Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Rozhovor o tom, co zažívají trans lidé, s Lenkou Královou z organizace Transparent.
Softwarová vývojářka Lenka Králová ve 38 letech zjistila, že se cítí být ženou. V rozhovoru pro Refresher hovořila o tom, jak s trans lidmi (ne)počítá česká legislativa či jaké „úchylné“ praktiky musí trans lidé (včetně patnáctiletých dětí) zažívat na sexuologii. Poradila také mladým lidem, kteří se cítí být trans, ale bojí se reakce rodičů.
Lenčino okolí přitom reagovalo ukázkově, narazila až u bývalé manželky. „Širší i bližší okruh přátel reagoval naprosto skvěle, taktéž rodiče. Měla jsem ale obrovský problém s manželkou, se kterou jsme byly patnáct let. Naprosto se zhroutila a pak už se chtěla jen rozvést. Brala to tak, že jí zemřel manžel,“ uvedla v rozhovoru pro Refresher.
Kdo jsou trans lidé?
Podle korektní definice se jedná o lidi, jejichž genderová identita neodpovídá té přiřazené při narození. Když to řeknu zjednodušeně, tak duše neodpovídá tělu. Já jsem většinu svého života žila jako muž, pak jsem zjistila, že se cítím být ženou, a rozhodla se jít do tranzice.
Co to znamená?
Tranzice je přechod do nového života v té správné genderové roli. Jejím účelem je dospět do stavu spokojenosti. Má tři fáze: sociální, medicínskou a úřední. Během sociální začneme žít každodenní život, k té není potřeba žádné schválení. Stačí mít pevné nervy, kuráž a schopnost vyjednat si změnu se svým okolím.
Při medicínské dochází k tělesným modifikacím, které pomáhají trans lidem cítit se ve svém těle lépe. Ale není to samozřejmě nutnost, existují lidé, kteří se rozhodnou neudělat se svým tělem vůbec nic – a neznamená to, že by byli „méně trans“. Většina lidí začne hormonální terapii, která kromě vizáže promění i psychiku.
Úřední tranzicí se míní uznání státem – to znamená přepsání dokladů a tak podobně. Nicméně Česká republika je jednou z posledních zemí v Evropě, která vyžaduje k úřední změně pohlaví chirurgický zákrok. Stát dogmaticky prosazuje, že je potřeba „si udělat úplně všechno“. Ale nejedná se o modelaci pohlavního orgánu, jak se mnozí mylně domnívají, stát vyžaduje pouze znemožnění reprodukční funkce.
Zdroj: se souhlasem Lenky Králové
Takže sterilizaci?
Říká se tomu sterilizace, aby to znělo humánněji, ale správný výraz je kastrace. Sterilizace je širší pojem. Kastrace je úplné odstranění pohlavních žláz – a to je to, co stát požaduje. U trans žen se tedy musí odebrat varlata, penis si mohou nechat. Trans mužům se odebírají vaječníky, což je poměrně náročná operace.
Stát tedy vyžaduje takto invazivní, riskantní zásah do těla kvůli úředničině. Kvůli písmenku v občance, které člověku komplikuje život. Na operace se zároveň – i kvůli covidu – čeká dlouhé roky. A nezletilí mladí lidé do 18 let je ani podstoupit ze zákona nemohou, ti nemají možnost vůbec žádnou. Mně je 41 let, jsem zajištěná a špatný gender v dokladech je pro mě vlastně jen „pruda“, ale pro mladé lidi, kteří jsou takřka všude v podřízené pozici, to představuje obrovskou komplikaci. Když jim učitelka řekne, že je bude oslovovat takovým jménem, které mají v rodném listě, tak nemohou nic.
31. března 2022, což byl shodou okolností mezinárodní den viditelnosti trans lidí, smetl ze stolu Ústavní soud žalobu na změnu tohoto zákona. Bylo to ale o jediný hlas. Věřím, že se to časem zlomí, a lepší bude, když se tak stane ve Sněmovně.
Největší rozdíl je v hormonální terapii, protože testosteron je velmi silný hormon s intenzivními účinky. Když trans muži započnou tuto terapii, v 99 % případů dochází k tomu, že to nikdo nemá šanci poznat. Můžeš mít v práci trans kolegu a vůbec to o něm nevědět. Narostou jim vousy, mohou i plešatět, změní se jim hlas, narostou svaly. Díky tomu se pak snadněji začlení do společnosti – tomu se říká passing.
U trans žen je to složitější, testosteron se totiž v jejich těle podílí na změnách v průběhu života – jedná se například o změny kostry. Ovlivňuje celkovou tělesnou mohutnost, hlas a tak dále. U trans žen tedy záleží na kombinaci dvou faktorů – v jakém věku začnou s hormonální terapií a jaké mají štěstí na geny. Ale je to samozřejmě individuální. A od toho se odvíjí, kdo má život v pohodě a kdo zažívá peklo.
V naší společnosti je všechno postavené jen na vzhledu. Když si například vezmeme všechny „kontroverze“, které budí ve společnosti vášně, tak se týkají jen trans žen, na kterých je „to“ poznat.
Je české zdravotnictví v souvislosti s tranzicí v Evropě pozadu?
Jak v čem. Ale třeba v tom, že to řeší sexuologové a mnozí provozují tzv. gatekeeping – člověka zkouší podobně jako u maturity. Je to takový ponižující výslech. Nestačí jim, když člověk řekne, že se cítí tak a tak, a požádá o pomoc. Například mediálně známý sexuolog Petr Weiss je proslulý tím, že se ptá na nemístné a zvrhlé otázky: jestli se člověk při sexu otírá nebo zasouvá, jaké má masturbační fantazie, jaký byl nejlepší sexuální zážitek. Neuvěřitelné oplzlosti. Prostě vyšetřuje trans lidi jako sexuální devianty. Mě se na to ptal ve 38 letech, tak jsem to nějak odtrpěla, už bych to znovu zažít nechtěla. Ale on se na to samé ptá i patnáctiletých, což je skandální.
V médiích také často citovaná sexuoložka Hana Fifková k němu své klienty posílá na posudky, ale dá se to odmítnout a říct, že chcete k někomu jinému.
Obrovským problémem jsou u nás dlouhé čekací doby, což způsobuje, že když už se člověk k sexuologovi dostane, nechá si zpravidla všechno líbit. Jsou tady tací, například sexuolog Ivo Procházka, kteří v rámci vyšetření nutí člověka do svlékání a pak mu prohmatávají genitálie, a lidé mají pocit, že když to odmítnou, zavřou si vrátka k hormonům.
Ti úplně nejhorší z nich nutí své klienty do vyšetření na pletysmografu. To je vyšetření, na které se posílají sexuální násilníci a vrazi kvůli soudním posudkům. Napojí vám genitálie na elektrody a pouští vám různé obrázky, včetně sadistických scén a reálného dětského porna, které policie zabavila při vyšetřování. Je to jako z nějakého hororu. Trans lidé, kteří na tom byli a se kterými jsem mluvila, z toho byli otřesení.
Rozhodně ale nejsou v naší zemi všichni sexuologové špatní. Nejlepší pověst má Petra Vrzáčková, hlavně svým lidským a vstřícným přístupem, kdy se snaží pomoct, a ne se povyšovat – už se to ale rozkřiklo a má na rok a půl dopředu plný kalendář. Dobré reference ale mají také Pavla Entnerová a Pavel Turčan z Olomouce nebo Pavel Tomeš z Plzně.
Výhodou pro tans lidi v Česku například je, že u nás je většina zákroků spojených s tranzicí, například i odstranění prsou pro trans muže, hrazena zdravotní pojišťovnou. Částečně je proplácena i hormonální terapie.
Ty už máš asi passing 100%, ne?
Asi ho nemám úplně stoprocentní, ale cizí lidé mě vždy oslovují „mladá paní“. Takže myslím, že se mi passing povedl – na to, že jsem hormony začala užívat ve 38 letech, je to docela zázrak. Chtěla bych tady ale zdůraznit, že tranzice není honba za dokonalým vzhledem a že trans lidé si ve společnosti zaslouží respekt, ať už se jim passingu podaří dosáhnout, nebo ne.
Jediné úskalí bylo možná s hlasem, protože hormonální terapie ho trans ženám nezmění. Hlas je tedy nutné trénovat. Existují i operace, ale ty ne vždy dopadnou dobře – pomohou například s výškou hlasu, ale může být pak moc pisklavý. Někteří lidé to asi podstoupit musí, mají-li vyloženě hluboký hlas, ale spíš se přistupuje k trénování. Právě trénování hlasu ale pro mě bylo při tranzici asi nejsložitější. Hluboký hlas používám už jen na parodování Zemana.
Zdroj: se souhlasem Lenky Králové
Mohou si trans lidé změnit jméno alespoň na nějaké neutrální?
Mohou, ale ne zcela svobodně. Lze si vybrat pouze z konkrétního seznamu jmen, případně se mohou zkoušet hádat s matrikami s pomocí soudní znalkyně. V Česku se na tuto problematiku nicméně specializuje jedna jediná – Jana Valdrová. Matriky jsou stát ve státě. Vnucují trans lidem i neutrální příjmení – typicky taková, která končí na „ů“, například Jirků.
Já jsem se například rozhodla chirurgickou změnu pohlaví nepodstoupit. Zároveň jsem rebelka, takže jsem si nezměnila jméno na neutrální, ale nechala si své původní. Tím, že jsem sebevědomá a je mi jedno, co si o mně cizí lidé myslí, tak s tím docela v pohodě žiju. Ale také to znamená, že svůj nejintimnější životní problém ukazuji cizím lidem, kterým do toho nic není. A zároveň ani nemají nic společného se státní správou.
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
Co se dozvíš po odemknutí?
Proč bychom neměli říkat „transsexuál“;
jaké největší mýty se pojí s trans lidmi;
kdy Lenka zjistila, že je trans;
jak reagovalo její okolí, včetně šestiletého syna;
Všechny vždy napadne jako první pošta, ale jde třeba i o půjčovnu lyží nebo ubytování v hotelu, volební komisi. Nebo stačí, aby měl člověk živnostenský list, a hned si ho mohou prolustrovat, objeví se tam i celá historie změněných jmen. Těch situací je spousta. Mladí lidé to mají ještě těžší – jejich jméno je všude ve školních systémech.
Koukají na tebe lidé divně, když ukazuješ doklady?
Určitě to v nich hrkne. Ale když někde ukazuju občanku, tak jsem zpravidla v roli klienta – v bance, u mobilního operátora, v hotelu. Chovají se tedy ke mně uctivě. Já to vždy převedu do nějakého žertu, nemám s tím žádné problémy. Ale rozumím tomu, že pro mladé lidi to může být velmi ponižující.
Měli bychom používat označení „transsexuál“?
Největší problém trans lidí je jejich sexualizace. Dělá se z toho sexuální problém. My ale tranzici nepodstupujeme kvůli tomu, že bychom z toho měli nějaký „rajc“. Náš stav souvisí se sexem asi stejně jako život každého člověka. A právě slovo transsexuál evokuje, že jde primárně o sexuální záležitost – byť v angličtině „sex“ může znamenat i jen „pohlaví“. Lidé nás pak považují za devianty – slýcháme pak to klasické: „Je mi jedno, co si děláte v posteli, ale nechoďte s tím na veřejnost.“ Ale já takhle přece žiju, jasně že s tím budu chodit na veřejnost.
I podle Světové zdravotnické organizace se tomu již neříká transsexualita, ale genderový nesoulad.
Jedná se o zastaralý výraz a v podstatě je to totéž jako rozdíl homosexuál/gay. Oba výrazy jsou „v pořádku“ z lingvistického hlediska, ale v roce 2022 je fakt hodně divné říkat lidem homosexuálové. Upouští se od toho, že se jedná o sexuální orientaci, a nahrazuje se to orientací vztahovou. Sex je jenom jedna složka, jde přece i o lásku.
Mají něco společného transgender a nebinární lidé?
Mají a nemají. Nebinarita je strašně široký pojem. „Klasickým“ trans lidem, jako jsem i já, stačí dvě škatulky – muž a žena. Potřebovala jsem jen přeběhnout z jednoho břehu na druhý. Nicméně existují lidé, kteří se ani v jedné z těch škatulek necítí komfortně. Mohou se cítit někde na „půli cesty“ nebo třeba koncept genderu zcela odmítají. Někteří lidé jsou také fluidní, jeden den se cítí tak a po pár týdnech zase jinak.
Znám i případy, kdy se lidi označovali za nebinární, ale časem přešli do klasické tranzice, ale i případy opačné, kdy lidé po nějaké době tranzice přišli na to, že to pro ně není to správné a že jako nebinární se cítí lépe.
Je to prostě obrovsky pestrá škála případů a lidských příběhů. Někteří nebinární lidé se považují zároveň za trans lidi, jiní zase ne.
Jaké mýty a předsudky se nejčastěji pojí s trans lidmi?
V podstatě všechny mýty se odvíjí od té již zmíněné sexuality. Českými médii byla dlouhou dobu živena představa, že trans lidé jsou ti „přeoperovaní“. Typické titulky v bulvárech „Konečně má novou pipinku!“ a podobně. Pro některé je samozřejmě operace důležitá, když nesnesou své tělo, ale rozhodně to neplatí u všech. A obzvlášť pak u trans mužů, kdy velkou část práce odvedou hormony, ale operace jsou velmi rizikové s nejistým výsledkem. Většina trans mužů, které znám, se tak rozhodla operaci nepodstoupit. Primárně totiž nejde o genitál, nýbrž o každodenní život.
Ale je nutné si uvědomit, že nikomu není nic do toho, co mají trans lidé mezi nohama. Jediný člověk, kterému do toho něco je, je intimní partner nebo partnerka. Já bych také mohla lidem tvrdit, že jsem operaci podstoupila a nikdo by to nepoznal, protože prostě nikde nechodím nahá.
Pak jsou samozřejmě i další mýty typu, že jdeme bořit světový řád, že se jedná o trend a blbneme dětem hlavy.
Zdroj: se souhlasem Lenky Králové
Kdy jsi zjistila, že jsi trans? Bylo to ze dne na den?
Já jsem od dětství věděla, že jsem jakoby „divná“. Měla jsem holčičí fantazie, které jsem skrývala a hrozně se za ně styděla. Nesměl se o tom nikdo dozvědět. Ty pokračovaly i během dospělosti, ale pořád jsem si myslela, že jsem jen chlápek, kterého by hrozně bavilo být holkou, ale nejsem. Tečka. Pak se to ale začalo stupňovat. V podstatě by se dalo říci, že jsem žila život skrz své partnerky. Sama jsem se necítila šťastná, ale bylo mi dobře, když se partnerka hezky načančala, bavilo mě s ní chodit nakupovat. Strašně se mi líbil ženský svět. Pořád jsem si ale říkala, že trans určitě nejsem.
Narození syna mě a partnerku trochu odcizilo. Měla jsem díru v životě, do té doby jsem ji totiž měla jako takovou panenku na hraní. Najednou přestala mít roli té barbíny a já jsem opět pocítila potřebu fantazírovat. Pak jsem si i doma tajně začala hrát na holku. Zažívala jsem velký strach, aby náhodou někdo nepřišel a nepřistihl mě.
Dospělo to do fáze, kdy jsem toužila zažít jako žena i obyčejný den. Vidět denní světlo, nedělat to jen doma potají. Bylo mi ale jasné, že to nezvládnu sama, úplně vyklepaná jsem se proto vyoutovala dvěma kamarádkám. Od té chvíle se ke mně začaly chovat jinak, jako k jedné z nich, ne jako ke kámošovi. A i přesto, že jsem byla velmi vousatá a chlupatá, mě začaly oslovovat v ženském rodě. A to byl ten moment. Najednou jsem poznala, jaké to je, když mě někdo vnímá a přijímá jako ženu. Byl to naprosto euforický pocit a od té doby jsem jej chtěla mít 24/7.
Každý trans příběh je ale unikátní. Cest je spousta.
Jak reagovalo tvé okolí?
Širší i bližší okruh přátel reagoval naprosto skvěle, taktéž rodiče. Měla jsem ale obrovský problém s manželkou, se kterou jsme byly patnáct let. Naprosto se zhroutila a pak už se chtěla jen rozvést. Brala to tak, že jí zemřel manžel. S čímž souvisí prokletí trans lidí, které spočívá v tom, že gender je spojený s identitou jako takovou. Lidem se nenarodí miminko, ale narodí se kluk nebo holka. Přitom velká část osobnosti s genderem vůbec nesouvisí – zkušenosti, schopnosti, humor.
Syn, kterému bylo šest, to ale vzal perfektně – teď je mu 9 a je to můj největší ally. Nyní ale i s manželkou máme přátelský vztah. Čas to zahojil a já jsem za to moc ráda.
Přijetí okolí nicméně souvisí s řadou věcí – z jakého jsi města, jaký máš sociální status, příjmy, rodinu. Já jsem tudíž měla velké štěstí, nikde kromě manželky jsem nenarazila. Byla jsem zaopatřená, vykonávala jsem kvalifikovanou práci. Moje maminka je bývalá manažerka a žila 20 let v Holandsku – tudíž to není taková ta „klasická“ mamina od knedlíků.
Zdroj: se souhlasem Lenky Králové
Jak ti říká syn? Mami?
S exmanželkou jsme nechtěly, aby měl pocit, že přišel o tátu. Říká mi tedy tati, ale používá ženský rod: „tati, vidělas“, „tati, mohla bys“ a podobně. Tím mě outuje víc než občanka. Lidé se otáčí, ale mně je to ukradené. On to bere úplně normálně, táta je holka a hotovo. Na začátku tranzice jsem byla svědkem toho, jak se ho nějaká holčička na hřišti ptala, proč tatínek vypadá jako holka. „Protože chce,“ řekl jí a bylo to. Takhle jednoduché to je, nic složitějšího v tom není třeba hledat.
Chvilku jsme zkoušeli, aby mě oslovoval jako Lenku, ale nešlo mu to. Jeho komfort je pro mě důležitější než ten můj.
Jak probíhal coming out v práci?
Vždy jednou za měsíc jsme v práci, ve které jsem tehdy působila, měli společnou firemní snídani. Šéf se pak na konci ptal, zda někdo chce něco dodat – já jsem se přihlásila, postavila a prostě to vybalila. Pak už jsem se ale outovala pořád, za dva měsíce jsem o tom řekla asi 200 až 300 lidem. Po 150. už to bylo easy, když jsem se ale outovala mámě, vykouřila jsem při tom dvě krabičky cigaret.
Někteří lidé začnou brát hormony, dochází na sexuologii a v jeden moment se prostě přepnou – já jsem ale zvolila jinou strategii.
Řekla jsem si, že se vyoutuji ještě předtím, než cokoli takového začnu. Místo „teď mi říkejte Lenka“ jsem jim řekla, že to mám v úmyslu udělat a jednou mě budou oslovovat Lenka. Outovala jsem se tedy o své budoucnosti.
Proč sis vybrala jméno Lenka?
V určité fázi jsem dospěla do bodu, kdy mi došlo, že by asi bylo fajn mít nějaké jméno. Šlo o velmi podobný proces, jakým je výběr jména pro dítě. Chtěla jsem, aby to bylo jednoduché české jméno, které nekřičí a neupozorňuje, aby to nebylo jméno pro tanečnici u tyče. Také jsem chtěla, aby nemělo háčky a čárky a bylo snadno vyslovitelné pro cizince. Což Lenka perfektně splňuje. Jedná se o typické české jméno, které cizinci nevyslovují špatně.
V dokladech ho ale kvůli nepodstoupené operaci mít nemohu. Z právního hlediska se tedy jedná o pseudonym.
Zdroj: se souhlasem Lenky Králové
Setkáváš se v běžném životě s transfobií?
Já ve své sociální bublině vůbec. Setkáváme se s ní ale například z úst hlavy státu nebo v jakékoli diskuzi pod článkem o trans lidech. Ti stejní lidé, kteří píšou nenávistné komentáře, ale mohou mít v práci transgender kolegu nebo kolegyni a vůbec o tom neví. Vždycky rádi říkají: „Ale já to poznám!“ Nepoznají.
Je to zvláštní, ale česká společnost je na jednu stranu úžasná a liberální, máme duhové pochody a tak, ale zároveň je naprosto strašná.
Jak se stavíš k trans sportovkyním? V médiích je to teď velké téma.
Když někdo odepře účast trans sportovkyni, jedná se o diskriminaci. Zároveň ale nepopírám, že v určitých sportech mohou mít trans ženy výhody. Já osobně však vidím jádro problému ve sportu samotném, v porovnávání fyzických dovedností. Nevidím rozdíl mezi závodem na sto metrů a závodem o to, kdo dál dočůrá. Tato debata také vzbuzuje dojem, že sport je fair-play. Což je nesmysl. Jsou sporty, ve kterých dominují určité etnické skupiny, a nikdo se nad tím nepozastavuje.
Zároveň sport vzbuzuje transfobii i v lidech, kteří by jinak transfobní nebyli. Dříve jsem si říkala, že by pro atmosféru ve společnosti bylo asi lepší, kdyby se na to trans ženy vykašlaly a do profesionálního sportu se netlačily. Nyní ale vím, že by to už jen z principu bylo strašně špatně.
Jsem mladý člověk a cítím, že jsem trans. Jak začít? Jak to oznámit rodičům?
V období, kdy člověk tápe a není si jistý, doporučuji zkoušet. Můžu si například založit nový profil na sociálních sítích v tom správném genderu a zkoušet žít tu správnou roli – byť třeba zprvu anonymně. Pozorovat, co to se mnou dělá. Stejně jako já se i oni mohou svěřit svým nejbližším přátelům a vyzkoušet si to nanečisto. V hlavě to udělá hodně.
Funguje také například skvělá organizace Queer and Trans Youth, která sdružuje trans mladé lidi, kteří si předávají zkušenosti a povídají si o svých problémech. Nebo skupina na Facebooku Transgender bez hranic. A samozřejmě – Transparent a můj youtubový kanál V Tranzu.
Dětem bych doporučila, aby zkusily v rodičích vzbudit empatickou reakci. Nezačít hned s tím, že se cítím tak nebo tak. Ale říct, že jsem v životě strašně nešťastný nebo nešťastná, mám obrovský problém, kvůli kterému mě život nebaví, a strašně se trápím. Pokud jde rodičům o blaho dítěte, začnou se zajímat, co se děje a jak by mohli pomoct. A když se začnou zajímat, co se přesně děje, tak to vybalit. Pochopí pak, že je to vážné a že opravdu jde o hodně. Společně pak mohou jít na sexuologii, kde může dítě dostat blokátory puberty. Díky nim po dobu užívání nenarostou prsa, nezmutuje hlas.
Hormonální léčba samozřejmě má i vedlejší účinky, které mohou v případě, že by si tranzici někdo rozmyslel, způsobit komplikace. U trans mužů je nevratně změněn hlas, trans ženám zase narostou prsa, která by se pak případně musela nechat chirurgicky odstranit. Největší komplikací, strašákem, je ovšem neplodnost.
Na mě se ale spíš obrací zoufalí rodiče. Vždy řeší, co kdyby se náhodou jejich dítě „spletlo“. Mají iluzi, že přijdou k odborníkovi a ten jim to bezpečně potvrdí, ale tak to nefunguje. I odborníci se pletou. Nejde to změřit jako cukrovka. Radím jim proto, aby své dítě začali respektovat – to je nic nestojí, maximálně „ostudu“ před prarodiči. Tím, že ho nebo ji budou oslovovat ve správném rodě a správným jménem, tak se nic nestane, není to žádný invazivní zákrok. I tím, že rodiče půjdou s dítětem na matriku a nechají mu/jí změnit jméno, dávají najevo, že svému potomkovi věří. A i změna jména se dá velmi rychle vrátit zpět.
Skvělé je také jít za vedením školy a požádat, aby celý pedagogický sbor respektoval správné oslovení.
Co dělat, když jsou rodiče proti?
Některým rodičům může pomoci, že vidí i další trans lidi – například prostřednictvím mého youtubového kanálu, kde mám sérii Trans příběhy. Vidí reálné lidi, a ne strašáky v podobě „úchylných deviantů“. Je pochopitelné, že některým rodičům to přijetí chvilku trvá.
Samozřejmě jsou ale i rodiče, kteří jsou striktně proti. V takovém případě se asi nedá dělat nic jiného než se připravovat na 18. narozeniny – a v ten den zkrátka odejít. Takovým mladým lidem radím, aby už měli dopředu domluvené bydlení v jiném městě, práci. Bohužel to pro řadu z nich znamená, že třeba nebudou moci dostudovat. Ale budou mít svobodu – a školu si třeba dodělají někdy později.
Jak můžeme podpořit trans lidi v našem okolí, naše kamarády?
Trans lidé nejvíce touží po tom, aby se to neřešilo. Je super vytvořit takovou atmosféru, aby věděli, že můžou kdykoli přijít, ale sami to neotvírejme. Není hrozné přeřeknout se při oslovování, důležitá je snaha. Přeřeknu se, řeknu promiň a jedu dál – chaos nastává, když se do toho začnou lidé zamotávat a vysvětlovat, proč se přeřekli.
Trans lidé také vzbuzují hodně zvědavosti a dostávají pak naprosto nemístné otázky typu „už máš po operaci?“ Ale do toho nikomu nic není. Není v pořádku ptát se lidí na jejich genitálie. Takže pokud jste zvědaví a trans člověk ve vašem okolí o tom sám nezačne mluvit, potlačte svoji zvědavost a na nic se neptejte. Na většinu otázek vám odpoví Google nebo můj pořad V Tranzu.
Operace zůstane podmínkou pro úřední změnu pohlaví, rozhodl Ústavní soud
31. března 2022 v 15:34
