Domů mi stále chodí povolávací rozkazy do války. Právně jsem totiž stále muž, říká transgender Ukrajinka Iliya (Rozhovor)

Na to nedokáži odpovědět, protože jsem Ukrajinu opustila v roce 2013, než začala válka na Krymu, ale můj obrázek o ukrajinské armádě se příliš nezměnil. Jsem ráda, že jsem tehdy odešla, protože kdybych chtěla odejít dnes, tak to nebude možné. Pro lidi jako jsem já je to tam opravdu těžké, musíme válčit, i když na to nejsme připraveni, nechceme se uchylovat k násilí, bojíme se zbraní nebo víme, že umřeme.

Posledních 8 let tedy žiješ mimo Ukrajinu. Jezdila jsi tam přece jenom někdy za svými rodiči?

Pouze výjimečně a musela jsem se schovávat před okolním světem, nikam jsem nemohla chodit. V roce 2014, když začala válka na Krymu, muže zastavovali na ulici či v obchodech a posílali je do armády, čemuž jsem se chtěla vyhnout. Jednoho mého známého tehdy takhle odchytli, když šel ze školy a musel jít bojovat na Donbas. Dodnes má posttraumatickou stresovou poruchu a bojí se ohňostrojů.

Vidím, co armáda s lidmi dělá a nechci dopadnout stejně, přesto že je to moje povinnost. Myslím si, že svojí zemi mohu sloužit i jinak, třeba tím, že jsem studovala medicínu, kterou jsem sice nedokončila, ale znalostí mám dost.

Proč jsi ji nedokončila?

To je něco, co vy v Česku ještě nevidíte, ale já už jsem to v Polsku zažila. Je tam hodně přistěhovalců z Ukrajiny a polští obyvatelé nás začali nesnášet. Proto jsem nedokončila školu. Za studium v Polsku jsem musela platit velké peníze, poctivě jsem tři roky studovala, ale už ve druhém ročníku mi proděkanka řekla: „Vy Ukrajinci tady nestudujete, děláte to jen proto, abyste měli důvod zde zůstat. Pokud uvidím tebe nebo někoho z tvých přátel, jak děláte něco jiného, než studujete, už vás tady nikdo neuvidí.“

Myslela jsem si, že si dělá pouze srandu, ale nedělala. O rok a půl později mě nenechala opravit si zkoušku z tělesné výchovy, kterou mě vyučující profesorka chtěla nechat zopakovat, ale proděkanka řekla, že ne. Nemohla jsem si dovolit platit semestr navíc jenom kvůli jednomu předmětu a musela jsem skončit.

Jsem outsider, mimozemšťan, hrozba

Důvodem tedy byla tvoje národnost, nikoli genderová identita?

Přesně tak. Identitu jsem totiž skrývala, nikdo nevěděl, že jsem žena. Už tak mám problémy se svojí národností, a pokud bych někomu řekla, že mám jinou genderovou identitu, nedopadlo by to dobře. Jsem outsider, mimozemšťan, hrozba.

Proč sis původně vybrala právě Polsko?

Bylo mi 17 let a Polsko pro mě bylo jedinou rozumnou možností. Není tam příliš draho, mohla jsem tam studovat a navíc je blízko Ukrajině.

Tehdy v listopadu mi přišlo vyrozumění, že Ukrajina je bezpečná země, kterou nikdo nenapadne a není důvod mi udělit politický azyl

Zmiňovala jsi, že v Česku už od listopadu žádáš o politický azyl. Co pro jeho získání musíš udělat?

Je to takřka nemožné. Ministerstvo vnitra ho Ukrajincům nedává, existuje pouze 55 lidí, kteří ho kdy dostali. Tušila jsem, že ho nedostanu, ale zároveň jsem netušila, že o pár měsíců později začne válka. Tehdy v listopadu mi přišlo vyrozumění, že Ukrajina je bezpečná země, kterou nikdo nenapadne a není důvod mi udělit politický azyl. Přitom jsem dokládala i stoh dokumentů o tom, že pro moje psychické a fyzické zdraví není možné se tam vrátit, že chci zůstat v Česku a pracovat zde, integrovat se. Nyní ale čekám na soud, který by toto rozhodnutí mohl změnit.
 
Čekání je však nesnesitelné, neboť se nacházím ve velmi špatné situaci. Jsem ukrajinské národnosti, musím dokládat spoustu dokumentů a mohu dostávat povolávací příkazy do války, protože jsem překročila hranice už před 24. únorem.
 
Mám ale štěstí, protože jsem v uprchlickém táboře potkala advokátku Denisu Šmídovou z Brna, která mi nyní se vším pomáhá. Všechno je hrozně komplikované, neboť na Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra málokdo mluví anglicky a nebylo pro mě možné s nimi komunikovat. Úřednice, s níž jsem komunikovala, mi dokonce anulovala průkaz žadatele o udělení mezinárodní ochrany, takže pokud mě nyní na ulici zastaví policie, nemohu se jí ani prokázat.

Takže nyní musíš pouze čekat na soud?

Je to tak, a to zatím ani nemám stanovený termín, kdy se soud uskuteční. Jediné dobré je, že v této čekací době mohu zůstat v České republice.

Máš nějaké transgedner přátele, kteří jsou stále na Ukrajině?

Ne, pocházím z malého města Rovno, kde se nikdo nemohl vyoutovat, neboť sám náš starosta je evangelista a senátor dokonce jezdí na Kyjiv Pride, kde protestuje proti LGBTQ+ komunitě. I kdybych tam ale nějaké přátelé měla, tak s nimi nemohu komunikovat. Na Ukrajině navíc existují organizace, které si na seznamkách pro LGBTQ+ osoby vytváří fejkové profily, pod nimiž si domlouvají schůzky a pak se uchylují k násilí, je to tam opravdu nebezpečné.

Na Ukrajině ti nikdo neřekne, jak je parádní, že chceš být sám sebou, a naopak se snaží prokázat, že se musíš cítit tak, jak máš uvedeno v průkazu totožnosti

Četla jsem, že tranzice na Ukrajině je takřka nemožná. O užívání HRT prý rozhoduje tamní ministerstvo, je to pravda?

Je to pravda a předchází tomu spousta vyšetření a dokazování. Na Ukrajině ti nikdo neřekne, jak je parádní, že chceš být sám sebou, a naopak se snaží prokázat, že se musíš cítit tak, jak máš uvedeno v průkazu totožnosti.

Máš i ty v plánu projít kompletním procesem tranzice?

Ano, ale HRT jsem ještě užívat nezačala.

Jak se nyní cítíš, když žiješ v Česku? Byla to správná volba?

Ano, byla, cítím se tu mnohem bezpečněji než na Ukrajině. Ale pořád mám v hlavě taková pravidla bezpečnosti, na která musím myslet každou minutu každého dne. Dokud nebudu mít potřebné dokumenty od Ministerstva vnitra, tak musím být opatrná.
 
Papírování je pro mě navíc velmi náročné, protože všude musím psát, že jsem muž. Jakákoli věc, která se neshoduje s tím, co je napsáno v mém cestovním pase, by mě mohla stát šanci na život v Česku.

Tvoji rodiče na Ukrajině zůstali?

Už mám pouze matku, se kterou jsme samozřejmě stále v kontaktu, a dokonce jsem se jí i vyoutovala. Ale moje maminka je starší žena, takže pravděpodobně ani nerozuměla tomu, co jí říkám a dělala že nic (smích). Nyní je v Rakousku u svojí kamarádky, ale brzy přijede za mnou do Česka, jen na návštěvu, abychom spolu mohly jít na koncert Rammsteinů.

Doufám, že „někdo“ nezaútočí nukleární zbraní, že mi vaše vláda porozumí a udělí mi politický azyl a budu to moci spokojeně žít

Jaký je tvůj další plán? Máš v plánu zůstat, pokud to půjde, v Česku navždy?

Česko mám moc ráda, je mi blízké, máme podobnou řeč, už se učím česky a myslím, že se Česko stane mým domovem. Doufám, že „někdo“ nezaútočí nukleární zbraní, že mi vaše vláda porozumí a udělí mi politický azyl a budu to moci spokojeně žít.

Vrátím se ještě k povolávacím rozkazům, které ti chodí. Když zůstaneš v Česku, jsi v bezpečí a ukrajinská armáda pro tebe nemůže?

Pokud se Ukrajina stane členem Evropské unie, tak pravděpodobně v bezpečí nebudu. Povolávací rozkazy mi navíc budou chodit i v případě, že v Česku dostanu politický azyl…
 
Celá situace je vážně komplikovaná a k tomu všemu mám v Rusku přítele, který se hned 24. února ráno rozhodl utéct do Gruzie a měli jsme v plánu, že o politický azyl v Česku zažádáme oba dva. Přijet do Česka už ale nestihl a ani nestihne, neboť Česko pozastavilo udělování víz pro ruské občany. Nemyslím si, že se situace během pár měsíců nějak změní a nevypadá to pro nás dobře…