Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Přinášíme výběr gest, kterými sportovci a sportovkyně v průběhu historie upoutali pozornost celého světa.
Šestnáctého října roku 1968 afroameričtí sprinteři Tommie Smith a John Carlos zvedli během medailového ceremoniálu ruku, na které měli černou rukavici, a zaťali ji v pěst. Gesto odsuzující rasismus vešlo ve známost jako Black Power Salute. Nebylo ale prvním ani posledním protestem, který se ve sportovním světě objevil. Sportovci a sportovkyně protestovali z různých důvodů. Odvahu vystoupit z neutrality našli také významné sportovní tváře Československa.
Sport by měl být apolitický. Nebo ne?
Sportovci a sportovkyně v průběhu historie využívali a využívají vrcholné sportovní události k propagaci svých názorů a postojů, ať už se jedná o protest proti rasismu či okupaci, nebo snahu o narovnání práv mužů a žen. Společnost mnohdy tato gesta polarizují na dva tábory. Jsou sportovní akce jen oslavou fyzických výkonů a měly by se od politiky držet dál? Nebo je namístě, že významné tváře, jimiž sportovci a sportovkyně jsou, využívají svůj dosah k tomu, aby se vyjádřily k lidskoprávním nebo politickým problémům, které sužují jednotlivé státy i celý svět?
Anketa:
Měl by být podle tebe sport apolitický?
Samozřejmě, politika do sportu v žádném případě nepatří.
Ne, sportovní osobnosti by měly upozorňovat na porušování lidských práv nebo politické problémy.
Samozřejmě, politika do sportu v žádném případě nepatří.
25 %
Ne, sportovní osobnosti by měly upozorňovat na porušování lidských práv nebo politické problémy.
75 %
Pravidla článku 50 Olympijské charty zakazují během globálních sportovních svátků politická, náboženská i jiná vyjádření. Že musí být olympiáda přísně politicky neutrální, potvrdil před třemi lety předseda Mezinárodního olympijského výboru (MOV) Thomas Bach. Pro Financial Times uvedl, že medailový ceremoniál není místem pro demonstrace.
Jenže právě článek 50 je sportovci a sportovkyněmi stále častěji kritizován a volají po jeho změně. Například před olympiádou v Tokiu poslalo více než sto padesát sportovců i expertů MOV otevřený dopis, ve kterém žádali, aby se silněji zavázal k dodržování lidských práv, rasové a sociální spravedlnosti a aby netrestal sportovce, kteří se ke klidnému protestu uchýlí.
Otázku, zda může být sport nepolitický, si položila také skupina autorů v Evropském časopise pro sport a společnost. Podle nich je debata o symbolických gestech zbytečně vyhrocená a nevidí v nich problém, když jimi sportovec či sportovkyně neporušuje pravidla fair play nebo se nedopouští protizákonného jednání. Je podle nich také zvláštní, že rozhodnutí o apolitičnosti olympiád a světových šampionátů přichází na základě rozhodnutí stejných institucí, které neváhají udělit pořadatelství zemím porušujícím základní lidská práva.
K nějaké formě protestu se v historii odhodlala řada sportovců a sportovkyň. Přehled těch nejznámějších nebo nejzajímavějších ti teď přinášíme:
Atlet vyměnil britskou vlajku za irskou (1906)
Peter O’Connor (1872–1957) je dodnes jedním z nejvýznamnějších irských sportovců. Na začátku minulého tisíciletí to byl on, kdo neustále posouval rekordy ve skoku dalekém. Na olympijských hrách v Athénách v roce 1906 skončil druhý, pozornost na sebe upoutal při medailovém ceremoniálu.
Na olympiádu totiž O’Connor a další tři irští sportovci odjeli s přesvědčením, že reprezentují Irsko, které se už dlouhé roky pokoušelo vymanit z nadvlády Velké Británie. Po příjezdu se ale dozvěděli, že budou uvedeni jako zástupci Velké Británie a Irska. Když O’Connor vyhrál stříbro, předpokládalo se, že na ceremoniálu bude stát pod vlajkou Spojeného království.
To se ale nestalo. Irský sportovec namísto toho vyšplhal na stožár, ze kterého britskou vlajku strhl a na její místo vztyčil tu irskou. Jeho gesto je považováno za jeden z prvních politických protestů, který se na vrcholné akci objevil. A možná také za jeden z těch, který by i dnes mohl vzbudit nejvíce kontroverzí.
První žena, která se účastnila maratonu (1967)
Slavný Bostonský maraton se poprvé konal už v roce 1897 a patří mezi nejslavnější závody tohoto druhu na světě. Až do roku 1972 se ho ale mohli účastnit jen muži. Prvním člověkem, který se to oficiálně pokusil změnit, byla Kathrine Switzer. Ta se v roce 1967 zapsala do historie jako první žena, které se se startovním číslem podařilo maratonu zúčastnit.
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
Co se dozvíš po odemknutí?
Jak na první ženu, která se účastnila maratonu, reagovali jiní soutěžící a co o závodu sama řekla.
O protestu, při kterém sportovci na olympiádě v roce 1968 upozorňovali na chudobu Afroameričanů v USA.
Jak vypadal tichý protest československé superstar.
Např.:
Poukážka v hodnote 250 eur na dovolenku s Hydrotour
, Jednodňová lyžovačka na Stuhlecku s dopravou ZDARMA
nebo Lístok ZDARMA na linke Bratislava – Viedeň/Schwechat
Do startovní listiny se zapsala jen pod svým příjmením, organizátoři tedy předpokládali, že jde o muže. Zatímco dostat se na start tak složité nebylo, průběh závodu už jednoduchý nebyl. Sama Kathrine později vzpomínala na to, jak se mezi muži cítila.
Zatímco závodníci měli radost z toho, že s nimi konečně běží žena, jiní takové nadšení nesdíleli. Byl mezi nimi také ředitel závodu Jock Semple. Ten se závodnici pokusil její plány překazit ve chvíli, kdy už běžela. Zezadu k ní přistoupil a snažil se jí strhnout registrační čísla. „Vypadni z mého závodu a dej mi ta čísla,“ křičel na ni.
Kathrine ale bránili její trenér Arnie a přítel Tom, kteří Sempla odstrčili. Novináři v projíždějícím autě tento moment obrazově zachytili. Switzer mohla závod doběhnout do konce a tímto významným gestem udělat významný krok pro ženský sport.
„Kdybych závod nedokončila, každý by řekl, že to byl jen reklamní trik. Ženský sport by to neposunulo dopředu, ale vrátilo zpátky. Kdybych nedoběhla, vyhrál by Jock Semple a všichni jemu podobní,“ vzpomínala později. I díky jejímu úsilí během závodu i po něm mohly ženy o pět let později startovat oficiálně.
„Museli jsme být vidět, když nás nikdo neposlouchal“ (1968)
Události v roce 1968 napovídaly, že letní olympiáda, která se ten rok konala v Mexiku, apolitická rozhodně nebude. Jedním z důvodů byla situace ve Spojených státech amerických. Hry pod pěti kruhy totiž začaly jen několik měsíců po atentátu na kazatele a jednoho z vůdců afroamerického hnutí za občanská práva Martina Luthera Kinga Jr. Mnoho afroamerických sportovců kvůli rasové segregaci ve Spojených státech zvažovalo, že bude sportovní událost roku bojkotovat.
Do Mexika nakonec odcestovali dva sprinteři Tommie Smith a John Carlos. 16. října se postavili na start závodu na dvě stě metrů. Smith závod jasně ovládl, Carlos získal bronzovou medaili. Oba závodníci a zároveň přátelé se rozhodli, že na situaci ve Spojených státech upozorní tichým protestem přímo při medailovém ceremoniálu.
Na medailový ceremoniál přišli bosí, což mělo symbolizovat chudobu černošského obyvatelstva. Oba nesli po jedné černé rukavici. Když začala hrát americká hymna, sklopili oči a zvedli ruku s rukavicí sevřenou v pěst. Podpořil je i stříbrný medailista, Australan Peter Norman, který měl připnutou placku hnutí za lidská práva, jež spoluzakládal právě Smith.
Americká média většinou nad gestem sportovců vyjádřila pohoršení, Mezinárodní olympijský výbor sportovce dokonce z her vyloučil. Pro afroamerické občany v USA ale byli hrdiny. Carlos i Smith následně úspěšně pokračovali ve sportovní kariéře i aktivismu. A za gestem, které vstoupilo do dějin, si stojí. „Byl to protest za svobodu a lidská práva. Museli jsme být vidět, protože nás nikdo neposlouchal,“ uvedl později Smith.
Tichý protest československé superstar (1968)
Jak už jsme zmínili výše, olympiáda v Mexiku v roce 1968 se nesla v duchu protestů z mnoha důvodů. Kromě boje proti rasismu ten rok poznamenala sportovní svět také okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, ke které došlo necelé dva měsíce před zahájením her.
Jednou ze sportovkyň, která přímo během her dala najevo nesouhlas s okupací, byla gymnastka Věra Čáslavská. Ta se stala jednou z nejúspěšnějších účastnic akce, když vybojovala hned čtyři zlaté cenné kovy. Během jednoho z medailových ceremoniálů stála na nejvyšším stupínku společně se sovětskou gymnastkou Larisou Petrikovou, které rozhodčí přidali body až poté, co Věra Čáslavská získala v prostných více bodů, o první místo se tak gymnastky dělily.
Během předávání medailí a ruské hymny Čáslavská výrazně sklonila hlavu. „Když naskočily první akordy sovětské hymny, hned mi naskočila husí kůže. Viděla jsem všechno. Ty tanky a jak jsme museli stát v pozoru. A když zazněly ty tóny, tak to ze mě prostě vyšlo. Ostentativně jsem od té vlajky odvrátila hlavu a ještě jsem se dívala do země, jako že ji ignoruji,“ vzpomínala Čáslavská později. Západní svět její gesto ihned pochopil.
A pochopili ho také doma v Československu. Zatímco po návratu z her se jí od politické reprezentace dostalo vřelého přijetí, následujících dvacet let bylo všechno jinak. Normalizační režim Čáslavské podle jejích slov pro Paměť národa neodpustil čtyři věci: „Že jsem neodvolala podpis prohlášení Dva tisíce slov, v Mexiku jsem porazila reprezentantky okupantů, vdávala se v kostele a na stupních vítězů odvrátila při sovětské hymně hlavu od okupantské vlajky.“
Proti vstupu vojsk Sovětského svazu na území Československa se ale z našich sportovců nevymezila jen Věra Čáslavská. K protestu, i když ne tak známému, se uchýlili také českoslovenští hokejisté v roce 1969. Ten rok probíhalo mistrovství světa, souboje ČSSR proti SSSR tak měly kromě sportovního také politický rozměr.
První souboj přinesl vítězství československého týmu. Hráči po výhře nepodali sovětským soupeřům ruku, toto gesto ale nemohli televizní diváci vidět. Do druhého vzájemného zápasu nastoupili někteří českoslovenští hráči s přelepenými pěticípými hvězdami ve státním znaku na dresech, což už v televizi přehlédnout nešlo.
„Chtěli jsme nějak vyjádřit, že nesouhlasíme s tím, co se u nás dělo. S okupací. Na sportovním poli by se to nemělo, ale tenkrát byla jiná situace. Aby to bylo vidět,“vysvětloval později jeden z hráčů, obránce Jan Suchý. I druhý vzájemný zápas Československo vyhrálo.
S poklekáváním před zápasy začal hráč amerického fotbalu (2016)
Gestem, které nás posouvá o mnoho let dopředu, a přitom nás vrací zpět k dobám boje proti rasismu, je poklekávání před zápasy. Asi není symbol, který by se v současném sportovním světě řešil více a tolik ho rozděloval.
Jeho autorem je Colin Kaepernick, hráč amerického fotbalu, quaterback San Francisco 49ers. Před přátelským zápasem v roce 2016 odmítl stát vzpřímeně při americké hymně a místo toho poklekl. Chtěl tak podpořit hnutí Black Lives Matter a mírový protest proti policejní brutalitě.
„Nehodlám vstát, abych ukázal hrdost ve vlajku za zemi, která utlačuje černochy a barevné. Pro mě je toto větší než americký fotbal a bylo by sobecké to přehlížet – jedni leží mrtví na ulicích a jiným tato vražda prochází,“uvedl tehdy Kaepernick svůj důvod.
Poklekávání před zápasy se pak ze Spojených států přeneslo i do Evropy, přestože jednotlivé týmy se na provádění tohoto gesta neshodnou. Jednota nepanuje ani u diváků. Někteří na poklekávající hráče bučí a jsou toho názoru, který jsme zmínili už na začátku tohoto článku, tedy že politika do sportu nepatří.
Ahead of the new season, #PL club captains have reaffirmed their commitment to fighting racism and all forms of discrimination.
The players have decided to use specific moments during the upcoming campaign to take the knee. #NoRoomForRacism
Pro omezení podle některých kontroverzního gesta se letos rozhodla také Premiere League. Pokleknutí na podporu boje proti rasismu bude doprovázet jen některé významnější duely. Dohodli se na tom kapitáni všech mužstev, o svém rozhodnutí informovali ve společném prohlášení.