Standardní týdenní pracovní doba činí dle zákoníku práce 40 hodin. Osm hodin denně, od pondělí do pátku. Kde se ale ono magické dvouciferné číslo vzalo?
Dnes se nám možná zdá, že pevně stanovená čtyřicetihodinová pracovní doba je přežitkem. V devět ráno si „odpíchneš“ příchod, ve dvanáct si dáš pauzu na oběd a v šest večer můžeš zasloužile „píchat“ odchod. K tomu připočti dobu, kterou strávíš přípravou a přepravou do zaměstnání, a dost možná ti vyjde, že na osobní život moc času nezbývá.
Podle vědců a vědkyň zároveň není pro naše duševní i fyzické zdraví vhodné „hákovat“ osm hodin v kuse. A co víc – delší pracovní doba nutně neznamená vyšší produktivitu. Studie ve skutečnosti naznačují, že je tomu zřejmě právě naopak. Kratší pracovní doba by mohla potenciálně zvýšit celkovou produktivitu, snížit chybovost a zlepšit zdraví a pohodu zaměstnanců a zaměstnankyň. Přece jen, země na západ od nás už začaly podobnou myšlenku uvádět do praxe.
Shrnuto podtrženo, striktní vynucování 40hodinové pracovní doby nejenže mnohdy není potřebné, ale není ani efektivní.
Není se tak čemu divit, že při zadání klíčových slov ti Google vyhodí spojení jako „40hodinový pracovní týden je: zastaralý, vyčerpávající, příliš náročný“. Zavedení osmihodinové pracovní doby přitom bylo revoluční. Jenom tedy před sto lety.
Čtyřicetihodinový pracovní týden je bohužel stále pro spoustu lidí i v České republice luxusem, který si nemohou dovolit. V době finanční krize je stále větší procento zaměstnaných nuceno pracovat přes čas nebo mít dvě a více zaměstnání.
Vyhraný boj dělnictva
Zkracování pracovní doby probíhalo v Československu postupně po první světové válce. Jednalo se o vyústění demonstrací a stávek dělnictva. Právě dělníci a dělnice v průmyslu ještě na počátku 18. století pracovali až šestnáct hodin denně, v první polovině 19. století pak dvanáct až čtrnáct hodin. I po zkrácení se ovšem stále jednalo o pracovní týden dlouhý 46 až 48 hodin, tedy od pondělí do soboty.
Zásadní zlom nastal až se vstupem České republiky do EU v roce 2004. Ve snaze přiblížit se vyspělému Západu – a po harmonizaci českého a evropského práva – se přešlo na standardní pracovní dobu dlouhou osm hodin denně, čtyřicet hodin týdně.
Ale proč přesně 40? Kdo to vymyslel?
8 hodin práce, 8 hodin odpočinku, 8 hodin rekreace
Původ čtyřicetihodinové hranice najdeme v USA, odkud se také rozšířila do velké části okolního světa. Stalo se tak 1. května 1926 v automobilce Ford Motor Company.
Její zakladatel Henry Ford si vzal k srdci socialistické heslo velšského majitele textilních továren a sociálního reformátora Roberta Owena „osm hodin práce, osm hodin odpočinku a osm hodin rekreace“ a zavedl pětidenní pracovní týden a osmihodinovou pracovní dobu. I když tak trochu po svém.
„Je nejvyšší čas zbavit se představy, že volný čas dělníků je buď ztracený čas, nebo třídní výsada,“ okomentoval tehdy své rozhodnutí Ford.
Ano, čtete správně. „Moderní“ pracovní týden je zcela vymyšlený konstrukt – a to ani ne z toho důvodu, že by to tak vyhovovalo valné části populace nebo to bylo podloženo vědeckými daty. Nýbrž proto, že si to tak jeden člověk usmyslel. Nutno také podotknout, že jeho úmysly nebyly tak filantropické, jak by se mohlo zdát.
Henry Ford totiž nereagoval jen na tlak odborů, ale došlo mu, že když sníží únavu svých zaměstnanců, logicky tím zvýší produktivitu celkové firmy. V kroku viděl také způsob, jak zvýšit počet střední třídy – své zákaznické základny.
Byl si totiž vědom toho, že když dá pracujícím lidem den volna, zůstanou doma a pravděpodobně budou dohánět resty, které přes týden nestihli. Když jim ale dá dva dny volna – takzvaný víkend – budou chtít někam vyrazit. A co k tomu potřebují? Auto. Ano, jak uvádí v rozhovoru pro Financial Post spisovatel Joe Sanok, Fordovým záměrem nebylo naplnit socialistický sen, nýbrž prodat více svých automobilů.
V roce 1938 pak podepsal prezident Franklin D. Roosevelt zákon, který formálně kodifikoval 44hodinový pracovní týden, a o dva roky později byl limit upraven na 40 hodin. Cokoli navíc znamenalo placené přesčasy.
Čas na změnu?
O tom, že je možná čas přehodnotit týdenní pracovní rytmus, se začalo opět více debatovat po utichnutí pandemie covidu-19. Jak uvádí server CNBC, vyhoření, práce na dálku, existenční panika (...) přiměly pracovníky a pracovnice k přehodnocení, co své práci dávají – a co za ni na oplátku dostávají.
Někteří se tak rozhodli, že pevně stanovená pracovní doba, včetně například povinné přítomnosti na pracovišti, není pro ně. Stejně jako kdysi nebylo udržitelné pracovat 16 hodin denně, přestává být reálné pracovat každý den od devíti do pěti. Je jen otázkou času, kdy na trend budou reagovat Češi a Češky. Ti totiž stále pracují nejvíce z celé EU.
„Průměrná denní pracovní doba českého zaměstnance byla v roce 2020 osm hodin a třicet minut. Podle šetření Eurostatu z května 2020 Češi ročně napracují o více než 100 hodin navíc, než je průměr v Evropské unii,“ popsal pro iDNES Jan Klusoň z platformy Welcome to the Jungle, která loni publikovala průzkum pracovního tempa.
Kratší pracovní týden jistě není vhodný pro všechna zaměstnaní – na druhou stranu, to ani ten 40hodinový. Jak ale ukazuje přehledná infografika, zkrácení s sebou přináší celou řadu pozitiv. Mezi ně například patří:
- Zdravější rozhodnutí: Zaneprázdnění lidé často musí z nedostatku času volit nezdravý životní styl. Když člověk pracuje méně, má více času si například uvařit nutričně vyvážené jídlo nebo si zacvičit.
- Vyšší produktivita: Ukazuje se, že v zemích s kratší pracovní dobou (např. Německo) pracovníci a pracovnice vykazují vyšší produktivitu než v zemích se 40hodinovým pracovním týdnem (např. Řecko). Jsou také šťastnější a kreativnější.
- Méně = více: Řada zaměstnanců a zaměstnankyň dokáže udělat stejné množství práce během šesti hodin jako během osmi hodin. Když mají méně času, soustředí se na to, co je důležité.
- Work-life balance: Kratší pracovní doba poskytuje potřebnou flexibilitu v oblasti slaďování rodinného a pracovního života.
