Jak to na městské farmě vypadá? A jak taková místa mohou pomáhat chránit životní prostředí?
„Nikdy by mě nenapadlo, že budu v rámci svého povolání pěstovat zeleninu. Myslela jsem, že budu dělat něco s matematikou. Místo kalkulačky mám ale v rukou rýč,“ směje se jedno zářijové odpoledne čtyřiadvacetiletá Ginny McAllister. Že v jejím životě hraje ústřední roli zrovna zemědělství, ovšem není zase tak překvapující. Měla k němu blízko už od dětství – geograficky i hodnotově. Vyrůstala v blízkosti velké zahrady a její otec je farmář. „To mě asi jistým způsobem vyslalo na tuto cestu,“ zamýšlí se.
Původem je z Kanady, kde se později stala součástí místní komunitní zahrady. Toto rozhodnutí učinila i podruhé poté, co se vydala do České republiky za studiem na Fakultu tropického zemědělství České zemědělské univerzity v Praze.
Povídáme si uprostřed MetroFarmy, městské farmy na Císařském ostrově, kterou založil Štěpán Říha. Jedná se o pozemek rozléhající se na zhruba devíti tisících metrech čtverečních půdy. Skládá se ze 170 individuálních záhonů, komunitního pole, výběhů pro zvířata (jsou zde slepice, čtyři kozy a včely), sdílených prostorů a jakéhosi dětského koutku.
V průběhu mé návštěvy se poměrně stabilně střídá déšť s čímsi, co evokuje bezchybné babí léto – když z nebe přestanou padat kapky deště, mžourám na Ginny přes silné sluneční paprsky. Rozhlížím se. Pohled je to impozantní – obloha před chvílí zcela zčernala a v okolní zelené plochy, která je tvořena trávou a záhony, sem tam probleskuje barevná zelenina či nejrůznější květiny.
Na komunitním poli se pěstuje sezónně. Na jaře se začíná se saláty, špenátem či ředkvičkami, v létě sklízí rajčata a cukety a s ustupujícími teplotami se pokračuje s mangoldy, dýní, zelím a brokolicí. Pěstují i méně známé druhy zeleniny, mezi které patří například pak choi či „výtečně sladké“ (jak později poznamenává Štěpán) vodnice – zelenina připomínající velké ředkvičky.
Do opečovávání komunitní půdy se může zapojit každý a podle odpracovaných hodin pak získává nárok na úrodu. Vyprodukovanou zeleninu z komunitního „políčka“ (opět Štěpánova terminologie) pak zároveň prodávají ve formě farmářských bedýnek. Mají variantu pro singles, střední velikost patří dvojicím a velká je pro početnější rodiny – ta by měla pokrýt týdenní spotřebu pěti veganů.
Úterky a neděle mají pravidelné „work parties“, kdy se zde lidé sejdou a společně pracují. Jednou měsíčně zde probíhají workshopy, většinou na sezónní téma – například jak pěstovat microgreens nebo rajčata. Lidé si sem ovšem mohou pozvat i přátele „zvenku“ – společně pak sedávají u ohně či grilují.
Zrovna opět začíná trochu pršet, takže se jdeme schovat pod přístřešek. Ginny společně s dalšími kolegyněmi začíná připravovat farmářské bedýnky. „Patnáct, šestnáct,“ slyším je odpočítávat brambory. Férovost.
Se Štěpánem si jdeme stoupnout ke stolku. „Nevadí, když u toho budu pracovat?“ ptá se mě. Kývu, že nevadí. Práce nepočká. Ponoukám ho, aby mi, zatímco čistí brambory, popsal, jak MetroFarm vznikla.
Zájem byl
Na začátku byl Štěpánův sen o větší soběstačnosti.
Vždy ho bavilo jezdit mimo Prahu do přírody, proto začal hledat pozemky na venkově – opuštěné farmy, prostory či „barabizny“ v pohraničí. „Pak přišla příležitost v Holešovicích. Začalo mi dávat větší smysl to zkusit na pozemku ve městě než se úplně odříznout od prostředí, kde jsem se narodil, kde mám rodinu a známé... Ježíš, co to jí,“ říká najednou Štěpán a vyhlíží do dálky. Sleduji jeho pohled – kouká na malou holčičku, která si zrovna hraje u záhonku s dýněmi a květinami a něco si strká do pusy. Když si ověří, že za ní běží její maminka, a nebezpečí je tak zažehnáno, obrací se zpátky ke mně a pokračuje.
„V tu dobu jsem byl single, takže jsem neměl na co čekat, byl jsem bez závazků. Odstěhoval jsem se ze svého tehdejšího bytu, koupil jsem si maringotku, kterou jsem umístil na ten holešovický pozemek, a začal jsem tam bydlet.“ Postupně přibyl jeden záhonek, pak druhý, pak se jejich počet začal navyšovat a domov tam nalezlo i několik zvířat – nejdříve pár slepic, pak kozy a ovce.
Od začátku chtěl Štěpán dát možnost pěstovat či chovat zvířata také ostatním zájemcům, a proto malé hospodářství vznikalo pod hlavičkou komunitní zahrady. Ostatní lidé se mohli zapojovat hned po jeho nastěhování do maringotky. Zájem byl – první rok se k němu přidalo dvacet lidí, nakonec jich bylo kolem sta.
Štěpán v maringotce bydlel dál. „Než na zahrádku přišla Bára, teď už moje přítelkyně,“ dodává. „Ta si mě tak nějak adoptovala a teď bydlíme v bytě v Holešovicích,“ směje se.
V létě 2020 ovšem dostali výpověď od majitele pozemku tehdejší komunitní zahrady a začali hledat nový prostor – a nakonec se dostali sem. Pozemek si pronajali od Magistrátu hlavního města Prahy, a tak se komunitní zahrada – včetně Bářina záhonku, maringotky, kterou již nikdo trvale neobývá, i velké části původního osazenstva – přesunutím o necelé tři kilometry na Císařský ostrov proměnila v městkou farmu.
Přistupovat k jídlu jinak
Ginny našla MetroFarm na internetu, a to během pandemie. Zahrada tehdy byla v úplných počátcích, a když se Ginny přišla podívat, Štěpán jí nadšeně přednášel veškeré své plány. „Tam si představ tohle, tam bude zase to a tam to,“ napodobuje Ginny Štěpánův hlas, rozhazuje rukama a usmívá se. Ginny tak byla za ty dva roky svědkem komplexní metamorfózy zdejšího pozemku – viděla ho měnit tvar, funkce i podobu. Jako jedna z hlavních pěstitelek na komunitním poli zde tráví skoro každý den.
Dynamika se tu ovšem mění neustále: Ginny někdy pěstuje, sklízí, jindy připravuje bedýnky a jiné dny zase pomáhá s koordinací nebo provádí lidi, kteří se sem – ať už díky zájmu pěstovat, či ze zvědavosti – přijdou podívat.
„Pěstování organické zeleniny je moje vášeň,“ říká Ginny. Proč? „Každý potřebuje jíst. Čím více investuji do vlastního zdraví – ať už skrze snahu více jezdit na kole, chodit více pěšky, či právě přemýšlením nad tím, co do svého těla dávám –, tím více uvažuji nad tím, jak můžeme změnit systém, aby lidé měli přístup ke kvalitnímu jídlu i ve městě.“
Ginny si tak čím dál více začala uvědomovat globální dopad současného systému produkce a distribuce jídla. I proto se rozhodla kvalitní a organickou zeleninu pěstovat nejenom pro sebe, ale i pro ostatní. „Mohla bych samozřejmě pěstovat jen pro sebe, ale tím by se ve světě nic moc nezměnilo, že? Systém se nezmění skrze stravování jednotlivce, musí dojít k jakési změně paradigmatu. Jak a kde se jídlo produkuje, jak a kam se redistribuuje. Na světě je jídla dostatek, co je špatně, je právě jeho distribuce. Proto v některých částech světa lidé hladoví, zatímco v jiných trpí nadváhou či obezitou. V tomto může urbánní zemědělství pomoci – je jedním z řešení.“
Když se vyptávám dále, podle Ginny je potřeba změnit celkový přístup k jídlu. K tomu podle ní může pěstování ve městě taktéž výrazně pomoci – lidé mají nejen možnost vypěstovat si vlastní zeleninu a ovoce bez chemie, ale také se v této oblasti vzdělávají. Mohou znovu nabýt kontakt s celým procesem, skrze který zelenina a ovoce vzniká. Od zasazení semínka a péči o něj přes jeho růst až po následný sběr zralé zeleniny a její konzumaci. „Když lidé vědí, kolik práce, energie a času je za vypěstováním jídla, váží si ho a přistupují k němu jinak. Díky tomu s ním pak tolik neplýtvají,“ míní.
Úvaha o potřebě změny našeho přístupu k jídlu se zdá být legitimní vzhledem k tomu, že se třetina všeho vyprodukovaného jídla na světě vyhodí nebo znehodnotí. Pokud by místo toho byly tyto potraviny zachráněny, nasytily by se jimi asi tři miliardy lidí. A ještě jinak – v Evropě připadá na jednoho člověka 96 až 115 kg vyhozeného jídla za rok. To je navíc poměrně velké množství uhlíkových emisí, které přišly zcela a naprosto nazmar.
Potřebu znovu nalézt úctu k jídlu verbalizuje i expertka na jídlo Carolyn Steel v knize Sitopie (Host, 2022). Dokonce píše: „Úcta k jídlu nás přivádí blíž k přírodě a poskytuje protiváhu k neustálému shonu městského života. Pokud si budeme vážit jídla, můžeme znovu najít životní rovnováhu v rámci přírodního světa a společně si vybudovat šťastný a naplňující život.“
Pokud by si postindustriální společnosti začaly více vážit jídla, došlo by podle ní k zásadní transformaci světa, jenž nás obklopuje. Mezi změny, které by se mohly odehrát, řadí obnovu venkova, změnu krajiny, vytvoření nových komunit centralizovaných právě kolem jídla a transformaci měst. V nich by podle Steel došlo k revitalizaci trhů a hlavních tříd, nezávislejších obchodů a restaurací, městských farem, komunitních kuchyní či sousedského kompostování.
Jídlo teď, a hlavně tady
Právě přírodní svět a s ním spojená otázka klimatické krize je zásadní i pro Ginny. „Je důležité, abychom používali půdu, kterou tady máme. Abychom využili její plný potenciál a naše jídlo nemuselo cestovat přes půlku planety,“ říká a vědecká data s ní opět souhlasí.
Ze studie, která byla letos publikována v časopise Nature Food, vyplývá, že přeprava potravin z místa jejich výroby na náš talíř vytváří nejméně trojnásobné množství emisí skleníkových plynů, než se doposud předpokládalo. Podle britského deníku The Guardian tak emise uhlíku z transportu potravin tvoří asi 6 % z celkových globálních emisí, přičemž největší podíl na tom má podle zmíněné studie převoz ovoce a zeleniny.
„Městské farmy a zahrady samozřejmě nejsou možné všude, ale čím více takových míst je, tím větší počet lidí bude napojených na své jídlo, čímž si více z nás začne uvědomovat, jakým způsobem jídlo konzumujeme, odkud pochází a co a v jaké kvalitě do našich těl dáváme,“ popisuje optimisticky Ginny. Městské zemědělství navíc pomáhá zlepšovat kvalitu ovzduší či redukovat povrchový odtok vody při přívalových deštích.
Optimismus, či možná přesněji jakýsi klid či spokojenost, je něco, co z Ginny na první pohled sálá do jejího okolí. Roli v tom zřejmě bude hrát vícero faktorů, ale jedno z možných vysvětlení může být i to, že se zdá být příkladem člověka, jenž se vymanil z ambic, které lidé často přijímají za své pod subtilním tlakem plynoucím z kapitalistického nastavení naší západní společnosti. Ginny se místo toho vědomě rozhodla pro cosi, co někteří pojmenovávají jako dobrovolnou skromnost. Dříve hodně cestovala. Po Evropě, po Asii.
Právě na cestách poznala jiné podoby životních stylů, než které do té doby vídala v Kanadě. „Během mých cest se mi otevřely oči pro alternativní životní styly i alternativní potravinové systémy. Od té doby se snažím mít méně: spokojit se s tím, že mám ‚tak akorát‘.“
Takováto místa navíc podle ní umožňují vznik komunit a vztahů (to má možná na její radostné vzezření taktéž vliv). Mnoho lidí odsud se tak stalo jejími blízkými kamarády. S Vendy („to je ta hodně zaneprázdněná“, reaguje Ginny v momentě, kdy správně interpretuje můj výraz jako zmatený), místní koordinátorkou, se dokonce skamarádila natolik, že se staly spolubydlícími.
Sen být farmářkou
„Ta hodně zaneprázdněná“ je hodně zaneprázdněná z dobrého důvodu. Vendula Donátová letos dostudovala ekologické zemědělství na vysoké škole a momentálně je zemědělcem na plný úvazek.
Její role na MetroFarmě spočívá v organizaci pěstování zeleniny na komunitním poli, zajištění přípravy zeleninových bedýnek, poskytování workshopů na téma produkce potravin a přes léto organizování květinových samosběrů, ale hlavně – dodávání sazeniček. Vendula má totiž ještě svůj vlastní projekt s téměř pohádkovým názvem – Kultivárium.
Pěstuje sazenice, které pak prodává jak místním zahradníkům, tak i zelinářům zvenku, kteří mají svoje pole, ale sadbu si raději koupí. „Naším cílem je pomáhat malým a středním pěstitelům uspět na cestě k větší soběstačnosti, a to hlavně skrze dodávání sadby, se kterou už pak jde dopěstování zeleniny snadno,“ popisuje.
Vendula je ze Vsetína, což je město v Beskydech, které má tradici v ovčáctví. K zemědělství se dostala právě skrze něj. S pracovní border kolií začala sportovně pást ovce a postupně si začala uvědomovat, že ji pobyt venku, starost o půdu a blízký kontakt s přírodou naplňuje. „Bytí venku v přítomnosti vás vtáhne. Na myšlenky už není prostor,“ přibližuje mi onen stav pohrouženosti do přírodního světa.
Farmaření se tak stalo jejím velkým snem už v patnácti letech – proto se rozhodla pro střední zemědělskou školu, na což navázala vysokoškolským studiem ekologického zemědělství. „Farmaření poskytuje svobodu – je jen na vás, co vytvoříte a čemu se budete věnovat. Každý den je jiný. Být zemědělcem je spojením práce, biologie, vědy a něčeho, co nás přesahuje,“ popisuje.
Když poté v Praze hledala místo pro svůj projekt se sazenicemi, ocitla se právě na MetroFarmě. „Chuť naší zeleniny je intenzivní, roste totiž pomalu a ve spolupráci s živou půdou. To tomu jídlu dává ještě rozměr navíc. Jakési spojení,“ zamýšlí se.
Není tak náhodou, že když se jí ptám, jak by MetroFarmu popsala v pár slovech, odpovídá: „Pohádková říše, soběstačnost, otevřenost.“
Malý kousek přírody stačí mít
Vidím přicházet mladší dvojici – slečnu se zářivě modrýma očima a kudrnatými vlasy a stylově oblečeného kluka. Slečna, později se dozvídám, že se jmenuje Lena, pochází z Německa. Překvapuje mě, kolik mladých lidí se tady rozhodlo začít pěstovat a jak často slyším angličtinu.
Štěpán mi nabízí vysvětlení – místní komunitu tvoří asi ze 30 % cizinci a zahradníků ve věku od 18 do 35 let je tu zhruba 60 %. Jsou zde single lidé, páry, maminky s dětmi či celé rodiny a několik lidí v důchodovém věku. Nejmladším zahradníkům a zahradnicím je asi dvacet let.
Lena Koehler, která do Česka přišla před téměř pěti lety, byla součástí i předešlé zahrady. Její spolubydlící před třemi lety přišla s nápadem pěstovat vlastní zeleninu a ovoce. Hledaly místo blízko svého bydliště, a tak nalezly Štěpánovu komunitní zahradu. „Nikdy předtím jsem neviděla tak milé a krásné místo uprostřed velkého města. Ostatní lidé nám tam navíc poskytli velkou podporu, což bylo skvělé,“ vzpomíná. Pokud má otázku a neví si s něčím rady, ostatní vždy pomohou.
Doteď samozřejmě občas kupuje i zeleninu ze supermarketů, ale jak sama říká, v kontrastu s produkty, které vypěstují tady, je to velký rozdíl. Koncept komunitních zahrad a farem je pro ni inherentně spojen s environmentalismem. „Nechtěla jsem konstantně podporovat ty velké supermarkety. Co tam dostaneš? Často nekvalitní jídlo, které bylo vypěstováno tisíce kilometrů daleko na místech, která neznáš,“ říká.
Její slova se v podstatě beze změny zrcadlí na stranách výše zmíněné knihy Sitopie: „I nejhorlivější zastánce průmyslového zemědělství uzná, že mrkev, kterou vytáhneme z hlíny a na místě sníme, chutná lépe než ta, která je balená v ochranné atmosféře a bělená či zmražená, aby zvládla tisícikilometrovou pouť moderní potravinové logistiky, díky níž ji dostaneme až na talíř. Průmyslové zpracování a balení potravin je součástí ceny, kterou platíme za to, že žijeme daleko od místa, kde se potraviny pěstují. Znepokojivější je však otázka, co najdeme v samotné mrkvi. Za posledních padesát let se složení živin radikálně změnilo, neboť zemědělci ve stále větší míře používají chemická hnojiva a pesticidy, a tím znehodnocují kdysi bohatou, úrodnou půdu,“ píše v ní Steel.
Lena dodává: „Není to jen o tom si vypěstovat vlastní zeleninu, jistým způsobem je to i aktivní rozhodnutí proti fungování něčeho, co se ti nelíbí. Musím ovšem přiznat, že nejsem nejúspěšnější zahradník,“ hodnotí upřímně a s úsměvem vlastní pěstitelské schopnosti. Pro městské pěstování se rozhodla právě i z toho důvodu – chtěla získat znalosti, jak vůbec na půdě hospodařit. „Stále to dělám velmi DIY, ale funguje to,“ říká.
Výjimka ovšem potvrzuje pravidlo. Zatímco si povídáme, bere si do ruky zahradní hrabičky a jde ke svému záhonku, aby si vyhrabala batát. Hrabe, hrabe, hrabe… A znejišťuje. Začíná se smát. „Myslím, že tohle je ono,“ říká překvapeně, zatímco na světlo světa vytahuje poněkud smutný a téměř neexistující kus hlízy. Přechází do hlasitého smíchu. Ačkoli se snažím držet, aby moje reakce nepůsobila škodolibě, po chvilce se neudržím a přidávám se k ní. „Někdy to dopadá i takto,“ říká, zatímco si obě z očí utíráme slzy. Cenou útěchy nechť jí je třezalka, která začala na jejím záhonku růst, aniž by ji zasadila. Prý ji usuší a společně s levandulí si z ní udělá čaj na spaní.
Ptám se jí, co se jí na zdejším místě tolik líbí. „Mít malý kousek přírody ve městě je úžasné. Často sem jezdím na kole velmi brzy ráno, v létě téměř každý den. To tu většinou ještě nikdo není. Mít místo, kde si člověk může v tichosti sednout a nikdo ho neruší, je další důvod, proč v tom rozhodně budu pokračovat,“ popisuje.
Vypusť slepice, vezmi si šest vajec
Jdu se podívat ke slepicím a kozám a po chvíli vidím přicházet Štěpána, který s sebou nese jakési nářadí. Ptám se ho na slepice. Ty je možné si adoptovat za 350 korun měsíčně – za svou slepicí pak lidé mohou chodit a měsíčně si vybrat 20 vajec. O zvířata je potřeba se každý den starat, takže jsou zde nastavené služby, které fungují na dobrovolnické bázi. Za jednu směnu si pracující mohou vzít šest vajec.
„Čáu,“ volá Štěpán na přicházející pár – Terezu a Alessia.
Štěpán dokončuje vyprávění o slepicích a vyráží směrem k individuálním záhonkům. „Nechtěl jsi tady něco opravit?“ ptám se a ukazuji na nářadí, které nyní leží v trávě. „Teď radši ne,“ říká trochu nervózně. „Nevím, jak to dopadne,“ směje se.
Pro nás i pro životní prostředí
Ačkoli se zdá, že MetroFarm nabízí poměrně rozsáhlé působiště, na podzim roku 2021 jim zdejší pozemky začaly být malé. Projekt se proto rozšířil i na pole a pastviny do Jinonic, kde budují nejen další komunitní zahradu, ale také se učí polnímu hospodářství a pastvě koz a ovcí na rozsáhlých loukách okolo Prokopského údolí. Právě v Jinonicích mají také ornou půdu, odkud jsou brambory, které Štěpán čistil.
Zdejší pozemek je navíc, zdá se, k dispozici pouze dočasně – magistrát, kterému pozemek patří, s ním má v budoucnu jiné plány. MetroFarm tak, prozatím, zůstává jakousi kočovnou zahradou.
„To znamená, že se to tady pak prostě zruší?“ ptám se Štěpána a opatrně dodávám: „To je trochu bolavá představa, nebo ne?“
„Uvidíme. Byla by to škoda, ale počítáme s tím, že se to asi stane. Jsme připraveni na nejhorší, ale doufáme v to nejlepší. Myslím, že je možné, že bychom se teoreticky mohli stát součástí plánů, které s tímto pozemkem magistrát má. Uvidíme, co vymyslíme a jak k tomu magistrát bude nakloněný. Ale dáváme dohromady tým, který se bude zabývat tím, co a jak budeme dělat za 3–4 roky, když by skutečně nastalo, že bychom se stěhovat museli. Pak už bychom chtěli mít místo, kde by naše zahrada byla umístěna trvale,“ vysvětluje.
Představa – a akceptace – dalšího možného stěhování jen dosvědčuje Štěpánovo odhodlání. Tento pocit je mimo jiné umocněný i tím, že se mnohé učí za pochodu. Štěpán chodil na roční kurz permakulturního designu městských a příměstských zahrad a étos, na kterém permakultura staví, přenesl i sem – snaží se pěstovat v souladu s přírodou a bez používání chemie. „Když něco vyroste křivě nebo divně, tak říkáme, že je to přírodní, permakulturní tvar,“ směje se.
Takže ano, odhodlání Štěpánovi zřejmě nechybí. Jaké byly a jsou jeho motivace? „Mám sen o tom, že nějak pozitivně ovlivním životní prostředí a zachráním planetu,“ říká s náznakem ironie v hlase. Zřejmě si je vědom toho, že to může znít jako klišé. Nemyslím si – Štěpán se své neskromné sny evidentně snaží přenášet v rámci svých možností do praxe.
„Momentálně mi to dává smysl přes pěstování. Přes lokálnost. To je věc, kterou může udělat skoro každý. Čím dál více mi to do sebe začíná všechno zapadat. Začíná to navíc fungovat,“ popisuje.
V Praze jsou podle něj místa, ať už to jsou nevyužité plochy jako brownfieldy, nebo velká pole, která jsou aktuálně konvenčně obhospodařovaná, na nichž je možné pěstovat. Zároveň je podle něj i velké množství lidí, kteří mají zájem si něco ekologicky vypěstovat a podílet se na produkci potravin.
„Dává mi velký smysl tyto dvě oblasti propojovat, protože na to už máme know-how. Je pro mě důležité i to vlastní pěstování, to mě baví nejvíce, ale zásadní je pro mě ona vize. Proměnit tyto nevyužité plochy ve městech tak, aby se na nich hospodařilo efektivně, ekologicky a aby ty produkty zůstaly lidem ve městě. Aby tak došlo ke zkrácení cesty, kterou musí urazit jídlo, které konzumujeme,“ míní. Štěpán se odmlčí, zapřemýšlí a po chvilce dodává komediálním hlasem: „To je dobré pro nás i pro životní prostředí.“
K podobným závěrům došla i zmiňovaná studie publikovaná v časopise Nature Food. Její autoři postulují, že k tomu, aby se zmírnil dopad potravinového systému na životní prostředí, je potřeba nejenom snížení spotřeby živočišných produktů (jejichž destruktivní dopad na planetu je dobře zmapován: například tady nebo tady) a podpora rostlinných potravin. Tyto snahy musí být podle nich v zemích s vysokými příjmy propojeny s větším obratem k lokální produkci. „Tuto strategii by bylo možné podpořit využitím značného potenciálu příměstského zemědělství pro výživu velkého počtu obyvatel měst,“ píší.
Mohlo by být
MetroFarm tak může zastávat roli možného předobrazu – napovídá nám, jak by svět mohl vypadat, kdybychom si opět začali vážit jídla. Jak navíc poznamenala Carolyn Steel v rozhovoru pro Respekt: „Čím větší je ve společnosti tendence vážit si jídla, tím větší je šance, že lidé budou mít chuť farmařit.“
MetroFarm navíc není ojedinělý případ, podobných míst je jenom v Praze či u Prahy několik, jako například zemědělský projekt Zygón, certifikovaná přírodní produkční zahrada a polní sad KomPot nebo komunitní zahrada s azylem pro zvířata Pastvina.
Potenciál městského a příměstského zemědělství ovšem nemá cenu přeceňovat. Města byla na venkově, co se týče potravin, závislá vždy a soběstačná nebudou zřejmě nikdy – není v nich dostatek půdy pro to, aby uživila veškeré své obyvatele. Jak ovšem prozíravě řekla Ginny: „Je to jedno z řešení, ne jediné řešení.“
