Němci nás okupovali, Sověti nás osvobodili. Přesto lidé, kteří válku zažili, vzpomínají na první sovětskou linii jako na nejhorší. Své o tom ví i 91letá Anna.
Letos 8. května uběhlo 78 let od kapitulace Německa a konce druhé světové války, nejhoršího válečného konfliktu v historii lidstva, v Evropě. Strach a utrpení, které konflikt přinesl, neustále rezonují zejména u té nejstarší generace. Na ohavnosti a brutalitu vojáků nezapomněla ani 91letá Anna.
Její vyprávění nás přeneslo do roku 1945, tedy do doby, kdy jí bylo třináct let. Anna vyrůstala po boku své starší sestry Margity, která ji také vychovávala. Máma jim totiž zemřela a otce povolali na frontu, odkud se bohužel nevrátil. Ve slovenském Bánově, vesnici, kde prožila své mládí a kde žije dodnes, měly sestry i během těžkých dob velkou oporu v prarodičích, kteří své vnučky chránili, jak jen mohli.
Podle jejích slov válku v té době vnímala zkresleně jako každé dítě. Hrůzy, kterých byla svědkem, si začala plně uvědomovat až později s přibývajícím věkem. Při vzpomínkách na pustošení, znásilňování žen a bezhlavé zabíjení jí sice nejednou zvlhly oči, ale přesto se snažila mluvit o temném období s nadhledem a dávkou humoru na odlehčení.
- Jak Anna vzpomíná na příchod osvoboditelských vojsk.
- Jak na dům, ve kterém žila, dopadla bomba.
- O tom, jak manželku jejího strýce znásilnilo sedm vojáků přímo před jeho očima.
- Jako nejednou unikla smrti jen o vlásek.
- Co se dělo ve vesnici pár dní po oficiálním skončení války.
Osvoboditelská vojska byla zvěř
Anna zahájila své vyprávění příchodem sovětských osvoboditelských vojsk. Podle jejích slov byli sovětští vojáci mnohem agresivnější a šílenější než Němci, kteří toto území obsadili již dříve. Samozřejmě se našlo i pár výjimek, ale obecně otočili celou vesnici vzhůru nohama, jakmile dorazili.
V domě, ve kterém Anna žila i s Margitou, se v té době nacházeli němečtí vojáci. Ti podle jejích slov měli z první osvoboditelské linie takový strach, že když se dozvěděli o příchozích Sovětech, dům opouštěli v panice. V rychlosti brali, co se dalo, a tanky jim při útěku téměř zdemolovaly celou zahradu. „Jejich útěk byl pro mě v té době velký zážitek. Nevěděli jsme, co se děje, ani to, o čem je válka. Neměl mi to kdo říct. Maminka byla mrtvá a taťka bojoval daleko od nás,“ vzpomíná Anna.
Sověti měli v plánu dostat se do vesnice přes most, který vedl přes vysokou hladinu řeky Nitry. Když však dorazili, tento most byl již zničen. Osvoboditelské vojsko si proto muselo najít mělčinu, přes kterou se přebrodilo dále do obce. „Válka zde ten den vzala život mnoha lidem. Sověti sem napochodovali pěšky, ale i na koních. Všude nad námi se ozýval hukot letadel a z dálky bylo slyšet střelbu. Na vlakovém nádraží vyhodili do vzduchu vlak, který se rozpůlil. Chtěli zatarasit cestu Němcům a napadnout je,“ povzdechla si Anna.
Po obsazení vesnice se sovětští vojáci radostí opili, začali ji pustošit, a dokonce znásilňovali ženy. „Rozlezli se všude po domech, ve kterých se usalašili a dělali neplechu. Byla to zvěř, a ne lidé.“ Skupinka Sovětů se nastěhovala i do domu, ve kterém žila Anna se svou sestrou. Měly ale štěstí, že jeden z nich byl slušný a nedovolil ostatním, aby jim nějak ublížili.
Kličkovala mezi kulkami
Anna si jako malá holka nejednou neuvědomovala, v jakém nebezpečí se nachází. Ploty každého domu ve vesnici musely být otevřeny dokořán a všude se pohybovali vojáci. Střelba a výkřiky zraněných se ozývaly ze zastrčených uliček a panoval chaos.
Co se dozvíš po odemčení?
- Jak na dům, ve kterém Anna žila, dopadla bomba.
- O tom, jak manželku jejího strýce znásilnilo sedm vojáků přímo před jeho očima.
- Jako nejednou unikla smrti jen o vlásek.
- Jak Němci deportovali její židovskou kamarádku.
- Co se dělo ve vesnici pár dní po oficiálním skončení války.
