„Bylo mi zle, ale neuměla jsem přesně vysvětlit jak. Řekla jsem to vedoucí a šla na pauzu. Myslela jsem si, že se najím, odpočinu si a bude to dobré. Začalo se to ale naopak zhoršovat – přidaly se problémy s dýcháním a pocit silného bušení srdce.“
Klára si prožila panickou ataku.
Bylo jí necelých dvacet let a pracovala v bistru. Z dětství si vybavuje několik traumatických zážitků jako rozvod rodičů, smrt otce, šikanu nebo poruchu příjmu potravy. V době, kdy panická ataka přišla, žádný spouštěč nezaznamenala. „Já jsem to vůbec nechápala. Nepřišlo mi, že by se dělo něco, kvůli čemu by měla ataka přijít. Možná to bylo během nějaké stresovější situace, že tam bylo hodně zákazníků. To ale nebylo nic, na co bych v té době nebyla zvyklá,“ myslí si.
Je ale podle ní možné, že se s určitým zpožděním projevilo předchozí stresové období. „Odstěhovala jsem se do Prahy, studovala dvě školy zároveň a musela také nějak vydělávat na živobytí – právě v tom bistru. V té době už jsem studium na jedné ze škol ukončila, ale terapeutka mi později řekla, že se někdy problémy projevují opožděně, když už je člověk v klidu,“ dodává.
Byla jsem toho názoru, že je to somatický problém. Do té doby jsem s psychologickou nebo psychiatrickou péčí vůbec nepřišla do styku a nenapadlo mě, že bych takové problémy mohla mít.
Dnes šestadvacetiletá novinářka se v současné době neléčí s panickou atakou, ale s generalizovanou úzkostnou poruchou a s ní související agorafobií. Byla to ale právě panická ataka, která její problémy odstartovala, a po jejím prodělání začala situaci více řešit.
Odbornou pomoc vyhledala, nějakou chvíli ale trvalo, než došla k té správné. „Byla jsem toho názoru, že je to somatický problém. Do té doby jsem s psychologickou nebo psychiatrickou péčí vůbec nepřišla do styku a nenapadlo mě, že bych takové problémy mohla mít,“ líčí.
Příliš jí v té době nepomohl ani praktický lékař. „V té době jsem měla takové záseky, kdy jsem měla problém ovládat končetiny kvůli návalu úzkosti. Lékaři přišlo, že by to mohl být projev neurogenní tetanie, která se projevuje mimo jiné nedostatkem minerálů. Šla jsem na odběry, kde se žádné abnormality v hladinách minerálů nepotvrdily. A doktor mi pak řekl, že mi nic není,“ vypráví Klára. Že by mohla mít problémy duševního rázu, napadlo její známou na hodině baletu. „Zmínila, jestli by to třeba nemohla být panická ataka, protože ji měl někdo z jejího okolí. Díky tomu jsem se o to začala více zajímat, následně jsem se díky svému příteli dostala ke své první psychoterapeutce,“ dodává.
U panické ataky jsou podle ní příznaky vystupňované do takového extrému, že má člověk často pocit, že umírá nebo má nějaké závažné onemocnění. Následně končí v ordinacích pohotovosti či jiných somatických lékařů. „Často je přítomen intenzivní strach o život nebo ze smrti, obtíže s dechem, pocit dušení, silné bušení srdce, pocení se, nevolnost, pocit zalknutí se, svírání či píchání v oblasti hrudníku,“ dodává Píchová. Oproti úzkosti jsou panické ataky intenzivnější a mají kratší trvání, často v řádech několika minut.
Velkou panickou ataku od té doby Klára neměla. „Ta první podle mě bývá nejhorší, protože člověk neví, co se děje. Teď, když mám určitý nájezd, dokážu ho zastavit, protože už mě to tolik nevyděsí,“ popisuje. Reakce okolí jsou podle ní různé, záleží, v jakých kruzích se pohybuje. „Třeba v práci mají kolegové ohromné pochopení. Myslím si, že je to proto, že jsme otevřený a relativně mladý kolektiv, hodně lidí chodí na terapie,“ říká.
Určitou formu nepochopení zažívá v rodině, kde o svých problémech moc nemluví. „Osobně si myslím, že máme úzkosti v rodině, ale nikdo se s nimi neléčí. A když tohle téma nadhodím, mají tendence to zlehčovat – že každý má nějaké problémy, že to musím potlačit… A cítím z nich tu nelibost, že vůbec chodím na terapie a rozebírám tam určité věci,“ uzavírá Klára.
Rodina si myslela, že to hraju
„S psychickým zdravím jsem na tom nebyla nikdy moc dobře. Už od mladšího věku jsem měla silné deprese a úzkosti. Panická ataka se u mě poprvé objevila, když mi bylo jedenáct let. Mí rodiče se v té době rozváděli. Spouštěčem ataky byla jejich hádka, kterou jsem poslouchala. Najednou jsem se začala celá klepat, všeho se bát,“ vzpomíná na svou první panickou ataku Karolína.
Moje rodina si myslela, že to hraju. Ve škole se mi za panickou ataku i smáli. Ale měla jsem dvě kamarádky, které mi ohledně toho naopak vždycky pomohly.
Dnes je dívce patnáct let a chystá se na střední školu. Co se týče panických atak, je na tom prý mnohem lépe než dřív. „I když se někdy objeví bez varování, naučila jsem se je zvládat,“ říká. Nejvíce jí pomáhá, když je ve chvíli panické ataky nablízku kamarád, který jí dá do ruky něco těžkého. „Když jsem sama, tak zkouším alespoň zhluboka dýchat,“ dodává. Odbornou pomoc nikdy nevyhledala, myslí si ale, že v době, kdy se u ní psychické problémy poprvé projevily, by jí nějaká forma pomoci zřejmě prospěla.
V okolí se setkala i s negativními reakcemi. „Moje rodina si myslela, že to hraju. Ve škole se mi za panickou ataku i smáli. Ale měla jsem dvě kamarádky, které mi ohledně toho naopak vždycky pomohly,“ říká na závěr.
Podle psycholožky Kláry Lampové z Nevypusť duši se příznaky panické ataky dělí na psychické a fyzické. „Mezi tělesné patří například bušení srdce, pocity svírání hrudníku nebo krku, napětí svalů, motání hlavy, nepříjemné pocity v oblasti břicha, nevolnost, bolest hrudi či zrychlený dech. Mezi psychické pak například strach ze smrti nebo toho, že se dotyčný*á zblázní, interpretace tělesných projevů jako katastrofických – například infarktu, pocitu ztráty kontroly a psychického napětí,“ popisuje.
Spouštěčem byla sebevražda kamarádky
Osmnáctiletá Tereza je vyučená kuchařka, v současné době chodí na brigády a hledá si stálou práci. Podobně jako Klára i ona čelí více psychickým problémům. Má diagnostikovanou hraniční poruchu osobnosti s depresemi a úzkostmi. Panická ataka se u ní poprvé objevila ve čtrnácti letech. „Měla jsem nejlepší kamarádku, která byla o dva roky starší než já. Měla to doma velmi těžké, přepadaly ji sebevražedné myšlenky. Jednou už to nevydržela a našli ji mrtvou. Právě její smrt pro mě byla spouštěčem panické ataky,“ vrací se Tereza ve vzpomínkách.
I její zdravotní stav se postupně zlepšil a panické ataky se u ní už neobjevují tak často. „Několikrát jsem podstoupila hospitalizaci a tam mi hodně poradili, co na panickou ataku může zabírat – pravidelné dýchání nebo poslech hudby,“ říká. Kromě zmíněných tipů jí proti panické atace vždy pomůže, když se nějakým způsobem izoluje od okolí. „Když už se začínám klepat, zrychleně dýchám a je mi horko, nebo naopak zima, vždycky řeknu příteli nebo kamarádům, že potřebuju být sama,“ vysvětluje.
Když jsem dostala záchvat ve škole, učitelka mě chytla za ruku a řekla, ať jdu na chodbu se uklidnit, že přeháním a chci na sebe jen upoutat pozornost.
Několikrát také podstoupila terapii, občas ji prý ale opomenula. „Někdy jsem se cítila v pohodě a na terapii jsem nešla. Zpětně to hodnotím tak, že to mohla být chyba. Hodně to ale ovlivnil fakt, že jsem od dvou let vyrůstala v dětském domově a měla jsem to složitější,“ přiznává a dodává, že v současné době terapii řeší. V místě, kde bydlí, se ale na objednání čeká i dva měsíce.
Okolí na Terezinu diagnózu reaguje různě. „Když jsem dostala záchvat ve škole, učitelka mě chytla za ruku a řekla, ať jdu na chodbu se uklidnit, že přeháním a chci na sebe jen upoutat pozornost. Když se pak dozvěděla, jak na tom jsem, tak se mi omluvila,“ říká. Když dostala panickou ataku ve veřejné dopravě, někteří lidé na ni koukali divně. „Jako by si mysleli, že beru drogy nebo tak,“ míní. Mnohem chápavější bývají podle ní mladší lidé, kteří často vědí, o co jde, a snaží se pomoci. Terezino nejbližší okolí její situaci plně chápe a respektuje.
Podle Martiny Píchové může být spouštěčem prakticky cokoli – vyčerpání, fyzická námaha, tělesná únava, nevyspání, těžký den, situace se spoustou lidí, jako jsou přeplněné tramvaje či místa s velkým počtem lidí, nebo přípravy na zkoušky. „Rozvoji může předcházet taky změna životního stylu, setkáváme se s ní například u bývalých aktivních sportovců po skončení jejich kariéry nebo u lidí, kteří procházejí vnitřním konfliktem, například při opuštění partnera, se kterým vychovávají dítě,“ dodává. Klára Lampová doplňuje, že panická ataka také může přijít nečekaně, bez jasného spouštěče.
Duševní onemocnění nevidíme. To neznamená, že neexistuje
Klára, Karolína i Tereza se v souvislosti s panickou atakou a dalšími psychickými problémy musely či musejí potýkat se zlehčováním a bagatelizací. Vyslechly si, že jsou hysterické, že přehánějí nebo že na sebe chtějí jen poutat pozornost. Právě vysoká stigmatizace duševních témat zvyšuje podle psychoterapeutky a ředitelky organizace Nevypusť duši Barbory Pšenicové bariéru v přístupu k péči a naopak snižuje ochotu, odvahu a chuť vyhledat pomoc, což vede k rozvoji duševních obtíží nebo zhoršení stavu.
„V případě duševního onemocnění se stigma pojí opravdu s tím, že lidé s duševními obtížemi jsou slabí a měli by si poradit sami. Máme bohužel ještě ve společnosti stále panující stigma toho, že když to není vidět jako zlomená ruka, tak to znamená, že si to lidé vymýšlí,“ dodává Pšenicová. Duševní onemocnění je podle ní přitom léčitelné jako kterékoli jiné a je možné mu také předcházet.
Osvětová činnost je tak podle psychoterapeutky stále třeba. „To dokazuje i náš loňský průzkum, ze kterého vyplynulo, že o informace stojí přes sedmdesát procent respondentů*respondentek – o dostupných službách, o nástrojích, ale také třeba o projevech samotných, protože řada signálů nám zůstává skryta nebo je mylně považujeme třeba specificky u mladých za projev vývojového období,“ popisuje a dodává, že dokud se na téma prevence duševního onemocnění budeme dívat s jistou dávkou výsměchu, zlepšení situace nepomůžeme.
Jak zvládnout panickou ataku?
Panickou ataku zažije během svého života každý čtvrtý člověk a jedná se tak o poměrně častý úkaz. „Na jejich zvládání se nejčastěji doporučují různá dechová cvičení nebo techniky, které ve chvíli paniky mohou pomoci nepříjemné prožitky zmírnit. Také se ale pracuje s odvedením pozornosti například přes naše smysly,“ vyjmenovává Klára Lampová a dodává, že je vhodné myslet i na prevenci v podobně relaxačních technik.
Podle Martiny Píchové může fungovat odvedení pozornosti buď svépomocí, nebo společně s někým blízkým – například pomocí jednoduchých věcí, jako je hraní her na mobilu nebo slovní fotbal. „Je také dobré dát dopředu vědět blízkým, jak mohou v případě panické ataky pomoci. Ve chvíli, kdy záchvat přijde, není už totiž člověk ve stavu, aby něco vysvětloval nebo radil,“ dodává.
„Pokud se ale panické ataky objevují často, jsou prožívané jako obtěžující a zasahují nebo ovlivňují běžné fungování člověka, je vhodné vyhledat odbornou pomoc v oblasti péče o duševní zdraví,“ doplňuje Lampová.
