Prostor pro požadavky na důstojný život po demonstraci Proti chudobě zaplavily spekulace o tom, jak by měli chudí lidé vypadat a žít, abychom je mohli brát vážně. Výsměch však odvádí pozornost od špatné životní úrovně a nemožnosti se z ní vymanit.
Po shromáždění odborových svazů z minulého týdne se sociální sítě hemží fotografiemi lidí, již na Václavském náměstí demonstrovali za regulaci cen potravin, energií nebo zvýšení minimální mzdy. Specifické na komentování fotografií z demonstrace Proti chudobě je, že dle diskutujících nebyli demonstranti od pohledu „dostatečně chudí“, a proto jsou tedy pokrytci.
Většině uživatelů online platforem stačí málo k tomu, aby vyfotografované lidi zkritizovali. Někomu k odsudku stačí cigareta, jiným dokonce boty, které vypadají jako ty od Dr. Martens, a najdou se i tací, kteří si s blahobytem spojují obezitu.
„Hlavně že mají na cigarety a pivo,“ virtuálně si odplivl jeden diskutující. Jiní se zase podivovali nad postavami demonstrantů stojících vedle Josefa Středuly. „Asi mají nafouklá bříška z hladu,“ nebo: „Nožičky té krasavice nemohou, zdá se, tu chudobu už unést a nějak se vymykají z pantů,“ napsal jiný komentující. Šach mat, socioekonomická úzkosti.
Vždyť mají internet
Doby, kdy obezita znamenala blahobyt, skončily už dávno před Trautenberkem a Krkonošskými pohádkami. Od 90. let minulého století se tento jev v postkomunistických zemích naopak otočil a obezita, jakožto civilizační choroba, postihuje velmi často lidi z nízkopříjmových domácností. Jedná se přitom o fenomén vyspělých zemí. V rozvojových zemích je kalorická spotřeba a obezita vyšší u lidí s lepšími životními podmínkami. Argument: „Proč jsou tak tlustí, když nemají na jídlo,“ je tady proto úplně lichý. Vyvolává spíše protiotázku: „Proč to diskutující nevědí, když mají internet.“
Lidé žijící ve vyspělých zemích, a přesto v chudobě, jsou obecně náchylnější k obezitě než jejich finančně lépe situovaní spoluobčané. Je to proto, že lidé s nízkými příjmy mají často omezený přístup k udržení zdravého životního stylu. Obezita se navíc netýká jen těch, kteří se neustále stravují ve fast foodech. U rodin s nízkými příjmy je vyšší pravděpodobnost, že budou mít nedostatek potravin a ne vždy mají finance na pravidelné stravování.
Mnoho z nich si nemůže dovolit čerstvé potraviny, i když nejsou v potravinové nouzi, a místo toho musí kupovat zpracované zboží a polotovary, jako jsou párky, instantní polévky či pečivo. Přístup ke zdravým či nezdravým potravinám má významný vliv na zdraví a právě také na obezitu. Špatný zdravotní stav způsobený špatnými životními podmínkami si může také vybrat svou daň v podobě užívání a doplácení léků, a to odvádí další část finančních prostředků, které by mohly být použity jinak. (Nehledě na to, že samozřejmě existují zdravotní kondice, které nemají ekonomické příčiny.)
Stravovací návyky chudších lidí jsou tak ovlivněny nedostatečným přístupem ke zdravým a cenově dostupným potravinám a zároveň ve chvíli, kdy potraviny mají, jsou náchylnější k přejídání.
Přejídání totiž souvisí s vysokou úrovní stresu, úzkostmi a depresí, se kterou mnohdy žijí. Jejich práce jim také často neumožňuje rekreační fyzickou aktivitu – je buď časově náročná, anebo vyčerpávající, a proto si ne každý po práci odhopká do parku. Mnoho lidí s nízkými příjmy má také vícero zaměstnání.
Obezita je důsledkem více faktorů, například také zhoršeného přístupu ke zdravotní péči, špatných životních podmínek, které si lidé nemohou dovolit napravit, a hlavně je obezita důsledkem nutnosti kupovat potraviny v kvantitě namísto kvalitě. Všechny tyto faktory spojuje jedna věc – chudoba. Ale netýká se to pouze jídla.
Déle a hlouběji
Lidem na fotografiích bylo samozřejmě vyčítáno kouření. Nepřekvapivě, i to s chudobou souvisí. Dle studie Truth Initiative téměř tři ze čtyř kuřáků pocházejí z komunit s nižšími příjmy, konkrétně téměř 72 % kuřáků. Je to způsobeno tím, že se tabákové společnosti po mnoho let zaměřovaly na nízkopříjmové skupiny obyvatel, čímž vytvářely rozdíly v míře kouření chudých a bohatých, které dříve neexistovaly. Ve skutečnosti byla v roce 1940 míra kouření vyšší u osob s vyšším vzděláním. Tedy předtím, než se zdravotní dopady kouření staly všeobecně známými a než se tabákový průmysl začal zaměřovat na osoby s nízkými příjmy.
Zatímco bohatí lidé po nových zjištěních kouřit přestávali, tabákový průmysl začal vynakládat obrovské množství prostředků na udržování nízkých cen cigaret a na zajištění toho, aby si cílová skupina s nízkými příjmy mohla cigarety dovolit. V roce 2015 vydal například tabákový průmysl v USA více než 80 % svého marketingového rozpočtu na slevové praktiky nebo jiné snižování ceny cigaret.
V kouření chudých ale hraje roli mnohem více faktorů než jen marketing korporátů. Chudí kuřáci (dle francouzské studie zabývající se kouřením lidí s nízkými příjmy) mají větší sklon považovat kouření za automatickou činnost nebo za prostředek ke snížení negativních pocitů. Poskytuje jim úlevu od stresu nebo odvedení pozornosti od starostí a obav, kterých mají lidé v sociální tísni mnohem více. Naopak ostatní kuřáci s vyššími příjmy jsou náchylnější ke kouření za účelem snazšího navazování kontaktů nebo zlepšení své koncentrace.
Výzkumy také ukázaly, že kuřáci s nižšími příjmy si potahují z každé cigarety déle a hlouběji než ti bohatí, což v důsledku posiluje závislost a ztěžuje úspěšnost léčby a abstinence.
Dalším důvodem, proč se chudým lidem nedaří skončit s cigaretami, je také to, že jejich příjmy je segregují do míst, kde pracují a žijí. Chudí kuřáci se tak často potkávají s jinými závislými, a když už se rozhodnou pokusit přestat, musí to dělat vedle lidí, kteří v kouření pokračují, což u bohatších kuřáků obvykle neplatí. Neméně podstatným faktorem je také zdravotní péče. Chudí lidé obecně více zanedbávají prevenci a k lékaři často dochází, až když nutně potřebují. V přístupu k účinné léčbě odvykání kouření tak budou lidé s nízkými příjmy stále pravděpodobně zaostávat za lidmi ze střední třídy. Na neschopnost odvyknout kouření se ale také mohou podepsat souběžně se vyskytující psychické problémy, které jdou s nízkou životní úrovní ruku v ruce a které odvykání ztěžují.
Kdo si za co může
Jak ale s odvykáním kouření a obezitou lidí s nízkou životní úrovní bojovat? Možná by bylo dobré začít tím, že si přiznáme, že chudí lidé nutně nevypadají jako táta Zilvara z chudobince. Dělají, co můžou, aby tak nevypadali a aby se vyhnuli odsudkům, odmítání a diskriminaci ostatních. Bylo by dobré přiznat si, že chudí lidé mnohdy nemají na zeleninu a jídlo s dobrými tuky, které je stále dražší. A že mohou být obézní, protože kvůli vyčerpávající práci jí nepravidelně a nekvalitní potraviny. Zároveň bychom měli začít těmto lidem naslouchat, místo abychom se jim vysmívali. Naslouchat jim, když nám říkají, že se mají špatně anebo se bojí, že to bude horší.
Místo odsuzovaní jejich kouření bychom se měli ptát, co prožívají a v jakých podmínkách musí žít, že je kouření nejdostupnějším prostředkem, jak se uvolnit a zbavit stresu. Ne každý si může po práci zajít na squash nebo si „vyčistit hlavu“ v bazénu. Ne každý může dát děti do kroužků a zajít si s partnerem na hezkou večeři a „netahat“ si práci domů. Možná že bychom se měli zamyslet nad tím, proč automaticky v chudých lidech s cigaretou vidíme někoho, „kdo si za to může sám“, že nemá na jídlo, a kdo na tom není zas tak špatně, když si vykuřuje. Cigarety totiž už dávno nejsou rozmar a tabákové společnosti se snaží, jak můžou, aby se z nich nestalo něco zbytného, stejně jako obezita už dávno není ukazatelem blahobytu.
Obojí je v mnoha případech – ne vždy – důsledkem špatné životní úrovně a nemožnosti ji změnit. Vytýkání obojího je ve skutečnosti jen pokrytectví vyšších vrstev spojené s jejich neochotou zajímat se o podmínky těch, kteří na tom nejsou tak dobře. Když totiž budeme líní naslouchat nebo pomáhat, můžeme tím demonstranty z odborové akce hnát příště na nějakou jinou, třeba podobnou té extremistické ze 28. září. A za to si budeme moci sami.
