Boj proti rasismu nebo nesouhlas s okupací. Toto jsou neznámější politická gesta sportovců, která obletěla svět

Šestnáctého října roku 1968 afroameričtí sprinteři Tommie Smith a John Carlos zvedli během medailového ceremoniálu ruku, na které měli černou rukavici, a zaťali ji v pěst. Gesto odsuzující rasismus vešlo ve známost jako Black Power Salute. Nebylo ale prvním ani posledním protestem, který se ve sportovním světě objevil. Sportovci a sportovkyně protestovali z různých důvodů. Odvahu vystoupit z neutrality našli také významné sportovní tváře Československa. 

Sport by měl být apolitický. Nebo ne? 

Sportovci a sportovkyně v průběhu historie využívali a využívají vrcholné sportovní události k propagaci svých názorů a postojů, ať už se jedná o protest proti rasismu či okupaci, nebo snahu o narovnání práv mužů a žen. Společnost mnohdy tato gesta polarizují na dva tábory. Jsou sportovní akce jen oslavou fyzických výkonů a měly by se od politiky držet dál? Nebo je namístě, že významné tváře, jimiž sportovci a sportovkyně jsou, využívají svůj dosah k tomu, aby se vyjádřily k lidskoprávním nebo politickým problémům, které sužují jednotlivé státy i celý svět? 

Pravidla článku 50 Olympijské charty zakazují během globálních sportovních svátků politická, náboženská i jiná vyjádření. Že musí být olympiáda přísně politicky neutrální, potvrdil před třemi lety předseda Mezinárodního olympijského výboru (MOV) Thomas Bach. Pro Financial Times uvedl, že medailový ceremoniál není místem pro demonstrace.

Jenže právě článek 50 je sportovci a sportovkyněmi stále častěji kritizován a volají po jeho změně. Například před olympiádou v Tokiu poslalo více než sto padesát sportovců i expertů MOV otevřený dopis, ve kterém žádali, aby se silněji zavázal k dodržování lidských práv, rasové a sociální spravedlnosti a aby netrestal sportovce, kteří se ke klidnému protestu uchýlí. 

Otázku, zda může být sport nepolitický, si položila také skupina autorů v Evropském časopise pro sport a společnost. Podle nich je debata o symbolických gestech zbytečně vyhrocená a nevidí v nich problém, když jimi sportovec či sportovkyně neporušuje pravidla fair play nebo se nedopouští protizákonného jednání. Je podle nich také zvláštní, že rozhodnutí o apolitičnosti olympiád a světových šampionátů přichází na základě rozhodnutí stejných institucí, které neváhají udělit pořadatelství zemím porušujícím základní lidská práva.

K nějaké formě protestu se v historii odhodlala řada sportovců a sportovkyň. Přehled těch nejznámějších nebo nejzajímavějších ti teď přinášíme:

Atlet vyměnil britskou vlajku za irskou (1906)

Peter O’Connor (1872–1957) je dodnes jedním z nejvýznamnějších irských sportovců. Na začátku minulého tisíciletí to byl on, kdo neustále posouval rekordy ve skoku dalekém. Na olympijských hrách v Athénách v roce 1906 skončil druhý, pozornost na sebe upoutal při medailovém ceremoniálu.

Na olympiádu totiž O’Connor a další tři irští sportovci odjeli s přesvědčením, že reprezentují Irsko, které se už dlouhé roky pokoušelo vymanit z nadvlády Velké Británie. Po příjezdu se ale dozvěděli, že budou uvedeni jako zástupci Velké Británie a Irska. Když O’Connor vyhrál stříbro, předpokládalo se, že na ceremoniálu bude stát pod vlajkou Spojeného království.

To se ale nestalo. Irský sportovec namísto toho vyšplhal na stožár, ze kterého britskou vlajku strhl a na její místo vztyčil tu irskou. Jeho gesto je považováno za jeden z prvních politických protestů, který se na vrcholné akci objevil. A možná také za jeden z těch, který by i dnes mohl vzbudit nejvíce kontroverzí. 

První žena, která se účastnila maratonu (1967)

Slavný Bostonský maraton se poprvé konal už v roce 1897 a patří mezi nejslavnější závody tohoto druhu na světě. Až do roku 1972 se ho ale mohli účastnit jen muži. Prvním člověkem, který se to oficiálně pokusil změnit, byla Kathrine Switzer. Ta se v roce 1967 zapsala do historie jako první žena, které se se startovním číslem podařilo maratonu zúčastnit.