak těžké je pro ženu prosadit se v něm?Myslím si, že je pro to potřeba určitá zdravá drzost, trochu ostré lokty a víra v to, co člověk dělá. Upřímně, často v tomhle směru zažívám těžké chvíle. Ale vždycky si vzpomenu na hráčky, na to, čím si procházejí ony, už od doby, kdy vyrůstaly v určitých podmínkách mezi muži. Nebylo samozřejmostí, že se na led dostanou a trenér je postaví do hry jen z důvodu, že jsou ženy. V mé pozici je to hodně podobné. Přece jen jsem i dost mladá, takže člověk často slýchává různé narážky. Pro mě je ale nejlepší odpovědí moje práce a výsledky.
Samozřejmě, člověk chce na střídačce národního týmu někoho z Česka. Ale moje hlavní myšlenka byla, že chci přivést ženskou energii. Cítila jsem, že holky to potřebují.
Úspěšná premiéra na olympiádě, bronz z mistrovství světa. Jak Vy osobně hodnotíte sezónu českého ženského hokeje?Určitě pozitivně, i když to bylo trochu jako na houpačce, nahoru dolů. Odehrálo se totiž plno zákulisních věcí, které nebyly vždy jednoduché. Těžký moment nastal po olympiádě, kdy odešel trenér Tomáš Pacina. Člověk byl najednou pod tlakem, chtěl udělat to nejlepší rozhodnutí pro tým, pro hráčky jako osobnosti, pro celý ženský hokej. V mých očích bylo opravdu kritické angažovat kvalitního trenéra, nechtěla jsem, aby práce za poslední dva roky upadla vniveč.
Novou trenérkou hokejistek se stala bývalá kanadská hokejistka Carla MacLeod. Proč padla volba právě na ni?Samozřejmě, člověk chce na střídačce národního týmu někoho z Česka. Ale moje hlavní myšlenka byla, že chci přivést ženskou energii. Cítila jsem, že holky to potřebují. Nějaký čas jsem působila v Kanadě a měla jsem povědomí o tom, kdo Carla je. Kontaktovala jsem ji, proběhlo asi šest online hovorů. Přiznám se, že jen domluva o tom, jak by spolupráce fungovala, trvala dva měsíce. Carla totiž navíc trénuje i Univerzitu v Calgary. Potom přišel úkol číslo 2.
Jaký?Přesvědčit vedení českého hokeje o tom, že žena, navíc cizinka, to zvládne. V tu dobu se také střídalo i vedení v celém hokeji, přišel nový prezident Alois Hadamczik. Nebylo to jednoduché, ale někdy stačí dostat určitou důvěru a prostor. Ženy dokážou fantastické věci, když jim dáte šanci.
Jak si nová trenérka sedla s týmem?Skvěle. Carla si sama prošla vším, čím si procházely a procházejí holky, včetně olympiády a mistrovství světa, to vnímám jako klíčové. Ví, jak se hráčka během turnaje cítí a co prožívá. Velké turnaje jsou hodně specifické, není to jako běžný zápas v klubové sezóně. Hráčky i realizační tým musí jet na sto procent, není moc prostoru na chyby. Carla navíc cítila, co kdy hráčky potřebují.
Nemáme stabilní a kvalitní ligu, která by se dostávala do popředí mediálního zájmu. Vnímám to ale i tak, že jsme se letos poprvé dostaly na olympiádu. Kanada byla v naší současné pozici v roce 1998, až pak vše začala pořádně budovat. Bylo to víc než dvacet let práce.
Například?Například když je na šampionátu den volna, tak trenér nebo trenérka vždycky uvažují, jak během něho s hráčkami pracovat. Carla jim nedala volno na celý den, ale aspoň na deset minut šly na led, aby se vybruslily a zaktivovaly svaly. Byly nadšené z toho, že se jich Carla ptala, a bylo jedno, jestli to byla třetí gólmanka nebo nejlepší střelkyně. Na to, jak se cítí, co si myslí, probíhala neustálá diskuze.
Před tímto neprobíhala?V přístupu k týmu je to velký rozdíl. Hráčky byly na prvním místě pro nás všechny. Já osobně tomu říkám Magic of Carla (Kouzlo Carly). Jako nová koučka je navíc i velmi pozitivní a přenáší to na ostatní členy realizačního týmu. I když jsme v semifinále vysoko prohrávaly s Amerikou, přišla do kabiny a řekla jen: „No, to je prostě zápas. Tak vyhrajeme zítra, vždyť je skvělé, že tu jsme a můžeme hrát sport, který milujeme.“
Český ženský hokej se díky účasti na olympiádě a bronzové medaili na mistrovství světa dostal více do popředí zájmu veřejnosti. Není ale problémem to, že se mu věnuje pozornost jen při velkých akcích?Bohužel to tak je. Nemáme stabilní a kvalitní ligu, která by se dostávala do popředí mediálního zájmu. Já sama cítím velké rezervy. Vnímám to ale i tak, že jsme se letos poprvé dostaly na olympiádu. Třeba Kanada, která má co se týče ženského hokeje skvělou úroveň, byla v naší současné pozici v roce 1998 a až pak vše začala pořádně budovat. Bylo to víc než dvacet let práce.
Snažím se přihlížet i k tomuto a nechci se tím tolik stresovat, protože to bude běh na dlouhou trať. Ale na dobré cestě jsme. Od Národní sportovní agentury máme přislíbenou finanční podporu, která by měla výrazně pomoci. Samozřejmě v tom je zohledněná i domácí soutěž, přímá podpora reprezentantek, rozvoj a další projekty.
Národní sportovní agentura chce ženské kolektivní sporty včetně hokeje podpořit. Pochopila jsem ale, že se to týká primárně reprezentací. Nezačíná ale problém ženského hokeje už v nižších ligách, které jsou poddimenzovány nejen finančně, ale i organizačně?To máte naprostou pravdu. Liga je na amatérské úrovni. Devadesát procent našich holek působí ve Švédsku, Finsku a USA, kde ženské soutěže fungují pod mužskými kluby, které se o ně perfektně starají. V takových podmínkách nemusí hráčky hokejově nic řešit, mají vše zařízené. U nás se hraje v menších městech, přímá podpora není téměř žádná. Moc bych si přála dočkat se toho, že třeba Sparta, kterou považuji za velice progresivní, bouchne do stolu a řekne si, že bude podporovat i holky a jejich hokej. Tohle je vize, která by se mi líbila. Příští rok by navíc ženská extraliga měla mít o dva týmy víc.
Zdroj: REFRESHER/Lucie Kotvalová
Pro šest týmů bych chtěla sehnat větší finanční podporu, aby se to začalo určitým způsobem rozvíjet. V tuto chvíli je většina naší seniorské reprezentace v zahraničí, ale třeba reprezentantky do osmnácti let se pořád pohybují v Česku a byla bych ráda, kdyby to byla soutěž pro ně, pro rozvoj mladých talentů, a my se o ně dokázali postarat.
Vzhledem k tomu, co jste teď řekla, je další otázka asi naivní. Ale může se žena v Česku hokejem profesionálně živit?Určitě ne, naše profesionálky působí v zahraničí. Když teď budu jmenovat, tak například Daniela Pejšová hraje v Luleå Hockey ve Švédsku. Tenhle klub se o holky stará tak, že se mohou stoprocentně soustředit na hokej. Pro mě je až dojemné, jak se jí vrátilo to, co hokeji obětovala. V zahraničí se to dá, ale hráčka i její rodina tomu musí dost obětovat.
Máte od hráček v tuzemských nižších ligách nějakou zpětnou vazbu na to, jak zvládají v kombinaci s tréninkem například studium, práci, případně rodinu?Je to komplikované a každý měsíc vím třeba o dvou třech hráčkách, které plánují skončit. Je to problém, protože každá hráčka se u nás počítá. Mrzí mě, že jim v tuto chvíli nedokážeme najít nějakou alternativu.
Moc bych si přála nějakou ženu i ve vedení českého hokeje. Máme dvanáct členů výkonného výboru a není tam ani jedna. To podle mě není úplně v pořádku. Ženy do nejvyšších pozic ve vedení sportu patří.
Jsou (ekonomické) rozdíly proti mužskému hokeji jen tuzemský problém, nebo se s tím potýká ženský hokej i jinde? Nemyslím hokejové velmoci jako Kanadu nebo Skandinávii, ale třeba Rakousko, Švýcarsko a podobné země.Jediný rozdíl je v tom, že třeba Švýcarsko, Německo a nyní i Slovensko mají program skrze stát a reprezentační výběr má možnost být pod armádou nebo policií, které jejich program pomáhají financovat. Podmínkou bývá, že hráčky musí zůstat v tamní lize. Je to něco na způsob Dukly, která dřív fungovala u nás. Vymyslet něco podobného by mohlo být jednou z cest i u nás.
Na hokej se u nás hlásí i nejmenší generace. Co je podle Vás nejdůležitější pro to, aby dívky u hokeje zůstaly?Myslím si, že je důležité vhodné prostředí, ve kterém se pohybují, což je většinou klučičí hokej. Plno trenérů u nás zůstává k ženskému hokeji skeptických, pořád tam panuje stigma. Holka může být i lepší než kluci, ale trenéři ji tam nechtějí. Věřím ale, že i tomuto problému může náš úspěch pomoci.
To se děje často, že trenéři dívky nechtějí?Bohužel ano, takový příběh má každá druhá reprezentantka. Třeba loni jsme měli jednu hráčku, nebudu ji jmenovat, která si potřebovala dodělat maturitu a zůstat tady, než odejde do Švédska. Chtěla startovat v extralize dorostu. V tu chvíli potřebovala souhlas všech extraligových klubů, aby vůbec mohla hrát. Nedostala ho. Máme v hlavě projekt, v rámci kterého by se kluby zavázaly, že budou vůči ženskému hokeji vstřícnější, šlo by o vytvoření lepšího prostředí v českém hokeji. Cesty, jak to podchytit jsou, ale lidi jsou lidi. Předsudky máme pořád a podle mě to hokeji velmi ubližuje.
V čem ženská přítomnost hokeji pomáhá?Myslím si, že ženský pohled na hru je skvělý v několika ohledech. Obecně vnímám ženský hokej víc tvořivý a nápaditější. Moc bych si přála nějakou ženu i ve vedení českého hokeje. Máme dvanáct členů výkonného výboru a není tam ani jedna. To podle mě není úplně v pořádku. Ženy do nejvyšších pozic ve vedení sportu patří.
Jak hodnotíte mediální pokrytí ženského hokeje? U řady lidí panuje názor, že ženský hokej není pro diváky tak atraktivní jako mužský. Olympijské hry i podle statistik sledovanosti ukázaly opak.Přesně tak, po olympiádě to potvrdilo i mistrovství světa. Zvýšenou pozornost vidím i na sociálních sítích, které spravuji. Když jsem s nimi před třemi lety začala, měli jsme asi devadesát sledujících, teď jsme skoro na dvaceti tisících. Stoupalo to přirozeně, vývojem a sportovními úspěchy, nepomáhaly nám placené reklamy ani nic podobného. Díky tomu výraznému nárůstu se přidali i výraznější sponzoři, pro které jsme zajímavější. Před světovým šampionátem to byl například Pilsner Urquell. Takové věci mi dělají obrovskou radost.
Ráda bych se vrátila ještě k olympijské premiéře. Mluvila jsem s hokejovou rozhodčí, která zmínila, že na olympiádě Češky někdy nezvládaly psychickou zátěž, jezdily se například zbytečně hádat s rozhodčími. Souhlasíte s tím?Souhlasím, ale musím dodat, že olympiáda byla pro nás všechny velkou školou. Náročné bylo už období před ní. Kvůli koronaviru jsme strávily několik týdnů v bublině a zázrak byl to, že jsme do Číny vůbec odcestovaly a dostaly se tam. Pak proběhla euforie, člověk viděl tu vesnici, sportoviště, všechny slavné sportovce, byl to takový Disney World. Holky na to prostředí nikdo nepřipravil, asi to ani nešlo.
Když nikoho x let nezajímáte a najednou o vás všichni stojí, je to změna. Hráčky jsou mladé holky, poučily se a teď v Dánsku to bylo úplně jiné.
Takže všechno mnohem víc ovlivnily emoce?Je to tak. Možná ten přístup nebyl vždycky úplně profesionální, ale k tomu se holky před tím neměly ani jak dostat. Tím pádem moc nevěděly, jak přesně se chovat. Nechci se ani vymlouvat na koronavirus, ale i kvůli němu bylo všechno těžší, což se pak projevilo i na ledě. Svou roli sehrál i zvýšený mediální zájem. Když nikoho x let nezajímáte a najednou o vás všichni stojí, je to změna. Hráčky jsou mladé holky, poučily se a teď v Dánsku to bylo úplně jiné. Tým si to pořád užíval a byl dobře naladěný, ale jakmile přišel zápas, stoprocentně se soustředil na výkon. V tom vnímám velký progres. Důležitým faktorem byl i příchod Carly, jak jsem už zmínila.
Uvažovaly jste třeba o angažování mentálního kouče?Mentálního kouče jako takového nemáme. Nejsou na to prostředky, ale určitě na to nezanevřeme a ta možnost tu pořád je. Jako vrba ale fungovala třeba kondiční trenérka, holky si chodily popovídat i na fyzioterapii. Nějakým způsobem ten mentální koučink v týmu funguje a znovu musím zmínit Carlu, která s hráčkami komunikovala na takové úrovni, že jí mohly říct cokoli, a tým fungoval jako jedna velká rodina.
Klíčové bude na dosavadní úspěchy navázat. Vždy jsme byly v pozici, kdy jsme něco doháněly a za něčím běžely. Teď je hlavním úkolem tu novou úroveň udržet. A samozřejmě útočit na další medaile.
Řešily se i negativní věci?Ven šly všechny emoce, to znamená, že i ty negativní. Bylo i plno okamžiků, kdy se Carla rozhodla, řekněme, hrát na pravdu. Jeden večer se hráčkám dokonce nebála říct, že jsou svým přístupem všechny falešné, doslova řekla: „You are all fake.“ Bylo tím myšleno, že mluví o tom, jak chtějí být úspěšné, ale činy tomu často neodpovídají. Ale tím se vyložily všechny karty na stůl a týmu to neskutečně pomohlo.
Už jsme zmínily, že jako manažerka jste stála u úspěšné olympijské premiéry a medaile z mistrovství světa. Dá se ještě myslet na větší úspěchy? Co je podle Vás největší meta, kterou český hokej před sebou aktuálně má?
Klíčové bude na dosavadní úspěchy navázat. Vždy jsme byly v pozici, kdy jsme něco doháněly a za něčím běžely. Teď je hlavním úkolem tu novou úroveň udržet. A samozřejmě útočit na další medaile. Jednoduché to nebude, ale nikdo z nás nechce žádným způsobem polevit. Cílem je posouvat se dál, tvořit pro holky lepší podmínky a mít chuť vše neustále zlepšovat. Neztratit vášeň a zápal, který máme.
Zdroj: REFRESHER/Lucie Kotvalová
Ženské hokejové Nagano – je to stále přehnaná představa, nebo se mu blížíme a mohlo by se stát skutečností?Pro mě osobně je ale Naganem už ta bronzová medaile ze světového šampionátu. Vyhrála Kanada, druhé byly Spojené státy, obě země hokejistkám nabízí neskutečné podmínky. Nevím, co bychom musely dělat, abychom se jim přiblížily. Jak jsem již zmiňovala, jsou dvacet let před námi. V našich podmínkách toto druhé Nagano je.
Kdybyste měla vybrat jediný moment uplynulé sezóny, který byl pro Vás zásadní, jaký by to byl?Pro mě bylo nejlepším momentem a zároveň největší úlevou to, když nám výkonný výbor schválil Carlu MacLoud jako hlavní trenérku. Ulevilo se mi, protože jsem v tu chvíli věděla, že všechno bude fajn. Carla měla vizi i vášeň pro tým, který v tu dobu vlastně ještě ani neznala. Ale mám v mysli třeba i čtvrtfinálový zápas s Finskem a chvíli, kdy Aneta Tejralová
dala gól v prodloužení. I dnes mám husí kůži, když si na to vzpomenu. Je to hráčka, která si to za všechnu tu dřinu neskutečně zasloužila.
Co jste si tehdy pomyslela, když naše hokejistky Finky porazily?Já to neumím ani popsat. Člověk o tom sní a najednou ty holky vidí, jak na sebe naskakují, a nemůže uvěřit tomu, že se to děje. To, že konečně prokopávají ty pomyslné dveře, barikádu, kterou v ženském hokeji dlouho měly. Ty roky smůly a neštěstí s nálepkou smutného příběhu najednou nic neznamenají. Ony to prolomily, a to naprosto bez výmluv. Pořád to byly stejné holky, které jsem znala, ale v tu chvíli zároveň superhrdinky. Tu radost v jejich očích si budu pamatovat do konce života.
