Z šikanované dívky se stala mistryně světa v kickboxu. Teď s bratrem proti šikaně bojuje (Rozhovor)

Jsou mistry světa v bojových sportech, pomáhají šikanovaným dětem a trénují i nevidomé. To jsou sourozenci Martina a Josef Ptáčkovi, kteří nesbírají úspěchy pouze v ringu, ale i mimo něj.

Přestože jsou dnes oba ostřílenými bojovníky, v dětství se Martina sama stala obětí šikany. Nyní jakožto velvyslankyně dobré vůle ministerstva zahraničí společně s Josefem pomáhá dětem nejen u nás, ale i v dalších zemích. To díky projektu Šikana do klece, který před pár měsíci spustili. 

V našem obsáhlém rozhovoru jsme si popovídali nejen o jejich sportovní kariéře a tréninku během pandemie, ale také o tom, jak lockdown ovlivnil šikanu, kolika dětem už jejich projekt pomohl nebo v neposlední řadě o tom, jakým způsobem se dá proti šikaně bojovat.

Doporučeno

5 mladých českých bojovníků, kteří před sebou mají obrovskou kariéru v MMA 15. prosince 2020 9:52

Josef a Martina Ptáčkovi s českým velvyslancem v Bulharsku Lukášem Kauckým a ředitelkou Českého centra Sofie Dagmar Ostřanskou

Můžete popsat, jakým disciplínám se věnujete a jaké jsou vaše největší úspěchy?

Martina: Já těch bojových sportů dělám víc, dřív jsem hodně dělala kickbox, v tom jsem vyhrála čtyřikrát mistrovství světa a dvakrát světový pohár. Potom jsem přešla na hand-to-hand combat, což cvičí různé ozbrojené složky. Je to sebeobranný systém, který je podobný MMA, liší se ale v pravidlech. Člověk tam má na sobě kimono a cvičí to hlavně státy bývalého Sovětského svazu, jako třeba Uzbekistán, Kyrgyzstán a podobně. Taky jsem jako první Evropanka získala černý pás a potom jsem vyhrála mistrovství svět a světový pohár.

Josef: Já taky nedělám jen jeden bojový sport, dělám jich asi přes deset. Ale ta hlavní disciplína, které se věnuju, je grappling, což je relativně nový bojový sport, kde se snažíme soupeře jakýmkoliv způsobem upáčit, uškrtit, zlomit ruku, zlomit nohu. Samozřejmě jsou tam pravidla, že k tomu zlomení nedojde, protože soupeř vždycky zaklepe do toho druhého a to je signál pro rozhodčího nebo pro mě, aby byl zápas přerušen. A co se týče největšího úspěchu, tak je to čtyřikrát vítězství na mistrovství světa, právě v tom grapplingu. Z dalších bojových sportů dělám také jiu-jitsu, hand-to-hand combat, který dělá i ségra, pak taky kickbox, box, teď nově dělám taky sambo nebo třeba sumo. 

Všichni mě od toho odrazovali a říkali, že to není úplně pro holku.

Kolik let se už bojovým sportům věnujete a kolik máte na kontě zápasů?

Martina: Já začala asi v druhé třídě, když mi bylo osm. Teď je mi třiadvacet. A závodím zhruba od třinácti, protože mě od toho všichni odrazovali a říkali, že to není úplně pro holku. Ale já vlastně ani nevím, proč jsem u toho zůstala, protože třeba i táta, který teď mě i bráchu nejvíc podporuje, říkal, že je divný, aby si holka vzala nějaký chránič na zuby, rukavice a šla se tam s někým prát. Pak se to ale nějak zvrtlo. (Smích). Takže první zápas jsem měla v devítce, když mi bylo těch čtrnáct.

A co se týče počtu zápasů, tak my si s bráchou vybíráme ty největší závody, ty největší podniky, které jsou, což je právě světový pohár a mistrovství světa. Tím, že neděláme jen bojové sporty, ale máme školu, práci a různé projekty, tak si vybíráme jen ty největší závody. Zápasů už teda máme docela dost, není jich ale asi tolik, jako někteří jiní závodníci, protože se věnujeme i jiným věcem a ty závody pro nás nejsou úplně hlavní.

Josef: Já si pamatuju, že to byl rok 2009, takže se bojovým sportům věnuju nějakých jedenáct let a z toho deset let závodím. Je to vlastně vtipný, protože jsem o čtyři roky mladší než Martina a první závody v rodině jsem měl já, bylo to asi o měsíc dřív než Martina.

Měl jsem asi 50 kilogramů a proti mě nastoupil kluk, který měl 103 kilo.

Jaký zápas byl za tu dobu váš nejtěžší nebo nejtvrdší?

Josef: Každý zápas je samozřejmě těžký, protože vždycky je to jiné, vždycky se musíme na toho soupeře připravit. Ale kdybych měl zmínit asi nejtěžší zápas, jaký jsem kdy měl, tak to jsem byl ještě malej, měl jsem asi 50 kilo a byl to zápas v kickboxu, to znamená údery jako v boxu a k tomu ještě kopy. A proti mně nastoupil kluk, který byl stejně starý, ale měl 103 kilo. Nastoupil jsem a sice jsem nevyhrál, ale tohle byl pro mě takový první impuls, že vždycky si do toho ringu stoupnu a jsem vždycky připraven.

Martina: Souhlasím s bráchou, že každý zápas je těžký, ale asi nejnáročnější psychicky pro mě bylo, když jsme byli na mistrovství světa před pěti lety, kde jsem postoupila do finále. Bylo to s dánskou soupeřkou, která dostala KO úder, byla počítaná, já vyhrála a zvedli mi normálně ruku. Tak jsem šla do šatny slavit vítězství, byla jsem hrozně šťastná.

Potom jsem asi za dvacet minut sledovala zápasy ostatních a viděla jsem, že u toho ringu, kde jsem bojovala, tam ta soupeřka znovu je a něco tam řeší. Z dálky jsme viděli, jak jde znovu do toho ringu a oni tu ruku zvedli jí. A pak jsme zjistili, že ten zápas otočili tak, že vyhrála ona, což není možné, protože když je člověk počítán, tak vyhraje ten, kdo poslal toho soupeře do počítání. Takže jsem byla hrozně naštvaná a nevím, co se tam tehdy stalo, ale štvalo mě to, protože jsem vyhrála a oni ten výsledek přetočili, což je nepochopitelný.

Chceme, aby se děti dokázaly v co největší míře postavit šikaně samy.

Ty ses Martino stala v dětství obětí šikany, dokážeš říct, jak ti v překonání tady těch zážitků pomohly bojové sporty?

Martina: Určitě mi nějakým způsobem pomohly, ale nejvíce mi asi pomohl táta, který chtěl, aby ze mě nebyla nějaká bačkora. Takže se snažil, abych si to nenechala líbit a té šikaně se postavila sama. A to je věc, na které stojí náš projekt Šikana do klece. Nechceme, aby si děti jen někam přišly popovídat o šikaně a pak je někdo vodil za ruku, ale chceme, aby se ty děti dokázaly v co největší míře postavit šikaně samy.

Každý tu hranici šikany má samozřejmě nastavenou jinde. U mě to bylo nějaké pošťuchování, strkali do mě, brali mi věci, kterém i pak ničili a tak dál. Nebo se mi smáli, že jsem byla šprtka. To ty děti nemají rády. Táta třeba říká, že to úplně šikana nebyla, ale on tu hranici má posunout asi jinak, než jsem měla já. Pro mě to bylo hrozný.

Takže to byl táta, kdo vás nakonec přivedl k bojovým sportům?

Martina: Jo, u mě to byl táta. On se věnoval různým bojovým sportům a měl k tomu vztah. Pak ale přešel na jiné věci a nevěnoval se tomu tak, jak by chtěl, ale teď ty věci dělá a podniká s námi.

Josef: U mě to bylo takové půl na půl. Já se první rok přihlásil na japonské jiu-jitsu s tím, že se později přihlásím na florbal, kde mě nechtěli kvůli věku. To se už ale nestalo, jiu-jitsu mě začalo bavit, zůstal jsem u toho a vyplatilo se. Ale hlavní impuls, který mě přivedl k bojovým sportům, tak to byla asi šikana ne ve škole, ale šikana doma. Já byl šikanovaný Martinou, takže jsem se potřeboval naučit nějakým způsobem bránit. Táta řekl, že není možný, aby mě mlátila holka, tak z toho důvodu jsem začal a teď už mlátím já ji. (Smích)

Učíme děti, jak například skenovat prostor, zjistit, jestli za nimi někdo stojí, jak správně komunikovat nebo jak se orientovat v prostoru.

Teď máte společný projekt proti šikaně. Můžete vysvětlit, o co se jedná, jak vznikl, jak funguje?

Martina: Je to projekt Šikana do klece. Některým lidem ten název možná přijde nelogický a ptají se, proč nějaká klec, ale je to z toho důvodu, že my jsme Ptáčkovi, tak jsme si říkali, že ta klec se k tomu hodí a šikanu zkrátka zavřeme do klece.

Není to úplně běžný projekt proti šikaně. Chceme, aby si ty děti dovedly problémy vyřešit do co největší možné míry samy. Samozřejmě spolupracujeme se školou, s rodiči i se spolužáky. Když nám dítě řekne, že je šikanované, tak k tomu zjišťujeme další okolnosti.

Projekt má dvě části, jedna je fyzická a druhá píše psychická, mentální. Učíme děti, jak například skenovat prostor, zjistit, jestli za nimi někdo stojí, jak správně komunikovat nebo jak se orientovat v prostoru.

Josef: Ta fyzická část je zase směřovaná k tomu, aby se ty děti uměly bránit. Není to úplně sebeobrana, ale například pokud tomu dítěti chce dát někdo facku, tak je naučíme, jak tu facku vykrýt. Ale nechceme to dělat tím způsobem, jak je to v bojových sportech, kdy jeden dá ránu a ten druhý mu ji vrátí. Takto to dělat nechceme. Přejeme si, aby z toho dotyčný vždy vyšel bez úhony a nic se mu nestalo.

Bojové sporty jsou i o respektu a stejně by to mělo fungovat i v tomto ohledu. Když mě někdo šikanuje, tak stejně bych k němu měl mít respekt, neměl bych se ho bát, ale zároveň bych ho neměl ani podceňovat. Často se nám třeba stane, že ten největší ze třídy k nám přijde, že zažívá šikanu a je terčem posměchu.

Máte nějaký přehled o tom, jak častá je šikana mezi českými dětmi, tedy jak často k ní dochází?

Martina: Myslím, že jí je hodně a bývá i skrytá. Stalo se nám několikrát, že k nám šikanované dítě přišlo ze třídy, kde učitel tvrdí, že žádná šikana není. Školy asi nechtějí mít problém se šikanou, protože to na ni nehází dobré světlo.

Dělali jsme i ankety mezi svými vrstevníky a vyšlo nám, že asi 50 procent lidí má se šikanou osobní zkušenosti. Dnes jsou ale možná děti také jinak odolné než kdysi a co je dnes pro někoho šikana, tak někdo dřív jako šikanu vnímat ještě nemusel. Někdy ale situaci do hrozných rozměrů nafouknou i samotní rodiče, i když je skutečnost nakonec jiná.

Děti se mohou někomu smát z jakéhokoliv důvodu. Je to jedno, jestli je ten dotyčný malý, velký nebo vypadá jako rváč.

Dá se říct, jaký typ dětí je nejčastěji obětí šikany? Jsou to děti ze sociálně slabších poměrů, kluci, holky? Nebo to takto nejde definovat?Josef: Nemyslím si, že to jde takto definovat. Možná je šikana trochu častější mezi kluky, protože ti jsou v té třídě třeba trošku živější, ale určitě to není žádným pravidlem. Hodně dětí ani šikanu nenahlásí, protože se bojí, stydí se za ni a má s ní problém i po zbytek života.