Partnerské vztahy mají stát na vzájemné důvěře, podpoře a porozumění. Přesto se do nich vkrádá znepokojivý fenomén – předstíraná neschopnost.
„To je fakt hrůza. Co mu podrobně neřeknu, to neudělá. Umyl sice nádobí, ale dřez nechal zasviněný a rozbil tři skleničky, dal sice prát prádlo, ale pak už ho nepověsil. Když mu řeknu, ať vytře, použije stejnou vodu na celý dům. Když ho poprosím, ať uklidí nákup do ledničky, nic nemá své místo a sýry jsou pak narvané vedle mrkve. To si to fakt radši udělám sama, muži asi holt na tyhle věci nemají buňky,“ říká mi se smíchem kamarádka Markéta.
Fakt, že domácnost leží plně na ní, popisuje jako „úděl žen“, který prostě přijala. Buď si dle svých slov „raději vše udělá sama“, nebo svému dospělému partnerovi napíše návod krok po kroku. V obou případech má ale zodpovědnost za uklizený dům s naplněnou ledničkou a uvařenou večeří ona.
Může se přitom jednat o weaponized incompetence neboli ozbrojenou (či jednoduše předstíranou) neschopnost, kdy člověk záměrně předstírá, že mu něco nejde, aby to nemusel dělat. Rozbije tři skleničky a pak už ho nikdo k umývání nádobí radši nepustí.
Přestože se této manipulativní praktiky mohou dopouštět všichni – muži, ženy a (poměrně často) i děti, mnohdy se jedná o genderovaný problém, který uvnitř partnerských vztahů za zavřenými dveřmi trápí především ženy.
Jak jsme psali v článku o neplacené práci, ženy tráví domácími pracemi více než dvakrát tolik času než muži. Zatímco muži v Česku v polovině 90. let věnovali domácím povinnostem průměrně deset hodin týdně, ženy pak dvakrát tolik. Novější studie sice ukazují, že se nerovnost snížila, ale ani zdaleka nevymizela.
Zdaleka se přitom nejedná jen o úklid, ale i například o „mentální nálož“ (mental load), která je s péčí o domácnost přímo spojena – tedy starost a zajištění činností, dohled na jejich „kvalitu“ a podobně.
Neschopnost jako mocenský nástroj
„ ‚Weaponized‘ neboli v češtině ‚ozbrojená‘ v tomto případě znamená, že se tato předstíraná neschopnost stává mocenským nástrojem,“ popisuje pro Refresher odbornice na rodinnou politiku a slaďování osobního a pracovního života Markéta Štěpánová z neziskové organizace Gender Studies.
Tento jev se podle ní hojně skloňuje zejména v kontextu domácích prací nebo soužití v rámci vztahů a rodiny. „V těchto případech většinou onu neschopnost předstírá muž, protože se tradičně, na základě genderových stereotypů, předpokládá, že v domácích pracích vynikají ženy, nikoli muži. Tedy že žena uklidí, vyklidí myčku, vypere ‚od přírody‘ dobře, zatímco muž se to musí učit,“ vysvětluje.
Někdo si tak podle odbornice může dovolit předstírat neschopnost, někdo ne: „Žena si kvůli genderovým rolím nemůže dovolit předstírat, že něco v domácnosti neumí, protože by nebyla ‚správná žena‘.“
Weaponized incompetence je manipulativní prvek, který je potřeba ze vztahů odstranit.
Přestože se může podle popisu Markétiny zkušenosti zdát, že weaponized incompetence lze jednoduše rozpoznat, podle Štěpánové to určitě není pravidlem. Ne každý je totiž schopný tento jev, nebo spíše jeho škodlivost, vnímat. Může se totiž mnohdy jednat o každodenní drobnosti, nad kterými mávneme rukou. Třeba neschopnost najít něco v lednici.
„Muži jsou – a teď to stereotypizuju – zvyklí, že otevřou lednici a bude tam to, co hledají. A pokud to tam podle nich není, ví, že za ně lednici pořádně prohledá někdo jiný – v tomto případě žena,“ říká Štěpánová a dodává: „V tomto smyslu je to naučená neschopnost, kterou předvádí už děti. Pro příště žena získá představu, že si to radši najde sama, protože to bude rychlejší. Stejně totiž ví, že by se musela zvednout a jít to najít. A takhle je to se vším – když ví, že bude muset vytřenou podlahu vytřít znova, protože nebude vytřeno pod stolem a zůstanou tam fleky, tak už ani nikoho neprosí a rovnou vytře sama.“
Muži nejsou neschopná zvířátka
Ženy jsou ale přitom dle expertky zvyklé na tuto taktiku rychle přistoupit a přijmout ji jako normální. Není to ale dle Štěpánové jejich chyba, jelikož je do tohoto nastavení tlačí společnost, která má ozbrojenou neschopnost tendenci romantizovat. Schválně – kolik „vtipných“ videí na téma „když hlídá tatínek“ nebo „když muž vaří“ nebo „když jde manžel nakupovat“ jste jen v uplynulém týdnu viděli? Jedná se o systémový problém, který z mužů dělá neschopná zvířátka.
„Oblast domácnosti se kvůli genderovým stereotypům stává doménou ženy, a ta o ní tudíž rozhoduje, a ta ji proto chce mít v pořádku. Jenom ona dokáže správně uklidit nádobí nebo poskládat prádlo – a těchto nároků nemusí být lehké dosáhnout,“ reflektuje Štěpánová.
Jak z toho ven? Podle Štěpánové je určitě namístě zlepšit komunikaci a dát svému partnerovi, partnerce či dítěti čas a možnost dělat chyby. Pak už totiž on či ona bude vědět, že danou činnost bude muset udělat bez ohledu na to, že se mu napoprvé nepodaří na 100 procent.
Odbornice také vybízí k upozorňování na problematičnost „vtipných“ historek z partnerského soužití, které se, podobně jako zkušenost popsána v úvodu, mohou tvářit velmi nevinně. Vždy ale samozřejmě záleží na konkrétní situaci a také na tom, jak jsme si s daným člověkem blízcí.
Důležité je podle Štěpánové nereagovat ostře a druhého hned neodsuzovat. „Není to ojedinělé a není to vůbec naše chyba. Ženy často vnímají, že je to samozřejmé, že to takhle je všude a takhle to taky má být. Tudíž jediné, co jim zbývá, je dělat si z toho legraci. Nemusí jim vůbec docházet, že to může mít za důsledek toxické prostředí v rodině, které pak budou reprodukovat děti,“ vysvětluje.
Dodává, že mnohdy stačí nastavit zrcadlo, například říct: „No, to nevím, jestli je úplně vtipné,“ nebo „Mně se to také dělo, ale zkusila jsem udělat tohle jinak a funguje to.“ Je ale důležité to říct mile, aby nositel „správňáctví“ nepůsobil příliš striktně a upjatě. To by mohlo vyvolat negativní odezvu, že jenom nerozumíme srandě.
Pokud bychom ženu v tuto chvíli ostře konfrontovali, nebo z ní naopak dělali chudinku – protože já to mám doma lepší –, k ničemu to nepovede. Mnohdy stačí na danou věc upozornit a člověk už se nad tím zamyslí sám.
K ozbrojené neschopnosti dochází v intimním prostředí, které by mělo být maximálně respektující, vstřícné a milující. „Když se dva mají rádi, proč by v tom chtěli pokračovat?“ ptá se Štěpánová. Hlavní je podle ní potřeba uvědomit si, že se jedná o systémový jev, který jsme se během života naučili.
„Určitě se to lze odnaučit, stejně jako veškeré stereotypní chování nebo představy,“ uzavírá expertka.
