Obrovská příležitost přišla v roce 1936, kdy olympiádu hostil Berlín. Pro firmu se akce pod pěti kruhy stala odrazovým můstkem, protože Dusslerovi vybavili svou obuví mnoho špičkových sportovců a sportovkyň, a to nejen z Německa. Nejznámějším nositelem jejich bot se stal Američan Jesse Owens, který si v nich doběhl pro čtyři zlaté medaile. Nejméně dva světové a tři olympijské rekordy, sedm zlatých, pět stříbrných a pět bronzových medailí – to bylo skóre, kterého dosáhli atleti a atletky v botách bratrů Dasslerových.
Jenže v době olympiády byli v Německu už třetím rokem u moci nacisté. Adolf i Rudolf nejenže obuli německou reprezentaci a byli i klíčovým dodavatelem pro mládežnickou organizaci Hitlerjugend, ale byli také členy Národně socialistické německé dělnické strany, zkráceně NSDAP. Byla to i podmínka pro to, aby si mohli svůj podnik zachovat a udrželi práci více než sto zaměstnancům. Podle některých zdrojů ale Rudolf do strany vstupoval mnohem rozhodněji a nadšeněji než Adolf. Mladší z bratrů chtěl pouze vyrábět boty a podporovat tak sportovce bez ohledu na politickou nebo rasovou příslušnost. Bratři se tak i kvůli ideologické roztržce stále více odcizovali.
Rostoucí spory prohloubila druhá světová válka
Růst firmy zastavila v roce 1939 další válka. Místo bot se v továrně začaly vyrábět zbraně pro armádu. Zatímco Rudolf byl v roce 1943 odveden na frontu, Adolf zůstal doma a vedl výrobu, která zbývala. To neshody mezi bratry ještě více prohloubilo. Rudolf byl totiž toho názoru, že Adolf nemá pro vedení společnosti dostatečné obchodní schopnosti. V době své nepřítomnosti chtěl dostávat informace o každém rozhodnutí. Původně také navrhl, aby jeho jménem jednala jeho manželka Friedl. To ale Adolf odmítl, protože to bylo v rozporu s jejich předchozí dohodou. Bratři si o těchto záležitostech dopisovali a i prostřednictvím řádků byl jejich konflikt stále ostřejší.
Do roku 1943 vedl Adolf výrobu tak, jak jen to šlo. Kromě toho se mladší z bratrů snažil zajistit práci ženám, jejichž manželé museli bojovat na frontě. V říjnu 1943 ale tehdejší ministr zbrojního a válečného průmyslu Albert Speer vydal směrnici, která řídila přidělování práce v obranném průmyslu. Výroba bot tak musela skončit. Adolf měl podezření, že zastavení výroby nějakým způsobem zařídil jeho bratr, aby ho dostal na frontu.
Kvůli členství v NSDAP neunikli bratři po válce trestu. Rudolf byl podezřelý, že patří do skupiny vysoce postavených nacistů. Na konci války byl vyslýchán Američany, kteří ho drželi v internačním táboře v Hammelburgu až do 31. července 1946. Adolf byl odsouzen za spolupráci, hrozilo mu deset let vězení a ztráta podniku. Jako důkaz sloužila spolupráce s Hitlerjugend a členství v NSDAP.
Adolfa zachránil starosta Herzogenaurachu, který byl poloviční Žid. Vypověděl, že ho Adolf varoval před gestapem a ukryl na svém pozemku. Podpořil také Adolfovo tvrzení o tom, že se ve straně nijak neangažoval. Adolfovi byl postupně hrozící trest snižován, nakonec v roce 1947 mohl výrobu obuvi jako majitel obnovit. Z vězení se vrátil i Rudolf a vše se mohlo vrátit do starých kolejí.
To se ale nestalo.
Město ohnutých krků
V lednu 1948 došly vleklé spory mezi bratry k závěrečné roztržce. Přestože nikdo neví, co přesně se stalo, teorií je hned několik. Podle jedné Rudolf podezříval svého bratra, že ho v roce 1945 udal Američanům. Existovala také možnost, že Rudolf svedl Adolfovu manželku. Vše spolu s problémy z válečného období a protichůdnými názory na vedení podniku vedlo k tomu, že se cesta úspěšných sourozenců rozdělila.
Zatímco Adolf si nechal továrnu u nádraží, Rudolf se přesunul do objektu ve Würzburské ulici, který bratrům také patřil a sloužil jako skladovací objekt. Dvě třetiny zaměstnanců zůstaly s Adolfem. Ten se rozhodl pro změnu značky. Z počátečních písmen svého jména a příjmení vytvořil nejprve název „Addas“. Tohle označení už ale nosila společnost specializující se na dětskou obuv. Adolf tak do názvu vložil další písmeno. 18. srpna 1949 se zrodila společnost Adidas.
Nelenil ale ani starší Rudolf. Ten se vydal podobnou cestou jako bratr. Výrobna jeho bot se nejprve jmenovala Ruda podle jména a příjmení, později ji přejmenoval na Puma. Registrována byla dokonce dříve než Adolfův konkurenční podnik, 1. října 1948.
Rivalita se v dalších letech týkala nejen samotných sourozenců, ale i jejich rodin a vlastně ovlivnila dění v celém městě, kterému se začalo přezdívat město ohnutých krků. Bylo to proto, že se prý každý neustále díval dolů, aby zjistil, jakou značku bot má na sobě. Někteří této rivality využívali, například kutilové, kteří se schválně objevili u Rudolfa doma v botách značky Adidas. Naštvaný Rudolf jim řekl, ať si jdou vzít zdarma do sklepa boty Puma.
Dokonce i dva městské fotbalové týmy byly rozděleny mezi obě značky: ASV Herzogenaurach podporoval Adidas a 1. FC Herzogenaurach podporovala Puma. Hádky v rodině Dasslerů prý byly natolik rozdělující, že rodiny zaměstnanců Puma a Adidas měly oddělené pekárny, řeznictví, ale třeba i hospody.
Samotní bratři spolu už nikdy nepromluvili. Rudolf zemřel v roce 1974 na rakovinu plic, Adolf o čtyři roky později, osudným se mu stalo srdeční selhání. Příbuzní obou mužů se usmířili až po jejich smrti na konci sedmdesátých let. Rodiny žijí v Herzogenaurachu dodnes. Symbolem jejich usmíření se stala vinárna na náměstí, která nese rodinné příjmení. V roce 2009 se navíc konalo přátelské fotbalové utkání. To bylo první společnou iniciativou obou miliardových společností po letech mlčení. Týmy byly smíšené a účastnili se i šéf společnosti Adidas Herbert Hainer a generální ředitel společnosti Puma Jochen Zeitz.
Příběh inspiroval i filmové tvůrce. Život, práci a následný rozkol Adolfa a Rudolfa Dasslerových, který vedl k založení dvou sportovních impérií, zachycuje děj snímku Adidas versus Puma z roku 2016.
