V polovině 20. století byly po celém světě provedeny desítky tisíc lobotomií. Tento barbarský zákrok má na svědomí nespočet úmrtí a ztracených identit lidí, kteří se ocitli ve vegetativním stavu. Děsivou praktiku obestírá ještě děsivější historie.
Počátky lobotomie, nejprve zvané leukotomie, se datují do roku 1890, kdy švýcarský psychiatr Gottlieb Burckhardt provedl na šesti lidech s těžkou schizofrenií operaci, při které jim odstranil část mozku. A to přesto, že zřejmě neměl žádné chirurgické vzdělání.
Ticho, které nastalo po zákroku, ho příjemně překvapilo. Lidé, kteří sebou předtím nekontrolovatelně házeli, byli najednou podstatně klidnější. A poslouchali na slovo. Jeden z pacientů ovšem zemřel na komplikace pět dní poté a další později spáchal sebevraždu. U ostatních se vyvinula epilepsie, slabost a nebyli schopni porozumět psaní nebo řeči. U tří pacientů byla operace považována za „úspěšnou“. Zákrok je zklidnil.
Přestože podle Burckhardta nemělo jít o léčbu – naopak to měla být až úplně ta poslední možnost pro lidi, kteří nereagovali na žádnou jinou léčbu –, metoda švýcarského doktora lékařskou obec šokovala, a ta proto zamítla její aplikaci.
Ale ne na dlouho. Důvody jsou zřejmé, leč neodpustitelné: neustále „hlučné, násilné a sebedestruktivní“ pacienty ošetřovatelé v přeplněných psychiatrických léčebnách nezvládali. Lobotomie jim poskytovala snadné řešení.
Neustálý hluk, pro psychiatrické léčebny tak typický, vystřídalo ticho
Ve 30. letech 20. století se někteří lékaři jali metodu, jejímž cílem bylo přerušit spojení s čelním mozkovým lalokem, oživit. Lobotomickou lavinu spustil příspěvek dvou fyziologů z Yaleovy univerzity. Vědci v něm popsali, jak byl šimpanz najednou ochoten více spolupracovat a plnit úkoly poté, co mu byly odstraněny čelní laloky.
Portugalský neurolog António Egas Moniz ve spolupráci se svým kolegou Almeidou Limou vyvinul lobotomii v pravém slova smyslu. Spočívala ve vyvrtání dvou otvorů do hlavy pacienta a následném vstříknutí čistého ethanolu do prefrontální kůry – tedy do evolučně velmi vyspělé části mozku, která je zodpovědná za soustředění, chápání, rozhodování i dlouhodobou paměť.
