Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Němci nás okupovali, Sověti nás osvobodili. Přesto lidé, kteří válku zažili, vzpomínají na první sovětskou linii jako na nejhorší. Své o tom ví i 91letá Anna.
Letos 8. května uběhlo 78 let od kapitulace Německa a konce druhé světové války, nejhoršího válečného konfliktu v historii lidstva, v Evropě. Strach a utrpení, které konflikt přinesl, neustále rezonují zejména u té nejstarší generace. Na ohavnosti a brutalitu vojáků nezapomněla ani 91letá Anna.
Její vyprávění nás přeneslo do roku 1945, tedy do doby, kdy jí bylo třináct let. Anna vyrůstala po boku své starší sestry Margity, která ji také vychovávala. Máma jim totiž zemřela a otce povolali na frontu, odkud se bohužel nevrátil. Ve slovenském Bánově, vesnici, kde prožila své mládí a kde žije dodnes, měly sestry i během těžkých dob velkou oporu v prarodičích, kteří své vnučky chránili, jak jen mohli.
Podle jejích slov válku v té době vnímala zkresleně jako každé dítě. Hrůzy, kterých byla svědkem, si začala plně uvědomovat až později s přibývajícím věkem. Při vzpomínkách na pustošení, znásilňování žen a bezhlavé zabíjení jí sice nejednou zvlhly oči, ale přesto se snažila mluvit o temném období s nadhledem a dávkou humoru na odlehčení.
V tomto článku si přečteš:
Jak Anna vzpomíná na příchod osvoboditelských vojsk.
Jak na dům, ve kterém žila, dopadla bomba.
O tom, jak manželku jejího strýce znásilnilo sedm vojáků přímo před jeho očima.
Jako nejednou unikla smrti jen o vlásek.
Co se dělo ve vesnici pár dní po oficiálním skončení války.
Anna zahájila své vyprávění příchodem sovětských osvoboditelských vojsk. Podle jejích slov byli sovětští vojáci mnohem agresivnější a šílenější než Němci, kteří toto území obsadili již dříve. Samozřejmě se našlo i pár výjimek, ale obecně otočili celou vesnici vzhůru nohama, jakmile dorazili.
V domě, ve kterém Anna žila i s Margitou, se v té době nacházeli němečtí vojáci. Ti podle jejích slov měli z první osvoboditelské linie takový strach, že když se dozvěděli o příchozích Sovětech, dům opouštěli v panice. V rychlosti brali, co se dalo, a tanky jim při útěku téměř zdemolovaly celou zahradu. „Jejich útěk byl pro mě v té době velký zážitek. Nevěděli jsme, co se děje, ani to, o čem je válka. Neměl mi to kdo říct. Maminka byla mrtvá a taťka bojoval daleko od nás,“ vzpomíná Anna.
Zdroj: Wikipedia Commons/Unknown author
Sověti měli v plánu dostat se do vesnice přes most, který vedl přes vysokou hladinu řeky Nitry. Když však dorazili, tento most byl již zničen. Osvoboditelské vojsko si proto muselo najít mělčinu, přes kterou se přebrodilo dále do obce. „Válka zde ten den vzala život mnoha lidem. Sověti sem napochodovali pěšky, ale i na koních. Všude nad námi se ozýval hukot letadel a z dálky bylo slyšet střelbu. Na vlakovém nádraží vyhodili do vzduchu vlak, který se rozpůlil. Chtěli zatarasit cestu Němcům a napadnout je,“ povzdechla si Anna.
Po obsazení vesnice se sovětští vojáci radostí opili, začali ji pustošit, a dokonce znásilňovali ženy. „Rozlezli se všude po domech, ve kterých se usalašili a dělali neplechu. Byla to zvěř, a ne lidé.“ Skupinka Sovětů se nastěhovala i do domu, ve kterém žila Anna se svou sestrou. Měly ale štěstí, že jeden z nich byl slušný a nedovolil ostatním, aby jim nějak ublížili.
Kličkovala mezi kulkami
Anna si jako malá holka nejednou neuvědomovala, v jakém nebezpečí se nachází. Ploty každého domu ve vesnici musely být otevřeny dokořán a všude se pohybovali vojáci. Střelba a výkřiky zraněných se ozývaly ze zastrčených uliček a panoval chaos.
Přidej se do klubu REFRESHER+
Co se dozvíš po odemčení?
Jak na dům, ve kterém Anna žila, dopadla bomba.
O tom, jak manželku jejího strýce znásilnilo sedm vojáků přímo před jeho očima.
Jako nejednou unikla smrti jen o vlásek.
Jak Němci deportovali její židovskou kamarádku.
Co se dělo ve vesnici pár dní po oficiálním skončení války.
Když ale došel chléb a sestry neměly co jíst, Anna byla nucena vydat se do vesnice, aby navštívila babičku, která pro ně měla vždy připravené zásoby. „Ještě s jedním chlapcem, sousedem, jsme takto spolu utíkali křížem přes pootevírané zahrady. Mezi námi létali vojáci i koně, ale já jsem se nebála. Jim bylo jedno, že jdeme. Kdyby nás zastřelili nebo pošlapali, bez povšimnutí by jeli dál,“ pousmála se Anna nad svou mladickou nerozvážností.
V chaosu dokonce zahlédla, jak si kulka našla i jednoho staršího vesničana, jehož tělo se jen bezvládně svalilo na zem. Nezůstala, neohlížela se, jen utíkala, aby byla co nejdříve u své babičky. Když k ní dorazila, čekaly ji výčitky: „Ježíšikriste, jak jsi sem došla? Nejsi normální, vždyť tě mohli zabít, všude střílejí,“ rozčílila se Annina starostlivá babička. „Pamatuji si, jak jsem jí tehdy odvětila: ‚No a co, že střílejí, vždyť mě nezastřelili!‘ Měla jsem tehdy opravdu velkou odvahu,“ vzpomíná Anna.
Zdroj: Wikipedia Comonns/George Kaye
Takových nebezpečných „výprav“ za prarodiči absolvovala Anna během války desítky. Vždy když došly základní suroviny, musela pro ně jít buď ona, nebo sestra Margita. Někdy byla cesta bezpečnější, někdy méně, ale, chválabohu, vždy byla úspěšná.
Jen o vlásek unikla smrti
Jednou se Anna vydala cestou z vesnice za svým kmotrem, který pracoval ve mlýně. Přestože odtud slyšela střelbu, opět si neuvědomila nebezpečí a místo toho, aby se otočila, pokračovala vpřed.
Když dorazila před mlýn, spatřila, že z něj prchají všichni mlynáři pryč a mezi nimi i její kmotr. Najednou na ni začal křičet, aby si lehla, ale Anna nechápala, co se děje. Pár setin poté, co padla na zem, nad ní proletěl obrovitánský střep z miny. Z výbuchu jí zalehlo v uších. „Stačilo půl kroku a ten střep by mě zabil. Létaly všude kolem mě,“ promítlo se Anně v hlavě až později.
Pustošení a znásilňování
Anna vzpomíná na osvoboditelské vojsko jako na skupinu barbarů. Šlo totiž o sovětské, většinově ruské, vojáky první linie, mezi nimiž se nacházelo mnoho odsouzených zločinců a vrahů, kteří šli bojovat za vidinou svobody. Tito muži však většinou neměli zábrany a ve vesnici napáchali hodně zla.
V domě, ve kterém bydlela Anna se sestrou, se často zdržovala i další starší paní, která dívkám pomáhala. Když u nich byli ubytováni Sověti, jejich velitel ji vyzval, aby mu připravila večeři. Když řekla, že nemá z čeho, problém vojáci ochotně vyřešili. „U jednoho souseda nakradli slepice a druhému rozbili chlév, aby měla čím zapálit kamna. Byli to vagabundi,“ vzpomíná Anna.
Další sousedce zase jeden z vojáků přikázal pravidelně mu čistit holínky. Když na nich našel byť jen trochu špíny, namířil na ni zbraň a vyhrožoval jí, že ji zastřelí. „Tito vojáci přinesli jen utrpení. To nebyla linie, ale zvířata. Vypustili z klece vrahy a tak to vypadalo.“
Osvoboditelské vojsko bylo postrachem všech žen. Bili je a znásilňovali hlava nehlava. „Ke strýci do domu naběhlo sedm vojáků, kteří mu před očima znásilnili manželku. Musel se dívat, jak se na ní střídají, přičemž mu u hlavy drželi samopal. Vyhrožovali mu, že když něco řekne, tak ho zastřelí. Bylo to strašné.“
Zdroj: Wikipedia Commons/No 5 Army Film & Photographic Unit
Anna přiznává, že ani němečtí vojáci nebyli žádní andělíčci, ale podle jejích slov nebyli až tak zuřiví jako Sověti. „Také napáchali svoje. Do středu pokoje nám nanosili slámu, že na ní budou spát. Když mělo být už na cestě osvoboditelské vojsko, v panice začali přeskakovat stoly tak, že jeden z nich zlomili. Doufali jsme jen, že petrolejovou lampu neshodí na seno a nepodpálí nám celý dům.“
Zachránily je vzájemné sympatie s vojákem
Jeden z ruských vojáků si padl do oka s Anninou sestrou Margitou. Když musel odejít, slíbil jí, že se k ní vrátí. Přestože se tak nestalo, během války je chránil před ostatními ze své linie. Když se pokusili udělat něco Margitě nebo Anně, rozehnal je.
Když jednou takto ochránil Anninu sestru před zvrhlými choutkami svých „kolegů“, ti se pokusili vzít si to, co chtěli, o dům dál. „Vydali se znásilnit mlynářovu ženu. Protože doma byla jen její dcera, padla za oběť ta. Neměli hranice.“
Na dům dopadla bomba
V době, kdy žili v jednom domě s Annou a její sestrou i vojáci, dopadla na střechu bomba. Ta prorazila půdu a trčela přes strop do jedné z místností. Když její prarodiče viděli, že jedna z bomb padá na Annin dům, mysleli si, že už je po nich. Naštěstí nevybuchla.
Zbombardované Nové Zámky. Zdroj: archív/https://www.nzalbum.sk/
Bomby se zalekli i vojáci, kteří vyrabovali vše, co našli. Nakrmili své koně, ukradli kukuřici a salámy z polorozpadlé půdy a vydali se „okupovat“ další dům. „To byli blázni, brali všechno. Dokonce i kola a jezdili na kolech. Na chléb si natírali naši zubní pastu. Ještěže se nedostali úplně všude, neboť některé místnosti byly zatarasené.“
Děsivý ohňostroj
Už výše jsme zmiňovali, že si Anna jako dítě ne zcela uvědomovala všechny nástrahy války a někdy ani nevěděla, co se vlastně děje, například když slyšela výbuchy. Co se dělo, nevěděla ani tehdy, když ze dvora domu pozorovala obrovské „ohnivé“ divadlo – padání bomb na Nové Zámky (slovenské město východně od Bratislavy, pozn. red.). „Vylezla jsem na zděný záchod, abych měla lepší výhled, a odtud jsem pozorovala, co se děje. Když přišlo druhé bombardování, starší mi vynadali a upozornili mě, abych se skryla do kukuřice.“
Zbombardované Nové Zámky. Zdroj: archív/www.nzalbum.sk
Anna vzpomíná, že do kukuřice se skrývali vždy, když cítili nebezpečí. Němečtí vojáci jim v zahradě postavili bunkr, který sice párkrát použili, ale nezdál se jim dostatečně bezpečný. „Když ale řádili sovětští vojáci, všichni jsme se skrývali zejména v komoře.“
Deportace Židů
Podle Anniných slov nevzali Němci z vesnice jen Židy, ale dokonce i rodinu, která měla velký zámeček a majetky. Nejvíce ji však mrzelo, když viděla, jak odvádějí jednu její vrstevnici a velmi dobrou kamarádku. „Pamatuji si, že je brali do Šuran, kde je už čekaly vagóny směřující do koncentračních táborů. Mohli si sbalit jen patnáctikilová zavazadla a do vagónů je třídili takovým způsobem, že zvlášť šli muži, zvlášť ženy. To platilo i v případě dětí, chlapce tedy oddělili od dívek.“
Později se Anně podařilo potkat jednoho známého, který jí vyprávěl, co se stalo její kamarádce v Šuranech. „Říkal mi, že to děvče moc plakalo a nemohli ho utišit. Jeden z německých vojáků to nevydržel, a tak ji praštil holí po ruce, že jí ji načisto zlomil. Ta ruka jí jen visela na kusu masa. Nikdo ji neošetřil, chytili ji a strčili do vagónu,“ řekla nám Anna s tím, že nikdo ze zmíněných se už z tábora do vesnice nevrátil.
Konec války
Pro Annu konec války v té době příliš neznamenal, protože si ji úplně neuvědomovala, přesto se radovala. Radovala se, neboť se radovali všichni. Pamatuje si ale, že první dny poté, co nastal mír, se všude nacházela těla vojáků. „Těla plavala v řece. Když voda klesla, teprve tehdy byli řádně pohřbeni. Kromě toho jsme se vyhýbali některým místům, abychom nestoupli na minu nebo na hroby. Lidé tehdy ta těla jen tak zhruba zahrabali a bylo. Nikdo neřešil, komu patřila.“
Zdroj: archív/www.nzalbum.sk
Podle jejích slov se na území zdrželi vojáci ještě dlouho po válce, než šli domů. Například sovětští vojáci zdomácněli v novozámeckých kasárnách. Hodně vojáků chtělo ve vesnici i zůstat, a proto je někteří lidé začali ukrývat. „Vojáci, kteří nechtěli jít domů, si sháněli civilní oblečení. Mnoho lidí ale vůči nim cítilo nenávist, a to zejména k Rusům. Některým pomohli, jiné postříleli,“ řekla Anna s tím, že když už byli převlečení, nikdo nevěděl, jestli to byl předtím Němec, nebo Rus. Byli pomíchaní, ale jeden druhého se báli ještě dlouho.
