Zapoj smysly. Vnímej. Co je terapie přírodou a proč bys to měl*a zkusit taky?

„Letos jsem obnovil svůj vztah k hmyzu.“

Sedím na lavičce v pražském parku Grébovka. Naproti mně sedí terapeut, básník a šéfredaktor literárního obtýdeníku Tvar Adam Borzič, který svou myšlenku vzápětí doplňuje: „Nikdy jsem ho neměl rád. Dříve jsem se ho vlastně dost bál.“

Proč se s terapeutem bavím o členovcích? Protože duševní zdraví a brouci k sobě mohou mít blíž, než by se mohlo zdát (řeč o nich tedy ještě bude).

Jen vstoupit do zeleného světa

Znáš ten pocit? Když koukáš na západ slunce? Když se díváš na hladinu jezera nebo oceánu? Když jdeš v úpatí hor? V danou chvíli nejde necítit jisté dojetí: nad majestátností toho všeho kolem.

Jisté smíření: nehledě na průběh dnešního dne, slunce opět zapadá. Ptáci stále poklidně přelétají nad vrcholy stromů.

Jisté ukotvení: v tom všem, co tě obklopuje. Jisté uklidnění. Upokojení.

–

Příroda má totiž na náš psychický i fyzický stav pozitivní – konejšivé – účinky. Tedy „ostatní příroda“, jak rád upřesňuje Borzič.

„My totiž jsme příroda,“ říká mi v Grébovce.

„Sedíme tady a dýcháme vzduch. Jsme tedy součástí velmi důležitého přírodního procesu. Svítí na nás slunce, bez kterého bychom nemohli žít. Mám tady flaštičku čaje, tedy vody, kterou potřebuji pít, abych přežil. Jídlo, které jím, vyrostlo ze země. Od přírody nikdy nejsme odděleni. Vždy jsme její součástí,“ vysvětluje.

„Jaký vliv má na nás tedy čas strávený v ostatní přírodě?“ ptám se. Borzič začíná s výkladem.

Když vkročíme do zeleného světa (svět je podle Borziče zelený, ne modrý), zareaguje naše nervová soustava. Uklidníme se, uvolníme se. Polevíme. Získáme čas věnovat se svým myšlenkám, na které často při každodenním fungování není prostor. Máme možnost zastavit se, reflektovat.

„Taky se probouzí další vrstva naší inteligence. Když bych to řekl postaru, tak se probouzí naše duše. Naše mysl začíná myslet více v obrazech. Naše myšlenky, představy a emoce přestávají být plastové. Stávají se živelnější. Živější. Kontakt s přírodou vyvolá tendenci myslet více v metaforách, cítit více subtilněji a více vnímat. Prohlubuje se tím naše lidská zkušenost,“ popisuje Borzič.

Dříve jsem ho slyšela použít spojení „vychodit se z problémů“. Ptám se tedy: „Co to znamená?“

„Když cítíme určitý typ úzkosti, sevření nebo třeba hluboký žal, potřebujeme trochu pohybu. Pochopitelně ne vždycky. Někdy je smysluplné zabalit se do deky, schoulit se do klubíčka a schovat se před světem. Ale občas do něj naopak musíme vyjít. I slova ‚vyšel jsem ven‘ symbolizují, že jsme vyšli z dané situace někam jinam. Že jsme situaci rozpohybovali. Když jdeme, začne reagovat i náš nervový systém a krevní oběh. V jistém slova smyslu se v nás objeví proces proměny. Opustíme statiku. Chůze umožňuje změnu perspektivy. Nietzsche říkal: ‚Nevěřím nevychozeným myšlenkám.‘ Možná bychom se neměli vycházet pouze z problémů – možná bychom to měli činit i s myšlenkami,“ popisuje Borzič.

Jak postupovat?

• Nejdříve je dobré vybrat si terén, který souvisí s tvojí situací. „Lidem, kteří mají problém, ve kterém se nevyznají, radím, aby šli na kopec. Aby se doslova podívali na svět s nadhledem,“ říká. Díky panoramatickému výhledu dojde nejen ke zklidnění, ale možná se vyjeví i jiná optika, skrze kterou se lze na problém dívat. „Občas ovšem potřebujeme jít naopak do hloubky. Potřebujeme se prodírat hustým lesem, kde na nás čekají různé nečekané situace.“ Právě díky nim se o sobě můžeme něco nového dozvědět.
• Můžeš tedy začít prostou věcí: ve větší míře chodit ven. Na procházky. Kratší či delší. Ve městě či v lese. „A zkusit se zbavit stereotypizace. Duševní zdraví je v jistém smyslu o pohyblivosti. Pokud každý den chodíte do školy stejnou cestou, zkuste jít příště jinou. I tahle malinká změna může vyvolat spoustu zajímavých situací. Potkáte jiné lidi, jiné stromy. Zrušte stereotyp,“ doporučuje terapeut.
• Pokud jsi v přírodě a můžeš si dovolit nedávat pozor na dopravu a vřavu kolem, pokus se zpomalit. Zastavit proces svého myšlení. „Trochu vypnout, jen se rozhlédnout a naladit se na prostor kolem vás,“ říká.
• Pak zapoj smysly. Vnímej. „Velká část našich duševních potíží pramení z toho, že jsme uzavřeni ve své hlavě. Z ní potřebujeme sestoupit do těla. Nalaďte se proto na prostor kolem vás,“ radí Borzič. Prohlídni si ho. Kde to jsi? Co je kolem tebe? Zapoj čich. Co cítíš? Začni zhluboka dýchat. Dotkni se rostlin, stromů, trávy. Jaké jsou na dotek?
• Pak začíná práce s myslí. „V ten moment mohu začít zkoumat obsahy svého nitra ve vztahu k tomu, co vidím. Hledat symbolické odpovědi. Zapojit představivost,“ říká terapeut. Jak to vypadá?
• Zaměř se na strom a zkoumej jeho tvar. Skrze tyto metafory můžeš navázat spojení s tím, co se děje uvnitř tebe. Můžeš si položit otázky jako: Kymácím se v tom větru příliš? A tedy – jsem příliš nestabilní? Nechávám sebou ostatními zmítat ze strany na stranu? A vlastně, co pro mě znamená stabilita?
• Nebo můžeš pozorovat pohyb mraků. Ty ti mohou připomenout dočasnost myšlenek i situací a prožitků. Můžeš také pozorovat jejich tvary a hledat v nich obrazy – co ti připomínají? Jak tyto asociace souvisí s tím, co zrovna prožíváš? „V takový moment zapojujeme naši intuitivní a emocionální část. Zapojujeme poetickou představivost,“ doplňuje Borzič. (Mimochodem, z tohoto důvodu mraky fotografoval například v roce 1922 fotograf Alfred Stieglitz. Fotografie mraků „vyjadřovaly čisté emoce, které byly paralelou umělcova vlastního vnitřního rozpoložení“, jak stojí v popisu k jeho sérii Ekvivalenty.)

Už tam budeme?

Oba se odmlčujeme. Dívám se do mraků a přemýšlím nad tím, co Borzič popisoval. Mraky se mezitím líně pohybují zleva doprava.

Napadá mě: „Trvá to? Když to člověk zkusí poprvé, koukne se do mraků, ale uvidí jenom mraky. Koukne se na stromy, ale uvidí prostě jenom stromy a žádný niterní prožitek si z toho neodnese – má to zkusit podruhé? Potřetí? Má se snažit dál?“

„Indiáni říkají, že cokoli je kvalitní, trvá dlouho. Jsme zvyklí, že všechno můžeme mít hned. Ale v oblasti duše a psychického zrání takto rychle nepostupujeme. Proto jsou terapie dlouhé. Podobně ani z jedné meditace nezjistíte, co to meditace je. Možná po dvou letech začnete tušit. Takže ano, i toto je proces,“ říká. Do jisté míry se to ovšem podle něj není třeba učit.

Do jisté míry je nám takové hlubší spojení s přírodou přirozené.

Nechuť vůči broukům a listopadům

Myslím na to, jakou roli v tom všem hraje počasí. „Zásadní,“ odpovídá okamžitě Borzič. I počasí, mimochodem, podle něj navíc také slouží jako důkaz o propojenosti člověka s ostatní přírodou: „Člověk si může říkat, jak je strašně racionální, ale v momentě, kdy zasvítí sluníčko, si často pomyslí: ‚Ten svět není zase tak špatné místo.‘ Nebo vstane, venku je ocelové nebe a člověk má najednou pocit, že svět je strašlivý.“

I počasí – veškeré jeho odstíny a formy – nás ovšem může mnohé naučit. „Doporučil bych zkoumat i ty divné fáze počasí. Jít do mlhy může být úžasný zážitek. Mohu zkoumat strach, který ve mně takové počasí vyvolává. Zkoumat to neznámo – protože zamlžené světy jsou vždy světy neznáma. Bouřky jsou krásné obrazy. Zakusit bouřku znamená zakoušet transformační energii. Vidět, že věci mohou být prudké. Vášnivé. Že se mohou náhle změnit – ale že pak dojde k uvolnění napětí,“ popisuje.

Každé počasí v nás podle jeho slov může vyvolat určitý druh imaginace, určitý druh nálady a prožitku. „Dřív jsem nenáviděl listopad. Byl to měsíc, kdy jsem míval úzkost. Listopad pro mě znamenal temnotu, kal, holé stromy. Ale poslední roky dokážu prožít listopad z jiné perspektivy. Vidím, že i naše mysl a duše potřebují jít občas na kost. Ale i v tom je dotek jisté krásy života.“

Zobrazit galerii

(4)

Vrátit nás do ostatní přírody

K většímu odtržení člověka od okolního světa – kdy svět vnímáme jako hmotu a nás jako individua, kteří svět dobývají a krotí – došlo společně s nastupujícím racionalismem v 17. století. „Když ale půjdeme do hloubky, toto rozdělení nenajdeme. Vždy budeme závislí na tom všem, co je kolem nás,“ namítá Borzič. Problém západního člověka je tak podle něj od té doby právě to, že tuto bytostnou rovinu života opomíjí nebo ji potlačuje.

Vymanit se z antropocentristického vnímání světa – tedy z mentálního nastavení, že máme přírodě vládnout a dominovat, že je tady pouze pro naše využití – je podle Borziče v době klimatické krize nejdůležitějším úkolem, který před námi stojí. „V rámci planetárního ekosystému má samozřejmě člověk specifickou roli. Jsme velmi mocní tvorové. Když má ovšem někdo velkou moc, má i velkou odpovědnost,“ říká.

Ta podle něj spočívá v obnovení pokorného a láskyplného vztahu vůči ostatní přírodě. (Po pokorném závazku vůči světu volá i vědkyně Lenka Sokolíčková ve své knize Člověk v pokorném závazku vůči světu: Studie z ekologické etiky.)

– 

Právě oboustrannost tohoto vztahu je důležitá. Náš přístup k zelenému světu by proto podle něj neměl být konzumní, tedy „ve smyslu, že si jdeme dobít baterky“.

Jak tedy dávat přírodě, ne si jenom brát? „Už i ono navázání vztahu s přírodou je něco oboustranného. Nechci se na svět dívat jako na svět předmětů. Není to akumulátor energie, ke kterému se můžu přiblížit a vzít si z něj. Je to spojení, setkání. Pokud je toto setkání autentické, přirozeně nás to vede k větší citlivosti ke světu kolem nás. Pak budeme trochu citlivější k tomu, jestli je svět kolem nás znečišťovaný, nebo ne. Tato pozornost nás pak může vést k větší občanské angažovanosti. Třeba pokud chce někdo zastavět zelený háj garážemi, můžeme se ozvat a něco proti tomu zkusit udělat,“ míní terapeut.

Také můžeme daná místa vyčistit, když už někam jdeme. „Když jsme s maminkou chodili v dětství na procházky, měla s sebou neustále pytlík, a když viděla odpadek, hned to do něj šoupla. Jako malý jsem to nesnášel, říkal jsem si ‚ježiš, ta máma zase sbírá odpadky‘. Dnes mi to přijde úžasné a jsem jí vděčný, že to dělala.“

Vejít do ostatní přírody a setkat se s ní podle něj vede k uvědomění, že existujeme ve světě vztahů. „A že bez toho nemůžeme žít. Žijeme v době masového vymírání živočišných druhů. Každá taková ztráta je ztrátou i pro nás.“

Tohle je moment z úvodu textu, kdy mi popisoval proměnu svého vnímání: „Letos jsem obnovil svůj vztah k hmyzu. Nikdy jsem ho neměl rád. Dříve jsem se ho dost bál.“

A pokračuje: „Ale letos jsem v podhůří Jizerek zažil pocit radosti z toho, že tam je. Protože vím, že jeho velká část mizí. Pokusil jsem se vnímat, že tam kolem mě má i on své vlastní pole existence. Že má také právo existovat. Když člověka píchne dvacet komárů najednou, tak to není úplně úžasné, ale nemusí ke světu neustále zaujímat bojovný nebo nepřátelský postoj,“ vyzývá.

Vrátit člověka zpátky do „ostatní přírody“ podle něj znamená uvědomit si svoji vlastní přírodní existenci.

My totiž jsme příroda, opakuji si v hlavě, když jdu později skrze zelený svět domů.