Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
S Georgií Hejdukovou o postavení žen v politice, změně pohlaví i šikaně a útocích, kterým čelí takřka každý den.
Georgia Hejduková je šéfka mládežnické organizace Mladé pirátstvo, která se o politiku začala zajímat již v útlém věku. Přidat se do strany považuje za svoji občanskou povinnost a dokáže tak přejít i útoky, kterým musí čelit takřka každý den. Goergia je totiž první otevřeně transgender politička v Česku, k čemuž se váže mnoho pozitivních, ale i negativních zážitků. Jakým výhružkám Georgia čelí? A je česká legislativa připravena na změnu pohlaví? To a mnohem víc se dočteš v tomto rozhovoru.
Vy jste šéfka Mladého pirátstva, které jen před pár měsíci změnilo svůj název. Proč jste se rozhodli opustit od pojmenování „Mladí piráti“?
Věříme, že jsme stranou pro všechny a cílem je, aby to reflektoval i náš název. Pojmenování Mladí piráti bohužel evokuje, že se jedná pouze o muže, pročež jsme se shodli, že by bylo fajn naše jméno změnit, a to jsme si také demokraticky odhlasovali. Měli jsme několik variant, vyhrálo Mladé pirátstvo, které dokazuje, že jsme otevření vůči všem, vůči ženám, kterých v organizaci máme poměrně málo a změna názvu je zároveň takové hezké a snadné gesto, které nás nic nestojí.
Zdroj: se souhlasem Georgie Hejdukové
Ve vedení iniciativy přitom stojí jediná žena, a to vy. Čím si to vysvětlujete?
V politických stranách, byť v mládežnických organizacích politických stran, bohužel moc žen není. Mezi důvody patří zejména to, že politika umí být vůči ženám velmi agresivní, zájem o politiku mezi mladými lidmi není tak velký a když už je, tak se jedná o průbojné jedince, kteří rádi vstupují do soubojů a celkové politické prostředí není pro ženy moc přátelské. Tím, že v politice moc žen není, nám také chybí vzor. Chybí mladé a úspěšné političky, což se sice postupně mění, máme pár skvělých a aktivních političek, ale stále je nás málo. Musíme s tím bojovat, musíme inspirovat ostatní ženy, aby se k nám přidaly, ale pro zajímavost uvedu, že většina nových členů Mladého pirátstva jsou právě ženy, což považuji za velký úspěch.
My ženy se častěji stáváme terčem útoků slovních přestřelek a kritiky vizuálu. I já sama jsem se mockrát na internetu dočetla, že jsem „škaredá“, že „by se mnou nikdy nikdo nechtěl mít sex,“ což není příjemné čtení
Koalice Pirátů a STAN má mezi lídry letošních voleb do Poslanecké sněmovny pouze jednu ženu. Mohou být důvody totožné?
Důvody budou velice podobné, ačkoliv dospělá politika je něco jiného než ta mládežnická. Určitou roli v tomto případě hraje i to, že Poslanecká sněmovna je poměrně náročná práce, ke které potřebujete odvahu, výdrž, průbojnost, a ne každá žena ty ostré lokty má. Spousta žen ve straně bylo s kandidaturou osloveno, ale odmítly to, takže důvodem, proč jich mnoho na vysokých postech nenajdete může být právě i to, že na ně ani nechtějí kandidovat.
Pak je tu druhý problém, a tím jsou útoky mířené především na ženy, kdy se častěji stáváme terčem útoků slovních přestřelek a kritiky vizuálu. I já sama jsem se mockrát na internetu dočetla, že jsem „škaredá“, že „by se mnou nikdy nikdo nechtěl mít sex,“ což není příjemné čtení, a ne každý chce takové věci zažívat, pročež volí spíše komunální politiku anebo pozice v pozadí.
Změna názvu rozpoutala mnoho diskusí na internetu. Vzešli z těchto horlivých debat i noví členové? Kolik jich v současné době máte?
Vím minimálně o jedné člence, která se právě po této bouři na internetu připojila, a to díky tomu, že na mě narazila na Twitteru. Mimo to jsem přesvědčená, že i další nové členky se přidaly právě proto, ale stále jsme malá organizace. V tuto chvíli máme 44 členů, z toho je zhruba 10 žen.
Zdroj: se souhlasem Georgie Hejdukové
Čemu se v Mladém pirátstvu věnujete? Jaké konkrétní otázky řešíte?
Věnujeme se hlavně mladým tématům, neboť věříme, že hlas mladých je v politice důležitý a neměl by být zapomenut. Řešíme tedy věci relevantní pro mladé lidi, což je například dostupné bydlení, kvalita životního prostředí, a to samé dělá i Pirátská strana jako taková. Nedávno jsme měli webinář o školství, zabýváme se legalizací psychotropních látek, pořádáme pravidelné debaty se Seniory na palubě, kam naopak patří starší příznivci Pirátů, s nimiž společně vedeme diskuse a propojujeme generace.
Jana Bobošíková natočila video, v němž zdůraznila, že jsem transgender předsedkyně Mladého pirátstva, což je rudý hadr pro spoustu konzervativně smýšlejících lidí a vedlo to k nehorázné náloži on-line nenávisti
Dočetla jsem se, že po změně názvu Vám chodilo mnoho pozitivních, ale i negativních zpráv. Kdo Vás podpořil?
Hodně pozitivní zpětné vazby jsem dostala především z feministických kruhů, podpořily nás organizace zabývající se transgender lidmi, za což jsem velmi ráda, neboť jsme opravdu stranou pro všechny a samozřejmě nás podpořil i Ivan Bartoš, když v jednom z rozhovorů řekl, že na změnu názvu máme právo, pokud to tak cítíme.
S přejmenováním se navíc opět zviditelnilo téma on-line nenávisti, a to i přes to, že moje tranzice je známá a není to žádné tajemství. Jana Bobošíková natočila video, v němž zdůraznila, že jsem transgender předsedkyně Mladého pirátstva, což je rudý hadr pro spoustu konzervativně smýšlejících lidí a vedlo to k nehorázné náloži on-line nenávisti, od výzev ať se zabiju až po výhružky, že „by mě měli napíchnout na kůl přes tu moji nově udělanou p**u.“ Vnímám to jako daň za to, že veřejně vystupuji a jsem kdo jsem, což je na jednu stranu smutné, ale na druhou stranu, pokud to nyní schytám já, tak to později neschytá někdo jiný a já jsem na to již nějakým způsobem připravená a naučila jsem se to ignorovat.
Znamená to, že útoky na Vaši osobu ignorujete? Nebo jak se s nimi vypořádáváte?
Většinou je neřeším, maximálně to sdílím na sociálních sítích abych upozornila na to, že takové chování je ve veřejném prostoru naprosto nepřijatelné. Ale mnohdy to spíše opravdu neřeším, snažím se odpočívat, hodně čtu, chodím do lesa, s kamarády ven, a to jsou věci, které mi pomáhají takové útoky zpracovávat. Pomáhají mi i moji straničtí kolegové, kteří mě hodně podporují v tom, abych své práce nenechala a pokud se jedná o výhružky, které jsou na hranici se zákonem, tak je nahlašuji na policii a ta je následně řeší.
Kdybyste tušila, jak na Vás budou lidé útočit, udělala byste něco jinak?
Popravdě jsem počítala s tím, že něco takového nastane, protože když vidím, za co dostávají sodu lidi jako je Olga Richterová, Markéta Gregorová, Adéla Šípová, pro kterou dělám sociální sítě a vidím to vše z první ruky, tak jsme věděla, že pokud eventuálně jednou do politiky vstoupím i já, stane se to také. Nečekala jsem však, že to nastane tak rychle, bez toho, aniž bych například kandidovala do veřejné funkce, takže mě překvapilo především to, že útoky začaly ve chvíli, kdy jsme změnili název mládežnické organizace.
Už předtím jsem si naštěstí ujasnila, že z politiky nechci vycouvat, i když mě to napadlo, ale nebylo by to v souladu s mojí bojovnou náturou. Člověk má bojovat za svoje hodnoty, jsem starší 18 let, takže do politiky mohu patřit, a to že mi lidé, kteří mě stejně nikdy volit nebudou, vyhrožují, tak to mě opravdu neodradí od toho, abych se dál politicky angažovala.
Lidé na internetu navíc mají pocit, že jsou nedotknutelní a možná by vám to do očí neřekli, ale v on-line světě vám vše napíší na plnou hubu.
Zmiňujete, že většina útoků se týká toho, že jste transgender osoba. Je podle Vás česká společnost k transgender identitě tolerantní?
To je velmi složitá otázka. Na jednu stranu tu máme poměrně dostupné možnosti, jak tranzici řešit, ale na druhou stranu stále vnímám, že k identitě jako takové panuje jistý odpor, a to nejen v Česku, ale například i v Maďarsku či Polsku. Lidé mají odpor k něčemu jinému, novému, neznámému a spousta z nich si myslí, že jiná identita by měla zůstat zavřená někde doma a neměla by vylézat ven. Takové myšlení podporuje nenávist a nepřispívají tomu ani fantastické titulky v bulvárech, které hlásají: „Šok! Změna pohlaví.“
Věřím, že se to změní a když bude více trans lidí vystupovat veřejně, tak si na to lidi zvyknou. Ale nyní je to stále kuriozita, na kterou lidé útočí, mají pocit, že můžeme za destrukci země, představujeme pro ně destrukci tradičního konzervativního pohledu, a to je většinou důvod, proč jsou agresivní. Lidé na internetu navíc mají pocit, že jsou nedotknutelní a možná by vám to do očí neřekli, ale v on-line světě vám vše napíší na plnou hubu.
Už se mi stalo, že ke mně někdo přišel na stánku Pirátů a když jsem mu naznačila, že jsem trans, tak mi řekl, že nic takového neexistuje. Ale obětí násilí jsem se naštěstí nikdy nestala, ačkoliv se bojím, že i to možná eventuálně jednou přijde.
Kdy jste si začala uvědomovat, že jste žena?
Na to se těžko odpovídá, protože se jedná o postupný proces a není to tak, že jsem se jedno ráno probudila a řekla si: „Jé, já jsem žena.“ Postupně jsem si uvědomovala, že mám něco trochu jinak, než jak je to obvyklé a pak mi začalo docházet, že to má něco společného s mojí identitou. Chtěla jsem nosit ženské oblečení, i když jsem byla kluk, chtěla jsem mít prsa… Pak už je jen na vás, kdy si připustíte, že je nutné to řešit. Já jsem si to dlouhou dobu nepřipouštěla, řešila jsem to úniky k závislostem a první serióznější myšlenky na tranzici jsem měla zhruba ve 14 až 16 letech a až v 17 letech jsem si to přiznala plně. Nejvíce prozřete právě v pubertě.
Zdroj: se souhlasem Georgie Hejdukové
Jak na změnu pohlaví reagovala Vaše rodina?
Rodina reagovala dobře, neměla jsem s nimi sebemenší problém, za což jsem velmi ráda. Moji rodiče i sourozenci jsou obecně hodně liberální, takže mi dokonce i pomáhali, když jsem potřebovala pomoci s nějakými papíry nebo když jsem se o sebe pár dní po operaci nedokázala postarat.
V českém zdravotnictví musím ocenit především to, že zde máme takové operace hrazené a člověk se k nim dostane. Legislativa má sice ještě velké rezervy, ale to je tím, že jsme postkomunistická země a věřím, že už to bude jenom lepší.
Je české zdravotnictví připraveno na řešení změny pohlaví? Je na něj připravena naše legislativa?
V českém zdravotnictví musím ocenit především to, že zde máme takové operace hrazené a člověk se k nim dostane. Na druhou stranu často musíte podstoupit ponižující vyšetření, kdy jste nuceni dokázat, že jste opravdu žena, trvá to dlouho, absolvujete psychotesty… Proces je opravdu zdlouhavý a myslím si, že objem minimálně psychologických vyšetření by se mohl zmenšit.
Také nesouhlasím s tím, že aby došlo k úřední změně, musí lidé projít sterilizací, což není ani tak chyba zdravotnictví, jako chyba legislativy a zákonů, které to předurčují. Plus obecně vidím problém v tom, že pokud nevyhovujete předloze trans lidí, tak se proces změny může protáhnout a je obtížné hledat sexuologa, který je více otevřený i jiným možnostem, v čemž je náš systém také dost zpátečnický. Ale je fajn, že se to děje, že i u nás jsou terapeuti, kteří jsou změně pohlaví opravdu otevření a systém se mění. Legislativa má sice ještě velké rezervy, ale to je tím, že jsme postkomunistická země a věřím, že už to bude jenom lepší.
Určitě to jsou západní země, Spojené království, Francie, Belgie… ale například i Polsko, které sterilizaci, stejně jako většina států EU, paradoxně nemá. Německo je velmi inspirativní, tam dokonce nabízejí možnost mít X v občanském průkazu, operace mají taky plně hrazené a poskytují více možností.
K tomu se váže i komunikace s trans lidmi, nebinárními či osobami, které jednoduše mají jinou genderovou identitu. Naskýtá český jazyk možnost, jak s lidmi nemajoritní identity hovořit a jak je oslovovat?
Český jazyk je poměrně složitý, bohužel si hodně razí dvě pohlaví, přechylování a další, nicméně nejlepší je se každého zeptat, jak chce být oslovován. Je to snadné, dělám to poměrně běžně, není na tom nic špatného, a naopak to je vnímáno jako skvělé gesto. Neříkám, že se máme ptát na to, jaké má kdo pohlaví, ale na oslovení bychom se dotázat měli. Potřebujeme větší liberálnost k tomu, že existují jiná pohlaví, jiné identity, že nám do toho vlastně nic není a člověka máme přijmout takového, jaký je. Co se týče českého jazyka, tak je to opravdu problém. Experimentuje se s onikáním, ale není to ideální a docela se chytá i neutrální oslovování.
Zdroj: se souhlasem Georgie Hejdukové
O Vaší proměně jste psala i blog, na němž jste zmiňovala šikanu a jiné psychické problémy. Jste nyní šťastná?
Ano, mám za sebou dlouhou a vyčerpávající šikanu, změny škol, změny toxického prostředí, ale tohle všechno je naštěstí za mnou. Nyní mám skvělé kamarády, dělám, co mě baví, chodím k terapeutovi, neboť péče o dušení zdraví je neustálá práce a ano, jsem šťastná. Na duševní zdraví mnoho lidí zapomíná, ale musíme se o něj starat, musíme někdy vypnout sociální sítě, dát si pauzu a vyrazit například do přírody.
Pokud se šikana objeví, je nutné ji řešit rychle a efektivně, protože čím déle probíhá, tím více se rozšiřuje a je náročnější ji vymýtit.
Na webu Mladého pirátstva jsem četla, že k Vaší odbornosti patří právě i šikana. Jak proti ní lze bojovat?
Šikana je svým způsobem nemoc kolektivu a my se s ní setkáváme především ve školách, protože to je místo, kam děti a dospívající musí chodit, nemůžou od toho utéct a jsou tam poměrně dlouhou dobu, několik let. Šikanu lze léčit, ale lze jí i předcházet, a to pomocí mnoha nástrojů. Studovala jsem norské a švédské preventivní programy a krásná idea je zabudovat do škol sebepodporující mechanismy, které budují dobrou atmosféru, dávají prostor pro demokracii a vyjádření názorů a prohlubují důvěru, kdy žáci mohou učitelům věřit. Dobré by i bylo mít po ruce odborníka, tedy člověka, za nímž děti mohou zajít.
Pokud se šikana objeví, je nutné ji řešit rychle a efektivně, protože čím déle probíhá, tím více se rozšiřuje a je náročnější ji vymýtit. Existuje mnoho skvělých tipů, jak s třídou postiženou šikanou pracovat. Efektivní jsou například pravidelné sedánky, což u nás bohužel není příliš časté, přitom kolektivní sdílení a řešení problémů může šikaně mnohdy předejít, a naopak může utužit vazby mezi žáky.
Pokud se tedy rozhodnu, že chci vymýtit šikanu, tak co pro to mohu udělat?
Důležité je o tom problému mluvit. Přiznat si, že ho máme, že existuje a následně můžeme vyvracet mýty kolující internetem, kdy i v tomto případě mnoho lidí oběť označuje za viníka, který si za to může sám. Musíme podporovat oběti, dát jim najevo, že chyba není v nich a podpořit můžeme i iniciativy, které šikanu řeší, ať už to jsou projekty Nenech to být, což je anonymní schránka důvěry nebo Linka bezpečí, která pomáhá dětem.
Musím říct, že jsem nikdy nechtěla nálepku „transgender politička“, ač mi bylo jasné, že se to vytáhne. Chtěla bych, aby mě lidé znali především díky mým názorům a činům.
Vy jste první politicky aktivní transgender osoba. Mnoho lidí Vás může považovat za inspiraci, ale zároveň si procházíte mnohým „poprvé“ i v tom nepříjemném slova smyslu. Převažují pozitiva, nebo naopak negativa?
Útoky sice nejsou příjemné, tím spíš, když se týkají něčeho, co nemohu ovlivnit, ale pozitiva naštěstí převažují. Je pro mě důležité bojovat, dláždit pomyslnou cestu druhým, a hlavně mě to baví. V politice mám spoustu skvělých kamarádů, naplňuje mě, že mohu bojovat za změnu a opravdu stále vidím spíše kladné dopady. Ačkoliv musím říct, že jsem nikdy nechtěla nálepku „transgender politička“, ač mi bylo jasné, že se to vytáhne. Chtěla bych, aby mě lidé znali především díky mým názorům a činům.
Zdroj: se souhlasem Georgie Hejdukové
Jaké jsou Vaše plány do budoucna? Vidíte se v politice i za 5 let?
To je výborná otázka. Příští rok chci jít na práva, baví mě zejména Ústavní právo a Listina základních svobod, což jasně naznačuje, že se zajímám především o lidská práva. A jestli se vidím v politice i za 5 let? V nějaké formě určitě ano, jen stále visí otazník nad tím, jaká forma to bude. Politika mě baví, baví mě dělat změnu, spolupracovat s lidmi, ale to, jestli budu někdy kandidovat do vyšší veřejné funkce, to v tuto chvíli nevím. A tím nemyslím, že by mě něco odrazovalo, ale politika je dost nejisté povolání, musíte hodně dbát na to, jak vystupujete, musíte brát v úvahu kdo vás volí a je otázka, zda někdy dostanu důvěru pracovat ve veřejné funkci. Pokud ano, tak to pravděpodobně přijmu, ale uvidíme.
Členkou strany určitě zůstanu, do jisté míry to beru i jako svoji občanskou povinnost a angažování se v politice považuji za normální. V politice potřebujeme mladé lidi a já jakožto mladý člověk chci být její součástí, a navíc mám takové motto, že nikdy nemáme čekat, až někdo udělá změnu za nás, ale máme ji udělat sami. Tím se řídím celý život, o čemž vypovídá i to, že jsem původně začínala v aktivismu, v oblasti lidských práv, odkud jsem se následně přesunula do politiky, která mě baví, naplňuje a je důležitá.
