Fotbal si v Terezíně zahráli Arnošt Lustig nebo Ivan Klíma
Fotbal přinášel v ghettu zábavu a zapomenutí, zároveň byl bojem o výhry, body a tituly. Pro samotné Židy ale symbolizoval v krutých podmínkách i určitý návrat lidskosti, jak dokládají vzpomínky těch, kteří přežili. Jedním z nich byl i Jiří Popper-Pavel, starší bratr spisovatele a novináře Oty Pavla. Ten žil v Terezíně coby dospívající chlapec od února 1943. Chytal za tým lékařů a zdravotníků jménem Esculap.
Hrával jsem moc rád, protože to byl únik před katastrofou. Nemysleli jsme na transporty ani na život v ghettu nebo na stres, který v nás Terezín vyvolával. (Ivan Klíma)
Co podle něj v ghettu znamenal fotbal pro židovské hráče? „Především to byl okamžik lidskosti, protože jinak jsme byli pouhá čísla. Byl jsem nejmladším hráčem Terezínské ligy, hráli jsme s nadšením, byly to chvíle absolutního vyžití. Prostě droga k návratu do života,“ vzpomínal později.
Fotbal hráli v Terezíně také pozdější významní spisovatelé. Například Ivan Klíma zde nastupoval jako chlapec za Modrobílé. „Hrával jsem moc rád, protože to byl únik před katastrofou. Nemysleli jsme na transporty ani na život v ghettu nebo na stres, který v nás Terezín vyvolával,“ uvedl jeden z nejpřekládanějších českých žijících autorů.
Za dorostenecké družstvo Bašta byl vyhlášen nejlepším brankářem své věkové kategorie další spisovatel, Arnošt Lustig, který se po druhé světové válce proslavil mnoha díly s tematikou holocaustu (Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, Démanty noci, Dita Saxová).
Za existenciálních okolností, kdy je člověk pod tlakem a blízko smrti, se fotbal proměnil ve výraz vzdoru, touhy po kráse, možnosti žít. (Arnošt Lustig)
„Fotbal odpovídá pradávným instinktům člověka: probít se. Osvobodit se. Dosáhnout cíle. (...) Fotbalem dosahuje člověk uspokojení, které mu na chvíli zvýší sebevědomí. Za existenciálních okolností, kdy je člověk pod tlakem a blízko smrti, se fotbal proměnil ve výraz vzdoru, touhy po kráse, možnosti žít. Škoda, že devadesát devět hráčů ze sta zahynulo a nedočkalo se konce a míru, možnosti žít a hrát nebo se na fotbal dívat,“ vyjádřil se k fotbalu v Terezíně a vzpomněl tak i na okamžiky z Osvětimi, kde šli židovští hráči za porážku týmu Hitlerjugend nebo SS do plynu.
O zkušenostech s fotbalem v Terezíně ale později nemluvili jen umělci, ale i zkušení hráči. „Liga měla velice dobrou úroveň. Konkurence byla silná a fotbal přinášel radostné opojení,“ řekl třeba brankář František Maier. Podle Jiřího Taussiga-Tesaře terezínský fotbal vynikal rychlou přízemní hrou.
Poslední utkání proběhlo před masivními transporty z ghetta na východ
Terezínský fotbal byl atraktivním zpestřením strachuplných dnů nejen pro hráče, ale i pro diváctvo. Za prvních devět měsíců roku 1943, kdy se liga a pohár rozjely, zhlédlo 144 utkání celkem 300 tisíc diváků, průměrně tedy více než 2 tisíce na jeden zápas.
Vůbec poslední zápas Terezínské ligy se odehrál 26. srpna 1944. Střetly se týmy Péče o mládež a Špedice, utkání sledovalo rekordních 7 500 lidí. Posledním mistrem se stal tým Péče o mládež. V září 1944 nacisté reagovali na postup sovětských vojsk a invaze západních spojenců ve Francii. Báli se, že by se jim Židé věznění v ghettu mohli v krajním případě postavit na odpor, a tato obava se stala signálem pro plánování odstranění „českého živlu v Terezíně“. Během září bylo z terezínského ghetta do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau odvezeno 18 402 vězňů. Osvobození se dožilo necelých deset procent z nich.
