Česká televize pokračuje v sérii filmů Marka Epsteina a Jiřího Vejdělka. Shrnujeme, proč se S písní v tísni opravdu nehodí do hlavního vysílacího času. Nebo do jakéhokoliv času.
Osvěta mužských zdravotních problémů na České televizi v neděli večer pokračuje. Scenárista Marek Epstein a režisér Jiří Vejdělek přichází s televizním filmem S písní v tísni, který divákům vzkazuje, že je daleko lepší krvácet z konečníku než být gay.
Neděle večer na České televizi je zábavná jako vyšetření močových cest
24. října 2022 v 11:00
Boxer a barman Jonáš (Jan Nedbal) má problémy s tlustým střevem. K jeho řešení existují dvě cesty – buď operace, nebo pravidelné uvolňování svalů aplikací zdravotnických pomůcek (nápadně podobných těm sexuálním) do konečníku. Mimo to hlavní hrdina žije se zabezpečenou, výjimečně stejně starou přítelkyní Klárou (Kateřina Klausová), kterou zná od gymplu, a je tedy jasné, že mu promine, když se chová „jako hovado“. Třeba když se vyspí s kolegyní z baru.
Jonášovu životní situaci nezlepší ani to, když z baru po potyčce vyhodí gaye Martina (Vojtěch Hrabák), který si jeho kroky okamžitě interpretuje jako projev homofobie a plánuje z nich vyvodit následky. A skoro by se mu to povedlo, kdyby ho s Jonášem nesblížilo zavádění předmětů do análního otvoru.
Od zbytku snímků série (Ledviny bez viny a Bezva zuby na zásnuby) se film S písní v tísni příliš neliší. Ve srovnání s „ledvinami“ se všudypřítomné kytarové motivy přiostřily (nemůžeme se divit, protože hlavní hrdina je drsný boxer), z nadužívané chůze ze schodů se stalo běhání do schodů a protagonistu Jonáše nacházíme v řadě intimních, jinak řečeno k popukání vtipných, situacích.
Při porovnání s předešlými epizodami se ale zdá, že Marek Epstein objevil nové dno české televizní tvorby. Poté, co rasové stereotypy (a blackface) využil na film Roaming a ty genderové na Ženy v pokušení nebo Muži v naději, si vzal na paškál sexuální menšiny.
Martin se ve snímku (samozřejmě) živí jako kadeřník, jiná queer postava dává svou orientaci najevo náušnicí a obě se projevují něžnými gesty. A když Jonáš potřebuje radu v oblasti zavedení předmětu do konečníku, „nepřítel“ Martin se jeví jako člověk, za kterým je vhodné zajít. Bez ohledu na to, že existuje internet, kde Jonáš jen pár minut zpátky hledal symptomy své nemoci, nebo lékaři, kteří by mu ve skutečném světě dali poměrně jasné instrukce.
Martin nešetří ani rádoby vtipnými hláškami. „Prdelka se bude bránit,“ říká Jonášovi, když si k němu přijde pro zmíněnou radu. A stereotypy pokračují i v samotné Martinově charakteristice. Jako gay je pochopitelně jednou extrémně citlivý, jindy netečný a v dalších momentech se chová jako „drama queen“.
Většinu homofobních postav vykresluje scénář do jisté míry kriticky a je zde patrná snaha podobné myšlení odsuzovat. Každá postava (kromě Jonáše), která se projevuje nenávistně, působí odporně a slovní spojení jako „duhová liga“ očividně nemají odrážet autorovo myšlení. V kontrastu s tím ale jde to, že queer postavy vlastně veškeré předsudky a stereotypy „záporáků“ naplňují.
Po zhlédnutí si nedokážeme vysvětlit, jak se mohlo podobně předsudečné dílo dostat do nedělního prime time vysílání veřejnoprávní televize. O to víc v době, kdy se queer lidé (mimo jiné plátci koncesionářských poplatků) bojí o vlastní životy, kdy se v zemi Evropské unie vraždí obyvatelé kvůli identitě a kdy desítky tisíc lidí naplní Václavské náměstí, aby vyjádřily, že by v roce 2022 nemělo existovat něco jako „občané druhé kategorie“, jejichž rodiny nemají dostatečnou právní ochranu.
Jediné nabízející se vysvětlení je, že se Česká televize snaží obnovit úspěch Devadesátek devadesátkovým myšlením. Sekce Právo na lásku s duhovou vlajkou v iVysílání se dá vnímat v horším případě už jen jako holý výsměch, v tom lepším jako chabý způsob, jak si zachovat tvář veřejnoprávnosti.
