Filmem jsem nechtěla vzbudit nenávist k mužům. Nad násilím ale nesmíme mávat rukou, říká režisérka Tereza Nvotová

„Já jsem rozhodně nechtěla vyvolat nevraživost vůči chlapům, ale na druhou stranu jsem chtěla, abychom si uvědomili, že některé věci, které se nám (ženám) dějí, opravdu nejsou v pořádku,“ říká režisérka Tereza Nvotová o svém nejnovějším filmu Světlonoc, který právě běží v kinech. Film reaguje na současná společenská a ženská témata, která zasazuje do prostředí slovenské vesnice v horách. 

Film pojednává o pověrčivosti dnešních Slováků na vesnici a mytických slovenských čarodějnicích bosorkách. Odkud téma filmu vzešlo? 

S námětem přišla jako první Barbora Námerová, která čerpala z knihy, která je antropologickým výzkumem ze slovenských vesnic. Jmenuje se „Nepřítel uvnitř“ a velmi překvapivě zkoumá, jak Slováci dnes věří na čarodějnice a berou to jako samozřejmost. Nemohli jsme uvěřit, že tomu tak je. Druhou naší inspirací byla naše drevenica na Slovensku v horách a vesnice, kam jsme od malička jezdili. Celý ten příběh jsme tam zasadili a ještě jsme se inspirovali tím, že přímo v té naší drevenici před námi žila žena, která byla úplně odříznutá od civilizace. Žila tam bez elektřiny a vody, lidé ji považovali za podivínku a nakonec ji odvezli na psychiatrii. Toto se nám tedy spojilo, ale chtěli jsme hlavně vyprávět příběh o magickém myšlení, o svobodě, o strachu a předsudcích a celkově o společnosti a o tom, jak se chová k ženám a k minoritám, které chtějí žít nějak jinak.

Ve filmu je zobrazováno mnoho témat. Misogynie, sexuální identita, násilí na ženách, tabuizování rozhodnutí nechtít děti a další. Podle čeho ses rozhodla tam všechna témata zařadit, přicházela postupně? 

Spoustu rešerší člověk vůbec nemusí dělat, stačí prostě žít v naší společnosti a být ženou a máš to perfektně vyrešeršované, protože víš, jak se ta společnost chová. Jde ale o celý kontext. Není to o tom, že bychom si sedli a napsali si témata, která tam chceme ukázat a o kterých chceme mluvit. Ta témata se tam dostala úplně přirozeně tím, že jsme se bavili o postavách, příběhu, o tom prostředí, ve kterém je to zasazené. Ta témata sama přicházela a objevovala se tam skrze to, jak jsme dávali dohromady ten příběh a poslouchali naše postavy, které někdy i vycházely z toho, co jsme zažili my nebo lidi kolem nás.  

Takže některá vychází i z osobní zkušenosti? 

Určitě ano, z vícerých osobních zkušeností. Není to ale žádný based on true story. Filmy, když se nebavíme o Marvelu a podobně, reflektují to, co se kolem nás děje. Když píšeš film zasazený do našeho světa, tak přirozeně nejvíc vaříš z toho, co znáš a co ti je nějakým způsobem blízké. 

Zaujalo mě, že film kombinuje doslovnost a magickou realitu. Inspirovalo tě k tomu nějaké filmové období, nebo co stálo za tímto rozhodnutím? 

Vychází to přímo z toho tématu. Když se bavíme o nějakém strachu z čarodějnic, z divoké přírody, samo o sobě to obsahuje magickou realitu. Přišlo mi proto blbé tam tu magickou realitu nijak neukázat. Chtěla jsem, aby si to divák také zažil a také byl konfrontován s tím, čemu sám věří nebo nevěří nebo čeho se sám bojí. Nechtěla jsem udělat film, u kterého si diváci sednou a budou se pouze vysmívat někomu, kdo věří něčemu, čemu oni ne.

V zahraničních kritikách je to vnímané vesměs opačně než u nás, tam hodnotí pozitivně, že film není stereotypním žánrem, ale spíš ty stereotypy narušuje a tím diváky překvapuje.

V tomto jsem tedy vycházela přímo z toho tématu, ale samozřejmě jsem také ovlivněná tvorbou jiných lidí. Dnes se to nazývá elevated genre, což znamená, že se používají žánrové prvky, ať už hororové, nebo thrillerové, ale to elevated znamená, že je to pozvednuté na příběh, který mluví o vážnějších společenských tématech a není to jen zábava. Takové filmy mě tedy inspirovaly a nejen ty, ale i takové, které nějak pracují s pohnutou realitou. Vzpomenu třeba Border od Aliho Abbasiho, kde se v civilním dramatu ocitnou dva trollové. Ve světě je dneska ta debata velmi živá, filmaři už se neuzavírají do škatulek, že toto musí být striktně horor a toto drama, naopak už si půjčují od různých žánrů cokoliv, kombinují dokument a hraný film a vznikají mnohem hravější filmy.

Mrzí mě, že to ještě nedorazilo sem a kritici mají pocit, že pokud to není jeden žánr, tak je něco apriori špatně. U Světlonoci, která si s tím evidentně hraje, tady lidi řeší, jestli je to horor, nebo drama a že jestli je to horor, tak to není dost strašidelné, a jestli je to drama, tak je to moc hororové. Lidé mají potřebu té škatulky, přitom já si myslím, že film je svobodné médium, a pokud si nebudeme hrát s jeho formou, tak ztvrdne a stane se zkostnatělým a mrtvým. 

Když jsi film točila, tak jsi o něm tedy v žádné žánrové kategorii nepřemýšlela? 

Ano, a nechávala jsem si svobodu v tom využívat jakékoliv prvky, které ten film posunou dál, a myslím, že se to děje a že také v tom tkví hodnota toho filmu. Že se nebojí jít do takových pro nás více neznámých vod a pracuje s velkými emocemi, psychedelickými výjevy, různými časovými rovinami či tajemstvím. Takové filmy se tu moc nedělají, proto mě bavilo vyjít z naší tradice a posunout ji někam jinam. Světlonoc je o svobodě, tak i já jsem se rozhodla být svobodná v tom vyjádření.