„Jedno z vaginálních vyšetření ke konci těhotenství probíhalo jinak než všechny předchozí. Prsty mi byly lékařkou vsunuty velmi hluboko, trvalo to nestandardně dlouho a bylo to extrémně nepříjemné, během toho jsem úpěla a zeptala se, jestli je tohle opravdu jen vaginální vyšetření. Sestra řekla něco v tom smyslu: ‚Ženská, vždyť vy budete za chvilku rodit, tohle přežijete.‘ Na rozloučenou jsem dostala vložku s tím, že můžu krvácet a může mě bolet v podbřišku.“
Jména některých žen byla v článku na jejich žádost změněna. Jejich totožnost redakce Refresheru zná.
Jak zákrok probíhá? Lékař*ka by měl*a mít sterilní rukavice, se kterými vsune prst co nejhlouběji do vagíny, druhá ruka tlačí na děložní fundus a prstem (který je ve vagíně) se snaží krouživým pohybem oddělit plodové obaly od děložní stěny. Na základě toho dochází k uvolnění prostaglandinů. To jsou hormony, které jsou součástí porodního procesu a pomáhají tzv. otevírat/uvolňovat děložní hrdlo.
Nejde o zakázanou metodu, v mnoha případech ženy o Hamiltonův hmat samy požádají. Problém ovšem nastává ve chvíli, kdy je lékař*ka o provedení hmatu předem neinformuje. Že musí provedení Hamiltonova hmatu včetně jeho možných přínosů i rizik s rodičkou předem konzultovat, je uvedené i v doporučených postupech České gynekologické a porodnické společnosti, stejně jako povinnost provedení tohoto úkonu zapsat do zdravotnické dokumentace.
Ani to se však v praxi často vůbec neděje. „Do zprávy mi lékařka nic o Hamiltonu nenapsala,“ doplnila uživatelka Twitteru. Refresheru se ozvalo několik žen, kterým se stalo totéž.
Šestadvacetiletá Viktória prožila Hamiltonův hmat nedobrovolně hned dvakrát během jediného těhotenství. „Nejdříve ho provedl můj gynekolog během kontroly, když zjistil, že jsem otevřená na šest centimetrů. Teprve po dokončení mi řekl, co udělal, proč to udělal a jak se to jmenuje. Poslal mě do porodnice, kde mi Hamiltonův hmat při příjmu udělala jiná doktorka,“ vypráví Viktória s tím, že tato lékařka ji o provedení hmatu podobně jako její gynekolog také předem neinformovala.
Provedení hmatu naopak nemělo žádný efekt v případě Týny. I té byl tento úkon proveden nedobrovolně. Stalo se tak u jejího prvního dítěte, když se blížil termín porodu. „Paní doktorka se mě ani nezeptala a prostě rovnou hmat udělala. Byla to šílená bolest a já vůbec nechápala, co se stalo. Řekla mi to až poté, co jsem se začala zajímat,“ uvádí pro Refresher. Rodila nakonec až za čtrnáct dní.
Provádění Hamiltonova hmatu bez předchozí domluvy s rodičkou? „Bohužel tato situace je více než častá. Ženy svým lékařům*lékařkám většinou velmi důvěřují, a tak nečekají, že by během běžného vaginálního vyšetření mohlo přijít něco takového. Lékař na to samozřejmě nemá právo. Mnohdy to ženy ani nenapadne a ‚secvakne‘ jim to až zpětně, když například řeší průběh porodu s někým dalším. Stejně jako by měla být žena řádně informována a poučena, tak má mít právo volby i čas na rozmyšlenou. Bez jakýchkoliv manipulací či tlaku,“ říká Andrea Kapitánová a dodává:
„Zažila jsem u svých klientek i případy, kdy žena HH odmítla, ale vaginální vyšetření
s důvěrou podstoupila. Záhy začala krvácet a na dotaz, zda byl HH proveden, lékař
zatloukal. Tady je problém v tom, že jim toto protiprávní a sprosté jednání nemáme
jak dokázat. Po těchto zkušenostech jsem svým klientkám radila jednoduchou
radu – nenechte se vyšetřovat. Čípek není kompas. Je to jako věštění z křišťálové
koule. Pokud je vše v pořádku, nenechte se stresovat. Vaše tělo porodí, až bude miminko připravené. Výjimkou pro provedení vaginálního vyšetření jsou ženy, které indukci plánují, před provedením dirupce vaku blan, při předčasném porodu, porodu dvojčat, při podezření na prolaps pupečníku či při silné obezitě.“
Strašili mě hrůznými scénáři porodu nebo tím, že bude mít dítě cukrovku
Refresheru se ozvaly také ženy, které sice o Hamiltonově hmatu předem věděly, byly ale k jeho provedení určitým způsobem dotlačeny. To byl případ Kristýny. „Už od 36. týdne mě strašili, že bude miminko příliš velké a že se bude špatně rodit. Kolem 38. týdne už se mě doktor snažil dotlačit k vyvolání pomocí Hamiltona, ale odmítla jsem a odmítala jsem až do konce 40. týdne,“ vypráví Kristýna s tím, že do provedení hmatu se nechala přesvědčit až na prohlídce v porodnici, právě ve 40. týdnu. Žádný efekt kromě brnění v podbřišku ale provedení hmatu nemělo.
„Za tři dny jsem šla na další kontrolu. Byl tam jiný lékař. Podle něj už miminko tak velké nebylo, ale přečetl si zprávu z minula a opět doporučil Hamiltona. Já svolila a scénář se opakoval,“ říká a dodává, že za dalších pět dní prožila hmat v porodnici potřetí, rukou další lékařky. „Tehdy už přišly opravdové a pravidelné bolesti, které ale ani po pěti hodinách k ničemu nevedly. Naštěstí mi pak napsali čípek na uvolnění svalů a děťátko se do pár hodin narodilo.“
Od porodní asistentky pak Kristýna dostala „nehezky vynadáno“, že si nechala hmat provést třikrát. „Pak jsem se ze zpráv dočetla, že tam lékaři píší, že to dělají na žádost pacientky, já bych si to sama ale nezadala. Miminko jsem měla zdravé a neviděla jsem žádný důvod k vyvolávání,“ myslí si. Lékařský personál jí navíc často dával protichůdné informace. „Jednou mi řekli, že když nezačnu rodit, tak si mě tam při příští kontrole rovnou nechají. Na další kontrole se o tom jiný lékař ani nezmínil. Prostě zmatek,“ uzavírá.
Kdybych se měla rozhodnout dnes, s informacemi, které už mám, tak bych si hmat ve 38. týdnu rozhodně udělat nenechala. Jsem přesvědčená, že tělo nebylo připravené a byl to zbytečný zásah.
Eva prožila Hamiltonův hmat také třikrát. „Rizika mi vysvětlena nebyla. Paní doktorka mi jen řekla, že to s mým souhlasem trochu popožene, vzhledem k mému vyššímu krevnímu tlaku. Zpětně mě mrzí, že jsem nepočkala, jak zabere medikace a jaké budou výsledky krve,“ říká. S Hamiltonem souhlasila, protože si myslela, že to bude pro miminko lepší než vystavování vysokému krevnímu tlaku. Bála se preeklampsie a důvěřovala lékařce.
„Mezi rizika tohoto zákroku patří například dirupce vaku blan (prasknutí plodové
vody) či zavlečení infekce do porodních cest i do dělohy. Jako další riziko můžeme
brát zbytečné stresování těhotné ženy, která se cítí špatně ‚protože její tělo není
schopno začít rodit‘. Už v tento moment se žena cítí méně sebevědomá, u
samotného porodu si méně věří a vlivem toho může pod tlakem podlehnout dalším
zásahům, které jsou ve skutečnosti nepotřebné. Může jít také o situaci, kdy se
miminko v děloze vlivem vyvolání v době, kdy nebylo ještě na porod připravené (ale
dojde např. ke zmiňované dirupci vaku blan), dostane do určité tísně či polohy,
kterou lze řešit jen instrumentálně či císařským řezem,“ říká Andrea Kapitánová.
„Zároveň jsem nebyla dostatečně informovaná a nepřišlo mi divné, že se snažíme vyvolat porod takhle brzy. Hrozil mi totiž od 28. týdne předčasný porod, zkracoval se mi děložní čípek, a měsíc jsem dokonce ležela v nemocnici na medikaci pro zastavení porodu, takže byl pro mě úspěch to, že jsem se dostala až do 38. týdne,“ dodává. Kdyby se měla rozhodnout dnes, s informacemi, které má, Hamiltonův hmat by si ve 38. týdnu udělat rozhodně nenechala. „Jsem přesvědčená, že tělo nebylo připravené a byl to zbytečný zásah,“ doplňuje.
Věděla jsem, že moje tělo porodí i pětikilové dítě, ale nechala jsem se zdeptat myšlenkami „co by kdyby“. Mrzí mě, že jsem ten tlak neustála a nenechala syna se rozhodnout, kdy přijde na svět.
Kvůli obavám z řečí ostatních svolila k Hamiltonově hmatu i Barbora. „Požádala jsem o něj sama, ze strachu, že by dítě bylo příliš veliké. Strašili mě hrůznými scénáři porodu nebo tím, že dítě může mít cukrovku – ač jsme všechno měli tabulkové,“ sděluje. Hamiltonův hmat ji bolel a začala špinit, porod ale nevyvolal. O tři dny později nastoupila na vyvolání. Odhad synovy porodní váhy byl pět kilogramů, nakonec vážil ukázkových 3,5.
„Věděla jsem, že moje tělo porodí i pětikilové dítě, ale ke konci jsem se nechala hrozně zdeptat myšlenkami ‚co by kdyby‘. Zpětně svého rozhodnutí lituji. Porod byl krásný, bez komplikací, bez šití, ale mrzí mě, že jsem ten nátlak neustála a nenechala syna se rozhodnout, kdy přijde na svět,“ přiznává Barbora.
Pozitivní zkušenosti? Chce to informace a „štěstí na lidi“
Navzdory výše popsaným zkušenostem mluvil Refresher i s řadou rodiček, které mají s provedením Hamiltonova hmatu pozitivní zkušenost. Monika jej prožila dvakrát. „Při prvním těhotenství jsem byla 40 + 3, doktorka v ambulanci mi jej nabídla, že to můžeme zkusit, abych dlouho nepřenášela. Vše mi vysvětlila. Při druhém těhotenství jsem o něj požádala v den termínu sama v poradně,“ vzpomíná.
Poprvé se prý bála, ale byla přesvědčená, že zkusí raději Hamiltonův hmat než vyvolání pomocí medikace. „Byla jsem přesvědčená, že pokud miminko a porodní cesty nebudou připravené, stejně se nic nestane.“ U druhého porodu Monika věděla, že hmat bude chtít. Těhotenství prý bylo náročné a byla unavená. „Měla jsem štěstí na dva lékaře, kteří by měli být příkladem všem, kteří tohle provedou bez souhlasu,“ myslí si.
„Některé ženy volí Hamiltonův hmat jako to ‚menší zlo‘, pokud už se například samy necítí dobře a rády by šly porodu naproti. Jindy může jít o zdravotní komplikace ke konci těhotenství (těhotenská cukrovka, poruchy růstu dítěte v děloze, neprospívání…). Pak je možné hovořit o tom, že je hmat lepším prvním krokem než další možné způsoby vyvolání porodu. Důležité je mít ale na paměti, že jeho účinnost není stoprocentní a už tímto ‚popostrčením‘ narušujeme přirozený průběh porodu. Pokud hmat nezabere a je to nutné, je žena hospitalizovaná a postupuje se dle plánu ošetřujícího lékaře. Porod se pak může vyvolávat i prostaglandinovými tabletami/gelem, balónkovým katétrem či třeba oxytocinovou infuzí,“ dodává Kapitánová.
V den termínu podstoupila hmat i Marie. „O rizicích jsem poučena nebyla, nicméně ta převyšovala případný vyvolávaný porod, do kterého jsem jít nechtěla. Do dvaceti čtyř hodin jsem porodila,“ říká. „Všude se Hamiltonův hmat hanobí, já chtěla sdílet pozitivní zkušenost. Měla jsem ji nicméně i díky tomu, že jsem byla informovaná už z předporodního kurzu a měla jsem dobrou doktorku,“ doplňuje.
