Reportáž: Za zelenější svět jedno vypěstované rajče za druhým. Byli jsme se podívat na farmě v Praze

„Nikdy by mě nenapadlo, že budu v rámci svého povolání pěstovat zeleninu. Myslela jsem, že budu dělat něco s matematikou. Místo kalkulačky mám ale v rukou rýč,“ směje se jedno zářijové odpoledne čtyřiadvacetiletá Ginny McAllister. Že v jejím životě hraje ústřední roli zrovna zemědělství, ovšem není zase tak překvapující. Měla k němu blízko už od dětství – geograficky i hodnotově. Vyrůstala v blízkosti velké zahrady a její otec je farmář. „To mě asi jistým způsobem vyslalo na tuto cestu,“ zamýšlí se.

Původem je z Kanady, kde se později stala součástí místní komunitní zahrady. Toto rozhodnutí učinila i podruhé poté, co se vydala do České republiky za studiem na Fakultu tropického zemědělství České zemědělské univerzity v Praze.

Povídáme si uprostřed MetroFarmy, městské farmy na Císařském ostrově, kterou založil Štěpán Říha. Jedná se o pozemek rozléhající se na zhruba devíti tisících metrech čtverečních půdy. Skládá se ze 170 individuálních záhonů, komunitního pole, výběhů pro zvířata (jsou zde slepice, čtyři kozy a včely), sdílených prostorů a jakéhosi dětského koutku.

V průběhu mé návštěvy se poměrně stabilně střídá déšť s čímsi, co evokuje bezchybné babí léto – když z nebe přestanou padat kapky deště, mžourám na Ginny přes silné sluneční paprsky. Rozhlížím se. Pohled je to impozantní – obloha před chvílí zcela zčernala a v okolní zelené plochy, která je tvořena trávou a záhony, sem tam probleskuje barevná zelenina či nejrůznější květiny.

Na komunitním poli se pěstuje sezónně. Na jaře se začíná se saláty, špenátem či ředkvičkami, v létě sklízí rajčata a cukety a s ustupujícími teplotami se pokračuje s mangoldy, dýní, zelím a brokolicí. Pěstují i méně známé druhy zeleniny, mezi které patří například pak choi či „výtečně sladké“ (jak později poznamenává Štěpán) vodnice – zelenina připomínající velké ředkvičky.

Do opečovávání komunitní půdy se může zapojit každý a podle odpracovaných hodin pak získává nárok na úrodu. Vyprodukovanou zeleninu z komunitního „políčka“ (opět Štěpánova terminologie) pak zároveň prodávají ve formě farmářských bedýnek. Mají variantu pro singles, střední velikost patří dvojicím a velká je pro početnější rodiny – ta by měla pokrýt týdenní spotřebu pěti veganů.

Úterky a neděle mají pravidelné „work parties“, kdy se zde lidé sejdou a společně pracují. Jednou měsíčně zde probíhají workshopy, většinou na sezónní téma – například jak pěstovat microgreens nebo rajčata. Lidé si sem ovšem mohou pozvat i přátele „zvenku“ – společně pak sedávají u ohně či grilují.

Zrovna opět začíná trochu pršet, takže se jdeme schovat pod přístřešek. Ginny společně s dalšími kolegyněmi začíná připravovat farmářské bedýnky. „Patnáct, šestnáct,“ slyším je odpočítávat brambory. Férovost.