Boj proti rasismu nebo nesouhlas s okupací. Toto jsou neznámější politická gesta sportovců, která obletěla svět

Do startovní listiny se zapsala jen pod svým příjmením, organizátoři tedy předpokládali, že jde o muže. Zatímco dostat se na start tak složité nebylo, průběh závodu už jednoduchý nebyl. Sama Kathrine později vzpomínala na to, jak se mezi muži cítila.

Zatímco závodníci měli radost z toho, že s nimi konečně běží žena, jiní takové nadšení nesdíleli. Byl mezi nimi také ředitel závodu Jock Semple. Ten se závodnici pokusil její plány překazit ve chvíli, kdy už běžela. Zezadu k ní přistoupil a snažil se jí strhnout registrační čísla. „Vypadni z mého závodu a dej mi ta čísla,“ křičel na ni.

Kathrine ale bránili její trenér Arnie a přítel Tom, kteří Sempla odstrčili. Novináři v projíždějícím autě tento moment obrazově zachytili. Switzer mohla závod doběhnout do konce a tímto významným gestem udělat významný krok pro ženský sport. 

„Kdybych závod nedokončila, každý by řekl, že to byl jen reklamní trik. Ženský sport by to neposunulo dopředu, ale vrátilo zpátky. Kdybych nedoběhla, vyhrál by Jock Semple a všichni jemu podobní,“ vzpomínala později. I díky jejímu úsilí během závodu i po něm mohly ženy o pět let později startovat oficiálně. 

„Museli jsme být vidět, když nás nikdo neposlouchal“ (1968)

Události v roce 1968 napovídaly, že letní olympiáda, která se ten rok konala v Mexiku, apolitická rozhodně nebude. Jedním z důvodů byla situace ve Spojených státech amerických. Hry pod pěti kruhy totiž začaly jen několik měsíců po atentátu na kazatele a jednoho z vůdců afroamerického hnutí za občanská práva Martina Luthera Kinga Jr. Mnoho afroamerických sportovců kvůli rasové segregaci ve Spojených státech zvažovalo, že bude sportovní událost roku bojkotovat. 

Do Mexika nakonec odcestovali dva sprinteři Tommie Smith a John Carlos. 16. října se postavili na start závodu na dvě stě metrů. Smith závod jasně ovládl, Carlos získal bronzovou medaili. Oba závodníci a zároveň přátelé se rozhodli, že na situaci ve Spojených státech upozorní tichým protestem přímo při medailovém ceremoniálu. 

Na medailový ceremoniál přišli bosí, což mělo symbolizovat chudobu černošského obyvatelstva. Oba nesli po jedné černé rukavici. Když začala hrát americká hymna, sklopili oči a zvedli ruku s rukavicí sevřenou v pěst. Podpořil je i stříbrný medailista, Australan Peter Norman, který měl připnutou placku hnutí za lidská práva, jež spoluzakládal právě Smith.

Americká média většinou nad gestem sportovců vyjádřila pohoršení, Mezinárodní olympijský výbor sportovce dokonce z her vyloučil. Pro afroamerické občany v USA ale byli hrdiny. Carlos i Smith následně úspěšně pokračovali ve sportovní kariéře i aktivismu. A za gestem, které vstoupilo do dějin, si stojí. „Byl to protest za svobodu a lidská práva. Museli jsme být vidět, protože nás nikdo neposlouchal,“ uvedl později Smith.

Tichý protest československé superstar (1968)

Jak už jsme zmínili výše, olympiáda v Mexiku v roce 1968 se nesla v duchu protestů z mnoha důvodů. Kromě boje proti rasismu ten rok poznamenala sportovní svět také okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, ke které došlo necelé dva měsíce před zahájením her.

Jednou ze sportovkyň, která přímo během her dala najevo nesouhlas s okupací, byla gymnastka Věra Čáslavská. Ta se stala jednou z nejúspěšnějších účastnic akce, když vybojovala hned čtyři zlaté cenné kovy. Během jednoho z medailových ceremoniálů stála na nejvyšším stupínku společně se sovětskou gymnastkou Larisou Petrikovou, které rozhodčí přidali body až poté, co Věra Čáslavská získala v prostných více bodů, o první místo se tak gymnastky dělily.

Během předávání medailí a ruské hymny Čáslavská výrazně sklonila hlavu. „Když naskočily první akordy sovětské hymny, hned mi naskočila husí kůže. Viděla jsem všechno. Ty tanky a jak jsme museli stát v pozoru. A když zazněly ty tóny, tak to ze mě prostě vyšlo. Ostentativně jsem od té vlajky odvrátila hlavu a ještě jsem se dívala do země, jako že ji ignoruji,“ vzpomínala Čáslavská později. Západní svět její gesto ihned pochopil.

A pochopili ho také doma v Československu. Zatímco po návratu z her se jí od politické reprezentace dostalo vřelého přijetí, následujících dvacet let bylo všechno jinak. Normalizační režim Čáslavské podle jejích slov pro Paměť národa neodpustil čtyři věci: „Že jsem neodvolala podpis prohlášení Dva tisíce slov, v Mexiku jsem porazila reprezentantky okupantů, vdávala se v kostele a na stupních vítězů odvrátila při sovětské hymně hlavu od okupantské vlajky.“ 

Dvojnásobný protest československých hokejistů (1969)

Proti vstupu vojsk Sovětského svazu na území Československa se ale z našich sportovců nevymezila jen Věra Čáslavská. K protestu, i když ne tak známému, se uchýlili také českoslovenští hokejisté v roce 1969. Ten rok probíhalo mistrovství světa, souboje ČSSR proti SSSR tak měly kromě sportovního také politický rozměr. 

První souboj přinesl vítězství československého týmu. Hráči po výhře nepodali sovětským soupeřům ruku, toto gesto ale nemohli televizní diváci vidět. Do druhého vzájemného zápasu nastoupili někteří českoslovenští hráči s přelepenými pěticípými hvězdami ve státním znaku na dresech, což už v televizi přehlédnout nešlo. 

„Chtěli jsme nějak vyjádřit, že nesouhlasíme s tím, co se u nás dělo. S okupací. Na sportovním poli by se to nemělo, ale tenkrát byla jiná situace. Aby to bylo vidět,“ vysvětloval později jeden z hráčů, obránce Jan Suchý. I druhý vzájemný zápas Československo vyhrálo.

S poklekáváním před zápasy začal hráč amerického fotbalu (2016)

Gestem, které nás posouvá o mnoho let dopředu, a přitom nás vrací zpět k dobám boje proti rasismu, je poklekávání před zápasy. Asi není symbol, který by se v současném sportovním světě řešil více a tolik ho rozděloval. 

Jeho autorem je Colin Kaepernick, hráč amerického fotbalu, quaterback San Francisco 49ers. Před přátelským zápasem v roce 2016 odmítl stát vzpřímeně při americké hymně a místo toho poklekl. Chtěl tak podpořit hnutí Black Lives Matter a mírový protest proti policejní brutalitě.

„Nehodlám vstát, abych ukázal hrdost ve vlajku za zemi, která utlačuje černochy a barevné. Pro mě je toto větší než americký fotbal a bylo by sobecké to přehlížet – jedni leží mrtví na ulicích a jiným tato vražda prochází,“ uvedl tehdy Kaepernick svůj důvod.

Poklekávání před zápasy se pak ze Spojených států přeneslo i do Evropy, přestože jednotlivé týmy se na provádění tohoto gesta neshodnou. Jednota nepanuje ani u diváků. Někteří na poklekávající hráče bučí a jsou toho názoru, který jsme zmínili už na začátku tohoto článku, tedy že politika do sportu nepatří.

Pro omezení podle některých kontroverzního gesta se letos rozhodla také Premiere League. Pokleknutí na podporu boje proti rasismu bude doprovázet jen některé významnější duely. Dohodli se na tom kapitáni všech mužstev, o svém rozhodnutí informovali ve společném prohlášení.