Po druhé světové válce se v silně katolickém Irsku rozmohl temný experiment na těhotných ženách, který za sebou zanechal stovky invalidních mladých žen s traumaty, která by se dala přirovnat k těm z nejhorších středověkých mučíren.
Experiment, který byl na ženách až do konce 80. let prováděn, se nazývá symfyziotomie. Jde o porodnickou operaci, která byla poprvé použita v 18. století. Pánev rodící matky se při ní rozřízne přes chrupavku ve stydké kosti, která spojuje obě pánevní části a ty se potom dají roztáhnout, čímž se otvor pro dítě zvětší.
Po nástupu císařského řezu se však na symfyziotomii v podstatě zapomnělo, jelikož se císařský řez stále zdokonaloval, a nebylo tak třeba hledat alternativy. Tak tomu bylo až do chvíle, kdy se v poválečném a silně věřícím Irsku naopak začaly hledat alternativy císařského řezu.
Nucené provádění symfyziotomie začalo v dublinské Národní porodnici ještě rok před válkou v rámci hromadného lékařského experimentu, jehož cílem bylo nahradit právě císařský řez. Ten byl pro věřící Iry problematický, jelikož se mohl ženě provést pouze třikrát a po třetím porodu již bylo nutné začít užívat antikoncepci nebo podstoupit sterilizaci, aby se zabránilo dalším těhotenstvím. Antikoncepci ale církev zakazovala a kvůli tomu začaly pro ženy čtyři dekády neuvěřitelného utrpení a bolesti.
Mocní katoličtí lékaři stereotypně vnímali ženy jako nádoby na plození dětí a za ideální velikost rodiny bylo považováno devět, klidně i deset dětí. Zastánci symfyziotomie prováděli vybraným ženám řez pánví, aby chirurgicky zajistili neomezené plození a rození dětí. Císařský řez byl podle doktora Arthura Barryho, který mezi lety 1948 až 1955 v dublinské Národní porodnici pracoval, morálním hazardem, který vedl ke kontrole porodnosti, což byla také praxe, kterou církev zakazovala.
„Nevěděla jsem, co se mi bude dít. Myslela jsem si, že to bude císařský řez, ale místo toho nastal teror,“ řekla pro CNN Rita McCann ze spolku Survivors of Symphysiotomy (SoS), které byla operace v roce 1957 provedena.
Vysoce postavení katoličtí lékaři se mnohdy pro operaci rozhodli pouze preventivně, a symfyziotomie tak byla prováděna i prvorodičkám, které by ani žádný zásah nepotřebovaly. S postupem času už nešlo ani o zákrok, který se dělal nutně pouze při porodu. Jsou zaznamenány jednak případy, kdy ženy operaci podstoupily před porodem a musely čekat s rozřízlou kostí ještě několik dalších týdnů na porod, ale také případy, kdy operaci lékaři provedli až po zdařilém a přirozeném porodu pouze z preventivního hlediska pro další rození.
Irsko bylo jedinou vyspělou zemí na světě, která v polovině a na konci 20. století praktikovala symfyziotomii preventivně. Odhaduje se, že v letech 1944 až 1987 bylo ve státních i soukromých nemocnicích bez svobodného a informovaného souhlasu podrobeno symfyziotomii přibližně 1 500 žen a dívek – zpravidla bez lékařské nutnosti.
Upuštění od celkové anestezie
Operace se původně prováděla v celkové anestezii, ale v roce 1952 se politika změnila. V zájmu dítěte se měla operace provádět v lokální anestezii. Anesteziologická selhání však byla velmi častá a některé operační techniky obzvláště kruté, například hojně používaná Zarateho metoda zahrnovala částečné rozříznutí chrupavky na stydké kosti, po němž se obě poloviny pánve oddělily násilným roztažením stehen.
Lobotomie kradla lidem osobnosti, dělala z nich „slintající zombie“
10. dubna 2023 v 11:00
Většina žen zůstala po operaci trvale postižená. Měly doživotní problémy s chůzí, inkontinencí, chronické bolesti i záněty v místě rozříznutí pánve a zároveň v nich experiment zanechal extrémní posttraumatické poruchy, citová traumata a deprese.
V rámci experimentu se většinou pracovalo s mladými a zdravými ženami, které čekaly své první dítě, a některé z těchto operací tak byly provedeny na dívkách ve věku 15 až 17 let. Souhlas pacientky se symfyziotomií nebyl považován za podmínku a spousta žen vůbec netušila, co se jim lékař chystá provést. Zjistily to až ve chvíli ohromující bolesti, kdy jim bylo řezáno do pubické kosti.
„Křičela jsem: nefunguje to (anestetikum), všechno cítím! Potom jsem viděla, jak doktor šel a vytáhl pilku podobnou té na dřevo, takovou tu půlkruhovou s rovným ostřím a rukojetí,“ řekla pro CNN Cora, členka spolku Survivors of Symphysiotomy (SoS). Když jí byla operace provedena, bylo jí pouze 17 let.
„Krev vystříkla až ke stropu i na všechny sestry. Pak šel ke stolu, vzal něco jako pájku a přiložil mi ji na ránu, aby zastavil krvácení. Řekli mi, abych dceru vytlačila. Musela být venku dřív, než mě popálili. Doktor pak dal ty dvě kosti k sobě a použil pájku znova, byla to palčivá bolest, myslela jsem, že umřu,“ pokračuje Cora.
Vláda se s oběťmi začala vyrovnávat až o třicet let později
V roce 1966 převzal kontrolu nad dublinskou porodnicí nový ředitel a od symfyziotomie se tak začalo ustupovat. Bývalí studenti však v této praxi pokračovali jinde a v nemocnici Our Lady of Lourdes na severovýchodě Irska tak například přetrvala až do 80. let 20. století.
Irská vláda se s hororem, který se v jejích státních nemocnicích děl čtyři dekády, začala vypořádávat až v roce 2014. Výbor OSN pro lidská práva vyzval irskou vládu, aby tuto záležitost vyšetřila. Ženám, které zákrok podstoupily, tehdy vláda nabízela odškodnění ve výši 40 tisíc až 120 tisíc liber.
„Cítím obrovský hněv, že nám to tak dlouho nebylo vysvětleno a nebyly nám dány žádné možnosti,“ říká Rita McCann. „Nikdo nepřevzal odpovědnost. Když jsem se setkala s dalšími ženami, bylo tak těžké poslouchat jejich příběhy. Některé kvůli tomu přišly i o děti. Nikdo o tom nedokázal mluvit, aniž by se nedal do pláče. Chci omluvu a vysvětlení. To ale mělo být podáno ještě předtím, než do nás vůbec zabodli nůž,“ dodává.
