Sportovní historie píše zajímavé příběhy. I takové, kterým se dá těžko uvěřit. Jeden z nich patří Heinrichu Ratjenovi. Němci, který prožil krátkou, ale úspěšnou atletickou kariéru jako žena.
Podobný příběh zažilo ve stejné době i Československo, kde coby Zdeňka Koubková závodil Zdeněk Koubek. Příběh od našich sousedů je zajímavý i díky tomu, že v něm podle mnohých sehráli roli nacisté. Důkazy o jejich možné roli v případu ale vzbuzují pochybnosti.
Je to chlapeček. Vlastně ne, je to holčička
Život Heinricha Ratjena coby ženy se začal psát už v den jeho narození 20. listopadu 1918 v Erichshofu nedaleko Brém. Otec Heinrich Ratjen později na porod svého čtvrtého dítěte vzpomínal takto: „Při porodu jsem nestál u lůžka své ženy, ale byl jsem v kuchyni. Když se dítě narodilo, porodní bába na mě zavolala, že je to chlapeček. Ale o pět minut později mi řekla: ‚Heini, tak je to vlastně holčička.‘“ Manželé Ratjenovi měli pochybnosti, ale rozhodli se věřit slovům porodní asistentky. Žilo se v době, kdy bylo veřejné propírání genderu, sexuality i sexu tabu. Porodnice nahlásila novorozené dítě tamní farní radě a bylo pokřtěné jako Dora.
O několik měsíců později batole onemocnělo vážným zánětem pohrudnice a plic. Když u něj byl lékař, Heinrich Ratjen ho požádal, aby mu prohlédl i genitálie. To, co viděl, doktor podle slov otce okomentoval slovy: „Nechte to být, stejně s tím nic nenaděláte.“ Rodiče se tak záležitostí více nezabývali a čtvrtého potomka vychovávali jako dívku. Dítě chodilo do dívčí školy a jako dívka bylo v roce 1932 i biřmováno.
Život na schovávanou
„Celé dětství jsem proto nosil dívčí šaty. Ale od deseti nebo jedenácti let jsem si začal uvědomovat, že nejsem žena, ale muž. Nikdy jsem se však rodičů nezeptal, proč musím nosit ženské šaty, i když jsem muž,“ vzpomínal Heinrich v roce 1938 v den, kdy si dívčí šaty oblékl naposledy. O tom ale později.
Heinrich byl coby dospívající znepokojen, že se nevyvíjí podobně jako ostatní dívky. Nevyrostla mu prsa, musel si každý druhý den holit nohy, zažil první ejakulaci. O tom, co se děje, se ale styděl mluvit. Cítil se trapně a utěšoval se tím, že je hermafrodit a musí se zkrátka s tímto osudem smířit. Jeho život se v té době stal hrou na schovávanou – nejprve před sestrami, následně před kamarádkami.
Heinrich v sobě brzy objevil lásku ke sportu. v roce 1934 vstoupil do atletického klubu v Brémách. Kromě toho složil maturitní zkoušku a začal pracovat na pozici baličky v továrně na tabák. Přestože byl většinu času obklopen ženami, zůstával samotářský. Nechodil plavat, bál se, že na takovém místě by bylo riziko odhalení příliš vysoké. Vyhýbal se i večírkům.
Heinrich se nakonec vyprofiloval coby výborný skokan do výšky a v ženské kategorii se stal mistrem Dolního Saska a jedním z nejsilnějších adeptů na účast v německém olympijském družstvu. Coby dívka působil sice velmi chlapecky, to byl ale v té době případ i jiných sportovkyň. Řada z nich měla hluboký i chraplavý hlas.
Účast na olympiádě v Berlíně a světový rekord, který dlouho nevydržel
Olympijské hry se v roce 1936 konaly v Berlíně a nacisté se na ně připravovali už od počátku třicátých let. Adolf Hitler a říšský ministr sportu se velmi báli srovnání s dalšími národy a na olympiádě chtěli demonstrovat sportovní převahu Německa. Nacisté kvůli tomu překonali i výhrady vůči účasti žen ve sportovních soutěžích. Ve skoku do výšky měla Třetí říše tři hlavní naděje – Gretel Bergmann, Elfriede Kaun a Doru Ratjen, tedy Heinricha.
Ve sprše jsme se divily, proč se nikdy neukázala nahá. Bylo groteskní, že se někdo může ještě v sedmnácti letech takhle stydět. Říkaly jsme si, že je divná.
Jenže zatímco Kaun a Ratjen se stali vyvolenými a nacisté jim start na olympiádě povolili, držitelka německého rekordu Bergmann měla smůlu. A to z jediného důvodu: byla židovského původu.
Kaun se na olympiádě podařilo vybojovat bronz, Heinrich tehdy skončil čtvrtý. Jeho výkon dokonce zachytila kamera režisérky Leni Riefenstahl. Jemu i dalším lidem v reprezentaci bylo řečeno, že jejich parťačka Bergmann je zraněná. Ta přitom v roce 1937 raději emigrovala do Spojených států. „Doru“ podle svých pozdějších vyjádření považovala za zvláštní. „Ve sprše jsme se divily, proč se nikdy neukázala nahá. Bylo groteskní, že se někdo může ještě v sedmnácti letech takhle stydět. Říkaly jsme si, že je divná,“ vzpomínala.
Velmi mužná přišla „Dora“ i Elfriede Kaun. Ani ve snu ji ale nenapadlo, že její kolegyně je skutečně muž. „Na tréninkových táborech, na výletech i při závodech jsme měly velmi dobrý vztah. O jejích odlišnostech ale nikdo nic nevěděl,“ uvedla později.
Heinrich Ratjen obsadil v roce 1938 první místo na evropském šampionátu, kde navíc stanovil ženský světový rekord ve skoku do výšky. Předchozí držitelka rekordu a stříbrná medailistka z Berlína, Britka Dorothy Tyler-Odam, ale vyslovila to, co si všichni pouze mysleli: „Není to žena, je to muž.“
Odhalení na policejní stanici
Heinrich žil v té době dvojím životem. Byl úspěšnou atletkou Dorou, jeho soukromí ale bylo plné tajností a skrývání se. Konec ale nastal hned po mistrovství Evropy. 21. září 1938 Heinrich cestoval vlakem z Vídně, kde se šampionát konal, do Kolína nad Rýnem. Na sobě měl šedé dvoudílné šaty, tělové punčocháče a světlé dámské boty.
Kolem poledne vlak zastavil na nádraží v Magdeburgu. Heinrich si na nástupišti protahoval nohy, když k němu přistoupil policista Sömmering a požádal ho o předložení průkazu totožnosti. Revizor jízdenek ho totiž informoval o tom, že jedna žena sedící ve vlaku je ve skutečnosti muž. Heinrich vytáhl průkaz z mistrovství, to ale Sömmeringovi nedostačilo. Požádal ho, aby si vzal věci a šel s ním na policejní stanici.
Policista byl odhodlán za každou cenu zjistit, zda je Heinrich mužem, či ženou. Ratjen nejprve váhal a přemýšlel o tom, že se bude bránit, nakonec se ale přiznal k tomu, že je opravdu mužem. Byl zatčen a obviněn pro podezření z podvodu. Přišel i o zlatou medaili. Přesto to podle údajů v policejních záznamech vypadalo, že se mu po letech tajností ulevilo.
„Ratjen otevřeně přiznává, že je šťastný, že ‚byla kočka vypuštěna z pytle‘. Na tento okamžik čekal dlouho, protože si byl dobře vědom toho, že jako žena nebude moci soutěžit věčně,“ uvedl strážník. Ratjen prý zdůraznil, že během soutěží přespával společně s ostatními v ženských zařízeních, nikdy se ale nedopustil žádného trestného činu.
O den později byl do Magdeburgu povolán lékař, který měl pohlaví zadrženého oficiálně potvrdit. „Sekundární pohlavní znaky jsou výhradně mužské. Jmenovanou osobu lze jednoznačně považovat za muže,“ uvedl. Na Heinrichově pohlavním orgánu si ale všiml anatomické anomálie. Šlo o jizvu, která vycházela směrem dozadu od spodní strany penisu. Lékař dospěl k závěru, že právě tato vývojová porucha bránila Ratjenovi v pohlavním styku a pravděpodobně byla důvodem nejasností při jeho narození.
Jakmile bylo potvrzené, že Ratjen není žena, úřední orgány začaly jednat. Heinrich byl diskvalifikován z účasti na jakýchkoli budoucích sportovních akcích. Medaili, kterou získal na evropském šampionátu, musel samozřejmě vrátit, vítězkou se tak stejně jako v Berlíně stala Maďarka Ibolya Csák.
Pochybný článek doplnil později i film
Úřadům nezbylo nic jiného než celou záležitost zveřejnit. Informace o ní se objevily v atletickém časopise Der Leichtathlet. Titulek hlásal, že „Dora Ratjen je bez rekordů a titulů a již není způsobilá pro ženské soutěže“. Ratjen slíbil, že s okamžitou platností přestává sportovat. Velkým šokem byla celá situace pro Heinrichovy rodiče. Báli se ostudy i toho, že přijdou o rodinný bar. Dořina matka podle policie uvedla, že se s dceřinou „proměnou“ v muže nedokáže smířit.
Otec zpočátku dokonce protestoval proti tomu, aby si jeho syn změnil jméno. To byl složitý proces i pro samotné úřady. Ty nejprve do soudního zápisu uvedly místo jména Dora slovo „chlapec“. Až v březnu 1939 napsal Heinrich Ratjen policejnímu úředníkovi dopis, že si jeho syn změnil křestní jméno a jmenuje se nyní také Heinrich.
O pozdějším životě Heinricha Ratjena mladšího mnoho informací není. Ví se, že po válce převzal rodinný podnik a vedl ho po zbytek života. Celou dobu se také stranil médií a odmítal se k záležitosti vyjadřovat. Zemřel 22. dubna 2008.
Jeho osud byl však ve veřejném prostoru propírán ještě několikrát. Poprvé v roce 1966, kdy se v americkém týdeníku Time objevila reportáž o mužích, kteří se sportovních soutěží účastnili jako ženy. Článek zmiňoval mimo jiné i Heinricha Ratjena a tvrdil, že k tomu, aby se na olympiádě v Berlíně vydával za ženu, ho přinutili nacisté. Time přinesl také údajné vyjádření samotného Ratjena, který „se slzami v očích přiznal, že jej nacisté donutili tímto způsobem reprezentovat zemi v zájmu cti a slávy Německa“.
Informace v článku jsou ale podle německých médií nepřesné. Není jasné, zda Time s Heinrichem vůbec někdy mluvil, a v některých pasážích ho navíc označují chybným jménem Hermann. K článku se ale ve Spojených státech dostala už zmiňovaná výškařka Gretel Bergmann, jež se nově jmenovala Margaret Lambert. Ta informace z článku podpořila. V průběhu let poskytla několik dalších rozhovorů a byla vždy přesvědčená o tom, že šlo o nacistické spiknutí, jehož součástí byl i Heinrich Ratjen.
Této teorie se držel i film Berlin 36 z roku 2009. Ten podle odborníků vychází z faktů jen částečně. Pojednává o pravdivém příběhu Gretel Bergmann, která byla nacisty z olympijských her vyloučena. Samotný příběh ale zřejmě nebyl pro tvůrce dostatečně dramatický, rozhodli se tak do děje zakomponovat i onu teorii, že nacisté Heinricha Ratjena našli a použili ho jako svůj nástroj proti Bergmann zcela záměrně. Ve snímku se sice tato postava jmenuje Marie Ketteler, je ale zřejmé, koho má představovat.
Závěr filmu navíc obsahuje rozhovor se skutečnou Bergmann. „Byla k tomu donucena,“ uvedla v něm o své někdejší soupeřce. Toto prohlášení dávalo celému filmu nádech autentičnosti.
Podle badatelů a novinářů, kteří se případem zabývali, ale film faktům zkrátka neodpovídá. Podle sportovního novináře Volkera Kluga je zcela vyloučeno, že by nacisté záměrně vytvořili Doru Ratjen a udělali z ní svou tajnou zbraň pro olympijské hry. Je podle něj problematické i to, že se zničilo velké množství ministerských spisů z té doby, a mnoho věcí tak zůstalo nejasných. O zřejmých rozdílech mezi filmem a realitou promluvil i historik Berno Bahro. V příběhu Heinricha Ratjena je prý tolik otazníků, že by film neměl být propagován jako pravdivý.
