Být self-made je často omílanou frází, která často zveličuje opravdový fakt a nesedí. Klaudie Švrčková žádnou pomoc při rozkvětu v uměleckém světě neodmítá, pravdou však zůstává, že malbu ovládla úplně sama.
Pokud se v člověku sejde kombinace jasného cíle, píle a šikovnosti, mohou se dít věci přímo nevídané. Avšak být dostatečně cílevědomou osobou a vydržet až do doby, kdy je možné si sny vyplnit a žít je, je vzácné. Malířka, kterou dneska představíme, zvládla prakticky obojí. Prodává své umění, přestože jej nikdy nestudovala. Zvládá se svému „koníčku“ věnovat a přitom studovat vysokou ekonomickou školu. Lidé oceňují její zajímavou tvorbu a vytváří jí prostředí, které jí tvorbu umožňuje.
Klaudie Švrčková, která momentálně studuje v Brně, může samozřejmě také mluvit o štěstí, jelikož se jí podmínky sešly dohromady v jeden čas na jednom místě. Fakt, že udělala všechno pro to, aby to tak bylo, je ale neodmazatelný. Kroužky, kurzy umění či malířská akademie v jejím životě nefigurují; nahrazují je láskyplný přístup rodiny k umění, k dceři a vnučce a rozvinutí jejích výtvarných schopností.
„Díky rodičům a prarodičům, kteří se mnou od malička neustále něco tvořili, vyráběli a kreslili, se ve mně vytvářela velká záliba v jakékoli tvoření,“ potvrzuje rodačka z Českého Těšína, která má za sebou desítky vernisáží, obrazů, a dokonce i jeden podchod.
Škola je důležitá
Člověk nemusí mít zručnost hodináře, aby mohl malovat. Klaudie si ale uvědomuje, že nebýt její rodiny, s cestou k umění by to bylo mnohem složitější. Její péče a kreativní přístup jí pomohl vyvinout důležité atributy, které v malbě jako by našla. „Myslím, že mi to hodně pomohlo vybudovat si jakousi zručnost a kreativitu, se kterou jsem mohla a můžu dále pracovat a která se hodí nejen v umění, ale i v praktickém životě,“ vysvětluje.
Z toho si lze odvodit, že věčně usměvavá malířka měla čas v dětství prakticky celý vyplněný uměním. To jí ale nevadilo. „Díky tomuto pozitivnímu vztahu jsem měla jak v dětství, tak i teď pořád co dělat. Člověk začne malovat a čas letí a letí, takže není prostor na nějakou nudu,“ nestěžuje si. Střední školu zvládla bez problému, i když nebyla umělecká.
„Vystudovala jsem gymnázium v Českém Těšíně,“ pokračuje, „a nyní studuji na ekonomce v Brně,“ spojuje své vyprávění s faktem, že školy umění jí byly cizí. „Nikdy jsem nechodila ani na kurzy umění, takže můžu říct, že jsem malíř samouk. Jsem za to vlastně ráda, neměnila bych to,“ oceňuje totiž všeobecný přehled, který ve školách získala. I když maluje, vědomosti jsou pro ni důležité. Navíc ji bavila matika a základy společenských věd, takže nakonec skončila na škole ekonomického zaměření.
„Rozhodla jsem se proto pro ekonomku, i když už jsem v té době obrazy malovala,“ objasňuje. „Chtěla jsem si tvořit tak, jak jsem chtěla a kdy jsem chtěla. Nechtěla jsem být nikým ovlivněna. Navíc mi přišlo, že se v umění dokážu rozvíjet sama a že vysoká škola jiného zaměření mi přinese do života více,“ říká s tím, že i kdyby mohla, nevybrala by si jinak.
Přímé spojení svého zaměření s uměním však úplně nevidí. „Nyní píšu diplomovou práci a v létě mě čekají státnice, a když se zamyslím, jestli svůj potenciální titul využiji ke své umělecké kariéře, tak nedokážu říct. Každopádně mě ekonomická škola na rozdíl od umělecké učila, jak obrazy prodávat, což je nakonec velmi důležité,“ sdílí s námi nadšení z otevření nových obzorů, zisku kontaktů a zkušeností, které by jí jinak utekly.
Od pastelek k plátnu
Vraťme se ale k její umělecké cestě. Kde jinde začít než na úplném začátku. Jako každé dítě i Klaudie v první řadě přišla k malbě skrze papír a pastelky. Nezřídka zkoušela i vodovky a barvy, které si následně vynutily změnu. V roce 2015 si řekla, že by bylo fajn stvořit první obraz na plátně. A tak i udělala.
„Koupila jsem si první plátno a barvy z té trošky peněz, co jsem na gymplu měla. Chtěla jsem, aby to vážně za něco stálo, když obojí použiju. Když jsem se ke konkrétnímu nákupu odhodlala, dlouho mi barvy i plátno ležely nedotčeně doma, jelikož jsem promýšlela, co bych vlastně mohla namalovat,“ vybavuje si práci na svém prvním obrazu.
Zpočátku, tedy na papíře, se věnovala zejména portrétům, tudíž netrvalo dlouho, aby volba padla na malbu osoby. „Následně mě z ničeho nic napadlo namalovat na plátno portrét ženy v pop-art stylu,“ odhaluje vášeň, která jí zůstala. K tomu se obraz prý i povedl. „Tohoto stylu se držím už šest let. Kdybych ten první obraz nyní zařadila mezi ostatní obrazy, které prodávám, nikdo by nepoznal, že právě on byl první,“ věří si Klaudie, podle níž by byl rozeznatelný jen podle temper, které použila.
Dnes jsou prostředky skoro pětadvacetileté umělkyně tempery a akryl. Jak popisuje na svých webových stránkách, „pop-artově laděné malby svým charakteristickým způsobem reflektují pocity, názory, problémy i radosti lidí z jednoho unikátního světa. Světa, ve kterém žijeme a ve kterém chce autorka upozornit na maličkosti“.
Komiks, pop-art a akryl
Když už jsme samotný pop-art nakousli, zajímal nás i autorčin vztah ke komiksu. „Pop-art a komiks jsou styly, které miluji od prvního setkání s nimi a kterým jsem se chtěla po namalování svého prvního obrazu dále věnovat,“ neskrývá své sympatie. „Přijde mi, že jsou jednoduché, ale zároveň se jimi dá vyjádřit cokoli,“ dodává a detailně popisuje jejich jednoduchost.
„Ve své tvorbě kvůli pop-artu často pracuji s omezenou škálou barev, které se uplatňují prostřednictvím jasně definovaných ploch, a obrazy jsou tak často rozpoznatelné od ostatních obrazů. Lidé na první pohled poznají, kdo obraz maloval,“ seznamuje nás se situací.
Co se myšlenkového procesu tvorby týče, tvrdí, že konečné dílo včetně přesahu přichází s jasně stanovenou přípravou. „Já mám ráda věci promyšlené a hodně plánuji, takže u každého obrazu mám předem vytvořený návrh, podle kterého se potom řídím, jelikož chci mít představu o využití veškerého prostoru na plátně. Navíc mám často ještě před samotným návrhem představu o obrazu už v hlavě, takže se snad ani nemůže stát, že bych jela úplný freestyle,“ vypráví.
V některých případech zařadí do své malby symboliku, někdy zase odkaz. První případ můžeme sledovat v kontrastu černé a bílé, k němuž často sklouzne. „Když chci vypíchnout kontrast barevného světa a jeho prvků versus černobílého bez života, může v něm být symbolika, ale u většiny obrazů je to pouze taková značka mého stylu. Prostě se mi takhle malovat líbí. Někdy je v jednoduchosti krása a člověk nad ní nemusí ani přemýšlet,“ konstatuje.
Inspiraci nachází budoucí inženýrka v prosté realitě. Stačí se prý podívat kolem sebe. „Jak už jsem zmínila, vidím například něco venku a už mi začne v hlavě běžet, o čem by mohl obraz být, co by na něm bylo zachyceno a jak by ta myšlenka mohla být zpracována. Někdy si zase jen tak přemýšlím a dostanu nápad,“ přibližuje nahodilost věcí. Nezřídka ale tvoří i na zakázku, kdy je to téma prostě dáno. „Já potom jen domyslím, jak ho zpracovat,“ zmiňuje.
Klaudie v podchodu
Myšlenky a inspirace v reálných věcech mohou člověka nakonec zavanout k projektu, který by jej v životě nenapadl. I s podobnou tvorbou má zkušenosti. „Nejraději maluji u sebe doma se psem a zároveň nerada maluji, když se na mě někdo dívá,“ začíná mluvit o projektu malby podchodu Demeloch v Českém Těšíně, který dostala na starost. Zpočátku to prý byla výzva. „S malbou takové plochy jsem neměla ani zkušenost. Největší obraz, který jsem namalovala, byl rozměru 100 × 70 cm,“ vysvětluje.
Podobných obrazů by se do něj vešly desítky. Jak ale sama říká, cítila, že je pravý čas přijít s něčím velkým. Už od působení na gymnáziu údajně věděla, že chce ten podchod přemalovat. „Nápad na výmalbu vznikl, když jsem šla Těšínem a všimla si, že je podchod znovu přemalován na šedou základovou barvu,“ popisuje funkci katalyzátoru svých myšlenek.
„Vytvořila jsem tak návrh na výmalbu, kterou následně na radnici schválili, a nyní již šest měsíců zdobí jinak temný podchod mé pop-artové a komiksové malůvky. Lidé se v něm u nich fotí,“ dodává s hrdostí v hlase. „Podle reakcí lidí, kteří podchodem prochází, a reakcí na sociálních sítích sklidila malba velký úspěch, za což jsem neskutečně vděčná,“ ulevuje si.
Celá malba trvala osm dní, které s sebou přinesly řadu historek. Klaudii údajně mrzí, že si před malbou nezaložila deník. „Vybavuje se mi druhý den, kdy jsem si pečlivě nachystala na zem kartony podél podchodu, aby barva nebyla kromě zdí všude na zemi. Na chvilku jsem z podchodu odešla, a když jsem se vrátila, viděla jsem, jak mi úklidová služba všechny kartony odnáší pryč. Rychle jsem za nimi běžela, aby mi je vrátili a už příště neuklízeli,“ zhatila práci městským pracovníkům.
Své původní směřování ale i přes zajímavou zkušenost nezměnila. Akrylovo-temperová malba na plátno u ní hraje stále pré.
Desítky výstav
Co je tou hlavní vlastností, která ji na této kombinaci barev baví? „Akrylové barvy mají lesklý nádech a dají se s nimi dělat i pastózní nátěry, což vytváří působivější a plastikovější strukturu. Temperové barvy jsou naopak matné a vynikají nejvíce na obličejových částech portrétů,“ uvádí. Výsledek je dle jejího mínění více než uspokojující.
„Jednou jsem zkoušela na plátně olejové barvy, ale ty mi při práci nesedly a nehodily se ani na styl mých obrazů. Držím se už jen zajetých kolejí,“ konstatuje. A dělá dobře. Její obrazy si získaly své obdivovatele. Víme to z toho důvodu, jelikož jsou její vernisáže hojně navštěvovány. První z nich zorganizovala v roce 2018, tedy tři roky po první malbě na plátno. Podílela se taktéž na mezinárodní výstavě s názvem Otevřené ateliéry v Polsku. Sama má za sebou již 42 sólových výstav po celé republice.
To musí znamenat existenci celé řady obdivovatelů. Existuje nějaký její typický fanoušek? Archetypálně prý ne. „Musím říct, že je to úplně kdokoli, a jsem za to hrozně ráda. Moje obrazy si získaly všechny věkové kategorie, ale i lidi, kteří se o umění vůbec nezajímají. Je to fantastické,“ míní. Padesát výstav je podle ní důkazem, že jsou obrazy opravdu oblíbené – aby se to vyplatilo, musí se líbit.
„Možná je to právě ta moderní podoba obrazů a jednoduchost a krása pop-artu,“ vysvětluje si to. „Lidé často na výstavách vidí jen abstrakce, krajiny a realismus, ale už tam chybí pop-art a komiks. Já ho lidem nabízím. Myslím, že jim dávám také určitou dávku emocí, kterou chtějí vidět skrze portréty, které maluji. Ale jsou to jen mé domněnky, to by museli odpovědět spíše lidé, kteří na mé výstavy chodí,“ přemýšlí.
Stále se ale nejedná o něco, co by ji uživilo. „Myslím, že je snem každého člověka dělat v životě to, co ho baví, a ještě se tím živit. Vidím, že to v umění jde, ale bude to ještě hodně práce. Každopádně bude stát určitě za to,“ uznává. Co se ale samotných snů týče, ty si ve své poslední „šestiletce“ splnila.
„Mým dalším snem je určitě dále se věnovat umění a přinášet společnosti, zvířatům i planetě něco zajímavého a nejlépe i prospěšného. Ať už se to týká upozorňování na určité problémy či radosti skrz umění, nebo finanční pomoci skrze dražby mých obrazů pro vybrané neziskové organizace,“ ví.
Zbývá tedy jen upřesnit, co ji čeká a kde bude možné její umění vidět. „Všechny projekty směruji až na měsíce po státnicích, takže to bude ještě překvapení,“ soustřeďuje se na školu. „Momentálně jsem však na svých webových stránkách zveřejnila svou novou sérii obrazů s názvem ‚Hrdinové z podchodu‘, která je inspirována právě výmalbou, kterou jsem uskutečnila loni v létě v podchodu Demeloch. Obrazy je už možné vidět také na výstavě,“ ukončuje.
