Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
V polovině 20. století byly po celém světě provedeny desítky tisíc lobotomií. Tento barbarský zákrok má na svědomí nespočet úmrtí a ztracených identit lidí, kteří se ocitli ve vegetativním stavu. Děsivou praktiku obestírá ještě děsivější historie.
Počátky lobotomie, nejprve zvané leukotomie, se datují do roku 1890, kdy švýcarský psychiatr Gottlieb Burckhardt provedl na šesti lidech s těžkou schizofrenií operaci, při které jim odstranil část mozku. A to přesto, že zřejmě neměl žádné chirurgické vzdělání.
Ticho, které nastalo po zákroku, ho příjemně překvapilo. Lidé, kteří sebou předtím nekontrolovatelně házeli, byli najednou podstatně klidnější. A poslouchali na slovo. Jeden z pacientů ovšem zemřel na komplikace pět dní poté a další později spáchal sebevraždu. U ostatních se vyvinula epilepsie, slabost a nebyli schopni porozumět psaní nebo řeči. U tří pacientů byla operace považována za „úspěšnou“. Zákrok je zklidnil.
Cestu k lobotomii „vyšlapal“ případ pětadvacetiletého železničního dělníka Phinease Gage, kterému při nešťastném výbuchu na pracovišti pronikla do mozku 109 centimetrů dlouhá a 3 centimetrů tlustá tyč. K překvapení všech vyvázl dělník z incidentu bez jakýchkoli potíží. Přesto se ale Gage změnil. Jeho přátelé a známí říkali, že „Gage už není Gage“. Kuriózní případ dal podnět k výzkumu fungování různých částí mozku a toho, jak to může souviset s projevy různých psychiatrických onemocnění.
Přestože podle Burckhardta nemělo jít o léčbu – naopak to měla být až úplně ta poslední možnost pro lidi, kteří nereagovali na žádnou jinou léčbu –, metoda švýcarského doktora lékařskou obec šokovala, a ta proto zamítla její aplikaci.
Ale ne na dlouho. Důvody jsou zřejmé, leč neodpustitelné: neustále „hlučné, násilné a sebedestruktivní“ pacienty ošetřovatelé v přeplněných psychiatrických léčebnách nezvládali. Lobotomie jim poskytovala snadné řešení.
Watts studuje rentgenový snímek pacienta před lobotomií. Zdroj: WikimediaCommons/volně k užití
Neustálý hluk, pro psychiatrické léčebny tak typický, vystřídalo ticho
Ve 30. letech 20. století se někteří lékaři jali metodu, jejímž cílem bylo přerušit spojení s čelním mozkovým lalokem, oživit. Lobotomickou lavinu spustil příspěvek dvou fyziologů z Yaleovy univerzity. Vědci v něm popsali, jak byl šimpanz najednou ochoten více spolupracovat a plnit úkoly poté, co mu byly odstraněny čelní laloky.
Portugalský neurolog António Egas Moniz ve spolupráci se svým kolegou Almeidou Limou vyvinul lobotomii v pravém slova smyslu. Spočívala ve vyvrtání dvou otvorů do hlavy pacienta a následném vstříknutí čistého ethanolu do prefrontální kůry – tedy do evolučně velmi vyspělé části mozku, která je zodpovědná za soustředění, chápání, rozhodování i dlouhodobou paměť.
Pacient byl nejprve uveden do celkové anestezie, načež mu Lima vyvrtal dva otvory těsně nad každým okem. Skrz oční jamku následně zavedl do nitrolební dutiny speciální nástroj ve tvaru injekční stříkačky, tzv. leukotom. Stisknutím pístu na stříkačce mohl Lima otáčet nástrojem a vyřezat malou kouli mozkové tkáně. Jak uvádí lékař Jeffrey A. Lieberman, „podobně jako se vyřezává jádřinec z jablka“.
Ethanol měl narušit spojení drah v mozku, o nichž se předpokládalo, že vyvolávají a posilují opakující se myšlenkové vzorce pozorované u duševně nemocných pacientů. Po zákroku (logicky) došlo ke zmírnění většiny příznaků „nežádoucího chování“, které se u pacientů předtím objevovaly. Procedura tak byla považována za úspěšnou – byť u pacientů došlo i ke „zmírnění“ schopnosti přemýšlení, snění, kreativity či vzpomínání.
Do roku 1937 Moniz a Lima operovali téměř 40 pacientů. A jelikož v té době bylo k dispozici jen málo opatření, která by se alespoň vzdáleně dala nazvat terapeutickými, jejich praxe se brzy rozšířila.
Lobotomie prováděná ve Stockholmu v roce 1949. Zdroj: WikimediaCommons/volně k užití
Nobelovka za lobotomii
Postup začali následně propagovat po celé Evropě – přestože chyběly přesvědčivé výsledky a výzkum byl teprve v počátcích. A také přesto, že lékaři vedli neúplné záznamy o svých pacientech, a některé dokonce po lobotomii vrátili do azylových domů, aby se už s nimi nemuseli potýkat.
Počátky psychochirurgie lze vysledovat až do starověku. Důkazy o operativním otevírání lebek (trepanaci) pochází již z doby 5 100 let př. n. l. Provádět je měli pravěcí šamani s cílem vymést z člověka „zlé duchy“. Zobrazení psychochirurgické trepanace najdeme například i na jednom z nejpopulárnějších děl renesančního malíře Hieronyma Bosche, Extrakce kamene šílenství (asi 1494).
Odborníci si sice byli vědomi nezvratných změn osobností pacientů, ale měli za to, že lobotomie je stále „humánnější“ než svazování lidí do svěracích kazajek a zavírání jich do cel bez oken. Monizovi tak byla v roce 1949 udělena Nobelova cena za fyziologii nebo medicínu za „objev terapeutického významu lobotomie u některých psychóz“.
Popularita lobotomie v Evropě vedla k jejímu zavedení i v Severní Americe. Králem lobotomie se posléze stal americký neurolog Walter Freeman, navzdory skutečnosti, že neměl žádné formální chirurgické vzdělání. Monizův postup hodlal aplikovat na pacienty, kteří v psychiatrických zařízeních pobývali desítky let a údajně neměli žádné nadějné vyhlídky. Spolu s neurochirurgem Jamesem Wattsem tak v roce 1936 provedl první prefrontální lobotomii ve Spojených státech.
Svou „vylepšenou“ metodu nazval transorbitální lobotomií, známá je ale spíše pod názvem „lobotomie sekáčkem na led“. Nikoho zřejmě nepřekvapí, jaký nástroj lékař nejprve používal. Jejich první pacientkou byla starší žena, které byla po několikátém nervovém zhroucení diagnostikována agitovaná deprese. Po operaci si nedokázala vzpomenout, čeho se tak bála: „Zdá se, že jsem zapomněla. Teď už mi to nepřipadá důležité.“ Do roku 1952 bylo ve Spojených státech a Kanadě lobotomizováno přibližně 50 tisíc pacientů.
Sám Freeman pak do roku 1960 provedl osobně zhruba 3000 až 4000 zákroků (přesný počet není znám) a mezi těmi, kteří se dostali Freemanovi pod ruku, bylo i devatenáct dětí. Nejznámější příběh je tehdy dvanáctiletého chlapce, nejmladšímu ale byly teprve 4 roky.
Mozek je jediný orgán v těle, který necítí bolest, a proti bolesti, kterou by způsobilo řezaní do lebky, působil aplikovaný novokain. Pacienti Freemana a Wattse tak mohli během zákroku zůstat při vědomí – a lékaři mohli snadněji sledovat účinky řezů. Pacient ale rovněž mohl slyšet, jak se mu nástroj zavrtává do lebky a skalpel pohybuje po mozkové tkáni.
Většina lobotomizovaných byly ženy, třeba Rosemary Kennedy
Nejslavnější pacientkou Freemana a Wattse byla Rosemary Kennedy – utajovaná sestra amerického prezidenta Johna F. Kennedyho. Lobotomii pro ni „zařídil“ její otec v roce 1941. Třiadvacetiletá žena byla celou dobu při vědomí, a dokonce zdravotnickému personálu recitovala básně a hovořila s ním. Zákrok byl ukončen v moment, kdy komunikovat přestala.
Ihned poté bylo jasné, že se operace nezdařila. Rosemary ztratila schopnost mluvit, chodit a její osobnost se navždy změnila. Po propuštění z nemocnice byla okamžitě umístěna do ústavu, kde ji nikdo z rodiny nenavštívil dlouhých dvacet let. Po první návštěvě, kdy byla jejich dcera „k nepoznání“, si Kennedyovi uvědomili, co jí způsobili. Začali se tak zasazovat o práva lidí s duševním onemocněním v USA.
Proč poslali Rosemary na lobotomii? Rosemary byla jako batole pomalejší v plazení, chůzi a mluvení než její bratři, a když dosáhla školního věku, měla problémy s učením. Jak Rosemary dospívala, začala mít záchvaty vzteku, které se někdy změnily v násilné. Zároveň přitahovala mužskou pozornost a otec Joe začal být znepokojen: nechtěné těhotenství v rodině by mohlo poškodit politickou budoucnost jeho synů.
Osud Rosemary není bohužel ničím neobvyklým. Jak ukazuje studie z roku 2018, většina lobotomizovaných byly ženy, ačkoli většina pacientů v ústavní péči byli v té době muži. Byla žena příliš veselá, ambiciózní, svobodná? Manžel objednal lobotomii. Starala se žena málo o domácnost? Manžel objednal lobotomii. Toužila žena v manželství po větší spontánnosti? Šup, manžel objednal lobotomii a nastalou „normálnost“ si nemohl vynachválit.
Na vině mohla být i diagnóza „ženské hysterie“, o které Refresher psal v srpnu. Do roku 1942 bylo 75 % lobotomií, které Freeman a Watts provedli, uskutečněno na ženách.
„Operace, která pacientky učinila poslušnými a poddajnými, ale natolik zdravými, aby se mohly vrátit do svých domovů a starat se o ně, měla mnoho zastánců,“ uvádí výzkumný tým.
Odborná i laická veřejnost si ovšem časem začala klást otázku, zda účinky lobotomie nejsou ve skutečnosti horší než duševní nemoc, kterou má „léčit“. Lidé, kteří po lobotomii utrpěli nezvratné změny osobnosti a ztratili většinu kognitivních funkcí, byli označováni za „slintající zombie“ a „duševní mrzáky“. Lobotomie nicméně upadla v zapomnění až v 60. letech 20. století, kdy na psychiatrickou scénu nastupují antipsychotika, například lék na schizofrenii chlorpromazin.
Dnes už tak této brutální metodě odzvonilo, ale v některých zemích, včetně například Spojených států, je stále legální. Nicméně vzhledem k dostupnosti bezpečnějších a účinnějších léčebných postupů je přísně regulována a provádí se jen zřídka. Nikdy není prováděna proti pacientově vůli a vždy je to až ta úplně poslední možnost v případě ohrožení života. Alespoň to uvádí oficiální zdroje.
