Přestože policisté vynaložili na vypátrání vraha velké úsilí, spravedlnosti unikl. Vražda Otýlie Vranské patří mezi nejznámější zločiny v dějinách české kriminalistiky i kvůli tajemství, které případ obestírá.
Vše se změnilo až letos, po dlouhých devadesáti letech. Badatelé v čele s policejním historikem Radkem Galašem z Muzea Policie ČR oznámili, že jméno toho, kdo Otýlii Vranskou zavraždil, už znají. Odhalit ho chtějí právě na smutné výročí.
Při odříznutí hlavy byla oběť zřejmě ještě naživu
Případ, který otřásl celým Československem, se začal odehrávat 2. září 1933 brzy dopoledne. Tehdy stál na bratislavském hlavním nádraží opuštěný vlak, v němž pracovníci nádraží objevili osamocený kufr. Protože nikomu nepatřil, rozhodli se jej otevřít. Napadlo je, že by podle obsahu zavazadla mohli určit, komu patří. To, co spatřili uvnitř téměř třicetikilogramového vulkánového kufru, je šokovalo.
Do zdánlivě zapomenutého kufru vsunul jeden z nádražních zřízenců nejprve ruku. Nahmatal „něco jako maso“. Tato domněnka se vzápětí potvrdila. V kufru byl ženský trup bez nohou a hlavy.
Mezi prostěradlem a cáry novin se nacházely ženské nohy a hlava. Ve chvíli, kdy v Bratislavě objevili tento hrůzný nález, přijížděl do slovenských Košic rychlík z Prahy a i v něm nalezli kufr, který nikomu nepatřil. Jak píší Plachý a Pejčoch v knize Velké kriminální případy, situace byla téměř totožná jako v Bratislavě. „Snad jen s tím rozdílem, že do zdánlivě zapomenutého kufru vsunul jeden z nádražních zřízenců nejprve ruku. Nahmatal ‚něco jako maso‘. Tato domněnka se vzápětí potvrdila. V kufru byl ženský trup bez nohou a hlavy.“
Že spolu děsivé nálezy v Bratislavě a Košicích souvisí, bylo zřejmé. Kriminalisté velmi brzy zjistili, že oba kufry na Slovensko doputovaly z Prahy. Z Masarykova nádraží odjel osobní vlak do Bratislavy 1. září ve 22 hodin. Rychlík do Košic vyjel těsně před 21. hodinou, ovšem z Wilsonova (dnes hlavního, pozn. red.) nádraží. I díky jednomu z očitých svědků se podařilo zjistit, že oba kufry byly do vlaků naloženy v Praze.
Pitva odhalila, že ženu někdo usmrtil třemi prudkými ranami do hlavy ostrým předmětem. K oddělení rukou, nohou a hlavy pachatel použil pravděpodobně řeznický nůž. Vladimír Liška popisuje ve své knize Zločiny a tragédie v českých dějinách, že při odřezávání hlavy byla žena zřejmě ještě naživu. V jejích plicích se totiž našly zbytky vdechnuté krve. Aby toho nebylo málo, v trupu měla žena sedm bodných ran. Podle patologa je vrah zasadil až poté, co oběť zemřela.
Nezvyklá brutalita činu a následného zhanobení těla naznačovala několik možností. Vrah musel oběť znát a velice nenávidět. Kriminalisté pracovali i s verzí, že zabíjet mohl sadistický deviant nebo člověk v pominutí smyslů. Vyloučena nebyla ani možnost, že vrah zabíjel ze zcela jiných pohnutek a záměrně se snažil vyvolat dojem brutálního zločinu se sexuálním motivem. Pitva totiž odhalila, že ke znásilnění nedošlo.
Stejně jako motiv nebyla několik dní jasná ani totožnost zavražděné. První znalecké posudky označily jako oběť mladou ženu okolo pětadvaceti let. Podle nezvykle bílé pleti znalci usoudili, že se s největší pravděpodobností venku pohybovala spíše večer a v noci, upozornili také na stopy po léčbě pohlavní nemoci.
Jasno měli vyšetřovatelé 6. září. Přihlásily se jim totiž nezávisle na sobě dvě mladé ženy, které pohřešovaly svou sestru. Nejprve ji poznaly na fotografii, identifikovaly ji také v patologickém ústavu. Zavražděnou byla žena jménem Otýlie Vranská.
Ne úplně klasická sexuální pracovnice a „vesnické tele“
Vranská se narodila 9. března 1911 v Brezně nad Hronom. Neměla příliš veselé dětství. Ještě jako dítě prošla polepšovnou, kam ji poslali za krádeže. Když jí bylo osmnáct, zatkli ji pro podezření z tehdy trestné potulky. V té době se také živila jako sexuální pracovnice v jednom žilinském hotelu. Na jaře 1933 se vydala do Prahy, kde v té době žily její zmíněné dvě sestry, Zuzana Vranská a Mária Němečková.
Otýlie se v hlavním městě nejprve živila jako pomocnice v domácnosti. Ze služby ale brzy odešla a našla si místo v Kadeřábkově restauraci na Vinohradech. Ani tam se ale dlouho neohřála. Aby si alespoň vydělala na živobytí, vrátila se k prostituci. I když ne v úplně klasickém slova smyslu. „Byla velmi sexuálně náruživá a někdy jí stačila jen příjemně strávená noc, případně zaplacená útrata,“ píší Plachý a Pejčoch. Kačánová ve své knize Slavné pražské mordy doplňuje, že Vranská byla poměrně naivní a ostatní pražské prostitutky ji považovaly za „vesnické tele“.
Všechny verze vyšetřování vedly do slepé uličky
Vyšetřování případu se ujala pražská mordparta v čele s proslulým Josefem Vaňáskem (který sloužil jako předobraz rady Vacátka v knize a seriálu Hříšní lidé města pražského). Důležité pro ně bylo zjistit, co dělala Otýlie Vranská poslední den svého života.
Její spolubydlící Božena Velingerová kamarádku naposledy viděla 31. srpna odpoledne v pasáži Koruna na Václavském náměstí. Tam se prý Vranská měla setkat s rotmistrem Josefem Pěkným, s nímž udržovala dlouhodobější známost a měl si ji prý dokonce brát. To ale rotmistr později popřel. Navíc na onu schůzku dorazil v doprovodu jisté Antonie Koklesové, která si na živobytí přivydělávala podobně jako Vranská. Podle Velingerové Vranskou vztah Pěkného a Koklesové rozzlobil.
Trojice společně zamířila do restaurace v nedaleké Štěpánské ulici, kde se zdržela do pozdních nočních hodin. Následně se vydala na Karlovo náměstí. Koklesová podle své výpovědi nabídla Vranské, aby u ní přespala. Ta nabídku odmítla s vysvětlením, že v kavárně Rokoko pracuje jeden její známý a že přespí u něj. Pěkný a Koklesová pak vyrazili do Michle, kde rotmistr bydlel a společně tam strávili noc. Jejich výpověď vyšetřovatelům potvrdila Pěkného sestra, která je při příchodu viděla.
Vranská ale místo do Rokoka zamířila do kavárny U Politické mrtvoly v Křemencově ulici. Podle výpovědi dvou číšníků tam za ní dorazil neznámý blonďatý mladík. S tím prý Vranská tančila a popíjela. Později jí měl tento muž v bufetu koupit jablko. To byl důležitý detail, protože zbytky nestráveného jablka se v žaludku Vranské opravdu našly.
Zatímco Plachý a Pejčoch píší, že totožnost tohoto muže se nikdy nepodařilo vypátrat, podle Lišky se z něj vyklubal jistý Karel Chour přezdívaný Kájinek, pasák některých pražských nevěstek. Ten nejprve o schůzce s Vranskou mlčel, podle svých slov ze strachu. Později přiznal, že spolu U Politické mrtvoly opravdu byli. Vylíčil, že po půlnoci se šli projít po Národní třídě až na Václavské náměstí. Chour prý Vranskou vyzval, aby na něj počkala v restauraci U Šmelhausů. Když tam ale po půlhodině dorazil, nebyla tam.
Zde se ale prameny věnující se poslední hodině života Vranské opět rozcházejí. Některé verzi s Karlem Chourem zmiňují a mladík měl podle nich i alibi v podobě známých, kteří dvojici na procházce Prahou skutečně viděli. Podle jiné z verzí měl Vranskou U Šmelhausů vidět i tamní portýr. Jenže ve hře je také verze, že žena z Václavského náměstí do restaurace vyrazila, ale nedošla tam. Vyšetřovatelé později stanovili dobu smrti na jednu hodinu v noci.
Chourovo jméno naopak ve své knize Vranská vůbec nezmiňuje Petr Kovařík. Podobně jako Plachý a Pejčoch referuje o tajemném blonďákovi, jehož identitu se nikdy nepodařilo zjistit a který byl některými lidmi údajně spatřen na Wilsonově nádraží, jak vleče kufr do vlaku, ze kterého nakonec vystoupil. Tisk tohoto muže překřtil na „Anděla smrti“ a s tajemným blondýnem nakonec pracovala i oficiální verze celého případu.
Kačánová zase ve Slavných pražských mordech připomíná výpověď pacienta bohnické léčebny četaře Pavlíčka, který byl v čase vraždy v Praze, a odpovídá popisu mladého blonďatého muže, se kterým měla Vranská tančit. Tento muž měl navíc praxi jako laborant na pitevně a těsně předtím, než se v roce 1960 oběsil, se prý k vraždě přiznal.
Neřešitelný případ po devadesáti letech
Vyšetřování tak ve 30. letech uvázlo na mrtvém bodě. Ještě více jej zamotaly dopisy, které začaly chodit redakcím novin i policii. Neznámý pisatel, který se podepisoval jako „Fantom“, v nich líčil detaily vraždy, které mohl znát jen vrah. Problémem bylo, že uváděl i věci, které pravdivé nebyly. Policii se jej nikdy vypátrat nepodařilo.
Hypotéz se od té doby vynořilo mnoho. Spekulovalo se i o tom, že vrahem mohla být žena, která měla komplice. Policii přišly stovky dopisů, včetně konkrétních udání se jmény. Anonymně obviněn byl dokonce i věhlasný pražský chirurg, který se přátelil s tehdejším prezidentem Masarykem. Vždy se ale jednalo o falešné stopy. Dopisů se nakonec sešlo okolo pěti tisíc, poslední přišel v roce 1966. Z případu Vranská se stal nevyřešený případ a kriminální rada Vaňásek se prý až do své smrti nesmířil s tím, že zůstal nevyřešen.
To se má nicméně změnit letos v září. Policisté už totiž vraha Otýlie Vranské znají. Pomohla k tomu analýza DNA. Za nehty Vranské se našlo několik vlasů, které nejspíše patřily vrahovi. Ředitel policejního muzea a historik Radek Galaš v roce 2017 uvedl, že se podařilo vypátrat příbuzné dvou podezřelých a přemluvit je, aby poskytli své DNA k porovnání.
Jak Galaš řekl pro server iDnes, policie nevěnovala dostatečnou pozornost rozporům ve výpovědích dvou lidí: „Tito dva si navzájem dosvědčovali alibi. Jeden z nich zcela úmyslně a evidentně lhal, ale policie jeho výpověď zpětně neověřila. Následující den po svém prvním výslechu, kdy se s druhou osobou zřejmě domluvili, co kdo vypovídal, se tento člověk na policii vrátil a svou původní výpověď změnil tak, aby odpovídala výpovědi druhé osoby.“
Vraždili nakonec Josef Pěkný a Antonie Koklesová? Nebo Anděl smrti v podobě mladého blonďatého muže? A co tajemný Fantom? I když Galaš přiznává, že v roli podezřelého figuruje některá z osob, které už v minulosti byly s případem spojovány, víc zatím prozradit nechce a konkrétní jméno nesdělil. „Veřejnou prezentaci uspořádáme v září. Do té doby nebudeme nic sdělovat, abychom závěry neprozradili předčasně,“ řekl pro Deník respektovaný historik, který na dodatečném rozkrývání případu spolupracoval i s bývalým šéfem oddělení vražd pražské kriminálky.
